Černá knězka 4. kapitola

Nebyla jsem po těch letech zvyklá tolik chodit, takže jsem si musela dávat přestávky.
Bylo neuvěřitelné, jak najednou tahle země byla zelenější! Po té strašné válce jsem si myslela, že tu zůstane jen poušť. Poušť a popel. A mrtvá těla. Začala jsem propadat depresi. Raději jsem zamířila směrem, kde kdysi stála svatyně.
Našla jsem to. Svatyně sice už léta nebyla udržovaná, ale část jí aspoň stála.
Naučeným pohybem jsem otevřela dveře a vstoupila.
"Jsem doma," vyrazilo ze mě. To ticho bylo nesnesitelné. Mrtvé. Odvážila jsem se dál. Nikde nikdo. Pár dveří a stěn bylo proraženo, ale nebylo to nic vážného. Horší byla střecha.
Stála jsem před svým pokojem a přemýšlela, zda mám vejít. Pomalu jsem otevřela dveře. Ano, pokoj zůstal takový, jaký jsem ho opustila. Převrhnutá miska, rozbitá soška, kus z mého starého kimona, krev na zemi...
Podlomila se mi kolena. Cítila jsem hluboký smutek. Tak hluboký, že mě to začalo požírat zevnitř. Zahnala jsem vzpomínky a přešla do rohu, kde jsem odklopila část prkna v podlaze. Z úkrytu jsem vytáhla dopis, který mi kdysi dávno ohlašoval smrt Itara.
Znovu jsem si ho přečetla. Žádné slzy. Žádný vzlykot. Jako bych to už dávno nebyla já. Kdysi jsem probrečela celou noc. Teď to bylo jenom tupé bodnutí.
S povzdechem jsem se narovnala a šla do kuchyně. Nic z ní nezůstalo. Půlka pokoje zůstala, zbytek zřejmě zničili ninjové.
Prudce jsem sebou trhla. Já husa! Utíkám z vesnice, ale klidně si zajdu domů! Vystřelila jsem pryč do lesa. Věděla jsem, že proti trénovaným ninjům nemám na útěk šanci, ale přece jsem to musela zkusit.
Pozdě večer jsem se zastavila. Ne, že bych celou dobu držela ostré tempo, to byla jenom rychlá chůze.
Zhroutila jsem se na zem do trávy a slastně zavřela oči. Konečně odpočinek!

Probrečela jsem celou noc. Itaro zemřel. Nemohla jsem tomu uvěřit. Začala jsem si namlouvat, že někde žije. Že tohle tělo není jeho. Vždyť měl špinavý obličej, pár jizev, vousy. Itaro žádné neměl!
Nakonec, skoro na pokraji šílenství, jsem si přiznala pravdu: Itaro je pryč.
Uzavřela jsem své srdce a zaměřila svou mysl víře. Poslušně jsem plnila všechny úkoly, vymýtala jsem démony a vyháněla duchy z obydlí.
Jenže mi něco chybělo. Cítila jsem se prázdná. Natolik prázdná, že jsem nevnímala co se kolem mě vlastně děje. Pak už bylo pozdě.
Když přišla válka k nám, museli jsme utéct. Vyběhla jsem ven. Najednou jsem někoho zahlédla a hned ucítila bolest v hrudi. Katana mi projela tělem, ale to jsem nevnímala. Všechno pokryl rudý závoj. Pohlédla jsem na ninju a-

Celá zpocená jsem se posadila. Snažila jsem se uklidnit mé splašené srdce, i když to bylo zbytečné. Něco jsem tam tehdy viděla. Něco důležitého.
Pod kimonem jsem nahmatala drobnou jizvu. To byl den, kdy mi zabili sourozence.
Sklopila jsem hlavu.
Teď na to nechci myslet, teď ne.
Rychle jsem se sbalila a vyrazila dál, i když svítat mělo až za pár hodin.