Na vrcholu světa aneb Rebulding Konoha with love

Na poutníka, jež by vážil cestu do malebné vesničky jménem Konohagakure no Sato, by ještě před týdnem čekal prázdný, hluboký, zvrásněný a šíleně depresivní kráter. Dnes ráno ale slunce ozářilo úplně jinou scenerii. Kam až oko dohlédlo, se rozkládalo jedno obrovitánské staveniště. Ze všech stran hrčela kolečka, na kterých pilní zedníci převáželi cihly sem a tam, cestu jim křižovali tesaři s trámy na ramenou, zatímco architekti jen postávali, zamyšleně sklonění nad výkresy, rozloženými po stolech. Pily kvílely, ale přesto se poslušně zakusovaly do dřeva. Kladiva neúnavně zatloukala tisíce hřebíků do fošen, okenních rámů a doškových střech. Všechen ruch, šum a shon ale rázně ustal při dvojím zahoukání sirény, ohlašující přestávku.
Ale nemyslete si, že o přestávkách se nic neděje. Právě naopak. O přestávkách se toho děje nejvíc. Občas se dějí i věci, o kterých by bylo lepší nevědět...

Vysoko nahoře, tak vysoko, že lidé dole se zdáli jako mravenečkové a pohled na zem občas zastiňovaly zvolna se tvořící mraky, odpočívala skupinka pilných pracantů. Ale nebyli to zedníci, ani stavební inženýři. Byli to ninjové. Seděli tam vedle sebe na trámu jako slepice na hřadě, jako vlaštovky na drátě, jako korálky na niti. Seděli, houpali nohama a líně rozbalovali svačinky.
"Hele, co to máš? To vooonííí!" mlsně se oblíznul střapatý klučina s červenými značkami na tvářích.
"Nic pro tebe, uslintanče!" bránil si svou krabičku bělooký. "To je moje osudový jídlo!"
"Ještě jednou řekneš osud, a bude to tvoje osudová chyba, protože tě shodím dolů!"
"Tak soráč, Kibo. Jsou to kuřecí rolky. Jednu ti dám, chceš?" snažil se kamaráda usmířit.
"To beru. Díkec, Neji."
Pak jedli mlčky, jen čas od času se ohlídli na ostatní členy jejich pracovní skupiny. Usměvavý tlouštík právě něco vysvětloval bledolícímu společníkovi, který mu rozvážně naslouchal a pokyvoval hlavou. O kus dál se trojice svačících málem zadávila rýží, když z ničeho nic propukla v hlasitý řehot. Dva černovlasí týpci v zelených kombinézách nevěřícně zírali na culíkatého kluka, který vedl rozhořčený monolog a zuřivě přitom gestikuloval. Řadu uzavíral chlapec v brýlích s tmavými skly. Ten se s nikým nebavil. Ba ani nesvačil. Seděl, zahloubán do vlastních myšlenek, zatímco mu kolem hlavy poletovala zářivě červená, puntíkatá beruška.
"Hele," prolomil mlčení Kiba, "myslíš, že bych moh pozvat Hinatu na rande?"
Neji se zakuckal, chvíli se dusil a prskal, až mu jeho už tak dost velké oči ještě víc vylezly z důlků.
"To jako že se ti líbí?" zasípal mezi záchvaty kašle.
"A co jako?" pokrčil Kiba rameny. "Je hezká, milá, možná zbytečně moc ostýchavá, ale to se vsákne. Známe se dost dlouho, tak si myslím, že by mohla na moje pozvání kývnout."
Hyuuga se několik okamžiků rýpal hůlkami v salátu, načež odpověděl: "Možná jo, pokud vám bude osud nakloněn..."
Po dalších desti vteřinách ticha se ozvalo tlumené žuchnutí, ale nikdo, kromě spokojeně se šklebícího Kiby, ho neslyšel...

"To máš tak," vysvětloval Chouji. "Kluci a holky jsou jako dva magnety. Prostě se tak ňák přitahujou, chápeš?"
Sai přikyvoval, ale nevypadal, že by tomu extra porozuměl. "Takže když muž potká ženu, musí jí vyznat lásku?"
"Jako úplně cizí ženské někde na ulici? Tak to, prosímtě, ve vlastním zájmu nedělej."
"Proč?"
"Zeptej se tuhle Kakashiho, ten ti o tom povypráví z první ruky."

"A pak...," zajíkal se Kakashi smíchy. "Pak Junko řekl... Hňá hňá... já nemůůůžu..." slzelo mu oko.
"Dej to sem!" odfrkl Yamato a vytrhl mu knížku v oranžovém přebalu z ruky. "Junko řekl: Drahá, pojďme se projít za svitu měsíce. Kdoví, co na nás v tom kouzelném lese čeká?"
"Aby to nebyl Les smrti a nečekal je tam Orochimaru," zachechtal se Naruto.
"Kušuj! Vidíš to, Hatake? Já ti říkal, že je na to ještě moc malej! Prdlajs tomu rozumí a pořád vyrušuje..."

Starší z osůbek oděných v zelené kombinéze poplácala chlapce s culíkem po zádech. "No, nemáš to jednoduché. Ale musíš se vzchopit, síla mládí ti pomůže!"
"To řekněte mýmu tátovi, až na něj zas poletí pánev nebo váleček na těsto..."
"Já tomu pořád nerozumím, Shikamaru," zamračil se druhý zelený mužíček, až se mu obočí nad kořenem nosu spojilo. "Tvůj táta musí snášet křik a mlácení šufánkem po hlavě, ale přesto o tvojí mámě pořád prohlašuje, že je jeho sladká květinka, a jak ji strááášně miluje..."
"To bude tím, můj milý Lee, že láska je někdy silnější než samotná síla mládí," poznamenal Gai sensei s potutelným úsměvem.

Přestávka pomalu končila, ninjové dojídali zbytky a přemítali, kolik práce je ještě čeká. Vytáhnout nahoru dalších šest trámů, dozdít levou stranu radnice, pomoct s nahazováním omítky Ichiraku ramen baru, a pak konečně fajront. Jedinému Shinovi se hlavou honily docela jiné myšlenky...
"Ty jediná, víš co znamená, když říkám ti tak, jak můžu jen já. Beruško má, milovaná, prozraď mi, čím jsi mě okouzlila..."