Doma v listí: kapitola 25. - Oči

Iwahi začala vyděšeně couvat, dokud nenarazila do zídky tvořící zábradlí. Přemýšlela, jestli pro ni nebude lepší se přes tu zídku vrhnout dolů, o oči přijít opravdu nechtěla.
Klaply dveře a na terasu vstoupila dospělá žena. Podle obličeje jí mohlo být kolem třiceti, ale díky dlouhým bílým vlasům působila starší.
„Setto, neříkala jsem ti, abys to děvče přivedl ke mně?“ mračila se a Iwahi poznala její hlas. Byla to ta samá žena, která bojovala proti týmu Choujiho-senseie, když Otomi přišla o oči.
„Probudila se moc brzo, tos měla ještě moc práce,“ protestoval Setto. „Navíc jsme se k tobě už chystali.“
„Dobře, tak si to děvče teď převezmu.“
To o mně mluví jako o kusu nábytku?
„No ták, Souhi, nebuď naštvaná...“
„Plním jen svoje povinnosti, Setto. A ty bys měl začít plnit svoje. A ty pojď se mnou,“ poslední větu směřovala k Iwahi, otočila se a zamířila zpět mezi chladné zdi. Dívka z Listové ji následovala.
„Proč chcete moje oči?“ odvážila se zeptat po cestě.
„Oči?“ žena se překvapeně zastavila. „Proč bysme měli chtít tvoje oči?“
„Každej chce moje oči, navíc Setto říkal...“
„Nikdo příčetnej v týhle vesnici by nechtěl tvoje oči. Chceme jen tvojí krev.“
Prošly pár chodbami a schodišti, než Souhi zavedla Iwahi do části vypadající jako nemocnice. Vstoupily do jednoho z pokojů, kde na ně čekal pobledlý bělovlasý muž se strhaným výrazem a zarudlýma očima. I přes četné vrásky, nevypadal starší než pětadvacet let. V okamžiku, kdy se jejich oči setkaly, aktivoval se v nich Sharingan. Muž viditelně zpanikařil, ale pohled odvrátit nedokázal. Iwahi také ne. Pár vteřin se snažila bojovat, ale nebylo jí to nic platné. Svět kolem ní zčernal.

Ocitla se na místě, kde už jednou byla. Poničené budovy, zhasnutá pouliční světla a spousta mrtvých těl. Mezi nimi někdo kráčel, skláněl se nad jejich tvářemi a něco s nimi prováděl. Když se dostal blíže, Iwahi šokovaně přestala dýchat. Jen na chvilku, i tady jí začalo být nepříjemné být bez vzduchu déle než pár vteřin. Maskovaný muž vyřezával mrtvým jejich oči a ukládal je do neprůhledné nádoby.
Kdo to je? A co chce dělat s očima mrtvých Uchihů? proběhlo Iwahi hlavou.

„Co že jsi to udělal?“ postarší prošedivělý muž vypadal naštvaně.
„Koupil jsem oči. Nebyly moc drahý a když naši lékařští ninjové potvrdí, že jsou v pořádku, tak to risknu. Jejich nositel může získat zajímavý jutsu...“
„Ty idiote! Jak si můžeš takhle zahrávat?!“
„Soukage-sama, já jsem podprůměrnej ninja, vesnici jsem víc na obtíž než k užitku. Takže když ty oči budou bezpečný, risknu je. Nechci jen přihlížet, jak ostatní brání vesnici, chci jim pomoct!“ bělovlasý mladík měl jasně modré oči a ve tváři zoufalý, prosebný víraz.
„Ne, Yuuto, já to zakazuju!“
„Prosím, Soukage-sama, nikoho neohrozim!“

Skupinka lidí se zastavila před vstupem do malé jeskyně. Jeden z ninjů vedl muže s očima převázanýma pruhem látky.
„Onii-chan, ne! Nechoď tam!“ děvče ve věku dvanácti, třinácti let se prodralo až k němu.
„Je to jen na pár let, Souhi, než zjistí, jak...“ slova se mu zasekla v hrdle.
„Můžeš umřít,“ fňukalo děvče.
„Když tam nepůjdu, umřu určitě. Vrátím se, neboj,“ usmál se.
Dívčiny modré oči se zaleskly, jak se od nich odrážel okolní led.
„Já to zjistim. Stanu se nejlepší lékařskou kunoichi na světě a najdu způsob, jak ti pomoct!“ prohlásila.
„To je dobře, Souhi, budu čekat.“

Iwahi se pomalu probírala. Ležela na měkké posteli a nad ní stála Souhi a usměrňovala její chakru.
„Co se stalo?“
„Já...“ Iwahi nevěděla, co říct. Je to cizí vesnice, nevim, jestli jsou přátelé nebo nepřátelé. Musim opatrně. „Nevím, zamotala se mi hlava...“
„Dobře. Fyzicky seš v pořádku, tak začneme,“ rozhodla Souhi. „Zůstaň ležet.“
Během pár minut přišli další dva lékařští ninjové a napojili Iwahi a Yuuta, ležícího na vedlejší posteli, na několik přístrojů a hadiček. Souhi dávala instrukce, a i když působila sebevědomě a věděla, co dělá, Iwahi v ní nemohla nevidět to malé vyděšené děvče. Sama byla také vyděšená, její vize minulosti jí zmátla jako nikdy. Nedokázala ani odhadnout, kdy se ty události mohly stát, Souhi zestárla, ale Yuuto skoro ne. Jako by si tahle vesnice hrála s časem.
Krev začala plnit hadičku od Iwahi k přístroji mezi postelemi. U něj stála Souhi a s precizností zkušeného chirurga pracovala s chakrou. Po chvíli Iwahi zavřela oči. Nebylo to nic zajímavého na pohled a chtělo se jí strašně spát.

Po následující týden Iwahi neměla na práci nic jiného, než nabírat síly. Odebrali jí co nejvíce krve mohli, aniž by jí to ublížilo, takže odpočinek opravdu potřebovala. Jednoho rána do jejího přiděleného pokoje přišla Souhi s výrazem, který odpovídal jejímu jménu a zkontrolovala Iwahin zdravotní stav.
„Zítra odcházíme, doprovodíme tě zpátky,“ prohlásila a než stihla Iwahi něco říct, odešla.
Na druhý den ráno pro ni přišel Setto, podal jí batoh se zásobami a dovedl ji do místnosti se stěnami pokrytými nejrůznějšími ornamenty. Po pár minutách došla Souhi, Setto poskládal velmi dlouhou sestavu pečetí a svět zmizel v oslnivém záblesku.
Ocitli se pod korunami stromů. Když Iwahi přešla opravdu nepříjemná nevolnost, rozhlédla se kolem. Okolní les nepoznávala, ale vypadal podobně jako lesy v Zemi Ohně.
„Kde to jsme?“ zeptala se lavinových ninjů.
„Někde mezi Listovou a Oblačnou,“ odpověděl Setto. „Přesně to nevim.“
„A jak jsme se sem dostali?“ Iwahina zvědavost přemohla její opatrnost,
Setto se usmál.
„Tak tohle je tajemstvím naší vesnice. Ale když se staneš mojí ženou, tak ti ho řeknu.“
Iwahi vytřeštila oči a její tváře zčervenaly.
„Dělam si srandu,“ mrknul a poté zvážněl. „Měli bysme vyrazit. Souhi?“
Bělovlasá žena již od jejich příchodu vypadala velmi soustředěně.
„V nejbližším okolí nikdo není,“ prohlásila. „Ale směrem na západ cítím velmi silnou zlou chakru.“
„Fajn, takže vypadneme, než si nás ta zlá chakra všimne,“ rozhodl Setto a zamířil na jih. Iwahi jej chtěla následovat, ale po pár krocích si všimla, že Souhi stále stojí na místě a hledí na západ.
„Souhi‑san?“
„Souhi, pohni, musíme doručit Iwahi v pořádku,“ zavrčel Setto.
„Běžte. Já se tam půjdu podívat.“
„Děláš si srandu? To chceš...“
„Já už nechci nic, Setto!“ odpověděla klidně, ale chladněji než sníh kolem její vesnice. „Ale nelíbí se mi mít za zádama něco, o čem nic nevim.“
„Dobře, tak se tam jdem podívat.“
„Ne, vy pokračujte v cestě, já vás za chvíli dohonim.“
„To ani náhodou. Buď pudem všichni, nebo nikdo. Nemá nejmenší smysl se rozdělovat. A nenecham tě tam jít samotnou, abys tý zlý chakře vběhla do náruče a nechala se zabít.“
Souhi si rezignovaně povzdechla a vyrazila na západ. Setto s Iwahi ji následovali. Ušli necelých sto metrů, když tu zlou chakru začala cítit i Iwahi. Nelíbilo se jí to a chtěla navrhnout, aby se otočili, ale už bylo pozdě. Skryli se v křoví a pozorovali malou paseku s kamenným útvarem uprostřed. Iwahi nedokázala rozlišit, jestli jeho původní účel byl pomník nebo oltář, ale v tuto chvíli byl použit zcela jednoznačně. Mladá dívka v roztrhaných šatech byla připoutána ke kameni, kromě provazů ji poutaly i kovové kůly probodnuté skrz její dlaně. Rozcuchané tmavě rudé vlasy jí padaly do strhaného obličeje, v puse měla roubík, aby nemohla křičet. Před ní stáli dva světlovlasí muži, oblečeni byli jen v kalhotech a podobali se sobě jako...
Iwahi překvapením a hrůzou vytřeštila oči.
„I... Inote...“