Doma v listí: kapitola 24. - Lavina

Seděla na molu a pozorovala kousky spáleného papíru plovoucí po hladině jezírka na pozemcích Uchihů. Když se po čtyřech dnech od svého posledního boje probrala v nemocnici, jako by vstoupila do úplně jiného světa. Turnaj vyhrál Hyuuga Aoshi, to byla pro ni jediná dobrá zpráva. Ostatní byly horší, zvláště ta o Inoteho zmizení z nemocnice. Stráže a dva lékaři byli v noci brutálně zmasakrováni a od té doby ho nikdo neviděl. A aby toho nebylo málo, byl Inote přidán na seznam kriminálníků a zběhů.
Týmy z cizích vesnic postupně z Listové odcházely, poslední zůstali Oblační. Raizan Touya trval na tom, že Saya odejde s nimi, alespoň na čas, aby poznala svou rodnou vesnici. Její adoptivní otec, Morino Ibiki, to zprvu nechtěl dovolit, ale když Shikamaru-sensei přišel s nápadem poslat pryč i Ino s Inoko, aby se zotavily z pro ně hrůzných událostí, změnil názor. A tak Saya a Inoko v doprovodu několika jouninů odcestovali do Vesnice Ukryté v Oblacích.
Iwahi zůstala sama. Ze Sasukeho a Sakury měla strach a Fugaku s Mikoto byli příliš malí na to, aby se s nimi sblížila tak, jako se Sayou a Inoko. Když ji propustili z nemocnice, prošla své kresby a všechny, kde se nacházeli Akatsuki, spálila. Teď se dívala na to, co z nich zbylo. Už jí došlo, že Akatsuki nebyli žádnou rebelskou bandou, která se jen tak z legrace odtrhla od svých vesnic. Byli to ti nejhorší zločinci. Teda kromě jejího táty.
Do domu se vrátila akorát na večeři. Bez řečí snědla všechno, co před ni Sakura postavila, po jídle umyla nádobí a odebrala se na kutě.
Když to takhle šlo již několik dní, Sakura začala mít podezření, že nejde jen o zotavení se ze zranění. Ale i když se vyptávala, nedostala z Iwahi víc než pár slov.

„Vstávej a dej se dohromady,“ jednoho dne k ní do pokoje přišel Sasuke a rozhrnul závěsy. „Pozítří vyrážíš na misi.“
„Misi?“ Iwahi si nebyla jistá, jestli chápe.
„Jo, misi. Podle Sakury už jsi zdravá a nějaká jednoduchá mise ti jen prospěje.“
„Ale...“
„Ale?“
„Já... nemam tým...“
„Tým sestaví Hokage ještě dneska, tak buď připravená, až tě zavolá.“
Sasuke odešel z jejího pokoje a Iwahi omámeně vstala. Postupně navštívila koupelnu, skříň a lednici a nakonec vyšla ven na zahradu, aby si procvičila aspoň základní jutsu. Od turnaje se ani nepokoušela hromadit chakru, kromě té jedné chvilky, kdy pálila kresby. Šlo jí to tak, jak se dalo očekávat od někoho, kdo byl zraněn a delší dobu s chakrou nemanipuloval.
Předvolání od Hokageho, obálka se skvrnami od instantního ramenu, se v obláčku kouře zhmotnila zrovna ve chvíli, kdy Iwahi seděla na záchodě.
„Připravená jak nikdy...“ zamumlala sarkasticky.

K Hokagemu dorazila včas. Tentokrát tam bylo mnohem míň lidí, než když sem vstoupila poprvé. Kromě samotného vládce vesnice se zde nacházeli Shikamaru-sensei, Aoshi, neznámý, tmavovlasý, divoce vypadající muž a opravdu, ale opravdu obrovský bílý pes. Představili se jako Inuzuka Kiba a Akamaru.
Mise byla popsána jednoduše. Iwahi s Aoshim měli doprovodit Kibu do Vesnice Ukryté v Oblacích, který tam měl něco zařídit. To byla ale už jen jeho mise.

O dva dny později vyrazili brzy ráno. Kiba udržoval stálé tempo, takové, které se dalo udržet delší dobu, ale i přesto se Iwahi cítila víc unavená, než by měla. Když se večer utábořili, netoužila po ničm jiném než spánku.
Když druhý den ráno balili tábor a chystali se na cestu, Akamaru zavětřil a tiše zavrčel. Po chvíli se kousek před nimi na cestu vpotácel otrhaný a nejspíš i hladový muž, podle oblečení shinobi. Udělal pár kroků k nim a svalil se na zem. Iwahi se k němu ihned rozběhla. Lékařské ninjutsu sice neovládala, ale v batohu měla lékárničku a první pomoc poskytnout dokázala.
„Stůj!“ zavolal na ni Kiba.
Zastavila se.
Pozdě. Muž k ní natáhl ruku a chytil ji za kotník.
„Fukki no Jutsu,“ (technika návratu) zamumlal. S Iwahi se zatočil celý svět a dívka ztratila vědomí.

Když opět přišla k sobě, první, čeho si všimla, byla silná nevolnost. Spíše instinktivně nahmatala vedle lůžka kbelík a vrátila do něj celou svou snídani a předchozí večeři. Pak zamžourala a rozhlédla se kolem. Místnost byla bez oken a nábytek nic moc. Kromě pohovky, na níž ležela, tu byl jen stůl, dvě židle, vyhaslý krb a polička. A zima. Lampička na stole sice dodávala místnosti dojem tepla, ale nestačilo to.
Iwahi vstala a protáhla se. Na poličce objevila ubrousky, po incidentu s kbelíkem pro ni byly záchranou.
„Tak už ses probudila,“ jedinými dveřmi do místnosti téměř neslyšně přišel světlovlasý mladý muž. „To je dobře, určitě se potřebuješ dát trochu do pořádku,“ vnutil jí do náruře balík s ručníkem a oblečením a slovy i gesty ji vyzval, aby šla s ním. Než se vzpamatovala, provedl ji chodbou a zavřel do koupelny. Nevěděla, co s ní ten neznámý má v úmyslu, ale koupelnu využila. Stejně tak nabízené oblečení, které již od pohledu vypadalo mnohem tepleji než to, co měla právě na sobě.
Když koupelnu opustila, čekal tam na ni. Překvapením se jí rozšířily oči, když poznala toho otrhance z cesty.
„Měl bych se ti omluvit za to, že jsem tě unesl takhle násilím,“ začal vážně. „Ale na vyjednávání s Listovou nemáme čas. Ne po... jistý nehodě.“
„Nehodě?“
„To zatím vědět nepotřebuješ. Pojď se mnou, trochu tě tu provedu, aby ses necítila jako vězeň,“ usmál se na ni.
„Já nejsem vězeň?“
„Ne. Můžeš kdykoliv odejít. Až s prohlídkou skončíme, budeš i vědět kudy. Málem bych zapomněl, mé jméno je Setto.“
„Já jsem Iwahi.“
Z chodby lemované dvěma řadami pokojů a pár odbočkami vyšli do prostornějších chodeb, hal a síní. Iwahi začalo být trochu úzko, když neviděla na nebe. Potkali několik lidí, Setta zdravili, ať už slovy nebo gesty, z Iwahi byli někteří nesví.
„Nemíváme tu moc často návštěvy, nejsou zvyklí na cizí lidi,“ vysvětlil jejich chování Setto.
Došli do místnosti, která vypadala jako předsíň. Iwahin průvodce jí podal teplý plášť a sám si jeden oblékl. Když byli oba připdaveni, vyvedl překvapenou kunoichi na terasu. Výhled byl skutečně ohromující. Stáli ve stěně obrovské stavby zpola zanořené do horského masívu. Ve vzduchu poletovaly sněhové vločky a kam jen oko dohlédlo, ležela na krajině bílá tenká pokrývka.
„Zima tady začala teprve nedávno a bude trvat sedm měsíců, tak jako každým rokem,“ promluvil Setto. „Vítej ve Vesnici Ukryté pod Lavinou.“
„Pod Lavinou? O té jsem neslyšela,“ pronesla tiše Iwahi.
„To nejsi sama, málokdo o nás ví.“
„Tak proč jste mě sem...“
„Ne,“ přerušil ji. „Kolik ti je let?“
„Patnáct. Skoro,“ odpověděla nejistě.
„Mně je dvacet, zas o tolik starší nejsem, takže žádný vykání, jasný?“
Přikývla.
„Proč jsi... mě přivedl do týhle vesnice?“
Setto přistoupil k Iwahi blíž, jemně ji uchopil za bradu a jejich pohledy se střetly.
„Přece kvůli tvým pěkným očím.“
Iwahi zůstala šokovaně stát a nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku. Setto ji pustil a o krok odstoupil.
„Můj otec je již velmi starý a trpí několika nemocemi. Než zemře, byl by rád, kdyby si všechny z jeho dětí, kdo jsou naživu, založily vlastní rodiny. Pro mě to znamená, že si musim najít nevěstu. Tak jsem odcestoval a hledal. Byl jsem zrovna v Listové, když se tam konal turnaj jako součást chuuninských zkoušek. A tam jsem tě uviděl.“
„Pěkný příběh. Ale není to pravda,“ Iwahi nehádala, byla si tím jistá.
„Jen to, že jsem tě našel na tom turnaji,“ přiznal se.
„Proč jsi mě tedy přivedl sem?“ nedala se Iwahi jen tak odbýt.
„Už jsem ti to řekl. Kvůli tvým očím,“ na pár vteřin se odmlčel. „Myslim, že se jim říká Sharingan, ne?“