Banda tupců 11

„Ku**a! Kam se poděly ty poslední kuřata?,“ nadával Hidan a hrabal se v mrazáku „Někdo nám tu krade poslední zbytky jídla. Za chvíli tu pojdem hlady.“
„Já si myslím, že nasadily nožičky a utekly,“ tipoval se silně zamyšleným výrazem Kisame.
„Rybí ksichte, drž hubu! Na tvoje výmysly nejsem zvědavej!“
„Se podívej, že nekecám,“ ukázal Kis na nějakou věc, která se samovolně plazila po podlaze k díře ve zdi.
„To je polštář blbečku!“
„Když nemůžou pečená kuřata sama chodit, tak proč polštáře můžou? To je normální diskriminace,“ zafňukal rybák.
„A jo,“ všiml si Hidan, a nazvedl polštář ze země „Nic tu ale není.“
„Krysáááá,“ zaječel vyděšeně Kis a ukázal do rohu místnosti.
Hidan se překvapeně ohlídl, ale vše co už viděl byl jen holý ocas mizící ve škvíře u zdi.
„Aááá fujky, fuj, nesnáším myšáky,“ otřásl se rybák „malý, šedivý a koušou brr.“
„Pro Jashinovi rány začni se už chovat jako pořádnej chlap, teda ... kapr,“ namíchl se Hid, ale náhle ticho v kuchyni přerušilo slabé psí zaskučení.
„Slyšel si to,“ zpozorněl Hidan „To znělo jako ten Itachiho pes, kterého si před týdnem odnesl z útulku.“
„To nic nebude, Itachi-san si asi zase trénoval Tsukuyomi na tom malém, roztomilém ... huh čuch čuch, co to je?“
Zvenku se oknem dovnitř linul zápach, připomínající seškvařeninu.
„Grilovačkááá!“ vyběhl Kisame nadšeně ze sídla a letěl k ohni, natěšený, že se konečně nadlábne. Když zjistil, že Pein jen pálí starý nábytek, zarazil se. „Co to je?“
„Bylo to plesnivý a prožraný červotočem. Sasori se nám z toho začal rozpadat...“
„A já se těšil na pečínku,“ posmutněl rybák.
„To je fakt. Masíčko bych si dal,“ přiblížil se již jmenovaný loutkař. „Třeba pečenou rybičku.“
„Mluvil tu někdo o jídle?“ objevil se i Deidara. „Nazdar Makrelo,“ všiml si Kisameho.
„Itachííí!“ začal se bát Kis. „Oni mě snad chtějí sníst!“ div že se nerozbrečel.
„Počkejm než přijdu!“ ozvalo se z barabizny a podle zvuku rozbíjených věcí se dalo přesně poznat, kde se Uchiha právě nachází. Než se vůbec dostal ven, uběhla dobrá půlhodina.
„Tak cos to chtěl, kamaráde?“
Vůdce ho trpělivě postrčil od sebe ke Kisamemu.
„Víš, že už ani nevím?“ Pořádně si ho prohlédl. „Kde máš Ramba?“ zjišťoval nepřítomnost slepeckého psa, ale následný Itachiho výraz mluvil za vše.
„Já myslel, že je s tebou?“
„Kulíšek se někam zatoulal,“ utřel si Ita imaginární slzu.
„A cestou s sebou vzal i mýho Pepíka, co?“ promluvil Pein.
„O vašem ptákovi nic nevim šéfe,“ snažil se natočit k zrzkovi čelem a málem vlezl do ohně.
„Jo? To tvý nevychovaný štěně sežralo mýho vzácnýho papagáje a ty ho teď někde schováváš. Víš, jak dlouho mi trvalo, naučit ho říkat ,Šéf je nejlepší'?“
„Zvlášť když to není pravda,“ zamumlal Deidara a vysloužil si pohlavek. Zatím kolem nich prošel Zetsu, cosi svírajíc v pařátech.
„Ahoj kaktusáči,“ všiml si Sasori. „Vypadá to, že aspoň tobě se tu daří, pěkně si přibral.“
„No.. Jo. Asi máš pravdu,“ snažil se tvářit nenápadně.
„Staráš se o Kisameho rybičky, jo? To je od tebe moc hezký.“
„Jo, to asi je. Hele pospícháme,“ zmizel jak pára nad hrncem.
„Hm? Zetsu nesl moje prarodiče?“ uvědomil si Kisame.
„No... Jo. Proč?“
„Že babičku už týden postrádám!“ vyrazil hned za kaktusem.
„Kisame má recht,“ zapřemýšlel šéf „Zetsu se poslední dobou choval fakt až moc podivně. Mě byly podezřelý ty otisky slintů na Pepíkově kleci“
Otočil se ke zbytku bandy a hlasitě zavelel „Lidi, vstávejte! Jdem sledovat ten náš chodící plevel kam má namíříno!!!“ V odpověď se mu akorát dostavilo devět otrávených výrazů, jedno „Pein-senpai, Tobi potřebuje čůrat!“ a jednoho zdviženého prostředníku.
„Fajn Hidane, jdeš první a ty Tobi hm ... skoč si za roh,“ poradil zrzek, ale když viděl Tobiho vyděšené oko dodal „Neboj, Kakuzovi řeknu, že jsme jen nově natřeli vzadu fasádu. A teď jdeme!“
Následně se celá banda černoplášťů zvedla na nohy a šla kam je vedl Pein. Stopy zaschlých slin vedli skrz staré bludiště z opravdu příšerně zanedbaného živého plotu nedaleko sídla. Před jeho vchodem se Akatsuki zastavili a s nechutí nahlíželi do řádně zarostlé úzké cesty.
„Ale noták, nebuďte bábovky, zas tak hrozný to být nemůže,“ usmál se povzbudivě šéfík.

***
„Ku*va, kde má člověk tu kosu když je potřeba,“ nadával Hid a vytrhával si ostružiní z prstů u nohou.
„V tvým pokoji pod tvým polštářem, jestli to chce člověk vědět,“ připoměl mu Kakuzu.
„Peine, za tenhle pitomý nápad tě dneska nechám spát samotnýho v bedně na křečky!“
„Au, au to píchá,“ skučel DeiDei „Sbohem má nejdražší pedikúro.“
„Deidara-senpai, ukažte! Tobi rád pomůže vašim prstíkům.“
„Vodprejskni, ty jeden zvrhlej mrňavej..!“ vyjel Deidara a už se chystal maskovaného praštit solidním kusem větve, když mu najednou podklouzly nohy o vyčnívající pařez a spadl na záda, přičemž stáhl Tobiho sebou.
„Deidara-senpai, já věděl že mě máte rád,“ zašveholil Tobík a začal přátelsky blonďáčka okukovat. „Ale že až tak senpai. Tobi se bude červenat.“
„Nedotýkej se mě,“ zaznělo tentokrát už značně vyděšeně.
„Hej vy dvě hrdličky, nechte si to tokání na jindy,“ napomenul je Sasori a tvářil se značně netrpělivě „Zdržujete tu provoz, a navíc mi je z vás špatně.“
„Mě ne,“ objevil se zničehonic Orochimaru a už vytahoval svůj nechvalně proslulý foťák „Takový krásný mladý pár, to se musí podporovat! Dovolte abych vás zvěčnil do svého ehm ... alba. Takže pozor, vyletí ptáček!!!“
„NEEEE.“
„Jéé, Tobi rád ptáčky.“
„Připravit, pozor ...,“ mačkal už Oroch spoušť, když tu najednou do něj zezadu vrazil Itachi.
„KTERÝ neuvěřitelně stupidní pako mi právě zničilo záběr, přísahám že mu na... oh, to jste vy Itachi-san,“ změnil Oro ihned tón a začal zaměřovat novou oběť.
„Pedomaru, to si ty?,“ ohlížel se Ita a přitom kolem sebe mlátil slepekou holí „Nevíš kam šli ostatní, šel jsem za jejich hlasy ale ztratili se mi. A pak sem zaslechl Deidaru a Tobiho jak ...“
„Tak pojď Itachi-san, já tě za nima odvedu,“ nabízel se už háďák, když v tom zasáhl šéf.
„Co je to tady ksakru za bordel? Vy dva,“ ukázal na Deie a Tobiho „Vstaňte! A ty Orochimaru přestaneš laskavě osahávat Itachiho, dík.“
„Jak si přejete šéfe,“ stáhnul se Oráč „Stejnak mám vše co sem chtěl, muhehe,“ a spokojeně vypnul fotoaparát.
„Přišel jsem vám oznámit, že Kisame objevil místo, kam prý Zetsu zmizel i s jeho "prarodiči". Takže vstávat a jde se tudy!,“ přikázal Pein a ukázal směrem k nedalekému východu z bludiště.
Zanedlouho se celá banda konečně vyplazila z ostnatého roští, a to v takovém stavu, že připomínali Zetsuovi sourozence.
„Naše dokonalé pláště, zas abych je přešíval," zafňukal Kak.
„Se koupěj, ku**a jau, nový ne?,“ namítl Hid a vytahoval si další třísku z prstu.
„Nový, NOVÝ???,“ omdlel Kakuzu.
„Deidara-senpai, Tobimu se prolejzačka moc moc líbila. Zkusíme ji ještěě?“ a udělal psí oko.
„Sklapni“ vyštěkl Deidara a umlčel tak výmluvné psí oko.
„Tady to je!,“ usmál se šéf a ignoroval všechny narážky na tupou zrzavou hlavu, ozívající se mu za zády.

Když je dovedl k Zetsuově podzemní skrýši, na chvíli se zastavil a do jeho zad narazili zbylí členové tlupy. Všiml si totiž, že rybák blokuje vchod.
„Tam sám nejdu!“ strčil do dveří vedoucích do podzemí Kisame.
„Já TAM nejdu,“ klepal se Deidara za šéfovými zády.
„Amatéři,“ zavrtěl Pein hlavou a dramaticky vykopl dveře, čímž naštval rodinku pavouků. Jak vstoupili do podzemí, vyděsily je podivné zvuky.
„Šéfe? Co to je?“ snažil se nepanikařit Kisame.
„Já ti nevím. Zní to jako zombie, co si de pro tebe. Wuááá!“ blýskl na něj svým rineganem a byl div, že z toho rybák nedostal infarkt.
„Jde to odtamtud,“ šel alespoň Itachi správným směrem.
„To kňučení mě fakt děsí,“ fňuknul Deidara.
„Blondýno, tebe vyděsí i šváb ve skříni,“ zamračil se Sasori a otevřel dveře, jež je dělily od osvětlené místnosti.
Pohled který se jim následně naskytl, všem vyrazil dech.