Tobiho dárek

Paprsky ranního slunce svítily přes malé okno a dopadaly na mladíka, spícího na posteli. Ospale zazíval, převrátil se na bok a zasvítilo mu do obličeje. Chvíli tam ležel a pak vyskočil z postele, chytil se za hlavu a začal pobíhat kolečka kolem svého pokoje.
„Aaaaa! Pálí, pálí!“ křičel a poskakoval s dlaněmi na obličeji. Dveře do pokoje se rozletěly dokořán a vstoupil blonďatý muž, oblečený v černém plášti s červenými mraky a otráveným obličejem.
„Co to vyvádíš Tobi takhle po ránu?“ zeptal se blonďák a sednul si do křesla v rohu.
„Deidara-senpaaai! Tobimu zapálilo slunce obličej!“ zakřičel Tobi a znovu začal utíkat. Deidara se na něj díval jako na blázna, kterého nelze vyléčit, opatrně se ptal a čekal.
„Tobi?“
„Aaaa!“
„Tobi?!“
„Aaaaa!“
„TOBI!!!“
Oba dva teď stáli uprostřed pokoje, jeden se přibližoval s napřaženou rukou a druhý couval dozadu až narazil do stěny. Deidara se rozmáchl a vrazil pohlavek Tobimu přes hlavu.
„Už několikrát sem ti oznámil aby si mi tak neříkal a jak ti může slunce zapálit obličej když přes něj máš masku ty pako!“
„Jéé, Deidara-senpai mě zachránil. Tobi je vděčný a odmění se.“ Třel si hlavu a usmíval se na svého senseie.
„Máme jít do kuchyně, probíráme oslavu Šéfa.“ S tím se Deidara otočil a odešel, Tobi se za ním chvíli díval, pak si rychle oblékl plášť a utíkal za ním.
„Počkejte na mě Deidara-senpaai!“

Když došli do kuchyně, všichni (kromě Peina) už seděli u stolu a čekali na ně.
„Kde jste tak dlouho?“ Obořil se do nich Kisame. Hidan po nich hodil jen znuděný pohled, Zetsu nenávistný a Kakuzu se usmíval jako by právě vyhrál loterii v Sazce.
„Tobi měl zlé sny, které teprve nastanou.“ Prohlásil Deidara a sedl si na židli vedle Itachiho, který protočil oči v sloup. Tobi se posadil vedle Deidary ale když si všiml jeho pohledu, posunul se blíž ke Konan, která jediná se k němu chovala slušněji než ostatní.
„Dobré ranko Konan-chan, dneska vypadáte jinak, Tobimu se změna líbí.“ Poškrábal se nervózně na hlavě a pozoroval reakci Konan. Vypadala úplně stejně jako každý jiný den od té doby, co se Tobi k Akatsuki přidal.
„Děkuji Tobi, jsi velmi pozorný.“ Odpověděla mu sladce jako vždycky a usmála se.
„Tak tedy abychom přešli k téma dnešního dne, jistě víte, že Pein má zítra narozeniny. Něco málo už jsme si rozvrhli včera ale Tobi s Deidarou byli na misi takže si to povíme ještě jednou.“ Začala mluvit Konan a sepisovala co má každý na starost.
„Hidan sem přivede Peina až budeme mít vše připravené. Já, Itachi a Kisame půjdeme nakoupit jídlo, pití a pár dárků do vesnice. Zetsu bude na misi a Kakuzu má v plánu něco jiného ale na večer přijde takže nemusíte dělat nic. Deidara a Tobi přišli jako poslední takže kompletně uklidí celou skrýš a postarají se o výzdobu. Pein bude zítra mimo úkryt tak se nikdo nemusí obávat, že ho přistihne. Vše je jasné?“ Domluvila a v tu chvíli cítila, že se na ni dívá minimálně jeden vražedný pohled, hlavně od Deidary.
„Nelíbí se Vám něco?“ Ptala se a postupně se podívala do tváře všem členům, jediný Tobi vypadal spokojený.
„Mlčení beru jako souhlas, jsme domluvení a každý ví co má dělat. Za chvíli přijde Pein, takže se jde trénovat.“ Jako vojáci všichni poslušně odpochodovali do místnosti pro trénink a až do večera se snažili ze sebe vydat to nejlepší, když skončili byli všichni unavení, lehli si a usnuli aniž by věděli co je zítra čeká.
Druhý den po obědě se dali Tobi s Deidarou do úklidu. Rozdělili si kuchyň, společenskou místnost, tělocvičnu a ostatní pokoje. Deidaru to za půl hodiny přestalo bavit a tak si sedl do křesla ve společenské místnosti a usnul. Potichu se tam vkradl Tobi s hadrem a rozprašovačem v rukou. Namířil na něj a stříkl mu trochu do obličeje. Deidara se probudil, začal si mnout oči a křičel na Tobiho. „Sakra Tobi! Co to děláš?“ Tobi se krčil v rohu místnosti a třásl rukama. „Tobi nevěděl, že je to Deidara-senpai, vypadal jako oschlá květina ve váze.“ Bránil se. „Jak vypadám?! Já tě zatluču do země!“ Zakřičel a výhružně mu máchal rukou před hlavou. Tobi utíkal úkrytem, rukama si kryl hlavu a za ním šlo slyšet jen výbuchy a vzteklý Deidara. Nakonec to vzdal, zalezl do svého pokoje a za chvíli se skrýší rozléhalo hlasité chrápání. Tobi si oddechl a šel uklidit kuchyň. Vzpomněl si, že neřekl Konan-chan aby pro něj koupila nějaký dárek, který by mohl dát Šéfovi. Bál se aby z toho neměl průšvih a tak vymýšlel co by mu mohl dát. „Hmm.. Vodní pistolku? Néé, tím by pak po mě stříkal. Zelená barva na vlasy? Má oranžové a každá změna dobrá ale mohl by se naštvat a nabarvit s ní Tobimu jazyk. Néé, to by se Tobimu nelíbilo. Tak co teda? Kontaktní čočky! Šéfík vypadá strašidelně s pruhovanýma očima, Tobiho to děsí. Ne, radši ne, Konan-chan by se to asi nezamlouvalo. Tobi už neví.. Co se dává za dárek k narozeninám? Hmm.. Á, už vím, chytrá hlavička. Na narozeniny se peče dort. Jupí!“ Skákal radostí do vzduchu za svůj skvělý nápad. Přešel k poličce s knihami a hledal kuchařku, kterou nedávno četl. „To není ono. To taky ne. Kam dali Tobimu jeho kuchařku?“ Rozhlížel se po místnosti a hledal, kde by mohla být. Našel ji schovanou v kredenci za talíři. Nevěděl kdo ji tam dal. „Kdo by Tobimu schovával jeho oblíbenou kuchařku? Určitě nechtěli aby jim Tobi vařil ale Tobi jim dokáže, že to umí a udělá to přesně podle toho receptu!“ Otevřel knihu a zasněně se do ní zahleděl. Hledal stranu 79, kde začínala jeho oblíbená kapitola. Otočil list na stranu 80 a začetl se do receptu. Knihu nechal rozevřenou na stole a chystal si potřebné suroviny. Po půl hodině hledání a shánění si nasadil zástěru se srdíčky. „Jéé, Tobi je teď fešák. Dokonce ani Itachi-san nevypadá teď tak dobře jako já!“ Zasmál se nahlas Tobi a doufal, že neprobudil Deidaru-senpai. „Mouka, mlíčko, vajíčko a míchat, míchat, mícháát!“ Kvedlal v misce a nasypal do toho cukr. Postupně přidával další a další ingredience až dal dort péct do trouby a těšil se až bude upečený. Kouřilo se z toho, bublalo to, prskalo a syčelo, škvířilo se to, šla z toho pára, smažilo se to a připalovalo, kypělo to, přetékalo to a čmoudilo to. Když se mu dort zdál dost upečený, chtěl ho vytáhnout ale zapomněl si vzít rukavice (chňapky) a spálil si ruce. „Auiuaaa! To pálí, pálí..“ Vypnul troubu a foukal si na ruce, našel dvě volné hadry a vytáhl dort ven z trouby. Vzal ho ven a postavil ho před dveře aby vychladl. Tobi uklidil kuchyň, ve které nadělal pěkný svinčík a bylo ho tam víc než předtím když chtěl uklízet. Za hodinku dort vychladl, Tobi ho ozdobil a schoval do spíže. Douklízel společenskou místnost a nachystal tam ozdoby na oslavu. „Táák, hotovo!“ Zasmál se a slízal ze židle ale hábit se mu zasekl o háček nad dveřmi, odkopl nechtěně židli a zůstal tam viset.

K večeru se začali všichni scházet v úkrytu, dorazil i Kakuzu. Šli směrem do společenské místnosti a zarazili se před otevřenými dveřmi, ve kterých visel Tobi. Měl ruce zkřížené na prsou, houpal se a čekal až ho někdo sundá. Všichni okolo něj prošli do pokoje a na rtech jim pohrávaly škodolibé až zlomyslné úsměvy. Konan jediná se tvářila ustaraně a chtěla sundat Tobiho dolů, přistrčila mu židli, nechala ho vylézt a odháknout se. „Tobi moc děkuje Konan-chan“ Usmíval se na ni a škrábal se stydlivě na temeni hlavy. Konan se na něj vlídně usmála a řekla mu ať si sedne k ostatním u stolu, že za chvíli přijde Pein. Netrvalo to ani patnáct minut a objevil se ve dveřích. „Všechno nejlepší!“ Ozvalo se od všech v místnosti. Pein vypadal překvapeně, možná i trochu zmateně ale usmál se a nechal se obejmout od Konan. Postupně si nechal od všech popřát a přebíral dárky. Od Konan květinu z Origami, Deidara mu dal Peina vytvořeného z jílu, Kakuzu novou peněženku, Hidan knihu o Jashinovi, Kisame mu daroval Itachiho ustřižené vlasy a Itachi na oplátku fotku z Kisameho dětství.
Přišla řada na Tobiho, který mu popřál a odběhl do spíže, kde vzal dort, zapálil svíčku a donesl ho na stůl. Všichni byli ohromení, nevěděli, kde Tobi vzal dort a měli pochybnosti, že ho sám pekl. Každý nakonec usoudil, že by po úkrytu zbyl mastný flek, kdyby Tobi pekl. Pein sfoukl svíčku, nakrájel dort, každému dal kousek na talíř a začali jíst. Jediní Itachi, Konan, Deidara a Tobi si nevzali. Itachi nesnášel sladké, Konan držela dietu, Deidara měl vážné pochybnosti o složení dortu a Tobi sledoval reakce. Po prvním soustu se na sebe podívali a začali zelenat. Rozutíkali se všude možně po skrýši a hledali volnou koupelnu. Deidara se smál, Itachi zvednul obočí a sledoval to s mírným pobavením a Konan vypadala, že každou chvíli omdlí. „Tobi, kde si kupoval ten dort?“ Ptal se Itachi. „Tobi nic nekupoval ale sám pekl!“ Chválil se Tobi. „Aha, tak tím se všechno vysvětluje. Co všechno si do toho dortu dal?“ Ptala se Konan s vykulenýma očima. „Všechno co bylo v receptu“ Odpověděl Tobi a ukázal na knihy v poličce. „Která knížka to byla Tobi?“ Konan vstala a šla se podívat do poličky. Tobi utíkal za ní. „Tahle, tahle!“ Ukazoval prstem na starou knihu. Konan vytáhla knížku z poličky a sedla si zpět vedle Itachiho. Deidara se zvědavě přisunul blíže aby o všem věděl. „Je to na straně 80.“ Řekl Tobi a posadil se vedle Deidary. Konan listovala knihou až na řečenou stránku, když si četla obsah zděsila se a pomalu začala číst nahlas. „Mouka, mléko, vejce, cukr, sůl, máslo, syreček, špekové kůže, oříšky, okurka, kosti, myši, buřty, smetana, cibule, čokoláda, omáčka, česnek, pepř, sádlo, bonbóny, škvarky, skořice, krupičná kaše, tvaroh, perník, ocet, kakao, zelí, hlava husy a hrozinky..“ Dočetla a zvedl se jí žaludek, zavřela knihu, hodila ji na zem a utekla do koupelny. Deidara a Itachi se smíchem váleli až na podlaze. Tobi nechápal o co jde a tak se zeptal. „Co je na tom tak směšného?“ Itachi ukázal na knihu, řekl mu aby si přečetl její název a znovu se pustil do hrozného smíchu. Tobi se po díval na knihu a i když si přečetl název, pořád nechápal tak se přidal a váleli se na zemi všichni tři hned vedle knihy se jménem „Pejsek a kočička“.