A tečka!

„Jednu svíčku za každého hrdinu, který zemřel, a shoří celý svět,“ poznamenala Tsunade sama k sobě a sledovala hořící knot ze svíčky, která stála před ní. Lehce se mihotal, oranžový a teplý. Natáhla ruku a prstem obkroužila plamínek. Samozřejmě se spálila.
Usmála se. „Ještě se ke mně zkus přiblížit a já ti tohle hodím na hlavu,“ zopakovala tiše slova, která kdysi řekla příteli, mávajíc nějakou zapálenou větví. Tábořili tehdy v lese.
„A ty ses stejně přiblížil, ty pako.“ Zavrtěla hlavou. „A já ti to na tu hlavu vážně hodila. No, nemůžeš říct, že bych neplnila sliby, Jiraiyo.“
Pohladila jemný bílý vosk. „Asi to dost bolelo, co? Ale věř mi, mě taky dost bolelo, když si lidi mysleli, že inspirace na ty svoje příšerný knihy bereš v mým životě! Jak jsi vůbec mohl něco takovýho prohlásit?!“
Skoro se jí podařilo znít naštvaně. Ale cítila, že se jí pomalu láme hlas. Polkla.
„Hodně to bolelo. Strašně, strašně moc to… bolí,“ dořekla. „A když si vezmu, žes na mě ty svoje příběhy házel už od samého začátku… a že na mě prostě hodíš i ten poslední. To je prostě krutý.“ Popadla láhev, která stála připravená hned vedle její ruky, jako ANBU v pozoru, připraven okamžitě vyplnit rozkaz, který mu dá. Vezmi mě do zapomnění.
Přihnula si. A ne poprvé.
„I tohle na mě hodíš,“ zopakovala.
V tom uslyšela nějaký zvuk. Její instinkty, sice otupělé alkoholem, ale zároveň zostřené léty tréninku, jí napověděly, že o nebezpečí nepůjde. Nešlo, byla to její žačka spolu… s jeho žákem.
„Ty!“ namířila na něj prstem. „Jsi těžký!“ vykřikla.
Naruto ji sledoval zmateným pohledem. „Co-cože, Tsunade-baachan?“
„Visíš mi na krku,“ řekla, jako by šlo o naprostou samozřejmost. „To bolí.“
Naruto chtěl něco namítnout, ale Sakura ho tiše zadržela.
Ale Tsunade pokračovala. „Je mým úkolem dohlídnout, abys byl přesně jako… jako ten z jeho kníííííížky…“ zazívala. Láhev jí vyklouzla z ruky a spadla hlasitě na zem. Ale ani to ji neprobudilo.
Dva mladí shinobi si vyměnili zvláštní pohledy.

„Co tím zatraceně myslela, ten z knížky?“ ptal se Naruto cestou domů.
„Nevím,“ přiznala jeho spolužačka.
„Určitě myslela Ero-sennina. Knížky. Ale…“
„Nemyslíš snad…“
„Jiraiya-sensei že chtěl, abych byl jako ti nudní páprdové, co sto dvacet šest stran uvažovali akorát nad horkými lázněmi a v nich…“ Naruto se zarazil.
„Sto dvacet šest stran?“ zaujalo Sakuru.
„Já to počítal,“ přikývnul pochmurně Naruto.
„Takové věci vůbec nemáš číst!“ praštila ho po hlavě.
„Já nechtěl!“ vykřikl. „Ale…“ zvážněl.
„Bábi Tsunade na tom není moc dobře,“ řekl.
Sakura posmutněla. „Ztratit někoho, koho znáš takovou dobu, s kým jsi vyrůstal a dospíval, na koho ses mohl v boji spolehnout… nechci si to ani představovat,“ přikývla. Neubránila se představě, jaké to bude s nimi za padesát let. Bude on s nimi… nebo ho budou stále hledat? Nebo to vzdají?
Bolest. Naruto ji znal perfektně. Ještě teď se mu při vzpomínce na jedinou náhradu dědečka… a tehdy vlastně i otce, nepříjemně svíral hrudník. A oči pálily…
„Najdeme tu knihu,“ pronesl náhle.
„Knihu?“
„Jestliže si Ero-sennin přál, abych byl… no… prostě tu knížku najdeme.“
„Kolik těch slátanin napsal?“
„Nevím… ale řekla ten z knížky, ne ten z knížek, takže musí jít o jednu konkrétní, ne?“ blýsknul se Naruto. „Pokud vím, tak v pokoji, kde v Konoze obvykle přebýval, je plná krabice těch nesmysl…“ zarazil se. Dodnes neměl pořádně odvahu jít a podívat se tam. Ale teď…
„Jak to chceš provést?“
„To nech na mě!“

Skupinka dětí kolem dvanácti let, vedená více méně nedobrovolně zvoleným velitelem Konohamarem, se probírala stovkami stránek knížek s oranžovými a zelenými přebaly s nápisem Icha Icha.
„To nemyslíš vážně,“ řekla nevěřícně Sakura, když ke skupince dorazila. „Jsou to ještě děti!“
„Já to četl v jejich věku taky a jsem v pohodě,“ namítnul syn Čtvrtého.
„Rádi pomůžeme!“ prohlásil Konohamaru energicky a výhružně se zadíval na své spolužáky. Pár z nich nesměle přikývlo.
„Stejně mám pocit, že o tohle asi nešlo,“ namítla Sakura. „Možná by sis měl promluvit s Tsunade-sama…“
„Chci, aby to bylo překvapení!“ odpověděl světlovlasý ninja umíněně.
Dívka si jen povzdechla a odešla.

„Hlupáci zatracení,“ zabručela Tsunade. Celý den jí z Akademie chodily stížnosti na Konohamarua, který prý kazil morálku celé své třídě. Ještě před pár lety by si nikdo chlapci nedovolil říct jediné křivé slovo… ale časy se mění.
Někdy až moc rychle.
„Přiveďte ho,“ řekla odevzdaně.
Po několika minutách ze studenta vypáčila, že se jen snažil pomoci svému příteli.
Položila hlavu do dlaní. Další dlouhý den.
„Prostě s tím přestaň,“ prohlásila.
Konohamaru jí to slíbil. Ani jeden z nich však tomu slibu nevěřil.

Hokage se rozhodla, že konečně dodělá papírování, které se po posledních divokých událostech na bitevním poli pěkně nakupilo.
Náhle se s třísknutím vysypalo okno a dovnitř skočil žlutý stín, okamžitě následovaný stínem růžovým.
„Má dámo!“prohlásilo to. Ale nedočkalo se to žádné reakce.
„Jakpak se máte?“ prohlásil galantně a zároveň se snažil o sebejistý a svůdný tón, kterým měl rozechvít srdce každé urozené i neurozené paní, jak zjistil rychlým mrknutím do oranžové knížky.
„NARUTO!“ zaječela Pátá.
Mladík uvažoval, jestli se má snažit o pokračování, ale raději to vzdal. Odhodil knihu do kouta.
„Tahle to teda určitě nebude,“ řekl zklamaně a chystal se nenápadně odejít.
„Můžeš… mi… prosím tě… říct… ocosetadysakrajedná?!“
Povzdechnul si. „Já se jen snažím vyhovět!“
„Cože?!“
Tvář se mu zachmuřila. „Před pár dny… jsi říkala něco jako… že se mám stát tím chlápkem z jeho knížky.“
Tsunade chvíli přemýšlela. Její vzpomínky byly lehce zastřené.
„Ale nemám páru, co jsi tím myslela, Bábi Tsunade,“ přiznal.
Hokage opět složila hlavu do dlaní a… zvedla ji. Hleděla na své dlaně, na ty padesátileté dlaně, které už praštily a zabily tolik lidí, které teď zaťala v pěst a… zarazila se.
„Jiraiyův nejdůležitější příběh nebyl žádná… nebyl tohle!“
„A co tedy?!“ vykřiknul Naruto.
„Bylo to… bylo to o tobě,“ řekla tiše. „Napsal ho před dvaceti lety.“
„To bylo před mým narozením…“
„To byl možná důvod, proč ses vůbec narodil… jestli to byla pravda,“ odpověděla.
„Jestli byla pravda co?“
Krátce mu pověděla příběh starého žabího mistra.
„Takže… jestli jsi to opravdu ty. Vyvolené dítě z Proroctví. Ten, který zachrání svět ninjů od nenávisti. Který najde odpověď na tu největší otázku,“ vysvětlila Tsunade a nespouštěla z chlapce zrak.
Naruto mlčel. Vzpomněl si na svého otce. Všichni… všichni mu věřili. Věřil on sám sobě?
„Vzdáš to snad?“ ptaly se ho pohledy všech přítomných, stále ohromených. Pousmál se. Vzdá to snad?
„Nikdy, -ttebayo!“ vykřikl. I když to bude parádně těžký, pomyslel si, už bez úsměvu.
Ale…. Jeho mistr mu věřil. Jeho přátelé mu věřili. Bábi Tsunade mu věřila. Pein mu věřil. Měl důvěru více lidí, než kdy doufal. Oči lidí už nebyly studené. Jejich stíny ho nestrašily. Zdravili ho a měli o něj zájem. Zdravili ho a mysleli to vážně. Byl jejich a oni byli jeho.
Byl doma.
Stal se hrdinou. Splnil si část svého snu.
I když… před očima se mu promítnul obraz tmavovlasého mladého muže. Část snu. Ale…
Jeho oči ztvrdly. Pěsti se zaťaly a rty neslyšně vyslovily tichý slib. Bylo jedno, jestli bylo proroctví pravdivé. Bylo jedno, jestli mu to bylo souzeno.
On to udělá, protože prostě chce.
A Sakura nebyla jediná, kdo si v tu chvíli pomyslel, že to bláznivé blonďaté dítě skutečně dospělo. I světlovlasá žena, dávno ne mladá, si uvědomila, jak svému příteli křivdila. On bude potřebovat ještě hodně pomoci. A nikdy to s ním nebude lehké. Ale rozhodně není břemeno. Nevisí na krku. Naopak, září. Září jako ta nejjasnější hvězda. Vysoko nad nimi.
A oni už dohlédnou na to, aby nikdy nepadnul.

„Takže ten příběh teď přebírám já,“ řekl se spokojeným úsměvem Naruto, když od Tsunade odcházeli.
„Nikdy neumře a nikdy neskončí. A bábi Tsunade může být hezky v klídku.“
„V klidu jsi spíš ty, že se z tebe nemusí stát prostopášný člověk,“ poznamenal s nevinným úsměvem Sai. Vlastně ani nepostřehli, kdy se k nim přidal a jak je možné, že byl o celé věci informovaný.
Ale Sai… už prostě takový byl.
„Ačkoliv většina lidí by pokládala záchranu světa za poněkud složitější záležitost,“ dodal.
„Mám dojem, že máme spíš opačnej problém,“ řekla Sakura suše, naprosto ignorujíc Saie a mávla směrem na skupinku žáčků z Akademie, kterým právě skončila hodina. S křikem běželi k nim. Každý z nich si nesl vlastní výtisk Flirtovacích taktik.
A možná, jen možná, bylo tu a tam vidět rozzuřenou matku, povídající cosi o nevhodných knihách.
„Naruto-kuuuun!“
„Naruto!“
Mladý Jiraiyův žák se zatvářil zděšeně.
„Je krásné vidět, že dějiny Konožské literatury nikdy nebudou zapomenuty, že? Tyhle děti to rozhodně nedovolí,“ ozval se bezelstně Sai a usmál se na své společníky. Tedy, usmál by se, kdyby tam ještě někdo stál.
„Sakuro, Naru-“ jeho další slova byla utopena v řevu desítek hlasů. Tyhle děti techniku problesknutí nepotřebovaly.
„Víš, jak jsme ti kdysi říkali, že jsou situace, kdy utéct není projev zbabělosti?“ křikla na něj Sakura za běhu.
„Ano…“
„Tak to je právě ta chvíle!“