Klíč ke štěstí

,,Já věděl, že to stihneš!" Hošík se rozběhl a s úsměvem od ucha k uchu vyskočil na nohy. Než se žena ve dveřích nadála, chlapec ji objímal kolem pasu a hlasitě se dožadoval oplacení. Zabořil ji svůj pětiletý obličejík do oblečení a vdechoval jeho vůni. Vonělo po ní, přesně tak, jak byl vždycky zvyklý. Jeho matka, stále lehce vykolejená, synka pozorovala aniž by zareagovala jakkoli hlouběji.
,,Mami?" Dítko zklamaně nadzvedlo hlavu a nechávalo své jasně modré oči vpíjet se do matčina obličeje. Ta si konečně uvědomila, co se děje a okamžitě se sehla dolů. Přitáhla si syna k sobě, cvrnkla mu do nosu a zasmála se, když se dítě ohnalo aby její prst zahnalo pryč: ,,A co bych neměla stihnout, Naruto?"
,,Festival! Všichni říkali, že tam jdou! Že půjdeme taky?" Neřekl to v klidu, neuměl to. Neuměl ani stát a jen tak něco říkat, bez reakcí nebo mimiky. Proto jen co začal své matce odpovídat, začal také pobíhat po pokoji jako splašený a hledat. Rudovlasá žena jej pozorovala z lehkého povzdálí a vyjímečně se nevyptávala. Čekala, co její syn vymyslí a věděla moc dobře, že on ji to řekne sám, bez jejího doprošování.
,,Taťka mi to slíbil." Vykřikl ještě blonďáček a přeběhl do jiné místnosti. Jeho malinké nožičky cupitali po pokoji jako splašené a oči zářily, pohrávaly všemi odstíny modré. Žena pak konečně vešla do místnosti. Chlapec byl někde jinde, ale soudě podle rachotu usuzovala, že jde o ložnici. Chlapec měl poněkud štěstí, Kushina trávila celý den poctivým bádáním a na hádání se se synem neměla sílu. Posadila se na židli a čekala.
,,Na." Naruto se usmál a podal své matce lesklý předmět. Šlo o kamínek s dírou zavěšený na obyčejné niti. Kushina to chvilku pozorovala, pak byla chvilku dojatá a nakonec si chlapce přitáhla k sobě. Posadila si ho na klín a vlepila mu pusu na spánek: ,,Vezmu si ho na ten festival, dobře?"
,,Taky, že jo. Pak mi ho totiž budeš muset vrátit."

,,Co to?" Chlapec se probudil zničeho nic. Jeho oči těkaly z jednoho místa na druhé a hledalo záchytný bod, cokoli, co by tento sen vysvětlovalo. Nenašel nic, jen si uvědomil, že se mu to kdysi zdávalo často. Vždycky si celý život představoval, jak by asi jeho matka mohla vypadat. Přemítal a vždycky, když se mu zdál tento sen, doufal, že to konečně zjistí. Nezjistil. Celá osoba jeho matky byla jako zahalená ve stínu, v mlze. Byla matná a nedosažitelná. On ji držel, mohl se ji dotýkat a sdílet s ní úsměv, ale nemohl vidět co drží, čeho se dotýká ani úsměv té, která ho na tento svět přivedla.
Aniž by si to blonďáček uvědomil, usmál se. Ležel v lese, který pro něj byl naprosto neznámý, jen spokojeně oddychující Killer Bee poblíž něho mu dával najevo, že se nemá čeho bát. A i kdyby tu Bee nebyl, nebál by se ani by nevyšiloval. Ne po tomhle snu. Snu, kdy poprvé za celý život viděl ten obličej, po kterém celý život toužil. Pro Naruta to byl další splněný sen. Jeden z těch, o kterých snil už od mala. Kdyby existoval papír, na němž by tyto sny byly napsány, mohl by to šťastně škrtnout. A celé by to bylo napsáno vedle potkání matky a otce. Stejně tak přeškrtlých jako byl tento sen. Zamyslel se a na chvíli si ten pocit přemítal. Znovu a znovu. Vůni, jenž konečně mohl cítit, úsměv, který mu byl konečně vrácen a dotyk, který hřál.
,,Děkuju." Šeptl, když si konečně uvědomil, že má proč. Usmíval se: ,,To, že jsem tě mohl potkat, mi dalo do života víc než si vůbec umíš představit, mami." Šeptal dál, modré oči svítily ve tmě a mihotající se světlo z ohniště ani ne metr od něj mu do tváří vlívalo teplo. A i kdyby tu to ohniště nebylo, věděl, že by mu bylo teplo i tak. Jeho matka by ho zahřála pokaždé, když si jen vzpomněl. Teplo štěstí. A klíč k tomuto štěstí byla rudovlasá žena s podivnou schopností dodávat lidem naději.