Obrazy 1/3

Obrazy; část první.

Tiše zůstala sedět a poslouchala jeho otázky. Několik vteřin předstírala, že přemýšlí, než zazněla každá jedna z naučených odpovědí; ještě večer před tím si je všechny opakovala stále dokola, když seděla na tvrdé posteli. Naposledy u sebe doma.
Domov je místo, kam člověk patří… Přátelé jsou ti, na které se můžeš spolehnout…
Opatrně ale srozumitelně je odříkala. Jenom ty krátký definice všeho, na čem jí kdy mohlo záležet. Krátký definice, který tak jednoduše dokázaly zničit význam všech těch slov.
…Krátký definice, které ji měly za chvíli dovést někam do nového světa ANBU.
„Zajímavé,“ zhodnotil bez výrazu vysoký muž před ní. Chvíli se na ni díval tím nepříjemným, ledovým pohledem, než se otočil ke stolu a něco načmáral na papír. Misaki potlačila touhu podívat se mu přes rameno; ANBU přece nemůže být zvědavý! „Lékařská prohlídka také dopadla dobře. Nevypadá to, že by něco bránilo ve tvém přijetí, tedy až na pár maličkostí, které se srovnají během pár let.“
Zamračila se, ale nic na to neřekla. Jenom poslušně vzala nabízený papír a odešla pryč.

Moje přijetí mezi ANBU. Popravdě, v té chvíli jsem cítila hromadu protichůdných pocitů; na jednu jsem byla ráda, že už se nebudu moct vrátit. Konečně opravdu skončila doba rozhodování! Předtím jsem totiž každou volnou chvíli musela přemýšlet, jestli to opravdu má cenu. Jestli ještě někde neexistuje nějaká jiná možnost a jenom se přede mnou třeba velmi dobře skrývá. No, a nakonec jsem vždy došla k závěru, že neexistuje – neexistuje, nebo se přede mnou skrývá až moc dobře. A já nikdy neměla ráda ty, kteří se dokázali až moc dobře skrývat.
Takže teď to byl skvělý pocit, že už se nemůžu vrátit. Krásný - a zároveň to nejděsivější, co jsem kdy zažila. Jo, sice už jsem se nemohla rozhodnout couvnout, ale i tak jsem musela stále přemýšlet, jestli to mělo cenu. Doteď vlastně nevím, proč jsem to nakonec doopravdy udělala. Určitě to nebyl ten důvod, za kterým jsem všechno skrývala. Ne, mým cílem nebylo změnit něco v té organizaci; i když jsem to tehdy nedokázala upřímně uznat. Jako, já bych fakt chtěla; jenomže na to nejsem dostatečně statečná. A navíc až moc chytrá; Listová, ne, jakákoliv vesnice, potřebuje něco jako ANBU. Shinobi, co přijmou jakýkoliv rozkaz. A přestože pro každého jednoho z nich by bylo lepší vrátit se do toho normálního života, pro celek – pro Konohu – by to lepší nebylo.
Takže už mi zbyly jenom dvě možnosti. Vlastně si myslím, že na tom má každá svůj podíl. Kdyby to byla jenom ta první, že sem jde Ayami, pravděpodobně bych sem tak jako tak nepřišla. A kdyby tu zůstala jenom tak druhá, jenom ta nechutná realita, že prostě nikam jinak jít ani nemůžu, pravděpodobně bych se prostě přihlásila do nějakého z normálnějších útvarů ninjů pracujících pro Konohu.
Ale nakonec jsem se rozhodla jít sem. Jít sem a zároveň se nezměnit. Nestát se jenom nějakým strojem na vraždění lidí. Být stále stejným člověkem, jako když jsem tam přišla.
A jestli to bylo dobře nebo špatně… Nevím, zatraceně, já to nakonec ani teď nevím.

„Ayami-chan, jsi tu?“ znovu s tím nepříjemným pocitem vstoupila do velkého domu. Až moc velkého.
„V kuchyni.“ Ozvala se jí za chvíli odpověď. Už podle toho hlasu poznala, že určitě brečela. Znala ten hlas pomalu líp než její normální.
„Máš nějaké nové informace?“ Dovtípila se Misaki ještě o chvíli dřív, než si všimla malé obálky na stole. Ani se neptala, jestli si to může prohlédnout. Věděla o tom všechno a Ayami nevadilo, když si pročítala informační dopisy, které několikrát do měsíce dostávala v zašlé šedivé obálce. Bylo ironické, že právě těch pár slov v nepříliš hezké obálce pro ni znamenalo tak moc.
„Takže dostal tým…“
„Čekala jsem, že zanedlouho něco podobného přijde.“ Stále nezvedala oči od hrnce nad plotýnkou. Její tmavě hnědé dlouhé vlasy se téměř dotýkali vody v něm. Vlastně neuměla vařit nijak dobře, ale každý uměl vařit lépe než Misaki. Při jejím prvním a nejméně na několik let dopředu také posledním pokusu málem vybouchla celá kuchyně.
„Nedávno absolvoval akademii, že?“
„Jo, vypadá to, že se nespletli. Opravdu má pravděpodobně dost talentu.“ Ještě více se sklonila k hrnci. Misaki na malou chvíli zauvažovala, jestli by vařit přece jenom neměla ona. I když si nebyl úplně jistá, jestli je lepší její polívka nebo ta Ayamina, která by se obsahem soli mohla vyrovnat s polívkou ze solné jeskyně. Na co sůl, když měli Ayu, že?
„Budeš ho moct aspoň navštívit?“
„Spíše ne. Prý to ještě není úplně jisté, ale jestli se něco zásadně nezmění, asi ho jen tak nepotkám.“
„Zanedlouho bude mít narozeniny…“
„Třetího července,“ upřesnila datum. Ještě nedávno to bylo datum, kdy měla dovoleno aspoň na chvíli vidět mladšího brášku.
„Nechceš, abych mu něco donesla?“
Misaki sama nikdy neměla žádného sourozence. Nebo o tom aspoň nevěděla. Ale stejně jako hromadu jiných věcí si domýšlela, jaký to musí být pocit. A ještě častěji než to přemýšlela, jaký je to pocit žít ve stejné vesnici a přitom se téměř nesmět vidět.
Ayami pomalu zavrtěla hlavou, jako kdyby to sama nechtěla přiznat. „Nemělo by to smysl. Stejně tě už určitě hlídají a stejně jako mě tě nenechají přiblížit se k němu.“
„Hm… nepřestává mě překvapovat, jaký vliv má na vedení vesnice náš milovaný klan…“ nepřítomně vzala do ruky papír a začala na něj kreslit nějaké nesmyslné čáry. Chvílemi se to podobalo nějaké postavě a po přidání pár dalších čar jí to zase připomínalo mrak. Nějaký hodně zvláštní mrak; vždycky si představovala, že na místech, kde nikdy nebyla, by mohly být takové mraky. Někde hodně daleko, možná v horách. Anebo u moře, na nějaké hodně zapadlé kamenité pláži. Kamenité, rozhodně by tam nebyl písek. Nesnášela písek.
„Má velkou sílu… vždyť víš.“ Brečela. Často se prostě jenom v jedné chvíli rozbrečela, aniž by někdo chápal důvod. A potom ji nikdo nemohl zastavit. Nejčastěji si potom zalezla někam do koutku opuštěné tmavé místnosti. Anebo prostě nepřestala dělat to, co dělala předtím. Jako kdyby chtěla předstírat, že se nic neděje.
Vlastně byla strašně lehce čitelná.
„Jo, bohužel. Nenávidíš ho, že?“ na chvíli vzhlédla od papíru. Ayami už sice vydělala prameny svých dlouhých tmavě hnědých vlasů z hrnce, ale stále se nad ním skláněla.
„Tak to není,“ neznělo to moc přesvědčivě. Spíše jako kdyby se snažila přesvědčit sebe samotnou. „Oni za to nemůžou. Třeba to takhle nakonec je nejlepší.“
Misaki tohle nesnášela. Nesnášela, když se Ayami snažila, když obhajovala, ten pitomej klan. Nikdy s ním sama neměla žádné zkušenosti, ale znala celý ten příběh. A to stačilo, aby si byla jistá v jednom; oni nebyli tak hodní, jak se někteří tvářili.
„Je to takhle nejlepší?“ Pohrdavě si odfrkla, „jo, určitě je nejlepší, co můžou udělat to, že nechají dva sourozence, aby se téměř nevídali.“
Čáry na papíře začaly být širší a temnější, jak naštvaně tlačila na tužku.
„Nemůžeš vědět, co by se stalo, kdyby to tak nechali!“ Jak brečela a zároveň se snažila mluvit, tak jí trochu přeskakoval hlas. „Třeba by Neji nakonec udělal něco hloupého a…“ Nedokončila to. A ani nemusela. Misaki moc dobře věděla, co se stane komukoliv z vedlejšího rodu, který se pokusí zaútočit na své „vládce“ z hlavního rodu.
Vládce… nesnášela to slovo – obě ho nesnášely – a přitom se k tomu dokonale hodilo. Ti bastardi z hlavního rodu se tak chovali!
„Anebo by taky mohl vyrůstat vedle své starší sestry v o dost normálnější rodině.“
Často o tom spolu mluvily. Představovaly si, jaké by to potom bylo. Kdyby Ayami nemusela jít k ANBU a zůstala doma s Nejim. Jak by potom chodívali společně – i s Misaki – na obědy do jejich oblíbené restaurace hned vedle domu. Jak by spolu trénovali. Jak by společně slavili jeho maturitu na akademii…
Bylo to to nejhorší, co mohly udělat, ale stejně to dělaly. Stejně si stále připomínaly, co všechno se už nikdy nebude moct stát. Právě teď k tomu přibyla jedna další věc; nikdy nebudou moct usmívat se a ptát se na Nejiho pocit z nového týmu.
„Proč o tom mluvíš?!“ Prudce se otočila od hrnce. Z vařečky v její ruce na zem odkapávalo budoucí jídlo. Jedna z nudlí se přichytila na dřevě a houpala se ve stálém rytmu.
„Protože se nemůžu dívat, jak se snažíš předstírat, že ti to nevadí! Ostatní o tom možná nemůžou vědět, ale mě to snad můžeš říct, ne?“ odložila tužku a podívala se Ayami do očí. Nikdy ji nepřestaly fascinovat; nechápala, jak někdo může mít takový oči. A zároveň se jich bála. Ne proto, co všechno dokážou; kvůli tomu, jak moc je Ayami musela nenávidět. Pokaždé, když se podívala do zrcadla, musela si první všimnout těch bledě modrých očí. Znamení toho, že pochází ze stejného klanu jako ti, co je tak nenáviděla.
„To ničemu nepomůže…“
„No, přinejmenším nám to může pomoct zůstat normálníma,“ znovu sklonila hlavu a vzala to ruky tužku. Většina papíru už byla počmáraná, ale tu a tam se našlo volné místo. „To, že někoho nenávidíš a zároveň je tu někdo, koho máš opravdu ráda. Že jsi schopná vůbec nějakého citu.“ A navíc… To ANBU přece zakrývají svoje city, ne normální lidi.
„Přestaň,“ přestože stále brečela, na obličeji se jí ukázal jemný úsměv. „začínáš mluvit ve frázích.“
„Ale co když to jinak než ve frázích nejde říct?“ aniž by si toho všimla, napsala svým téměř nečitelným písmem do pravého horního rohu slovo „fráze“. Začmrkala ho. Co by vlastně ze světa zbylo, kdyby už úplně všichni začali používat jenom ty pitomý fráze?
„Je- Až se jednou dostaneme z ANBU, první co udělám, bude to, že se podívám k nám domů.“ Pomalu jí přestaly téct slzy. Neutírala je; nějak se už naučila žít společně s nimi.
„Podívat se, jestli to tam je stále napsaný?“
„A jestli si to přečetl.“ Znovu se otočila k vaření – tentokrát s viditelně lepší náladou.

Na rozdíl ode mě nikdy nedokázala tak úplně věřit, že se někdy zase budeme moct vrátit do života tam venku. Nevím, co za to vlastně mohlo. Možná to bylo tím, že už byla v ANBU téměř o dva roky déle než já – a viděla toho už mnohem víc, než já.
Anebo prostě neuměla být tak optimistická. Nakonec, Neji byl její bratr. I když jsem o tom věděla všechno, i když jsem o tom s ní tolikrát mluvila, byl to její příběh. Ona musela žít s tím, že někde tam venku právě dokončil její bráška akademii a oni jí ani nedovolí setkat se s ním. Možná se už začínala měnit. Měnit a přestávat věřit, že v tom všem, co ji už potkalo a ještě potká, může zůstat normální.
Ty pocity jsem pochopila až po několika letech. Jsou to totiž povity člověka, který už někoho zabil. A ne vždy to zabití muselo být v normálním boji. Často musel zasadit poslední ránu někomu, kdo už se ani nemohl postavit. Musel to udělat, protože to měl v misi. Protože se na něj ostatní dívali a pečlivě zkoumali jeho jednání.
Nakonec má takový člověk dvě možnosti, ať chce nebo ne; buď zahrabe city někam hodně hluboko a všechno zajistí, aby je už nikdo nemohl vyhrabat, anebo si je uchová. Ale když si je uchová a potom musí zabíjet… Vždycky ho tak nakonec začne napadat, jestli si ještě vůbec zaslouží cítit od někoho jiného lásku. Každý aspoň trochu soudný člověk by řekl, že ne.
A dávat lásku někomu dalšímu, když si nezasloužíte dostat ji zpátky… já vím, že to zní strašně sobecky, ale lidé prostě sobečtí jsou. Jenom málokdo dokáže dávat najedno lásku, když ji nečeká zpět. Když ji nechce zpět. Když si myslí, že si lásku nezaslouží. Navíc; kdo by chtěl cítit lásku od někoho, kdo už zabil tolik lidí?
A nejhorší na tom je, že jsem po pár misí začínala mít ten stejný pocit.
Vlastně to začalo hned na začátku; už u toho nevinně vypadajícího staříka, co se tak strašně snažil chránit ten pitomej svitek. U toho, co už tu dávno není…