Voda 03 - První dojem je vždy nejdůležitější!

První nota …
První tah …
První namočení suchého štětce do zvolené barvy …
První kapka z mého srdce, která dopadne do oceánu a stane se její součástí …
Takový to byl pocit, když jsem vstoupila do oblasti, které daly název Konoha. Nejen, že na každém kroku na vás dýchá rozmanitá příroda a radost místních obyvatel, ale také vás uchvátí monumentální vytesané obličeje legendárních pěti Hokage. Takový pocit neprožijete, dokud tu opravdu nestojíte.

Jakmile jsem se trochu vzpamatovala z obdivu a pocitu toho, že jsem konečně na místě, jsem vyrazila hledat nějaké bydlení. U hlavní brány jsem si všimla menšího dřevěného přístřešku, kde seděli dva ninjové. První dojem je vždy nejdůležitější, proto jsem s úsměvem na tváři přistoupila a spustila: „Ahoj! Mé jméno je Lussy a ráda bych tu chtěla strávit nějaký čas. Mohli byste mi poradit, kde se tu například ubytuji?“
„Ahoj vítám tě v Konoze. Já jsem Izumo a tohle je můj přítel Kotetsu. Předpokládám, že jsi tu poprvé nebo se pletu?“ odpověděl mi ninja s šátkem na hlavě, kde se nacházel i znak Konohy. Jeho přítel Kotetsu měl trochu hustější vlasy a kolem nosu obvázaný obvaz. Čelenka se znakem Konohy se nacházela na jeho čele.
„Ano jsem tu poprvé.“
„To je skvělé, jsem si jistý, že se ti Konoha bude líbit. Tady je mapa naší vesnice,“ řekl Kotetsu a ze stolu, u kterého seděli, vyndal ruční mapu. Byla trochu legrační, protože na nějakých částech mapy byli namalovaní malí smajlíci. Spolu s mapou vytáhl i červené pero, se kterým značil nějaká místa na mapě: „Tak toto jsou místa, která by tě mohla zajímat. V jižní části vesnice se nachází tzv. realitní kancelář. Najdeš tu hezké bydlení za výhodnou cenu. Je to tu za rohem.Hlavním místem vesnice je samozřejmě centrum, které tě bude určitě zajímat. Je tu mnoho výborných restaurací, do kterých by sis měla zajít …“ Kotetsu mi během pár minut označil tolik míst na mapě, až mi z toho hlava běhala kolem.
„To už stačí Kotetsu. Slečna Lussy by se v té mapě taky ráda vyznala,“ zastavil ho Izumo.
„Omlouvám se. Jen jsem …,“ zakoktal Kotetsu.
„To je v pořádku. V mapě se ještě určitě vyznám a alespoň se nebudu nudit,“ odpověděla jsem polichoceně.
„Poslední místo, na které nesmím zapomenout je sídlo naší vážené Lady Tsunade nebo-li páté Hokage,“ dodal Izumo.
„Moc vám děkuji, hodně jste mi pomohli.“
„Rádo se stalo a brzy na viděnou!“
„Naviděnou.“

Podle mapy jsem dorazila k domečku, kde bych měla najít moje nové bydlení. Nad dveřmi visela kamenná deska s názvem U STAŘEČKA KADO. Znělo mi to jako dům pro staré ninji, ale proč ne. „Dobrý den,“ řekla jsem, když jsem vešla. S mým příchodem byl slyšet malí zvonek upevněný u horní části dveří. Myslela jsem si, že můj hlas je dostatečné silný na to, aby ho někdo slyšel, ale nikdo mi neodpověděl. Uvnitř domu byla tma a všude kolem bylo mnoho papírů za výlohou. Každá výloha byla označena nápisy, jako byly například LEVNÉ, RODINNÉ, CENTRUM, BYTY, DOMY atd.
Přistoupila jsem pomalu k pultíku na druhé straně místnosti.
„Halo! Je tu někdo!“ řekla jsem hlasitějším hlasem, ale nikdo nepřišel. Po chvíli jsem si všimla, že na pultíku leží malý zvonek. Byl trochu zaprášený, ale nezbývalo mi asi nic jiného než zazvonit. Zvonek byl tak jemný, že já sama jsem měla problém ho doslechnout. Když zvonek utichl, slyšela jsem malé cupitání. V tom okamžiku vykoukl malý stařeček s brýlemi a povídal: „Dobrý den! Vítejte v mé realitní kanceláři. Mé jméno je Kado. Jak vám mohu pomoci?“
„Dobrý den, chtěla bych si tu najít skromný byt, kde bych mohla nějakou dobu pobýt,“ odpověděla jsem udiveně.
„A na jak dlouho byste se tu chtěla ubytovat?“
„Tak určitě pár let a …“
„Dobrá, dobrá pár let,“ zastavil mě stařeček a seskočil ze stoličky, na které u pultíku stál. Prošel kolem pultu a zamířil k výloze s názvem ZÁPAD KONOHY. Vytáhl malý svazek klíčů a jedním z nich otevřel.
„Jste ninja nebo ne?“ zeptal se najednou.
„Nejspíš ano.“
„Nejspíš?! Tak jinak, umíte ovládat nějaké jutsu?“
„Ano umím.“
„No tak,“ otočil se a začal se přehrabovat v papírech. Nechápala jsem, proč se mě ptá na takové otázky. Je to snad důležité, když si vybírám ubytování? Každopádně tenhle malý pán to asi ví. Netrvalo to dlouho a Kado vytáhl jeden z papírů. Zamknul výlohu a vrátil se zpět za pult. Předložil mi papír, na kterém byla fotka docela útulného bytu. Podle popisu tam byla kuchyň, koupelna a pracovna spojená s ložnicí. Něco takového jsem přesně hledala.
„Podepiš nebo nech ležet,“ řekl Kado a podal mi tužku.
„Ale já bych se ještě ráda na ten byt …“
„Jak jsem řekl, podepiš nebo nech ležet,“ nikdy jsem nechtěla nic podepisovat, než jsem to viděla na vlastní oči, ale tady jsem neměla na výběr. Toto bylo moje první rozhodnutí, a proto jsem se rozhodla to podepsat. V nejhorším případě bych spala na ulici.
„Já vám moc děkuji a ještě bych poprosil o 500 Ryů.“ Jelikož mi to přišlo jako dobrá cena, tak jsem mu vystavenou částku zaplatila.
„Já vám moc děkuji a doufám, že se vám bude v novém obydlí líbit,“ popřál mi a položil na stůl malý papírek.
„Já taky moc …,“ nestihla jsem ani doříct větu a stařeček jménem KADO odešel.

Na papírku byla adresa bytu. Dělalo mi trochu potíže byt najít, protože jsem Konohu ještě neznala, ale pomocí místních obyvatel jsem se dostala tam, kam jsem potřebovala. Když jsem vstoupila do bytu, byl přesně takový, jaký jsem si ho představovala. Nebyl ani špinavý a proto jsem vzala pár ryů, hodila batoh na postel a šla jsem obhlížet Konohu. V Konoze bylo rušno více, než v jakýchkoliv jiných vesnicích. Všude vonělo jídlo a byl slyšet dětský smích. Neodolala jsem a zašla jsem si do menšího baru, kde prodávali rámen. Bar se jmenoval ICHIRAKU RAMEN. Obsluhoval tam a vařil starší muž a nějaká mladá dívka.
„Co to bude?“ zeptal se kuchař.
„Jeden rámen s houbami.“
„Jeden s houbami. Hned to bude.“
Za chvíli mi přinesl velkou mísu rámen. Sbíhaly se mi sliny, když jsem mísu pozřela, a proto jsem se hned pustila do jídla. Vedle mě seděli dva muži a bavili se o někom, kdo se jmenoval Naruto. Toto jméno jsem slyšela ve vesnici často, ale nechtěla jsem moc vyzvídat. Asi to byl někdo velmi důležitý.
„Páni tak dobrý rámen jsem dlouho nejedla,“ pochválila jsem, když jsem dojedla.
„To jsme moc rádi. Dáte si ještě něco jiného?“
„Ne děkuji,“ zaplatila jsem za rámen a šla zkoumat Konohu. Zastavila jsem se v několika obchodech a velice se mi líbil obchod s maskami. Vypadalo to trochu divně, když se do obchodu hrnou samé malé děti a mezi nimi stál někdo jako já, ale když chcete ANBU masku, musíte ten pohled všech lidí vydržet.

I když je Konoha moc krásná, tak jsem se vydala podívat někam jinam. Zamířila jsem ven z Konohy a chtěla se podívat více po okolí. Asi jsem taky možná hledala místo, kde bych mohla občas i trénovat. Vzpomněla jsem si, že poblíž vesnice teče řeka, která se táhla od místa kde bydlela Aiko a měla jsem pravdu. Po několika metrech mezi stromy se mi otevřel travnatý prostor, na jejímž konci tekla řeka. Věděla jsem, že dále už hledat nemusím, a že toto místo bude pro trénink ideální. Přišla jsem až k řece a chtěla jsem vyzkoušet jak čistá voda tu opravdu je. Klekla jsem si ke břehu a nabrala trochu vody do dlaně. Voda mi příjemně protékala mezi prsty a můj odraz se v něm odrážel jako v zrcadle, když v tom okamžiku jsem cítila, že nejsem sama.
Pohlédla jsem na pravou stranu a stál tam nějaký ninja. Měl na sobě modré sandále, černé kalhoty obvázané ve spod obvazy, černé triko v lokti ohrnuté a zelenou vestu. Na rukou nosil černé rukavice s železným páskem. Obličej měl zakrytý černou maskou a jeho levé oko bylo překryto páskou se znakem listové. Na hlavě trochu zvláštní šedivé vlasy a měla jsem z něj takový zvláštní pocit.
„Kdo jsi?“ zeptal se zvídavě.
„Proč tě zajímá mé jméno?“ odpověděla jsem troufale.
„Proč jsi tady?“
Jelikož mě tyto otázky unavovali, zkusila jsem to udělat trochu zajímavější a s neznámým njnou si pohrát: „To je spousta odpovědí, které chceš vědět. Zadarmo ti je určitě neřeknu.“
„Řekni mi to nebo toho budeš litovat.“ Vypadalo to, že to bere vážně, ale neměla jsem důvod mu vše sdělovat: „Myslím, že bude lepší, když každý půjde svou cestou.“
„To si nemyslím.“ Když to dořekl, vyhrnul si čelenku ze svého levého oka a upřeně se na mě podíval. Čekala jsem hodně, ale sharingan opravdu ne. Tohle nebyl jen tak obyčejný ninja, určitě to musí být jonin, ale pořád jsem nechápala, co po mě vlastně chce. Než jsem stačila něco říct, rozeběhl se proti mně s kunaiem. Tentokrát to myslel opravdu vážně a snažil se mě s kunaiem zranit nebo možná dokonce zabít. Naštěstí jsem se všem jeho útokům vyhnula a stačila jsem ho i odstrčit.
„Co po mě chceš?!“ vykřikla jsem, ale našeho neznámého to už asi nezajímalo a zaútočil znova. Popravdě řečeno jeho taijutsu bylo přesné. Schytala jsem několik ran do nohy či břicha, ale naštěstí jsem to ustála. Nehodlala jsem se s ním jen pošťuchovat, proto jsem použila mé ninjutsu. Soustředila jsem chakru a udělala několik znamení rukou. Jelikož ninja vlastnil sharingan udělal to samé jako já, ale já věděla, že jeho jutsu nebude fungovat. Jakmile jsem dokončila znamení, z vody se vynořil velký drak a zastavil se za mnou s mým posledním varováním: „Nech mě jít nebo toho budeš litovat!“ Ninja se nenechal zastrašit a vypustil svého draka jako první. Jelikož voda je můj element, nebyl pro mě problém jeho draka ovládnout. Vztáhla jsem ruku před sebe a drak se před ní zastavil. Ninja byl překvapený a byl ještě více, když jsem na něj poslala oba vodní tvory najednou. Když draci narazili na svůj cíl, ninja použil substituční jutsu. Dlouho se ale neschovával a objevil se opět přede mnou. Stále nic neřekl a připadalo mi, že se na něco chystá. Spojil ruce a soustředil chakru. Poté udělal několik znamení rukou a v jeho dlani jakoby najednou držel plno blesků.
‘Raikiri‘, to mi proběhlo hlavou, když jsem jutsu spatřila. Tohle jutsu mě překvapilo. Byla to pro mě také nevýhoda, protože blesk a voda si vzájemně odporují, takže voda určitě nebude ten pravý protiútok.
‘Co je to za ninju?‘
‘A proč na mě útočí?‘
V tuhle chvíli jsem měla jenom dvě možnosti a ty se jmenovaly risk anebo zisk …