Noční nebe

Sedím na trávníku před naším domem. Je hluboká noc a já jsem tu jen v lehké košilce, kterou profukuje mrazivý vítr. Objímám si kolena, ale i přes to se třesu zimou. Ale víš ty co?
Konečně jsem šťastná.
Kdyby mě někdo uviděl, jistě si pomyslí, že jsem se zbláznila. Nevyvracela bych mu to. Sama si nejsem jistá, jestli to náhodou není pravda. Jednu věc ale vím nepochybně.
Našla jsem tě.
Je to už tak dlouho, co jsi ode mě odešel! Řekl‘s jenom: „Všechno bude v pořádku, brzo se ti vrátím.“ - a už tě nebylo. Tehdy jsem si myslela, že‘s mi lhal. Teď ale jen vím, že jsem se mýlila. Ty bys mi nikdy nelhal.
Když ses po týdnu nevrátil, začala jsem se strachovat. Když jsi doma nebyl ani po měsíci, vyšla jsem ti na pomoc. Hledala jsem tě dlouho – ještě dávno po tom, co to všichni ostatní vzdali. Prošla jsem celý svět, všude se na tebe ptala, neztrácela jsem víru, ale roky ubíhaly a naděje mizela jako slunce za obzorem. Až mé slunce nakonec zcela zapadlo.
Noc je temná a chladná, víš?
A ty’s mě v ní nechal samotnou.
Ale až díky ní jsem si uvědomila to, co mi celou dobu unikalo. Až díky ní jsem pochopila, kde jsem celou tu dobu měla hledat. Vlastně bych té temnotě měla poděkovat, že? To ona mi otevřela oči.
Celou dobu‘s byl někde jinde. Teď už to vím. Teď tě konečně znovu vidím.
Už dávno jsem zapomněla na tvůj laskavý úsměv, na tvé veselé, blankytně modré oči – a teď je vidím před sebou, nezměněné, stejné, jako před léty. Bolí to – a přitom mě to naplňuje nevýslovným štěstím.
Čekals‘ tu na mě, viď? Celou tu dobu ses na mě díval. Sledoval jsi mé nepovedené pokusy o tvé nalezení a poskytoval mi jedinou útěchu, kterou jsem měla.
Často jsem se dívávala na hvězdy. I dnes jsem otevřela dveře na zahradu z tohoto důvodu. Dnes jsem ale konečně viděla. Konečně jsem spatřila to, co mi celou dobu unikalo.
Tebe.

Brzy se setkáme.
Nevím to – a přesto to vím. Znovu cítím tvou ruku, jak laská mou tvář. Opět cítím tvé horké polibky na svých rtech. Tvé tělo, tisknoucí se k mému. Všechno, na co jsem zapomněla, se mi nyní vrací.
Zamrkám. Tvůj obraz mizí a mé tělo obklopuje chlad. Opouštíš mne? Teď, chvíli po tom, co jsme se po tak dlouhé době zase setkali?
Nejsi tu. Zase’s mi zmizel. Už nevidím tvou tvář, místo toho sleduji malé bílé tečky, pomalu klesající na zem. Když náhodou některá zabloudí a dotkne se mé kůže, bolestivě si z ní vykousne krvavé sousto a spolu s ním zmizí. Spadne-li však na zmrzlý trávnk, zůstane zde ležet, v celé své ryzí bělosti a čistotě.
Sníh, tak se tomu říká. Míval‘s ho rád. Často jsme si v něm spolu hrávali a to přesto, že už jsme dávno nebyli děti. Sníh byl vždy magický – přenášel nás do minulosti, zbavoval nás každodenních starostí – a dnes mě právě on vezme k tobě.
Lehám si na bělostnou vrstvičku jako hedvábné prostěradlo a zkřehlýma rukama na sebe hrnu okolní bílé hromádky jako tu nejjemnější přikrývku. Už mě nechladí. Místo dravých kousanců laskají mé tělo jemnými dotyky a hladí mě po vlasech. Brzo to budou dělat tvoje ruce, že? Ano, ano, já vím, nemusíš mi to připomínat. Jen se tu chviličku prospím, a pak už budu u tebe. Jen se tu zahrnu přepychovými peřinami, které pro mě stvořila sama matka příroda a všechno začne znova.
Na moment se mi zatmí před očima – a pak se už opět nořím do tvého láskyplného objetí. Těšíš se na mě? Chceš mě po všech těch letech ještě vidět? Chceš mě ještě stále milovat? Ustaraně se na tebe dívám. Jaká bude tvá odpověď?
Pokládáš prst na mé rty a rozptyluješ tím všechny mé pochybnosti. „Věříš mi?“ šeptají neslyšitelně tvá ústa. Kývnu. Obejmeš mě ještě pevněji a vtiskneš mi na rty další láskyplný polibek. Mé tělo se naplní pocitem, na který jsem za ta léta už skoro zapomněla.
„Půjdeš za mnou, neboj se.“ Ujišťují mě bez hlesu tvé rudé rty. „Nenechám tě tu samotnou.“ Koutky tvých úst se zvednou do jemného úsměvu „Už je čas.“
Kývnu. Rozumím ti. Natahuješ ke mně ruku. Chytím se jí a použiji ji jako oporu pro vstanutí. Když se ti znovu podívám do obličeje, povzbudí mě tvůj úsměv. Naše prsty se propletou a já se už už chystám vykročit, když vtom si uvědomím, že moji nohu cosi drží. Cosi ji pevně přikovává k zemi. Bezradně k tobě zvedám pohled. Co dělat? To mám dál žít bez tebe? Proč? To se proti nám spikl celý svět? Nechápu to. Jakási neviditelná síla mi nedovoluje jít za tebou. Nezmizíš? Počkáš? Pomůžeš mi?
Zamračíš se. Nad čím přemýšlíš? Copak je ještě moc brzo na to, abych byla šťastná? Copak jsem si nevytrpěla dost?
Tvůj pohled se rozjasňuje, usmíváš se na mě.
„Ještě chvilku.“ Říkáš „Ještě se budeš muset na chvíli vrátit.“ Vyděšeně se na tebe dívám. Usměješ se. „Neboj se, nebude to trvat dlouho. Jen se rozluč. Poděkuj těm, kteří ti nejvíce pomohli.“ Zašeptáš a opět se rozplyneš jako mrak nad pouští.
Se značnou námahou otevírám oči. Mám těžká víčka, skoro se mi to nepodaří. Chci zvednout ruku a protřít si je, ale jaksi s ní nemůžu pohnout. Něco mi leze do úst a zacpává mi nos. Nemůžu se nadechnout. Chci zaprskat, odehnat ten bílý poprašek pryč, ale ani na to už nemám sílu. Před očima mám mžitky. Kde to jsem? Co tu dělám? Jsem najednou hrozně zmatená. Kams‘ mě to poslal? Vtom si ale vzpomenu na tvá slova.
Poděkuj těm, kteří ti nejvíce pomohli.
Proto jsem tady, na své zahradě. Proto tu ležím, zahrnutá sněhem, kterého ztu dobu, co jsem byla s tebou, o dost přibylo. Už se nerozpouští, zakrývá mě tak, že už skoro nejsem vidět. Brzy budeme jedno.
Ach, ano, ještě jsem zapomněla udělat jednu věc. Sesbírám poslední zbytky síly a namáhavě otáčím hlavu. Jde to těžko, pravděpodobně je to to poslední, co na tomto světě udělám, ale prostě se musím podívat tam nahoru, musím je vidět, ještě jednou, naposledy k nim vzhlédnu.
Ano, už je vidím! Ta zářivá slunce jiných světů.
Hvězdy. To vy jste mi otevřely oči! To díky vám jsme se mohli znovu setkat! Jen vaší zásluhou jsem tě znovu našla.
„Děkuji.“ Vzkazuji jim tichý pozdrav. Pak už se můj pohled nadobro rozostří a já jen doufám, že mi rozuměly.
Je tu tma a zima. Jsem tady sama. Ale nebojím se. Věřím ti, poslouchám tvá slova, a tak na mě strach nemůže. Protože vím, že až otevřu oči, uvidím tebe. A půjdu s tebou cestou věčného ticha tam, kde konečně budeme spolu. Navždy.

Poznámky: 

Tak se opět po dlouhé době hlásím. Neřekla bych, že je to nějaký "stylový návrat". Řekla bych, že tahle povídka je prostě jenom taková snůška keců. Doufám ale, že jste mezi nimi i přesto něco našli a že vás to snad aspoň trochu bavilo.
Schválně, poznali jste, na jaký je to pár?
No, je to takové divné

POZOR! Spoiler!

NaruHina,

každopádně si tam klidně můžete dosadit i jiné postavy, jestli chcete .
Moje další nepovedené hry se slovy najdete tady: http://i-love-neji.blog.cz
Nebo tady: http://147.32.8.168/?q=node/72799
Děkuju za přečtení