At night (NaruHina)

Tak je tady malá přepadovka. Napsala jsem ji už HOOOODNĚĚĚ dávno, tak se prosím neděste, až si ji přečtete. Dělí se na dvě části- 1. Moonlight Shadow = stín měsíčního svitu a druhá je vodopád. Části na sebe přímo nenavazují, tak se prosím, potom nedivte, ju Snad se bude líbit. Enjoy it!

Je tmavá letní noc. Obloha je jasná. Mám otevřené okno, kterým dovnitř fouká studený vánek. Sleduji Měsíc a pláču. Proč? Kvůli němu… tomu jedinému, kterého miluji…
Občas přemýšlím, že odejdu, ale nemůžu. On mě tu drží.
Přemýšlím pak, jestli kdybych přeci jenom odešla, jestli by se mu po mě alespoň stýskalo, jestli by si na mě vzpomněl…
Kolik lidí by si asi všimlo, že jsem zmizela… Jeden nebo dva? Můžu jen doufat, že by jich bylo aspoň tolik... Mám totiž velké podzření, že jejich počet by nepřekročil číslo nula.
Víš, občas si připadám, jako Měsíc…
Musela jsme se usmát.
Jak bych si přála být chladná jako Měsíc. Možná, že kdybych byla tak chladná, neplakala bych teď kvůli něčemu, co nikdy nemůžu mít. Kvůli němu…
Měsíc se schoval za mraky.
Někdy si představuju, že sem mrtvá a jako duch ho sleduji.
A on pláče… kvůli mně…
Já vím, jsem sobecká, když si přeju, aby byl kvůli mně smutný, jenže já tě miluji Naruto, tak moc, až to bolí…
Připadám si jako Měsíc. I ten má dvě strany, jednu, kterou každý vidí a druhou, která zůstává skryta v nekonečné temnotě. Nikdo ji nevidí, nikdo o ní neví…
I já mám dvě strany.
Jednu, kdy jsem ta milá, roztomilá Hinata, kterou všichni přehlíží…
Nechci být taková! Jenže mám strach… ano, mám strach z toho, co by na moji změnu, na moji druhou stranu, řeklo okolí a hlavně… Co On?
A tak jsem sama. Nikdo nechce být sám, jenže…
Já nepřijmu nikoho kromě tebe, Naruto-kun…
Pak vždycky v noci pláču.
Proč?
Protože tě nemůžu mít, nemůžu tě milovat a nedokážu ti to říct, protože mám strach, že by si mě odmítl.
Ano, ten strach je tak paralyzující…
Bojím se toho, že bys mi sebral i to poslední, co mi zbylo. Moje sny. Sny o tom, že jsme spolu… kdyby si mi je sebral, neunesla bych to.
A tak pokaždé, když si u mě jen zčervenám, omdlím a pak Tě tajně sleduji a tiše šeptám...

Miluji Tě Naruto-kun!

V dálce zavyl vlk…

Sedím na parapetu a sleduju Měsíc.
Moji tvář nezdobí ten obvyklý optimistický úsměv. Nemám proč. Jsem sám…
Nikdo nechce být sám, ani ten vlk, co právě v dálce vyje. Nikdo… Ano, přes den sice mám přátele, ale v noci… Nikdo není po mém boku, ničí srdce tu netepe. Nikdo tu se mnou není…
Měsíc opět ozářil krajinu a mě napadla jednoduchá otázka, na kterou však nemám odpověď…
Miluje mě vůbec někdo?
Chybí mi cizí teplo, přítomnost…
Láska…
Připadám si teď jako temná strana Měsíce. Nepoznaná, nemilovaná, neutěšená v nekonečné tmě…
Jak bych si přál, aby tu se mnou někdo byl…
A zítra už zase budu ten optimistický blbeček, co se pořád ztrapňuje…
Smutně jsem se usmál.
Nějak nejsem ospalý… asi se půjdu projít. Stejně mě nikdo nebude hledat… nikdo se o mě nebude bát. Protože jsem sám…
Oblékl jsem se a pomalu procházím ztichlou noční Konohou. Občas přemýšlím, že odejdu, ale můj sen mě tu drží. Kromě něj už nemám nic… v noci.
Vzhlédnu. Stojím před Jejím domem.
Je zhasnuto, nejspíš spí. Klidně… ona není sama. Nikdy nebyla. Všichni ji obdivovali. Hodně lidem se líbila, ale ona stojí o jiného. Jediného, který je pryč.
A já jí vždy miloval a asi i budu… Jdu dál. Procházím všechny místa, které ve mně vzbudili nějaké vzpomínky. Hodně času jsem strávil před sochou Čtvrtého… v té době jsem myslel na Kyuubiho…
Tati… mami…
Šel jsem dál. Hodně času jsem taky stál v rezidenci klanu Uchiha a přemýšlel o tom, jak se asi má…
Sasuke…
Pak jsem se zastavil před branou s velkou tabulí, na níž bylo napsáno velkými písmeny čtvrť klanu Hyuuga.
Vzpomněl jsem si na Hinatu a jen tak mimochodem přejel očima okna.
Ta už určitě spí… ona není sama, má rodinu…
Zarazil jsem se.
Na parapetu posledního okna v druhém patře seděla postava. Byla to žena. Ofina jí spadla hluboko do čela a vítr si pohrával s jejími dlouhými havraními vlasy. Plakala a sledovala Měsíc.
Pozoroval jsem ji dlouho, než zalezla do svého pokoje. Nevím, jestli to bylo kvůli mně nebo jestli jí už byla zima, ale bylo mi to jedno…
Na tváři se mi začal rýsovat úsměv. Už jsem nebyl sám…
Netuším, zdali si mě všimla, ale já jí ano.
Vždycky jsem si tě všímal Hinato… otočil jsem se a pokojně jsem šel domů. Už můžu spát… Klidně. Nejsem sám…

Když už jsem zahýbal za roh, musel jsem se ještě jednou otočit.
Všimnul jsem, jak leze z okna ven a probodává podezřelými pohledy okolí. Zastavil jsem se a tiše ji sledoval zpoza rohu domu.
Rozeběhla se do jedné z tmavých uliček. Popadla mě hrozná chuť jí sledovat. Neodolal jsem a šel jsem za ní, kryt stíny až do malého lesa.
Šli jsme tiše po lesní cestě vyšlapané zvěří. Skrz listy na ní občas dopadlo měsíční světlo. V tu chvíli mi připadala jako lesní víla, ale sám jsem se ukrýval mezi kmeny stromu, aby mě neodhalila, jenže stačilo jedno mrknutí a zmizela.
Hledal jsem ji dlouho, ale nic jsem nenašel. Jen ticho. Bylo už pozdě a stále jsem nic nenacházel.
Zklamaně jsem se tedy otočil a šel domů…
Najednou jsem uslyšel hluk padající vody. Postupoval jsem po zvuku, až jsem se dorazil k vodopádu. Začal jsem se svlékat. Tričko dolů, mikina… ztuhnul jsem. Ze stínů lesa vyšla váhavým krokem Ona…
Ani jsem se nenamáhal obléct se. Bylo teplo a já byl příliš zvědavý, co se bude teď dít, než abych se zahazoval s něčím tak nepotřebným, jako mikinou a tričkem. Momentálně jsem měl důležitější věci na práci. Ještě bych mrkl a ona by byla zase pryč...
Schoval jsem se za kmen stromu a tiše ji pozoroval.
Začala se svlékat. Ani jsem nezčervenal. Ne, na to jsem byl až příliš v šoku. Nikdy by mě nenapadlo, jakou krásu by mohla tak nenápadná holka skrývat…
Stoupla si do středu jezírka pod vodopádem a začala jakoby tančit.
Měl jsem pocit, že už jsem to někde viděl… a pak mi to došlo.
Ve stejnou chvíli, kdy jsem jako před deseti lety udělal chybný krok. Stejně jako kdysi…
Praskla větvička. Zastavila se v pohybu a snažila se nějak zakrýt, ale ani nemusela… už jsem viděl dost…
„Kdo je tam?“ zeptala se roztřeseně slabým hlasem. Rozhodoval jsem se, že uteču, ale…
„Kdo je tam?“ zopakovala svou otázku a já už neměl na výběr. Vystoupil jsem se stínů.
Ozářil mě Měsíc…
Ona se jen vyděšeně podívala a vykoktala:
„N-Na-Naru-Naruto-k-kun?“
Šel jsem blíž, až jsem byl od ní sotva metr. Neomdlela, jen zrudla, a mě napadlo, jak jí to sluší… ještě nikdy jsem o nikom takhle nepřemýšlel. Nechápal jsem to, ale bylo mi to jedno. V ten okamžik existovala jen ona. Naprosto mě okouzlila…
Snažila se mi co nejvíc zabránit ve výhledu.
Věděl jsem, že bych se měl otočit, ale nějak se mi nechtělo. Projel mnou podivný pocit, jaký jsem nikdy neměl… až do teď. Znovu jsem se na ní podíval… něco mě přinutilo jít ještě blíž. Šokovaně se na mě dívala a … připadala mi hrozně… roztomilá.
Neodolal jsem. Pohladil jsem ji po tváři. Měla tak hebkou pokožku…
„Jsi krásná…“ řekl jsem šeptem a něžně se na ní usmál. Ještě víc zčervenala, ale stále se mi vpíjela do očí. Už neuhýbala pohledem jako kdysi. Vyrostla, zkrásněla a změnila se.
Všiml jsem si, jak se třese. Šel jsem k ní ještě blíž, objal ji kolem pasu a přitiskl k sobě. Překvapeně zamrkala, ale nic nenamítala. Zdálo se mi, že se jí přes obličej na chvilku mihl šťastný výraz, avšak zmizel stejně rychle, jako se objevil. Zvedla hlavu, aby podívala se mi do očí. Byl jsem vyšší než ona, ale ona byla o to krásnější.
„N-Naruto-kun…“ začala, avšak nedopověděla to, protože jsem ji políbil. Jen jemně, ale přesto. Přitiskl jsem se krátce k jejím rtům a čekal, jak zareaguje. Jen se na mě podívala s překvapením v očích. Na chvilku jsem se odtáhnul. Zorničky rozšířené překvapením. Ani nevím, proč jsem to udělal. Bylo to tak spontánní…
Neodolal jsem a znovu jsem jí dal lehkou pusu, ale když se nebránila, začínal jsem do toho dávat mnohem víc citů a hlavně toho jednoho, o kterém jsem si až do nedávna myslel, že ho cítím k jiné.
Nejdřív nic nedělala, jen mě šokovaně pozorovala a já stále čekal, jak zareaguje. Nebránila se mi. Časem spíš na opak jako by ji konečně došlo, že to není sen… jen sladká realita.
Přitiskla se ke mně mnohem víc, objala mě kolem krku, zajela mi prsty do vlasů a polibky mi vášnivě oplácela.
Hladil jsem ji po zádech a hrál si s jejími dlouhými lesklými vlasy, na které dopadaly maličké kapičky padající vody tříštící se o hladinu jezírka. Připadalo mi to jako věčnost, než jsme se od sebe odtrhli.
„Miluju Tě…“ slyšel jsem, jak říkám, a až po tom, co jsem to vyslovil, jsem si uvědomil, jak velká je to vlastně pravda…