Na konci tunelu

Už jste někdy zažili ten pocit nekonečné tísně? Ten pocit, kdy víte, že něco musíte udělat, ale nemáte na to sílu? Ten pocit, kdy pokud chcete být šťastní, musíte opustit osobu vám nejdražší? Můj příběh o poznání síly života začal v době, kterou nazývám ,,na konci tunelu".

,,V kolik?" Nadzvednul černé obočí a podíval se na mě. Věděla jsem to, protože jsem vždycky poznala, kdy jeho spalující pohled zírá na mě, ale ani tak jsem se neotočila. Dál jsem se věnovala přípravě večeře. Začínám tím právě proto, že si myslím, že tehdy to vlastně celé začalo. Tehdy jsem poprvé cítila to, čeho jsem si dřív nevšimla.
,,V osm."
,,A jdeš s?" Než jsem se nadála, stál u mě a natáčel si mě k sobě.
,,Kamarádama."
,,Takže tam budou i jiní muži?" Ano, tehdy… Přesně tehdy jsem poprvé vycítila, že zůstanu-li s tímhle mužem, navždycky mě zlomí. A tak to taky bylo.

Myslím, že tehdy šlo všechno až příliš rychle. Pamatuju si, jak se Itachiho žárlivost stupňovala, jak jsem si to stále nechtěla přiznat a jak jsme se kvůli tomu poprvé pohádali. Vzpomínám si, že to skončilo jeho omluvou a následujícím vroucím milováním. Pamatuji si přesně, jak mi tehdy těsně před usnutím zašeptal do ucha, že mě miluje a přitiskl víc k sobě. A pamatuji si, jak jsem tehdy byla šťastná. Jenomže tehdy to bylo naposledy. Možná, že kdybych to věděla… Reagovala bych jinak. Kdybych věděla, že to skončí rokem utrpení a zlomeného srdce, každý svůj krok bych pečlivě promyslela. Ale já to neudělala a proto se to stalo. Stále si to dávám za vinu. Tehdy totiž přišel pozdě domů, o několik hodin než slíbil. Nebylo to tak, že bych se strachy choulila v rohu nebo že bych vyloženě žárlila, tehdy šlo o princip. O to, že kdybych se takhle zpozdila já, skončilo by to obrovskou hádkou. A tak jsem mu tehdy, po jeho opileckém příchodu, všechno vyčetla.

Následující týden jsme spolu nemluvili. Nebrečela jsem, neukápla mi ani slzička, protože jsem věděla, že tohle byla jen bezvýznamná hádka. A tak jsem se odebrala s kamarády do světa. Celých pět dní jsme strávili na cestách po Japonsku a podívali jsme se všude, kam jsem se podívat chtěli. A po dlouhých rozhovorech s přáteli jsem zjistila, že můj a Itachiho vztah vlastně už vůbec není takový, jaký byl dřív.

Následovalo těžké období. I přes ten týden mimo jsem to nechtěla vzdát. Jenomže Itachimu očividně došlo to samé a na rozdíl ode mě to nejspíš vzdát chtěl. Tohle bylo období ubohých výmluv typu ,,Nemůžu, jsem dlouho v práci." Nebo hovorů v deset večer na způsob ,,Promiň, dneska přespím v práci." Trvalo mu tři týdny, než mi dal opět vědět. Tehdy se znenadání objevil u mě v kanceláři.
,,Sakuro," podíval se na mě a čekal reakci. Ale já na něj jen bezduše zírala a čekala, až se rozhodně pokračovat. Tak se nadechnul: ,,Musíme si promluvit."
,,Já vím."
,,Je mi to líto."
,,Mě taky." Tuhle situaci jsem si v mé hlavě představovala už milionkrát. Viděla jsem sama sebe, jak mu chci ukázat, že mi to sice je líto, ale není to nic, co by mě donutilo k slzách. To on měl brečet a škemrat. Ale realita byla zcela jiná, skoro jako by jsme si role v mé hlavě přehodili. To on nehnul ani brvou a to já jsem se rozbrečela. Zastavila jsem ho, když šel pak ke mně, aby mě uklidnil a tak odešel. A tehdy to začalo. Ta doba na konci tunelu. Najednou jsem byla naprosto sama, bez života a bez naděje. Jediné, co mi zbylo byly mučivé vzpomínky, spousta fotografií a zásoby papírových kapesníčků. Nejlíp v každé kapse dva balíčky, čistě pro jistotu.

,,Tohle by mělo skončit." Ino se rozhlédla po mém bytě. No, on to původně byl byt můj a Itachiho. V následujících dvou dnech si odtud odstěhoval všechno potřebné, takže teď to ani nebyl byt jako spíš… Doupě.
Druhý pohled směřoval na mě. Stála jsem tam jenom v teplákách, triku, neučesaná, nenamalovaná, ubrečená a co si tak pamatuju, kapsy jsem měla plné kapesníků. Těch posmrkaných, samozřejmě.
A pak jsem se ji složila k nohách. Vysvětlila jsem ji, jak mi vlastně je. Jak si připadám, že mám na srdci závaží, jak na nic jiného nedokážu myslet, jak se mi nedaří v práci a jak děsně jsem zlomená. Tehdy to byly tři měsíce po našem rozchodu.
Z následujících devítí měsíců si napamatuju téměř nic. Teď je to jako přemýšlet nad něčím pod závojem, nad něčím zkresleným… Nad něčím, co se sice dělo hodně dlouhou dobu, ale já to nevnímala. Jediné, co si pamatuju, jsou právě ty kapesníky a to, jak jsem si prošla několika stádii smutku. Ten první byl nejbolestnější. To bylo prvních pět měsíců. Pak jsem pomalu začala zjišťovat, že už to ani tak moc nebolí jako že spíš jsem si na to zvykla, řekla bych. To byl měsíc jeden. A pak se z toho pomalu vyvinula nenávist. Nenávist na celý svět, na každé zákoutí. Tohle stádium bylo nejdelší, to trvalo měsíců šest. A pak to přešlo. Neříkám, že ze dne na den. Ani to, že to bylo jednoduchý. Ale najednou jsem začínala být sama sebou.

Tenhle úklid v duši začal vystěhováním se z toho bytu a pokračoval přestěhováním se do jiného města. Byla jsem tam povýšena a plně rozhodnutá, že tam zvládnu začít od začátku. Změnila jsem účes, starý nábytek prodala a nakoupila nový, změnila šatník a začala jsem se zase starat sama o sebe. Vyměnila jsem balíčky kapesníčků za čerstvý vzduch a opuchlé oči za pořádné spaní. Nakonec jsem v tom městě pak potkala jistého muže. A ten mi ukázal, že na konci tunelu nemusí být jen tma, ale že i světlo. Bylo jen na nás, pro co se rozhodneme. A já si tehdy vybrala světlo.