Jiný vesmír, jiný svět...

Je to už dlouho. Pomalu zapomínám. Už si nedokážu vybavit jejich tváře; jejich úsměvy jsou jako vítr – vím, že jsou, ale nikdy je nespatřím. Přemýšlím, jestli i oni už zapomněli? Jestli si nedokážou vybavit můj obličej, jestli už neví, jak zní můj hlas?
Je to už dlouho. Už dlouho jsem sám. Nevím, jestli z toho trošku neblázním. Ale nezbylo mi nic. Iluze zmizely, svět zčernal beznadějí a moje myšlenky potemněly chmury. Změnil jsem, přiznávám. Nebyl jsem takový vždy. Byl jsem veselej. Plnej života a šťastnej. Ale to už je dávno pryč. Přišly chvíle, kdy jsem si přál zemřít. Nebo možná ještě přesněji, ani se nikdy nenarodit, ani nikdy nežít. Byl jsem tak znechucenej světem, že se to nedalo vydržet. Tehdy začala ta změna. Jednou větou, kterou jsem neměl slyšet. Ale slyšel...
Celej život sem něčemu věřil, jen abych zjistil, že je to aprílovej vtípek. Měl sem svůj cíl, metu, které sem chtěl dosáhnout... Ale těsně předtím, než jsem se jí dotkl, se proměnila v prach a ten v jedovatého hada. Ale to ještě nebylo to nejhořší. Byla to sice zrada – zrada, kterou jsem možná nedokázal pochopit, ale byl jsem schopnej ji unést. Kdyby to bylo vše, nebyl bych tady. Ale pak přišla zrada druhá. Lidi, kteří mi měli věřit, mi nevěřili. Mysleli si, že jsem se zbláznil a mluvím z cesty. Prostě mi nevěřili. Ale já jsem stejně mluvil. Pořád. Doufal jsem, že změní názor. Že mi uvěří. Ale nestalo se...
Nakonec se mě pokusili umlčet, ale to se jim nepovedlo. Utekl jsem, jen jsem nevěděl kam a proč. V tu chvíli, zrazen všemi, sám na celý zemi...
Doteď netuším, jak jsem se z toho dostal. Ale nějak se mi to povedlo. Přežil jsem, ale už nejsem ten člověk, který jsem byl dřív. Sedím tu, sám, jako už celá léta, a zas přemýšlím, jestli to vůbec má smysl... A to vše kvůli tomu, že jsem zjistil, že i Hokage je jen člověk. A navíc má rád peníze...

V ruce kunai, na kunaii krev. Stojím, sám zakrvácen, nad padlým tělem svého nepřítele. Nebo přítele? Nevím. Od té doby, co Hokage prodal vesnici za pár slibů a on mi to ani nechtěl věřit, si už tím nejsem jistý. Ale jedno je jistý; nikdo mi nikdy nebyl tak blízko jako on. Vzpomínky mi v hlavě poletují. Sasuke, ten všemi obdivovaný, uznávaný génius na akademii. Sasuke, když jsme spolu plnili Kakashiho zkoušku. Jak mi tehdy dal svoje jídlo, i když to bylo proti pravidlům. To byl asi začátek. Začátek našeho opravdovýho přátelství. A to rostlo. Hádali jsme se, ne že ne. Ale přitom jsme oba věděli, že když budeme potřebovat pomoc, tak ten druhý vždy udělá, co bude moct. Třeba pak při to boji s Hakem. Sice sem to podělal, ale nakonec sem Sasukeho zachránil – poté, co on zachránil mě. Další a další obrazy se míhají mou myslí. Sasuke v boji s Gaarou. Sasuke v Údolí konce, kde jsem ho přinutil se vrátit do vesnice. Sasuke na misi do Kamenné, kde mi zachránil život. Sasuke... který tu přede mnou leží v kaluži krve, do které po kapkách přidávám i tu svou. Znovu jsem ho porazil. Stejně jako tehdy v Údolí. To sem ho vrátil zpět vesnici, zpět těm, kdo ho měli rádi. A dnes jsem jim ho všem vzal. Už navždy.
Přišel sem, aby mě zabil. Ale myslím, že mě pořád měl rád; jenže to byl pravý shinobi, pro kterého je vesnice vším. Snažil se mě ukecat, ať toho nechám a vrátím se, že bude zas všecko v pohodě. Ale pro mě už nikdy nebude nic v pohodě. Ne v Konoze. Už vím příliš mnoho. Řekl jsem mu to, ale on neposlouchal. Snažil sem se mu říct svý důvody, ale nechtěl je slyšel. Prosil jsem ho, aby mi věřil, ale vesnice pro něj byla víc než nejlepší přítel.
Nešlo to jinak. Kde zkončily slova, začaly mluvit zbraně. Byl to těžkej boj, dlouhej. Tak těžce jsem ještě nikdy nebojoval. Byl nejlepší z Konohy... Ale já byl ještě o něco lepší. Aspoň myslím. Protože sem ho nakonec porazil. Párkrát zaváhal... A to byl jeho konec. S prosbou o odpuštění na rtech jsem ho odeslal tam, kam časem odejde každý z nás. Třeba ji ještě slyšel. A snad mi stihl odpustit. A možná mi i uvěřil, že jsem říkal pravdu. Nevím. Doufám v to. Držím se té naděje, jako bych se topil v rozbouřeném oceánu a to bylo to poslední, co mě drží nad vodou.
Podíval jsem se na jeho nehybný obličej, jako bych to z něj dokázal vyčíst. „Byls mým přítelem... Proč to dopadlo takhle, Sasuke? Byl jsi věrný tam, kde já jsem selhal, nebo jsi se jen bál jednat tam, kde jsem konal?“
Po tváři mi stekla slza. Jedna slza prolitá za jednoho přítele. Ale spolu s ní tekl vodopád hořkosti, zloby a smutku. Proč to skončilo takhle?
Klesl jsem na kolena a objal svého přítele. Teď, když byl po smrti, nás už nic nerozdělovalo.
Vteřiny míjely, ale já jsem stále klečel a objímal mrtvé tělo. Už dávno jsem přišel o vše... Ale nyní mě donutili, ať sám zničím to, v co jsem možná ještě doufal.
Mé oči hleděli do dálky, ale nic neviděly. Pouze smutek, který se jako za té nejtemnějčší noci plížil krajinou a zaplňoval vše kolem. A beznaděj.
Tohle je úděl nukenina. Žít tak, aby přežil. Zabíjet. I své přátele.
Bezmocně pokyvuju hlavou s očima upřenýma do budoucnosti, která nepřišla.