Hideaki Daichi 01

Všude, kam jen lidské ucho mohlo doslechnout, bylo slyšet ohromné výbuchy, které mohly některým jedincům nahnat strach v jejich srdcích. Všude okolo pobíhaly jednotky ninjů a snažili se překonat ty druhé. Okolní domy hořely a nezdálo se, že by něco z Travnaté vesnice mohlo zůstat. Speciální jednotky ANBU, už jen pouhou vůlí drželi nepřátelské jednotky z Písečné vesnice, dál od těl svých mírumilovných domorodců a všude šel cítit ten odporný, štiplavý kouř, který nahnal slzy do očí každému, kdo se ocitnul v jeho blízkosti. Hvězdy díky prachu ve vzduchu nešly vidět.
Atmosféra jakoby se uvnitř vesnice dála krájet. Všude byl cítit strach z kterého občas mohla tuhnout krev žilách. Lidé se báli, ale co pro ně bylo nejdůležitější, tak jejich děti. Nastal čas, kdy bylo moudré vzít nohy na ramena a pokusit se utéct z vesnice.
„Kde jsi malý Daichi?“ zařvala jedna žena, když vběhnula do hořícího domu, který neměl už daleko k tomu, aby se celý zřítil zemi. „Daichi, kde jsi ?“ znovu zařvala na celý dům a každou chvíli mohla omdlít. Vypadala vyčerpaně, také díky tomu, že právě byla nucena upustit nedaleké bojiště. Zavřela oči a začala se soustředit, stvořila pár pečetí a ihned vodním elementem uhasila ten odporný pohár, načež se z vedlejšího pokoje ozval velký, ale dětský pláč, který volal:
„Mami! Kde jsi? Prosím, pomož mi! Nemůžu se hýbat!“ volal a stále plakal.
„Daichi vydrž!“ zvolala a rozběhla se od pokoje až přímo ke svému synovi. Celý dětský pokoj byl v devastovaném stavu, všude byly rozházeny dřevěné trámy, rozlámané porcelánové věcičky a spálené kusy oblečení. S poslední silou odházela trámy a vyprostila svého vlastního syna, kterého objala a poté k němu promluvila:
„Daichi, musíš se dostat do Konohy a kontaktovat třetího Hokage. Věděl moc dobře, že útok na naši vesnici přijde.“ pověděla mu a rozhodně nehodlala jen tak skončit, když v tom je rázem přerušil výbuch nedaleko jejich domova.
„Mami, ale já chci zůstat tady.. Nechci jít někam do Konohy.“ odvětil ji chlapec a jeho matka mu jen neškodně dala ruku na ústa a prostě pokračovala:
„Není tady bezpečno, Daichi, takže se nebudeš se mnou hádat a uděláš přesně co ti řeknu. Vyslala jsem posla, který měl za úkol dostat se do skryté Listové. Tam najdeš svitky všech technik našeho klanu a budeš dál své schopnosti rozvíjet. Nemám už moc čakry, ale dostatek na to, abych to mohla udělat.“ povzdychla si, ale Daichi ji poraženecky setřásl její ruku z jeho úst a znovu se rozplakal. Přece to bylo jen pouhé dítě a nebyl zatím ani ninjou. Neměl se k tomu, aby cokoliv něco dalšího řekl a jen se smutně a s pláčem díval na svoji matku. I když byl malý, tak věděl, že ji vidí na posledy.
„Pamatuj na jména svých rodičů, synu. Pamatuj na jména Akime a Daisukeho.“ spojila ruce do pečetě ovce a nechala svévolně proudit svoji charku tělem. Její prsty pak propletly do pečetě tygra, kohouta a nakonec do opice, načež vyřkla
„Suitom, Duoba no jutsu!“ Daichi mohl cítit, jak se svět kolem něj točí a různě mění, až neviděl svoje tělo. Zdál se být neviditelný i přesto, že ho nikdo vidět nemohl, tak objal naposled svoji matku a tryskem vyběhl z domu ven. Věděl, že možná nemá šanci se dostat pryč, ale přesto doufal, že ještě spatří denní světlo.