Tak stejná a přesto úplně jiná 07

Špatné rozhodnutí?

Dva týdny tréninku byly pryč, Tif zapomněla na výhružný dopis a naplno se věnovala tréninku s Narutem a Sasukem, i když s ním to bylo spíš o nadávkách a urážkách na adresu toho druhého.

Byla sobota ráno, slunce svítilo Tifě do okna a díky tomu byla donucena se vzbudit. Pomalu otevřela nejprve jedno oko, rychle ho zavřela, protože jí sluneční paprsky svítili přímo do tváře. Otočila se tedy k oknu zády a potom otevřela obě oči. Pohled jí zůstal na skrčeném papírku pod stolem. Při pohledu na něj si jí vybavovali nejrůznější vzpomínky. Jedna z nich byla na den, kdy poprvé vkročila do sídla organizace Akatsuki.
…
Před šesti lety
„Já už to tu nevydržím! Všichni se na mě dívají jako bych byla ty!“ Malá holčička křičela na osobu stojící naproti ní. Byl to kluk s blond vlasy, čelenkou se znakem skryté Kamenné vesnice a na levém oku měl mechanický dalekohled. Oba dva stáli před jeskyní.
„Proč si musel odejít, už je to rok. Nikoho jiného nemám a ve vesnici se mnou nikdo nemluví kvůli tobě! Prosím, vezmi mě k sobě.“
Deidara se na ni díval s lítostí ve tváři. Pein by přece nikdy nepřistoupil na to, aby měli v sídle malou holku.
„Promiň, ale nejde to. Neměl bych čas se o tebe starat a navíc by to šéf nepovolil.“
„Ale já..“ holčička měla slzy v očích a brzo propukla v hlasitý pláč, bohužel v tak hlasitý, že to bylo slyšet v sídle. Za chvíli se kolem Deidary a holčičky udělalo kolečko přihlížejících členů Akatsuki. Jako první se slova ujal Hidan „Hele Deidaro, ať už si jí udělal cokoli, omluv se jí, tenhle kravál nejde vydržet.“
„Tak promiň no, kdyby jste mi pomohli překecat šéfa, aby tu mohla zůstat, tak by ses svého vysněného klidu možná dočkal. I když u ní nikdy nevíš.“
Do rozhovoru se vložila Konan, které bylo holčičky líto.
„Co se ti stalo zlatíčko, že tak pláčeš?“
„Já chci být s Deidaroooouuuu…“
„Klid, klid.. víš co broučku, půjdeme dovnitř, ano? Dám ti něco dobrého a potom si půjdeš lehnout,“ řekla Konan slaďoučkým hláskem, ale při odchodu se na Deidaru dívala, jako by ho chtěla zabít. A jemu bylo jasné proč, až se Pein vrátí, tak zlostí asi zboří celé sídlo.
Obě přišli to kuchyně, kde Konan chystala jídlo. Přitom se holčičky ptala na typické otázky typu:
„Kolik ti je vlastně let?“
„Za tři měsíce mi bude dvanáct.“
„Aha, jak vidím jsi ze stejné vesnice jako Deidara,“ dívala se na čelenku, kterou měla uvázanou kolem krku, „odkud se znáte?“
„On… on je můj bratranec, staral se o mě, když umřela moje maminka, ale potom odešel z vesnice, protože se mu lidé smáli kvůli jeho umění.. je to už rok co sem odešel,“ zadívala se na své ruce položené na kolenou a řekla, „nikoho jiného nemám.“
Konan se pro sebe usmála, měla na srdci jenom jedinou otázku, „jak se jmenuješ?“
„Tifa.“
„Mě říkej Konan, jsem nejbližší přítelkyně Peina, našeho vůdce. Nemůžu ti nic slíbit, ale zkusím s ním promluvit, abys tu mohla zůstat, i když to bude velký problém.“
…

„Někdy toho rozhodnutí lituju.“ Tifa vstala z postele, přešla ke stolku, vlezla pod něj a chtěla sebrat dopis. Zrovna, když se pro něj natahovala, někdo zaklepal na dveře, lekla se a praštila se do hlavy. Sama pro sebe si zanadávala, dopis nechala ležet na zemi vedle stolku a šla ke dveřím. U dveří se zastavila.
„Ta chakra.. to je,“ otevřela dveře, „Ahoj Itachi, kde máš Kisameho?“ věnovala mu nucený úsměv, neměla ráda návštěvy po ránu. Itachi ji zatáhl zpět do bytu a posadil ke stolu. Posadil se naproti ní, opřel se a založil ruce. Tif už to nevydržela tak ze sebe vyrazila: „To ses sem došel jenom posadil?! Tak bude něco nebo ano?“
„Fajn.. jsem tu abych tě odvedl, tohle už zašlo až moc daleko, jenom tak si utéct. Navíc je na tebe šéf pěkně nabroušený, tak se máš na co těšit.“
„O důvod víc, proč tu zůstat. Nikam nejdu,“ vstala, založila ruce, nahodila neústupný obličej a pro větší efekt dupla. Itachi tuhle taktiku dobře znal.
„Tohle je beznadějné, když trucuje, nemám šanci. Proč jsi jenom tak děsně tvrdohlavá?!“ vstal, přišel k ní „jak se zdá, nemám na výběr,“ aktivoval Sharingan a podíval se jí do očí. V tom momentě se jí začali zavírat oči, ale ještě stačila z posledních sil říct „podvádíš“, letmo mu dala pohlavek a usmála se. Chytil ji do náruče a položil na postel sám se posadil na kraj postele, chvíli se na ni díval a potom přešel k oknu, otevřel ho a šel si do kuchyně pro sklenici vody. Když se vrátil zpátky v místnosti stáli Deidara se Sasorim.
„Mohli jste za sebou aspoň zavřít to okno. Sbalte jí oblečení.“ I když neradi, pustili se do balení, někde našli i její vybavení k boji, to si vzal na starost Sasori, nebude se přece starat o nějaké oblečení. Měli hotovo kolem poledne, ale Itachi rozhodl, že počkají do setmění. Sasorimu se to ale nelíbilo a chtěl vědět proč bude muset čekat ještě několik hodin, než bude moci odejít. Deidara mu to vysvětlil velice jednoduše: „Jestli chceš, aby tě všichni vesničani viděli, tak si jdi a Pein ti tak zmaluje, že tě ani vlastní trenky nepoznají a ten ty tvoje dřevěný součástky ti budou k ničemu!“
„Fajn, ale co mám do té doby dělat.“
„Co chceš, ale hlavně ne kravál a blbosti.“
Vytáhl si teda svoji malinkou loutečku a začal si ji různě seřizovat a u toho si broukal nějakou písničku. Itachi a Deidara se na sebe podívali a jejich pohledy vypadali jako by si říkali:
„No jasně, na nic jiného se nezmohl.“
„Jo, máš pravdu. Jak málo stačí k dětské radosti.“

O 6 hodin později
Venku se ochladilo, začalo se stmívat, tak se rozhodli, že se vydají zpátky do sídla.
Itachi vzal Tifu do náruče a přešel ke dveřím, ohlédl se za sebe a kývl hlavou na Deidaru, aby mu otevřel dveře.
„Ještě bysme se měli přeměnit, kdybychom někoho náhodou potkali.“
„HENGE!“
…
Tenten stála před svým domem a loučila se s Nejim.
„Mohli bysme to někdy zopakovat… teda pokud bys chtěla.“
Tenten byla dost překvapená. Že by se Neji konečně otevřel? Usmála se a na rozloučenou mu dala pusu na tvář. Odemkla dveře a vešla do domu.
„To byl souhlas?“
Tenten se začala smát, řekla mu „co myslíš?“ a zavřela za sebou dveře.
Neji stál pře jejím domem, jak by byl opařený a až si všechno přebral v hlavě, tak se rozešel domů. Šel pomalým krokem, rozhodl se, že zajde k Narutovi, kluci se tam dívali na nějaký film. Když šel po hlavní ulici, potkal pár ANBU a jeden z nich byl zraněný. Ptal se jich co se stalo, jeden mu řekl, že už by měl být dávno v posteli a ne se takhle pozdě producírovat po ulicích a šli dál.
„Hmm? ANBU uprostřed noci ve vesnici, to bych ještě bral, ale že ten chlápek ponese zraněného klidně po ulici? Divný.“

…
Za vesnicí
„Sasori dělej! Chci být doma ještě o Vánocích!!“
„Drž hubu Deidaro, víš jak má těžký ty zbraně, si to pojď vzít sám ty kreténe!!“
Itachimu naskočila žilka na hlavě a vykřikl na ně „buďte zticha oba, ať nás nikdo neslyší!“
A nebyl by to Deidara, kdyby nezačal rýpat. Nakonec se všichni začali hádat o tom, kdo dělá větší kravál, dokud je nepřerušila probuzená Tifa.
Začala jančit, kde to je, kdo ji nese a proč nic nevidí. Chudinka nevěděla, že je noc. Nakonec začala pištět, kopat nohama jako splašený kůň a mávat rukama. Při tom všem se jí povedlo kopnout Sasoriho do hlavy a praštit Deidaru a Itachiho bodnout prstem do oka. Když ji Itachi pustil na tvrdou zem, chtěla utéct, moc neviděla na cestu, protože byla ještě rozespalá, tak se rozběhla do nějaké jeskyně před ní. A tohle je moment, kdy platí zákon schválnosti! Jakmile vběhla do jeskyně do někoho vrazila a zůstala mu v náručí. Z ničeho nic bylo všude světlo a ona viděla toho dotyčného, do koho vrazila. Zděsila se, když zjistila, že to byl…
„Áááá fůůůj Hidane, ty si fakt všude!! Co děláš v lese a proč se tu svítí?!! Jáá nic nechááápu!!“