Zesílit, nevzdat se a vyhrát! XVI.

Byli v pasti. On i Hinata. Jak předpokládal, tihle chlápci vážně nehráli podle pravidel. Jak by jen mohli, jsou to přece nukenini ze všech ninja zemí. Akatsuki to měli dobře vymyšlené. Nemohli nijak utéct. Ale s jedním určitě nepočítali. Nepočítali s tím, že by tu byla ještě třetí osoba. Záloha. Někdo, kdo by zasáhl v případě, jako byl tenhle.
„Tak dělej, vylez z toho křoví a pomoz nám… už je čas!“ Nadával v duchu. Ale nic se nedělo. Na tomhle prokletým místě byl jen on, Akatsuki a Hinata. Ano, byla tu. Svázaná, bezmocná. Ale krásná. Krásnější než si ji pamatoval. Stála uprostřed toho všeho, vítr si něžně pohrával s jejími dlouhými vlasy a on v ten moment zatoužil stát se alespoň na malou chvíli jeho součástí.
„Na co to sakra myslíš!“ Okřiknul se.
„A kde je ten Kushiro?!“
„Copak, chlapečku! Čekáš snad někoho?“ Zeptal se ho posměšně blonďatý muž zahalený v černém plášti.
„Asi nemám na vybranou. Jestli se do minuty neukáže, budu muset něco udělat sám.“ Přemýšlel.
„Mám takový dojem, že je na čase ukázat ti, jak to vypadá u nás doma.“ Promluvil velitel organizace.
„Na to zapomeň!“ Křiknul blonďák, vykroutil se z Peinova sevření, nahmatal v malé brašničce kunai a rozřízl si pouta.
„Kagebushin no …“ nestačil ale větu dokončit, protože se k němu zezadu přiblížil černovlasý muž.
„Myslíš, že nás s tímhle ubohý pokusem dostaneš?!“ promluvil chladně.
„Sakra!“
„Naruto!“ zaslechl známý hlas…rychle se otočil za výkřikem. Byla to Hinata, ke které se neomylně blížil šedovlasý muž s troj-čepelovou kosou na zádech.
„Hinato!“ vydralo se mu z pusy. Chtěl se za ní rozběhnout, ale do cesty se mu postavil Uchiha.
„Já jsem tvůj soupeř.“ Pronesl.
„Uhni mi z cesty tebbayo!!!“ Vyštěkl.
„Pff…Zemře, ať jí pomůžeš nebo ne…“ Pohlédl na mladého ninju.
„Měl by ses starat sám o sebe. Ona je jen přítěž… pokud si nedokáže pomoct sama, jako kunoichi nestojí za nic…“
„Néééééééééé!!!!“ Vyrazil ze sebe mladík a s kunaiem v ruce se rozběhl proti černovlasému nukeninovi.
„Myslíš si, že máš snad proti mně s tímhle kunaiem nějakou šanci?“ Rozesmál se Uchiha.
„To se uvidí!“ Procedil skrz zuby mladý ninja.
„I kdybych měl zemřít, zachráním, všechny, které miluju!“
Pevně sevřel zbraň v ruce a připravil se k zasazení rány. Mířil doprostřed nukeninova hrudníku. Ten se ale snadno jeho útoku vyhnul. Ale on se nevzdával. Zkoušel to stále dál, i když věděl, že s těmihle slabými útoky nemá nejmenší šanci. Ale i přesto…
„Jak jsi slabý!! Ty, který v sobě nosí devítiocasého?! Nestojíš mi ani za to, abych se na tebe díval!“ Pronesl chladně.
„Sklapni a bojuj!“ Zařval nepříčetně Naruto.
„Nebo se mě snad bojíš?!“
„Ha Ha … Jak pošetilé!“ Zasmál se potutelně muž. Složil pár pečetí a křikl: „Katonn-Gyokaku no Jutsu!“ Na to mu z pusy vyletělo několik ohnivých koulí, které si to namířily přímo na modrookého shinobiho.
„Sakra!“ Zaklel…

„Jdu si pro tebe, pusinko!“ Ušklíbnul se stříbrovlasý muž a mlsně si olízl rty.
„Táhni ode mě ty prase.“ Odpověděla mu Hinata a ustoupila krok dozadu. Stále měla ruce svázané, což jí v tenhle moment moc šancí na přežití nedávalo. Vehementně přemýšlela, jak by se mohla, co nejúčinněji bránit. Pomalý ústup jí zatím vycházel, ale brzy to nebude k ničemu. Z toho chlapa, který se k ní blížil, vyzařoval podivná aura. Aura, která se jí ani za nic nelíbila. Z informací, které získala jako ANBU, věděla, že se jmenuje Hidan a uctívá nějaké zvláštní božstvo.
Byl k ní čím dál tím blíž. Ohlédla se. Už nemá kam utéct. Bude se muset pokusit nějak bojovat.
„Už mi neutečeš…“
„Jako bych před tebou utíkala.“
Rozkročila se a vyčkávala. Teď byl na tahu on. Vytáhl kosu a potutelně se zasmál.
„Pohrajeme si spolu.“ Pevně uchopil svou zbraň a řízl se do ruky. Při tom ji pozoroval svýma šedýma očima. Ani na vteřinu ji nepřestal sledovat. Na zemi se objevila louže karmínové tekutiny. Opatrně si v ní namočil botu a jedním ladným souvislým pohybem vytvořil krvavý kruh. A stále ji pozoroval. Díval se na ni, stejně jako se lev dívá na gazelu. Byl lev a ona ta ubohá kořist. Jen potrava pro hladovějícího predátora. Pozorně sledovala každý jeho pohyb. Srdce ji zběsile bušilo.
"Co se se mou teď stane." Problesklo jí hlavou, když spatřila výsledek protivníkovy práce. Na prašné půdě, pod jeho nohama vznikl podivný znak. Zamračila se. Ale on se smál. Tak nelidsky až ji na chvíli zamrzla krev v žilách. Oklepala se.
"Soustřeď se. Nenech se jím vyvést z míry. Bojuj!"
Vykročil jejím směrem. V ruce svíral kosu a stále se smál. Očividně ho bavil její zděšený výraz. Její chvějící se rty a bušící srdce. Měla strach. Ne, byla vyděšená.
"Ale proč? Proč jsem tak vyděšená? Už dlouho jsem u ANBU a ještě nikdy se mi to nestalo. Tak proč?"
Ohlédla se, uviděla Naruta bojujícího s Uchihou. Vypadalo to, že se drží docela dobře.
„Kam se to k****a koukáš?!“ Zaznělo prostranstvím. „Já jsem do p****e tady!“ Uchechtl se.
Byl blíž. Už byl skoro u ní.
"Co budu dělat? Musím, musím něco udělat… Sama…Něco… Cokoli…"
„Na-Na-Narutó!!“ Vykřikla zoufale.

Tmavovlasý muž se krčil v hustém houští a nervózně těkal očima po skupině nelidsky vyhlížejících shinobi. Věděl, co se stane, už od samého začátku tušil, že to neskončí dobře. Ale musel jít, musel to udělat, ať chtěl nebo ne. Rozum sice odporoval, ale srdce, to zatracené srdce, které by si teď nejradši vyrval z hrudi, ho donutilo podlehnout. Potichu sledoval, jak se jeden z členů Akatsuki vrhl na blonďatého ninju. Kousl se do rtu a přivřel své fialové oči.
„Promiň Naruto… Měli jsme dohodu, já vím… Ale … nemůžu ji dodržet… Omlouvám se, ale jinak to nejde! Pochop mě. Co bys na mým místě dělal ty?“zašeptal a dál se nehnutě krčil v křoví a přemýšlel…
Tenkrát, to byla jen rutinní mise. Pouhá sledovačka. Tak mě poslali samotnýho. Měl jsem bejt za dva dny zpátky. Zpátky u svý Hinatky. Nakonec jsem se vrátil až za čtyři dny. Nikomu jsem neřek, co se stalo. Jen jsem se vymluvil a oni mi uvěřili. Kdyby se o to víc zajímali, bylo by teď všechno jinak? Nemusel bych sedět a dívat se, jak jdou po tom klukoj a Hinatě? Vždyť on za nic nemůže! Já jsem takovej hajzl! Hajzl a srab! Měl bych tam prostě vběhnout a zastavit ty parchanty, než se něco stane! Ale nemůžu. Až se Hin dozví, co jsem udělal…Nechci na to myslet! Musím jít, a buď všechno ztratím, nebo získám.
Ty par****ti, jdou i po ní…
Byl to Hinatin hlas, který ho dokonale probral z vlastních myšlenek.
Křičela: „Narutó!!!“ Tak zoufale a bolestně…a – a vystrašeně.
„Naruto!“Znělo mu hlavou jako ozvěna. Volala Naruta, ne jeho. Ne svého přítele, člověka, který by za ní položil vlastní život. Ale chlapce, o kterém tvrdila, že na něj zapomněla.
"Co je to za zvláštní bodavý pocit, který prochází celým mým tělem?"
Kushiro byl překvapený a vyděšený zároveň. Ve chvíli, kdy se rozhodl, že je ochoten všechno ztratit, mu jeho láska vrazila neviditelnou kudlu do zad.
"Ona mě nemiluje…Ne, ona mě vlastně nikdy nemilovala… Co mám teď dělat?"