Duše Shinigami – část 3 – Konec

Chtěl se pomstít. Věděl, že když se do toho pustí, nebude nejspíš schopen přestat. Na žádné jiné řešení však nebyl schopný přijít. Co mu tedy zbývalo. Věděl, že pokud by se pustil opět do davu nepřátel, nemusel by již přežít. Nechtěl žít, ale měl ještě spoustu věcí na práci před tím, než umře. To byl jediný důvod proč stále žil.
Byl den a on se rozhodl, že se konečně vydá hledat Madaru, toho díky němuž teď trpí. Avšak nevěděl, kde má začít. Jak vlastně pozná, kde Madara? A bude ho schopen vůbec najít? Takové a další podobné otázky mu kolovaly v hlavě. Byla to nejistota, co jej sužovala. Ale byl si jist, že když si stanový jasný cíl, tak má šanci uspět. Uspět, věděl, že musí, protože kdyby selhal, tak by s ním šel do kytek i celý svět. Pocity zármutku střídaly strach a nejistota. Měl, co dělat aby neztratil své odhodlání.
Z tábora mediků vyšel, tak aby jej nikdo nezpozoroval. Protože, každý, kdo by jej viděl, by se ho snažil zastavit a on si nemohl dovolit se zdržovat. Madara na něj čekal – někde. Kde však zůstávalo nevyřčenou otázkou. Byl si zcela jist, že jejich příští setkání Madara dopředu naplánoval a smrt Hinaty měla být jeho pozvánka. Věděl, že se jej Madara snažil zlomit. Musel tedy vědět, co se stalo při zničení Listové. Nyní na tom však nezáleželo. Jediná podstatná věc byla pomsta. Jenom ta mu dávala nějaký další smysl. Avšak Naruto prozatím ani netušil, kam až jej pomsta zavede.
Bloudil jehličnatým lesem. Lesem, který působil tak nějak tajemně. Nevěděl, jaká tajemství tento les skrývá. A nedostal, ani šanci, to zjistit.
„Našel jsem tě,“ řekl Naruto a usmál se.
Nebyl to však pro něj typický úsměv. Byl zkažený. Byl to úsměv vlka sklánějící se nad malým jehňátkem, které už dávno propáslo šanci utéct. Avšak musel se k němu mírně nutit. Bylo to jediné, co mu bránilo začít bezmyšlenkovitě bojovat.
„Tohle bych měl říct já Kyuubiho jinchuuriki,“ rovněž se ušklebil ten, kterého Naruto, tak moc hledal.
„Skončeme to Madaro. Skončeme to jednou provždy,“ řekl a okamžitě se na něj vrhnul.
Stalo se něco, co Madara neočekával. Od začátku byl jeho plán Naruta zlomit, ale nyní jej viděl plně odhodlaného. Co se mohlo na jeho perfektním plánu pokazit? Nevěděl. Musel vyhrát, ale s tím šíleným tempem, které Naruto udával, nedokázal ani Madara držet krok. Jednou jedinkrát, se mu v bitvě podařilo zahlédnout Narutův výraz. Znal ten pohled, ty oči už před tím viděl. Byl to pohled mstitele. Ale tak zarputilý výraz viděl předtím pouze u Sasukeho.
Madarův plán tedy naprosto selhal. A nyní se blížil jeho konec. Jak se to jen mohlo stát? Nevěděl, bylo to moc rychlé, na to aby si dokázal uvědomit, že zemřel. Zemřel díky nenávisti, kterou on sám rozpoutal. Myslel si, že je to jen špatný vtip, ale nebyl. Byla to pouhopouhá skutečnost a on s tím nic nedokázal udělat.
Madarova duše však stále zůstávala připoután k tomuto světu jeho nenávistí.
Blonďatý mladík, byl díky tomuto souboji až neskutečně vysílen. Jednak musel bojovat s Madarou a jednak se svým démonem, který se nad ním snažil převzít nadvládu. Udržel jej, snad to bylo obrovské štěstí či šťastná náhoda? Nevěděl, ale ani to nepotřeboval vědět, protože zbývali pouze dva, kteří mu byli trnem v oku. I přesto, že vykonal svoji pomstu na Madarovi, tak se začínal cítit prázdný. Začínal rozumět temnotě a to jej děsilo.
Sice byl vysílený, ale věděl, že zde nemůže zůstat. Potřeboval si najít úkryt. Začínalo se stmívat a on si až teprve teď uvědomil, že se chýlí konec dne. Tak dlouho s Madarou bojoval a vůbec si to neuvědomil. Bylo to díky zápalu boje nebo pro něj čas plynul příliš rychle? Být to druhá možnost, možná by si ani nestihl uvědomit, jak mu léta rychle utíkají. Nedokázal přemýšlet o ničem jiném, než o svojí mrti.
Konečně s posledními zbytky světla se mu podařilo, již daleko od Madarova mrtvého těla najít bezpečný úkryt, kde by mohl přenocovat. Netrvalo dlouho a mladík již spal. K jeho štěstí či smůle měl mít dnes bezesnou noc.

Mladá dívka v bílém se opět probouzela se zapadajícím sluncem. Hodlala pokračovat ve své cestě, což pro ni znamenalo projít temným nočním lesem. Nebála se, neměla strach, protože bledá záře, která z ní vycházela, byla dnes jasnější než kdykoli předtím. Možná z jejího rozrušení či samotné temnotě lesa nebo snad byl důvodem její jasné záře hřejivý úsměv mladíka, který se jí stále vybavoval? Nevěděla, netušila, kdo onen pro ni záhadný mladík může být, ale jeho úsměv jí naplňoval pocitem bezpečí a dodával jí její vlastní sebejistoty.
Dnešní noci necítila ten zvláštní pocit, tu touho jít jen na určité místo. Možná z toho byla mírně zmatená, netušila, co se stalo, ale ze včerejší noci si pamatovala přibližně směr svého cíle a proto pokračovala tou cestou.
Po nějaké době strávené chůzí lesem narazila na jednu duši ztracenou v tomto světě. Jako všechny ostatní, tak i tato duše bojovala svoji poslední bitvu stále znovu a znovu. Věděla, co musí udělat. Nechtěla, aby tato duše navěky bloudila mezi světem živých a mrtvých a proto musela jít blíže k ní.
„Nepřibližuj se ke mně!“ Křičela na ni duše maskovaného muže.
„Neboj se, já ti chci jenom pomoct,“ snažila se mluvit mile.
Tato duše jí připadala poněkud povědomá, i když si nemohla vzpomenout, odkud toho muže zná. Přiblížila se tedy k němu ještě více a shrnula si z obličeje svoje dlouhé bílé vlasy.
„Ty jsi… Ne to není možné,“ začala se opět děsit duše.
„Já jsem Shinigami a tobě musím…“ Snažila se říct, ale byla přerušena onou duší.
„Vždyť jsem tě přece zabil, aby se z Uzumakiho stala troska,“ říkala duše mrtvého Madary a vůbec nevnímala, co jí o sobě před okamžikem řekla Bohyně smrti.
Dívka v bílém se podivila, co to má vlastně znamenat. Věděla, že umřela, ale nevěděla kdy. A duše tohoto zemřelého tvrdila, že ji zabila? Nedávalo jí to žádný smysl, byla přece Shinigami. Ale přesto si uvědomovala vlastní smrt. Nyní byla ještě více zmatená než na začátku svojí cesty. Chtěla znát odpovědi a tato duše je měla. Stačilo udělat jediné a to poslat tuto duši do světa mrtvých.
Ale nějak tušila, že tato duše se bude bránit a proto se musela maximálně soustředit. Nakonec se jí to podařilo. I tato duše na ni vrhala úzkostlivý pohled ve snaze, že najde slitování, ale nedočkala se ho. Taková byla pravidla, když člověk zemřel jeho duše se sama měla vydat na cestu do světa mrtvých, ale když se jí to z nějakého důvodu nepovedlo, byl zde Shinigami, který jí pomohl.
Najednou znala otázky na některé své odpovědi. Konečně, konečně znala své jméno. A věděla, proč jí ta tmavovlasá dívka připadala povědomá. Najednou si to vše uvědomovala. Bylo to však příliš strašné. Nyní viděla sama sebe jako umírajícího Boha smrti a zároveň se viděla z pohledu Shinigamiho. Byl to zvláštní pocit. Najednou se jí vrátily její původní vzpomínky. Věděla, že se jmenuje Hinata, že hřejivý úsměv patří Narutovi, že ho miluje, a že i když je Shinigami, tak nemá sebemenší ponětí, kdo je.
Najednou zde byla nová spousta otázek. Na některé si dokázala odpovědět, ale povětšinou zůstávaly nezodpovězeny. Pomalu se blížil den a jí nezbývalo nic jiného, než si jít opět odpočinout. Byla zmatená z nově nabytých vědomostí, ale zároveň měla i příjemný pocit, který však nedokázala nikterak popsat.

Pro Naruta začínal nový den. Síly se mu plně vrátily, ale zůstával prázdným. Chtěl se toho pocitu zbavit, ale nevěděl jak. Nezbývalo mu tedy nic jiného než pokračovat. Měl takový dojem, že Madarova základna je někde poblíž.
Měl pravdu a zároveň tam našel i Kabuta. Nepřekvapovalo jej to. Kabuto byl strašně podlý a proto musel být odstraněn, ale možná si na něm Naruto pouze vyléval vztek. Nebyla to žádná pořádná bitva. Dalo by se říci, že s ním neměl žádnou práci, až si chvílemi myslel, že toto není pravý Kabuto. On však byl tím jediným originálem a jakmile spatřil Narutův výraz byl zděšen a to jej oslabilo. Co zmohl proti démonovi, který se mstí? Nic, byl pro něj pouhým hmyzem. Kabutův sen o věčném životě se mu rozplýval přímo před očima. Velice rychle přišel i Kabutův konec. Ale Naruto tomu nerozuměl. Přece i Kabuto mohl z části za jeho utrpení, tak proč? Proč mu jeho zabití nijak nepomohlo?
Byl zmatený. Už i on sám se začínal ztrácet světlu a propadal se do temnoty. Najednou si uvědomil, že vlastně takový být nechce, ale obával se, že na návrat je příliš pozdě. Bylo to jako záblesk světla v temnotě. Jeho světlá chvilka. Ale i ta během okamžiku zmizela a Naruto se utápěl ve svých ponurých myšlenkách a temných emocích.
Zbýval pro něj jediný nepřítel a to Uchiha Sasuke. Věděl, že bude někde schovaný, ale neměl nejmenší tušení, kde by mohl být. Jakmile se Sasuke dozvěděl, že Madara je mrtvý vydal se hledat Naruta. Pro oba dva mladé ninji existovala v tuto chvíle pouze jejich pomsta. Jejich cílem bylo zabít toho druhého, nic víc nic míň. Každý měl své důvody, ale ty šly stranou ve chvíli, kdy se potkali.
Bojovali spolu velmi krutě a vší tou ohromnou silou, kterou každý z nich vlastnil. Ale jejich bitva nebrala konce. Pomalu, ale jistě začínalo Slunce zapadat. Začínala doba Boha smrti.
„Tak už to vzdej Sasuke!“ Křičel po něm Naruto.
„Proč bych to měl vzdávat!? Pořád jsem tě ještě nezabil,“ vrátil mu Sasuke.
„To samé u mě,“ řekl chladně Naruto.
Sasuke až v toto chvíli došlo, že se Narutův výraz zcela změnil. Nenašel v něm sebemenší radost nebo náznak štěstí, že jej Naruto znovu vidí. Ne. Viděl v jeho očích jeho úmysl zabíjet. Tu touhu po odplatě, za to, že mu někdo způsobil bolest. Sasuke nevěděl, co se Narutovi stalo, že se tak moc změnil, ale bylo mu jasné, že jakmile skončí tato bitva, jeden z nich bude mrtvý.
Sasuke nechtěl umřít, dokud se nepomstí na Narutovi. Zároveň doufal, že Naruto bude pořád takový hlupák, že jej nebude chtít zabít. To by mu poskytovalo ohromnou výhodu. Ale nyní byl Naruto stejný jako on, takže už si nebyl jistý výsledkem a začínal mít strach o svůj život.
Nikdo nedokázal určit, jak dlouho spolu bojovali. Byla snad už půlnoc, když Shinigami dorazila na místo nedaleko jejich bitvy. Viděla tu spoušť, co po sobě zanechali. Viděla, že oba dva proti sobě bojující, jsou na konci se svými silami. Ale nepřestávali, udělovali si tvrdé rány z posledních zbytku svých sil.
„Naruto? 5ekni mi jednu věc,“ rozmluvil se Sasuke.
„Co?! Chceš vědět, proč se taky ženu za pomstou?!“ Křičel Naruto.
„Ano! Chci vědět, kdo ti co udělal, že si tak moc zesílil, abych toho člověka mohl zabít hned, jak zabiju tebe!“ Okřikl ho Sasuke.
„Madaru jsem zabil sám!“ Vracel mu Naruto.
Naruto už byl vážně šílený. Šílel tak kvůli pomstě, ale uviděl záblesk světla. To mu pomohlo se vrátit na malou chvíli zase do normálu. Zpětně se díval, co to vlastně dělá a bylo mu to líto. Ztratil vše, co měl. Ztratil dokonce i svoje zábrany a morálku. Nevěděl, na jak dlouho se udrží zase v „normálu“. Musel to ukončit a to jednou pro vždy.
Rozhodl se pro šílený krok. Vešel do svého Sage módu a uvolnil Kyuubiho pečeť. Liška by za normálních okolností na něj okamžitě zaútočila, ale Kyuubi nebyl schopný pohybu, protože Naruto z něj vyždímal poslední kapičku jeho chakry. Neumřel, ale jeho vysílení bylo značné, takže na tom ani díky Sage módu nebyl lépe než vyčerpaný Sasuke. Ten nechápal, co to Naruto právě udělal. Vypustil Lišku, ale jaký to mělo význam? Sasukeho začínal pohlcovat strach, protože Naruto po vyjmutí démona ze svého těla neumřel.
„Co si sakra zač?!“ Křičel z plných plic Sasuke.
„Uzumaki Naruto, ale to přece víš, ne?“ Řekl pološílený Naruto.
Nevěděl, jak dlouho vydrží a proto se to rozhodl rychle ukončit. Zbývala jediná možnost Shiki Fuujin – pečeť Boha smrti – který stál nedaleko a pozoroval tuto bitvu.
Najednou si dívka v bílém uvědomila, že ji někdo volá. Ano volal jí tem blonďatý mladík, kterému patřil, tak překrásný úsměv. Ona však trochu posmutněla, protože věděla, co bude následovat. Bylo jí ho líto, ale musela to udělat.
Naruto mezitím stihl veškerou svojí zbývající silou uchopit Sasukeho tak, aby nemohl nijak utéct.
„Co to sak*a děláš?!“ Děsil se.
„Takhle jsem to neplánoval, ale vypadá to, že nakonec umřeme oba,“ změnil výrazu na tváři Naruto.
Sasuke se mu chtěl vytrhnout ze sevření, ale ani on neměl tolik síly a by toho byl schopen.
„Naruto-kun…“ Řekl za ním až bolestivě povědomý hlas.
Naruto nechápal, co se děje. Věděl, že Hinata je mrtvá a to způsobilo tuto situaci, ale v nové naději se otočil a spatřil ji.
„Hinata… Jak je… Jak je to možné?“ Nedokázal pořádně vyslovit.
„Volal jsi mě, tak jsem přišla,“ Odpověděla mu dívka v bílém – Shinigami – Hinata.
Narutovi právě došlo, že jeho láska je Bohem smrti. Co to ale mělo znamenat? Jak to bylo vůbec možné? Nerozuměl, nechápal.
„Takže nakonec můžeme být spolu navěky,“ usmíval se naruto.
Sasuke byl zcela zděšen. Shinigami – Bůh smrti, ne on nechtěl umřít. Ale i on byl pouze člověk a proto během krátké chvíle byla jeho duše vytažena pryč z jeho těla a zapečetěna společně s tou Narutovou v těle Boha smrti.
Jak Naruto slíbil, tak udělal. Celá ta zbytečná válka skončila, ale nikdo se neměl dozvědět o hrdinovi, který se tak moc o její konec zasloužil. Naruto nelitoval.