Jen blázen věří na zázraky 04

Zadívala jsem se z okna dolů na ulici. Žilo to tam, všichni se bavili. Nikdo nikoho nezabíjel, z nikoho nebyl kus ledu.
A co bolelo víc, nikdo mě nepostrádal. Nikdo ani nevěděl, že existuju. Nebyla jsem pro ně vůbec nic. Pro nikoho.
Hruď jsem měla neskutečně těžkou, nahrbila jsem záda a sklonila jsem hlavu. Po jakékoliv hrdosti nebylo ani stopy. Jen bolest a pocit nedůležitosti a bezmocnosti.

Mlčky jsem sledovala dění na ulici. Nikdo nebyl sám. Ta věčná samota mě ubíjela k smrti. Nemoci se nikomu svěřit, jen všechno dusit v sobě. Pečlivě pohřbívat, aby si toho nikdo nevšiml. Chuť, v tom pokračovat, už mě opouštěla. Stejně tak síla, kterou jsem k tomu potřebovala.
Ušklíbla jsem se nad svými pocity a zahnala jsem je. Nepovedlo se mi to. Jenom jsem odkryla závist. Záviděla jsem obyčejným lidem, že jsou obyčejní. Záviděla jsem jim všechno, co jsem mohla. Všema deseti bych brala i život plný chudoby.

Jak jsem tak sledovala dění dole, nikdo o mě nevěděl. Takže kdybych šla ven, nikdo by ve mně nehledal člena ANBU. Byl to šílený nápad, ale lepší než po zbytek dne sedět doma.
Prohledala jsem skříň. S nedůvěrou jsem se dívala na oblečení obyčejných lidí. Hlodala ve mě pochybnost. Bylo to opravdu moudré?
Ušklíbla jsem se, moudrostí jsem poslední dobou nijak zvlášť neoplývala.
Mlčky jsem se na sebe dívala do zrcadla. Cizinka v obyčejných šatech, která dělala stejné pohyby jako já, mě děsila a fascinovala zároveň. Ten pocit nervozity mě štval, ale čím víc jsem se ho snažila zbavit, tím víc byl neodbytnější. Smířila jsem se s těžkým žaludkem a vyšla jsem do ulic.
Automaticky jsem pátrala očima po čemkoliv co by mohlo znamenat nebezpečí. Věděla jsem, že se neskutečně málo lidí dívá nahoru. Já jsem tu chybu nedělala, řezníci tohle věděli stejně jako já. Pečlivě jsem zkontrolovala všechny střechy.

Zarazila jsem se. Tohle bylo nebezpečné, příliš nápadné. Další chyba z mojí strany.
Sama a naprosto mlčky jsem se procházela vesnicí. Pozorovala jsem její obyvatele. Odhadovala jsem jejich povahy a věřila jsem, že za ně má cenu bojovat a zemřít, že pro ně a pro svojí vesnici udělám cokoliv. Byli to naprosto neznámí lidé, někteří sobečtí, lakomí, ale zemřela bych pro ně. Proto jsem se stala členem ANBU.

Všimímala jsem si pohledů, které se na mě upřely. Ignorovala jsem to, i když jsem viděla jejich zvědavost v očích a ochotu se mnou prohodit pár slov. Jenže já lidi zabíjela, neuměla jsem s nimi komunikovat.
Celá vesnice něco slavila, čas pro mě nic neznamenl, takže jsem neměla představu o tom, co se slaví a normálně by mi to mělo být jedno. Zapochybovala jsem, jestli něco normálního vůbec existuje.
„Tak na kageho!“ Ozval se z jedné putyky připítek.
Zastavila jsem se.
„Dobře vede vesnici,“ souhlasil další mužský hlas, „tak další rundu na jeho dnešní narozeniny!“
Takže má dnes narozeniny? Huh, to je nečekané. Koutkem oka jsem postřehla pohyb. Podařilo se mi zastavit instinktivní pohyby svého těla a zůstala jsem stát rovně.

Podrbala jsem se na hlavě a velmi nenápadně jsem se podívala nahoru, kde jsem zahlédla pohyb.
„Dneska jsou nádherně vidět hvězdy,“ poznamenala jsem tiše.
Byla jsem si jistá, že ten někdo nahoře to slyšel, takže s hlavou zvedlou k obloze jsem sledovala střechy.
Znovu ten nepatrný pohyb. Příliš tmavý obrys se mihl nocí. Zapomněla jsem vše, proč jsem tu byla, proč jsem na sebe navlékla tyhle šaty.
Zůstal jen pocit, že se něco děje. Vyskočila jsem na střechu za ním. Tiše jsem pronásledovala černý stín. Vedl mě tichou vesnicí až k chudinské části. Tam seskočil do jedné z uliček a zmizel ve dveřích.

Tiše jsem zaklela, když jsem se málem nátáhla kvůli šatům. Pečlivě jsem si měřila tu polorozpadlou budovu. Okna měla zabedněná a nebylo slyšet nic. Za dveřmi jsem neslyšela ani nesrozumitelné mumlání.
Zvědavost ve mě rostla, ale nikdy není nad opatrnost. Vejít dveřmi se mohlo rovnat prozrazení a následné sebevraždě. Zkrátka a dobře mi to nedalo. Malinko jsem pootevřela dveře, jen na malou škvíru. Nic, docela mě překvapilo, že dveře ani nevrzly.

Stále to zlověstní ticho a klid. Opatrně jsem nakoukla dovnitř. V místnosti nebylo skoro nic. Až na pár sudů v rohu. Jediné světlo mi bylo to, které jsem vytvořila otevřením dveří.
Super, ztratil se mi tu podezřelý řezník a není po něm ani stopy. Že by mi natolik šplouchalo na maják, až bych měla halucinace?
K mým uším dolehl téměř neslyšný hovor. Někde tu tedy musel být vchod. Přejela jsem očima po místnosti, pohled se mi zastavil na těch sudech v rohu. Příliš jednoduché a poněkud jasné. Potichoučku jsem našlapovala po dřevěné podlaze.
Snažila jsem se rozpoznat, zda uslyším líp ten tajemný hovor. Říkala jsem si, že si to možná namlouvám, ale zdálo se mi to jasnější. Co nejpotišeji jsem začala odtahovat sudy, pod tím co nejdál od rohu byly padací dveře. Ano, tohle jasné nebylo.
Zadoufala jsem, že nebudou vrzat a pomalu jsem je nadzvedla. Hovor utichl. Tiše jsem vyčkávala. Slyšeli mě? Vědí o mě?
Léta výcviku mi však nedala a já nehnutě a bezdechu vyčkávala.
„Kazuki je pod kytkama přesně jak šéf chtěl,“ poznamenal jeden z nich.
„Šéf chce víc, než jen mrtvýho Kazukiho,“ odsekl druhý.
„Tak kdo je další na řadě?“ Zeptal se první.
„Kdo asi tak zbývá?“ Zeptal se jízlivě druhý.
Nastala chvilka ticha.
„Yuri,“ zaznělo skoro neslyšně.
Zapátrala jsem v paměti. Kdo je Yuri? Velitelka Rootu. Proč by jí chtěl kage mrtvou? Zaslechla jsem kroky. Hrklo ve mě. Co nejrychleji a nejtišeji jsem dveře zavřela a vracela jsem sudy na svá místa. Netušila jsem, jak se odtamtud chce dostat, aniž by nadělal randál, ale vidět to na vlastní oči jsem nechtěla.

Rychle jsem vypadla z budovy a běžela jsem někam mezi lidi.
Zpomalila jsem, nasadila jsem na tvář falešný úsměv a pomalým krokem jsem se vydala do bytu.
„Slečno, nestalo se vám něco?“ Zaslechla jsem za sebou.
Nechápavě jsem se otočila. Za mnou stál muž ve středních letech. Sledovala jsem jeho pohled. Vsázim své boty, že jsem v tu chvíli byla bledá jak mrtvola. Na pravém boku jsem měla natržené šaty. A kde jsem si je asi mohla utrhnout?
„Slečno?“ Optal se znovu.
Podařilo se mi dostat na tvář něco, co mělo připomínat úsměv, „vše je v nejlepším pořádku,“ zatímco jsem se tam ksichtila sledovala jsem okolí. Nikde se nic nepohnulo, to ale neznamenalo, že mě nikdo nepozoroval.
Otočila jsem se vydala jsem se směrem k bytu. Pokud mě někdo sledoval, pak to znamenalo velký problém. Problémů jsem měla víc než dost. Byla jsem si jistá, že o hlavu přijdu co nevidět. A díky tomu, že jsem byla neschopna jakékoliv komunikace, jsem své případné pronásledovatele nemohla ubezpečit, že jsem zcela normální.