Letní večer 14

O dva dny později

„Takže tohle je země Mořského vánku?“ zeptala se Tenten zvědavě a zhluboka se nadechla. Do nosu jí vnikl pach ryb a dívka ho nespokojeně nakrčila a sama pro sebe zabručela: „Doufám, že ne.“
Úsměv na Nejiho tváři dával tušit, že ji slyšel, ale i tak si udržel vážný hlas, když odpovídal: „Ano je.“
Dívka se zatvářila nespokojeně, ale neřekla už nic, protože jejich sensei už zase kypěl aktivitou a nadšeně se připravoval na závěrečnou cestu do města na pobřeží, které z kopce matně viděli.
„On chce běžet, že jo?“ zeptala se Tenten trochu zoufale jediného podle ní normálního člena týmu.
Neji na malou chvíli nakrčil obočí a potom tiše odpověděl: „Nech to na mně.“
Hnědovláska se na něj podezřívavě podívala, ale zůstala tiše.
„Sensei?“ oslovil ho vlídným hlasem Neji.
„Co je?“ zeptal se a na chvíli si přestal protahovat nohy.
„Myslím, že by bylo dobré trochu se proběhnout, než tam dorazíme, protože pak budeme doprovázet karavanu a půjdeme krokem.“ vysvětlil s nevinným úsměvem a ignoroval Tentenin zděšený výraz.
„Mluvíš mi přímo z duše!“ zajásal sensei a chtěl pokračovat, ale přerušil ho Lee: „Úžasný nápad, Neji.“
„Vidíte ten kopec, sensei?“ pokračoval Neji klidným hlasem a ukázal nalevo od pobřeží.
„Jistě.“ konstatoval trochu zmateně Gai, protože neměl ani nejmenší tušení, kam tím Neji míří.
„Podíval jsem se byakuganem a myslím, že je to dokonalá trasa pro závěrečný běh. Ani moc těžká, ani zbytečně lehká a dlouhá tak akorát.“ dokončil Neji se spokojeným úsměvem.
„Skvělé, hned vyrazíme.“ odsouhlasil to Gai okamžitě s neskrývaným nadšením.
Zato Tenten se tvářila vražedně a jen vědomí, že Nejimu by stejně neublížila, i kdyby na něj skočila, jí zabránilo tasit kunai. A místo toho na něj jen naštvaně zasyčela: „Tos to teda zařídil!“
„Náhodou jsem to zařídil docela dobře.“ bránil se mladík trochu dotčeně.
„Prodloužil jsi nám cestu nejmíň o tři hodiny!“ pokračovala Tenten popuzeně ale stále tiše.
„Spíš o pět, ale to nám hraje do karet, protože my to vezmeme po pobřeží a dorazíme tam před nimi v slušném čase a relativně plní energie.“ řekl s úsměvem a sledoval, jak se Tentenin výraz postupně rozjasňuje.
„A co až na to přijdou?“ zeptala se ještě trochu váhavě.
„Nepřijdou. Řekneme, že někde špatně odbočili a prodloužili si cestu.“ odpověděl s pokrčením ramen a lhostejně se na ni podíval.

Sensei se zatím s Leem připravoval na start a na Nejiho s Tenten úplně zapomněl, což Tenten vyhovovalo, protože se ještě chtěla přít, ale sensei skončil s protahováním a bez ohledu na ně s Leem v patách vyrazil.
Tenten se na za nimi ještě chvíli dívala, než ji Neji přerušil: „Poběžíš za nimi nebo půjdeš se mnou?“
Dívka si byla na sto procent jistá, že se zeptal jen, aby si z ní mohl utahovat. Proto mu taky neodpověděla a rovnou vyrazila k pobřeží.

„Ty se zlobíš?“ zeptal se trochu váhavě Neji asi po dvou hodinách pomalejšího běhu.
„Kdy tam budeme?“ zeptala se a raději se tak vyhnula odpovědi na otázku, protože si nebyla jistá, jaká by byla pravda. Na jedné straně byla ráda, že nemusí závodit, ale na druhé už zase dělal věci za ni a to jí vadilo.
„Tímhle tempem tak za šest hodin.“ odpověděl a zkoumavě si ji prohlížel.
„A oni?“ ptala se klidným hlasem dál.
Neji se po nich podíval byaguganem a potom trochu zamyšleně odpověděl: „Pokud si udrží tohle tempo, tak tam budou zhruba za sedm hodin.“
„To jsi jim to hodně prodloužil.“ konstatovala s trochou soucitu v hlase a poprvé od chvíle, kdy vyrazili se mu podívala do očí.
„To ano.“ souhlasil trochu suše a opětoval její pohled.
„Je tu někde místo, kde by jsme si mohli odpočinout a trochu smočit nohy?“ zeptala se přívětivě a konečně si ujasnila, že se na něj nezlobí.
„Asi čtyři hodiny cesty odtud je dobré místo, kde nás nejspíš ani nebude nikdo rušit, takže si budeme moct v klidu odpočinout. Ale kdybys chtěla něco blíž, tak hodinu cesty odtud je veřejná pláž nejspíš už plná lidí.“ zodpověděl její otázku, aniž by se musel podívat byakuganem, což dost jasně vypovídalo, že krajinu prostudoval velmi pečlivě, než vyrazili.
„To vzdálenější místo, ale zvládneme to za hodinu.“ rozhodla s lehkým úsměvem.
„Od kdy se chováš jako ti dva?“ zeptal se zmateně.
„Chci tam dorazit za hodinu a strávit tam další tři.“ osvětlila a přidala do tempa, které by jakýkoliv jiný tým považoval za vražedné.
„Chápu, ale i tak, ty nesnášíš závodění.“ poznamenal Neji a srovnal s ní rychlost.
„Tohle není závod, jen rychlejší tempo.“ nesouhlasila dívka.
„Ty víš, jak to myslím.“ řekl a mírně se zamračil.
„Jestli se ti nechce běžet, tak mi jen popiš cestu a já tě tam počkám.“ navrhla s úsměvem.
„Poběžím první.“ rozhodl Neji a s lehkým pousmáním ji předběhl.
Tenten jen přikývla a následovala ho.

„Myslím, že jsme se ztratili, sensei.“ ozval se Lee trochu váhavě asi po další půlhodině.
„Nesmysl.“ zavrhl to Gai okamžitě bez ohledu na fakt, že cesta končí u úpatí hory a vede jen ke starým zrezlým vozíkům určeným podle stavu hory k těžbě kamene.
„A jste si jistý, že by jsme se neměli vrátit?“ zeptal se Lee nejistě a sám se divil, že pochybuje o senseiově úsudku.
„Hloupost, prostě tu horu překročíme.“ řekl rozhodně a bez dalších řečí, či průzkumu okolí, jestli nenajdou cestu vytesanou ve skále nebo méně pravděpodobný tunel, začal šplhat nahoru.
Lee se ještě váhavě ohlédl, jestli nezahlédne Nejiho a potom váhavě vyrazil za senseiem, tak jako při každé jiné šílenosti, kterou kdy vymyslel.