Němý boj, ve kterém nemohl nikdo zvítězit 1.díl

Právě čtete příběh, který se odehrál teprve nedávno. Příběh dvou bratrů, kteří kdysi žily bok po boku ve vesnici zvané Konoha, ale pak se z nich ze dne na den stali nepřátelé na život a na smrt. Příběh klanu Uchiha a ninji, který obětoval své sny, touhy a dokonce i životy lidí, které miloval, aby zabránil válce. Teď mu zbývá vykonat ještě poslední oběť, musí položit svůj život pro toho, kterého nejvíc miloval, pro svého malého brášku Sasukeho... Příběh zachycuje myšlenky Itachiho před bojem, během boje i ve chvílích umírání ….

Seděl jsem na židli s vysokým opěradlem a zíral do prázdna. Má tvář vypadala jako kamenná maska. Nic neříkající, prázdná. Stejná jako místnost, ve které jsem se nacházel. Hleděl jsem na obrovské dřevěné dveře s železným kováním a přemýšlel, kdy přijde dlouho očekávaný návštěvník.
Myšlenky vířily v mé hlavě a vyplavovaly na povrch vše co mělo být dávno zapomenuto. Před očima jsem už neviděl obrovské dveře, ale konožskou akademii, ve které jsem strávil mnoho let tvrdým tréningem. Skoro jako bych se ocitl ve svém vlastním genjutsu, ale bylo to ještě horší. Proti genjutsu bych se mohl bránit, ale na vlastní mysl jsem byl krátký.
Vzpomínal jsem na dětská léta i na nedávné události. Znovu jsem se ocitl uprostřed četných hádek se svým otcem a ostatními členy klanu. Zase jsem si povídal se svou matkou. Seděl jsem v čajovně a bavil se se svými přáteli. Všechny tyto vzpomínky spojovala tvář osoby, která mi byla nejdražší. Vždy, když jsem zavřel oči, ukrýval se za mými víčky. Nedával mi spát. Neustále jsem na něj musel myslet. Na to, co jsem udělal jemu i všem ostatním.

„Dnes všechno skončí.“ Pomyslel jsem si se zvláštní jistotou, ale beze strachu. Jak bych se mohl bát, když jsem vše naplánoval do toho nejmenšího detailu. Ať se stane cokoli, dnes večer zemřu. Ať se stane cokoli, Sasuke bude žít a já udělal vše proto, aby se nikdy nedozvěděl pravdu. Obklopoval mě zvláštní pocit zadostiučinění. Doufal jsem, že konečně udělám správnou věc, která alespoň částečně odčiní můj hřích.
„Dnes zemřu,“ řekl jsem stejným hlasem, jakým by jiný nejspíš oznamoval: „Je hezký slunečný den,“ a poté jsem se rozkašlal. Ruka, kterou jsem si zakryl ústa, byla potřísněná krví.
„Ruka na které ulpívá krev,“ řekl jsem si v duchu a mírně se usmál nad tím dvojsmyslem. Ve skutečnosti mi ale do smíchu nebylo. Nechtěl jsem si to přiznat, ale stále jsem se nevyrovnal s tím, co jsem udělal. Utěšovat se myšlenkou, že to jinak nešlo by bylo hloupé a ubohé. Navíc, můj mozek by tu informaci stejně nikdy nepřijal.

V posledních chvílích svého života jsem se naposledy ponořil do svých vzpomínek. V duchu jsem se znovu procházel po ulicích Konohy. Už z dálky jsem poznal obrysy domu, ve kterém jsem se narodil a vyrostl. Spatřil jsem svého malého bratra. Rozběhl se ke mně, aby mě přivítal. Vzal jsem ho do náručí a sevřel ho v obětí, pak jsem ho znovu postavil na zem.
„Itachi, budeš se mnou dnes trénovat se shurikeny?“ Zeptal se s nadějí v hlase. „Musím ti ukázat, co všechno už jsem se od minulé lekce stihl naučit,“ doplnil a usmál se.
„Promiň, Sasuke, snad někdy příště.“ Odpověděl jsem, i když jsem věděl, že žádné příště nebude, potom jsem ho ukazováčkem a prostředníčkem lehce ťuknul do čela. Doufal jsem, že nepoznal mou pečlivě skrývanou beznaděj. Jediný pohled na něj mi však prozradil, že všechny podobné obavy jsou zbytečné. Pozoroval jsem, jak bezstarostně a teď taky trochu naštvaně kráčí po mém boku. Tenhle pohled si musím vrýt do paměti. Sasuke byl tak roztomilý, když se zlobil.

„Orokanaru Ototo yo... Už nikdy s tebou nebudu trénovat. Náš další zápas bude na život a na smrt. Náš boj se odehraje...“
„...už dnes.“ Doplnil jsem, když jsem opustil spletitou síť svých myšlenek. Potom jsem se rozhlédl po místnosti. Byla tak prázdná. Ideální místo pro souboj dvou ninjů. Pro souboj dvou mozků, pro souboj dvou bratrů….
"Už přicházíš, můj Ototo yo?" Zeptal jsem se, když jsem zaslechl rázné kroky.
„Klap, klap, klap,“ ozývalo se z dálky.
„Klap, klap, klap,“ zvuk nabral na intenzitě a na síle.
„Klap, klap, klap,“ zaznělo pár metrů ode mě. Najednou zvuk utichl. Vyčkával jsem. Dveře se pomalu otevřely a já opět pohlédl do tváře svého bratra.