Příběh jedné dívky 3

Další pokračování, omlouvám se za následující chyby.

"Nechápu co tě to popadlo, proč jsi nešla domů?" seděli jsme u stolu a znechuceně popíjeli čaj.
"Nechtěla jsem obtěžovat, už jsem dospělá a tak nemůžu po každé běžet za maminkou a..."
"Tak to se jako nebudeme znát?! Nepřijdeš za námi, jen zavoláš, že jsi v pořádku a tím to hasne!" položila šálek čaje a s neoblomným pohledem mě hypnotizovala. Vždy to byla moje "maminka" a já vždy chtěla utéct k ní a vše jí říct, brečet jí v náručí a stěžovat si...vlastě na mou hloupost. Vždy jsem už stála před domem, ale potom jsem uviděla clonu, jako plot před barákem, kde je branka memilosrdně zavřená. Prostě to nešlo, hrála jsem si na dospělou samostatnou ženu, kterou stejně nejsem.
"Známe se přece a já jen volám abych vás uklidnila" zahleděla jsem se z okna, Naruto si to štrádoval po ulici, určitě šel na Ramen....třeba se staví a pozve mě? Nebo taky ne.
"Co se vlastě stalo?" vyvedla mě z přemýšlení máma a já jen zvedla ruku a podložila si ztěžklou hlavu. Unavená a hladová jsem byla už dost dlouho.
"Jdu se najíst a potom si lehnu, jdeš se mnou? Zvu tě..." chvilku mě pozorovala, ale potom si jen povzdechla a s očima v sloup se zvedla ze židle.
"Dobře, ale platim já!" prohlásila a vzala si tašku.
"Jednou mi to stejně povíš, všechno. Jsem tvoje máma, ať chceš nebo ne. Vždy můžeš přijít, ano?" souhlasně jsem pohla hlavou a vzala si klíče. Ušli jsme asi padesát metrů a mě se udělalo zle, pořád pršelo a mámy deštník vydával po dopadu kapek až děsivý zvuk. Podlomila se mi kolena, udělalo se černo.
Rozhlédla jsem se, ten strop přece znám...nemocnice!
"Haló?!" nikdo se neozíval, bolest hlavy byla nepříjemná, ale dala se vydržet. Stín přede dveřmi se zvětšoval a šoupací dveře se se skřípěním otevřely.
"No, bylo na čase, jsi spala dýl než já za celej týden." modré oči se usmívaly a jako by neznámo s kým laškovaly.
"N...Naruto? Co se stalo?" nevěřícně jsem se dívala na dech beroucí známý obličej a doufala v dobrou zprávu.
"Jen jsi trochu omdlela, že ty jsi nejedla?!" pohled zpřísněl, ale i přes to byl vlídný.
"Zrovna jsem si říkal, že pro tebe zkočím a půjdem se najíst a ty takhle...bál jsme se o tebe!" vešel do pokoje a zavřel za sebou. Hlava začala bolet víc a víc.
"A jak jsem na tom?"
"Dobře, zachvilku ti přinesou jídlo, tak ho koukej sníst." souhlasila jsem, ještě aby ne, měla jsem hrozný hlad. Chytla jsem se za hlavu a křečovitě zavřela oči.
"Sakuro! Co je ti? Jsi v pořátku?!" chytl mě za hlavu a přitiskl jí na svou hruď. Nemohla jsem tomu uvěřit, držel mě tak pevně a hladil mě po vlasech. Hruď se zvedala s každým nádechem a já poprvé cítila nejbezpečnější a nejuklidňující zvuk...tlukot jeho srdce. Přitiskla jsem se víc, aby mi neunikl ani jeden zvuk. Nic neříkal, věděl, že nemusí, věděl, že potřebuju obejmout. Jak, jak to věděl?
Nemohla jsem usnout, vybavovala jsem si tu situaci v lese, kde mě přirovnal ke stromu. To nevypadám moc k světu...no co. "Sasuke je ten lid." nechápu jak to mohl říct, jak to asi myslel. Nikdy se mi nezdálo, že by mě chránil nebo aby mě uctíval? Narutovi zase hráblo, je to jasný.
"Ahoj Sakuro, nesu ti prášky, dnes už naposledy." s úsměvem vešla do pokoje Ina a podala mi dva prášky na posilnění a obnovu chakry. Poděkovala jsem a s úsilím je do sebe nasoukala.
"Měla by jsi ještě spát, ať jsi na zítra silná, už tě pustíme."
"Jo, já vím, budu neboj....dobrou." odvětvila jsem a překulila se na bok. Zavřely se dveře a já zase byla sama, tentokrát né v prázném bytě, ale v nemocničním pokoji. To jsem to dopadla. Sama a zase jenom sama. Začaly se mi zavírat víčka, když v tom jsem zaslechla dveře od pokoje, jak se pomalu a s opatrností otvírají. Otočila jsem se a překvapením jsme málem spadla z postele...