Život je krutý...nebo ne? 06

„Nic moc o ní nevíš co? Vzhledem k tomu, že mi o tobě hodně vyprávěla, ale nic konkrétního neřekla, si myslím, že bys měl téměř všechno vědět.“ začala z kraje Hinata a oči zabořila do trávy. Sachio jen přikývl a dál naslouchal. Uvědomoval si, že má Hinata pravdu, protože opravdu nic o ni nevi. „Její rodiče, oba jsou lékářští ninjové. To je důvod proč museli z vesnice pryč. Jak jistě dobře víš, v Kamenné nepoužívají lékařské ninji, rozhodnutí Tsuchikageho. Nevím jak, ale Tsunade rodinu zná, takže je ihned příjmula za oficiální členy Listové. Takehiki však není lekářský ninja, ale zajímá se hodně o vědu, proto se nyní zaškoluje ve výzkumném ústavu Listové. Což znamená, že od doby co přišli, nemá moc času.“ oddechla a na chvilku se odmlčela.
„Tak to je super, když bude dělat tam, kde ji to baví.“ usmál se upřímně Sachio „Ještě něco co bys mi mohla povědět?“ nemohl se dočkat, až jí zase uvidí, obejme a políbí.
„Ještě dvě věci.“ začala trošku smutným tónem. „Přišel s ní i jeden ninja, taky z Kamenné, je zhruba stejně starý jako ty, pomohl ji když při cestě zkolabovala a od té doby se prý u ní drží jako klíště, bere ho jako kamaráda, pořád mu to naznačuje, ale on je tvrdohlavý a snaží se na ni zapůsobit.“ Sachiovi začal rudnout obličej, byl naštvaný, že mu nějaký oplzlý kluk kříží cestu. „Prosím tě uklidni se, ještě jsem neskončila. Je nemocná, má těch nemocí celou řadu, k tomu nemá správně křížený vazy v kolenech, takže nemůže běhat.“ Hinatě se začaly lesknout oči, ale rychle je skryla rukávem své mikiny. Sachio už nebyl rudý jako rajče, byl smutný.
„Budu ji co nejvíc na blízku, pomůžu ji, aby na starosti aspoň na chvíli zapomněla, chci ji pomoct.“ Sachiovo odhodlání Hinatu donutilo se usmát.
„Ona o tobě často mluví, neboj, sejdeš se s ní, už brzo.“ utěšovala ho a při tom ho pohladila na rameni. „Můžu se teď zeptat na něco já?“ odvrátila téma s úsměvem.
„Jasně, klidně se ptej.“ podíval se ji do očí a lehl do trávy.
„Při tom boji si použil něco, co mě znehybnilo, ale něak jsem nemohla přijít na to, co.“ Sachio se pousmál, ale nějak se mu nechtělo o tom mluvit. „No ták, Sachio prosím.“ Naléhala dále Hinata.
„Dobře, je to trochu složitější, doufám, že se po tobě doma nebudou shánět.“ Chtěl se ujistit, aby si hned první týden neudělal špatný dojem.
„Ne neboj, mám to domluvený. Tak povídej.“
„Pocházím z klanu Koe, klan, který byl nejznámější ze Zvučné vesnice, bohužel, na náš klan proběhli čistky a museli jsme se rozprchnout do jiných vesnic, už nás tedy moc není, ale náš kekei genkai ovládá nervový systém člověka pomocí hlasu. V podstatě se klan dělil na tři větve jedna větev byla schopna povzbudit nervový systém lidí v okolí, což dodávalo mnohem lepší bojeschopnost. Druhá větev, do které mimochodem patřím, může paralyzovat nervový systém. Poslední, třetí větev, už bohužel neexistuje, mohli se napojit na nervy jednoho člověka a ovládat ho, samozřejmě, tady člověk potřeboval velkou soustředěnost. Však všechno je komplikovanější, než se zdá. Každý nervový systém reaguje na jinou frekvenci hlasu, záleží opravdu na citu.
Hned po narození je každému implantován do oka čip, který rozeznává přesné údaje o nervovém systému lidí v okolí. Dle těchto údajů lze roztřídit lidi do pěti skupin podle toho, jak dobře na ně hlas působí. První a druhá skupina je imunní vůči paralyzaci a ovládání, protože vyžaduje nejnižší frekvenci. Třetí skupina podlehne ovládání nervů. U této skupiny se musí používat opravdu přesná frekvence hlasu, protože jakýkoliv výkyv může způsobit vymknutí kontroly nad nepřítelem. Čtvrtá a pátá je na paralyzaci hlasem, zdatní ninjové z klanu jsou schopní střídat frekvence tak rychle, že zparalizují klidně i deset nepřátel.
Bohužel, protivníka si nevybíráme, takže občas je nám kekei genkai zbytečný.“ při vyprávění se zadíval na oblohu, záře měsíce dopadala na odlehlou louku a tvořila nezapomenutelnou atmosféru.. Hvězdy v hojném počtu svítily, občas nějaká začala velkou rychlostí padat z oblohy do neznáma. Byla to okouzlující noc, po tom všem co si zažil, měl poblíž někoho, s kým si mohl popovídat, svěřit se a zasmát. Znali se chvilku, ale Sachio doufal, že toto přátelství bude mít dlouhé trvání.
„Ty jo, tak to je síla, takže já se řadím do skupiny čtyři nebo pět?.“ chtěla vědět Hinata.
„Ty patříš do čtverky, kdybys patřila do páté, tak bych hlas nepoužíval. Jednička a pětka jsou kritické. Páté skupině může paralyzace vážně poškodit systém, což znamená třeba částečné ochrnutí, kómat, kolabs a podobně. Co se týče první skupiny, při použití povzbuzení, se často dosáhlo ještě větší obratnosti, ale za cenu přetažení svalů, přetržení končetiny nebo úplnému zbláznění.“ pohled přesunul z oblohy na Hinatu a naskytl se mu pohled na nevinnou dívku, ležící v trávě se zavřenýma očima. Sachio se jen usmál a ještě chvíli si užíval pohled na nádhernou oblohu, plnou zářících teček. Začal se pomalu zvedat z již studené trávy. Opatrně vzal Hinatu do náruče, aby ji neprobudil a vydal se vstříc lesní pěšince vedoucí přímo do vesnice.

„Přestaň si ze mě dělat srandu pitomče, nejsem žádný nemluvně.“
„Ale, ale, miminko se naučilo mluvit, po několika měsících, frajer.“ zasmál se vysoký, kudrnatý kluk, který stál přímo před Sachiem a smál se z plných plic. Sachio to ignoroval a dal si zpět sluchátka na uši. „Já s tebou mluvím.“ zařval kudrnáč a strhl mu sluchátka a tím vzal i jeho brýle na zem. Sachiovi zrudly oči, když byl naštvaný, tak se nedokázal ovládat, okamžitě se odsunul od lavice a vrazil jednu ránu přímo spolužákovi do obličeje.
„Tohle už víckrát nedělej zmetku.“ zasyčel Sachio a zvedal sluchátka i brýle ze země. Na zádech najednou ucítil bolest, rozlézajíc se mu po celém těle. Zhroutil se na zem a rychle se otočil. Viděl jen podrážku, jak se přibližuje k jeho obličeji. Nestihl uhnout a bolest ze zad, se přesunula do hlavy. Podrážka se nadzvedla, toho Sachio využil a při té příležitosti mu i přes šílenou bolest hlavy uchopil nohu a stáhl ho na zem. Začal ho vší silou mlátit do obličeje, krev ze Sachiova obličeje dopadala na světlé triko kudrnáče a krev ze spolužáka zkapávala na zem. Najednou Sachio ucítil silný stisk na jeho rameni, v tu chvíli věděl, že je zle, protože ostatní spolužáci se najednou začali rychle rozcházet na svá místa.
„Sachio, to by stačilo.“ po těchto slovech opět narazil zády na zem. Podíval se nahoru a uviděl učitele. Jeho výraz byl velmi zlomyslný, pustil ho a šel ke kudrnáči. „Odnesu tě na ošetřovnu“ řekl, otočil se k Sachiovi a dodal „A spolu si to vyřídíme po tom, pro dnešek končí výuka, ty na mě počkáš tady, všichni ostatní můžete domů.“ nikdo Sachiovi neřekl ani slovo, všichni se rozešli domů a on tam zůstal sám. Věděl, že kdyby utekl, měl by to ještě horší. Výprask dostane od otce tak nebo tak. Byl zvyklí na samotu, zvedl sluchátka, brýle a sedl do lavice. Poslouchal hudbu, která ho vždy povzbudila, hudba byla jeho nejlepší kamarád. Díval se z okna na zasněžené stromy, ze kterých vítr odvál malé kousky sněhu.

„Teď už můj nejlepší kamarád není hudba, ale ty. Budu vás obě chránit, to oběma slibuju.“ pošeptal spíše pro sebe. Hináta se pousmála, ale stále spala. Měl pocit, že ho slyšela, ale to okamžitě vyvrátil, protože by určitě něco řekla.
Blížil se k vesnici, procházel kolem aleje stromů. Schválně šel tudy, aby světlo z pouličního osvětlení nevzbudilo jeho novou kamarádku. Byl šťastný, cítil hřejivý pocit, který cítil jen s Takehiki, když se objímali. Došel domu, uložil Hinatu k sobě do pokoje, přikryl ji letní, modrobílou peřinou a sám si šel lehnout dolů do obýváku. Usnul hned, co ulehl. V oblečení, s brýlemi a smradlavými ponožkami.