Ze závěti loutkářovy

Víš, Gaaro, není lehký žít jako tvůj příbuznej, tím těžší je být tvým bratrem. Nikdy jsem ti to vlastně neřekl, z velké části, protože nebyl důvod ti to říkat, a člověk jako já se už ani nechtěl míchat do toho tvýho perfektního života a možná, že závěť není to pravý místo, ale já už to v sobě zkrátka dusit nehodlám. Jasně, mohl bych si to s sebou snadno odnést do hrobu, ale k čemu? Aby měla dušička klid? Promiň, jednou ve svým životě udělám něco, aby měla moje dušička klid. Takže tady je celá pravda života jednoho ztroskotance.
Narodil jsem se jako perfektní syn do perfektní rodiny- otec slavný a silný ninja, matka bytost překypující láskou a sestra ďáblík už od dob, kdy si to pamatuju. Tehdy, pokud by to bylo možné, myslel bych si, že všechno je dokonalý a takový to taky zůstane. Kdyby si roční děcko mohlo něco takovýho myslet, pravděpodobně by pak přišlo to první a největší zklamání. Zklamání v podobě mladšího bratra.
Kdybychom žili v normální rodině, připadla by mi jistě povinnost, nebo výsada mladšího sourozence chránit, už protože je mladší. To přece stačí, ne? Takovýhle důvod… je přece dost, nemám pravdu?
Kdybych si pamatoval něco z doby svýho dětství, pravděpodobně by to byl pocit křivdy. Čím to, že můj otec, který si na mě nikdy neudělal čas, protože zastával post kazekageho, se najednou může se věnovat tobě? Malému, nedonošenému děcku. Někomu, kdo přežil díky… díky čemu? Prozřetelnost Boží? Dovol, abych se zasmál.
Tak co bylo tou věcí, která ti dala šanci na život? Odpověď je tak jasná a přece tak… daleko. Dost dlouho jsem si to nechtěl připustit, ale není zbytí. Jenže… může být vážně pravda, že by se naše matka, naše drahá matka obětovala pro něco, čím jsi byl? Milovala tedy víc tebe, než mě a Temari? Tak jak to sak.a bylo?! Je snad možné, že ti tehdy dala přednost? Byla to přeci i naše matka. Jak mohla zachránit tebe výměnou za to, že opustila svou dvouletou dceru a ročního syna? Jak si mohla myslet, že to bez ní zvládneme? Dala ti svou lásku, protože její láska tě pravděpodobně zachránila, ale nás opustila. Aniž bys to věděl, tehdy jsi mi vzal první z mnoha důležitých a pro mě drahých věcí. Později jsem si říkal, že ty jsi za to přece nemohl. Nevybral sis to. Jenže přestože to vím, je tak těžké odpustit, víš?
Přijali jsme tě do naší rodiny. Možná jsme ztratili jednoho jejího člena, ale nahradil jej druhý. Tehdy se zdálo, že rána je zašita, ale ve skutečnosti to nebyly stehy. Byla to sůl.
Několikrát nám bylo vysvětlováno, že máme tu čest být sourozenci jinchuurikiho. Děkuju pěkně! Tehdy mi to asi bylo jedno, kdybych jen tušil…
Temari se pro tebe dokázala tak nadchnout. Bylo skvělé sledovat, jak byla hrdá, když jsi začal mluvit, ale ona chvíle nadšení z nejmladšího člena rodiny pominula, když ses do sebe uzavřel. Bůh ví, co se ti honilo hlavou, ale my to poznali. Sestra si to možná nechtěla připustit, ale oba jsme věděli, že se v tobě něco zlomilo. Místo hraní s ostatními ses nás stranil. Bylo ti milejší v koutku si povídat sám se sebou. A když jsme náhodou zaslechli, co si to tam mumláš… povídal sis, že máš chuť nás všechny zabít, že se ti z nás dělá špatně… mohli jsme tehdy vědět, že z tebe promlouvá Shukaku? A kdyby ano…co by to změnilo? Nenáviděl jsi všechno okolo a já pomalu však jistě… začal jsem tvé pocity sdílet. Byl tu jeden zásadní rozdíl. Já nenáviděl tebe. Ne za to jaký jsi byl. Ale za to, co jsi byl. Pro mě jsi již tehdy byl zloděj. Nechápal jsem, jak se může Temari stále tak snažit. Snažit se ti pomáhat. Chodila za tebou a já slyšel, jak na ni křičíš. A ona pak jen brečela. Tehdy tě milovala. Chtěla ti ulehčit. Ale tys jí to nedovolil. Nikdy.
Zabíjel jsi. Zraňoval a zabíjel jsi všechny ve svém okolí. Svými činy, svým chováním. Nejprve obdiv, pak nenávist. Jistě, neměl jsi to lehké, já netvrdím, že ano, ale přece…
Stali se z nás ninjové. Bylo to vysvobození. Moct zmizet na pěkně dlouhou misi. Zmizet od tebe. To jsem si tehdy myslel, jaké překvapení bylo, když jsme se dostali do stejného týmu! Oznámili nám to a čekali, že budeme skákat radostí. A to jejich odůvodnění! Vy ho dokážete zvládnout. Zvládnout! Zkrotit ho! Tak to mysleli. Jako by to bylo možné!
Z misí jsme se vraceli vždy stejně: já s Temari zbití, ty bez jedinýho škrábance s tím svým stupidním, chladným výrazem na tváři. Chtělo se mi z něj zvracet! Začali nás posílat na těžší a těžší mise. Pochopil jsem- chtěli se tě zbavit. To, že společně s tebou zemřeme i my už nebylo důležité. Byli jsme postradatelní. Zanedbatelní. Nutné ztráty. Ne, snesitelné oběti... Jediná možnost, jak se tě zbavit, zapomenout, byl výcvik s Chiyo… a naděje v podobě blížících se chouninských zkoušek.
A zase jsi to pokazil. Spojenectví s Orochimarem. Jak já tě za to nenáviděl. Jistě, jako obvykle jsi za to nemohl ty, ale nebýt tebe… nebýt tebe! V jednom kuse jsi nás ohrožoval. Tvá existence byla největší možné nebezpečí.
Člověk by řekl, že už nemůže být hůř. Ale ono bylo. Bojoval jsi tehdy s Uzumakim, který tě tak změnil. Přivedl tě na tu správnou cestu. A všechno mělo být zase fajn. Začal jsi být uvědomělý, omluvil ses za své chování. To sis sak.a vážně myslel, že nějaká omluva to spraví?! Co mi bylo po tvé omluvě?!
Trvalo to dlouho, všichni tě nenáviděli. Ale ty sis přes to všechno, nástrahy osudu, neštěstí, prokletí, dokázal získat respekt a důvěru. A to až natolik, že ses stal Kazekagem! Můj mladší bratr, co jde po stopách otce! Sen? Noční můra! Nevím, jestli jsem ti záviděl, asi ano, ale to nebylo to hlavní. Nedokázal jsem pochopit, jak někdo může věřit, že ses změnil. Nenávist v tobě byla zakořeněná příliš hluboko a já kdesi v sobě věděl, že Shukaku tam někde v tom milém Gaarovi je. A jen čeká. Že spí.
No a pak tu byla ta věc s Akatskui. Stalo se to ve zlomku sekundy a já se rozhodl, že se pokusím zachovat jako tvůj sourozenec. Jako tvůj bratr. Jen dvakrát se tak stalo. Tohle bylo poprvé, co jsem se pokusil lhát sám sobě. Říkal jsem si, že mi na tobě záleží. Pokusil jsem se zachránit svého největšího nepřítele. Jak… ironické. Ne, tohle nebylo ani ironické. Bylo to zoufalé. Nechal jsem se kvůli tobě přizabít. A co z toho? Žádný vděk.
Můj druhý pokus, jak se ti zavděčit bylo, když jsem kývl na nabídku vést předvojový tým v téhle pi.omé válce. Jistě, bylo to i malinko sobecké, ale dělal jsem to hlavně se záměrem dokázat ti, že taky za něco stojím.
Tak, Gaaro, jak se cítíš? Všichni tě litovali, jak jsi měl těžký život jinchuurikiho, ale ptal se někdo nás, tvých sourozenců, jaký to bylo, vyrůstat s tebou?! Ne! Nikdo! Ani slůvkem nikdo nenaznačil, že by to chápal. Jak by také mohli, že? Polovina z nich ani nevěděla, že žijeme. My. Jounini. To sotva. Pokřivený osoby ploužící se ve tvým stínu.
To stačí, víš? Každej hrníček jednou přeteče. Tahle válka byla skvělým způsobem, jak říct: „Dost!“
Ptáš se, proč že ti to píšu? Drahý bratře, nehledej v tom nic špatného. Chtěl jsem jen, abys pochopil, proč jsem nic neudělal, když se celý náš tým řítil do pasti. Proč jsem se nepokusil bojovat. Odpověď je jednoduchá.
Stačí hledat na tom správném místě. Osobně doporučuji zrcadlo.