Svatá hodinka

Je krásný den, jako kdykoli jindy v létě. Na louce nedaleko Konohy, která je plná lučního kvítí a všeobjímajícího slunce, lenoší jeden pár. Mladá žena s dlouhými vlasy barvy tekutého ohně a zelenýma očima s úsměvem na rtech plete malý věneček z okolních lučních kvítků. Kousek vedle ní sedí mladý muž přibližně stejného věku. Má dlouhé, husté a neposlušné tmavé vlasy a podává jí jednotlivé květy, které ona umně vplétá jeden vedle druhého. Ona si jen tak pro sebe pobrukuje nesrozumitelnou melodii.

„Zazpívej mi tamtu píseň, prosím,“ požádá ji muž o malou laskavost.
Zrzka k němu pozvedne své jasné oči, doposud nepoznamenané žádnou bolestí, a setká se s jeho černo-červeným upřeným pohledem. „Už zase si na to zapomněl?“ zeptá se ho, ale jeho upřenému pohledu neuhýbá.
„Na co jsem měl podle tebe zapomenout?“ odpoví jí on po svém.
„Vždyť víš, že na mne tyto tvé schopnosti nefungují, Madaro,“ zasměje se žena rozpustile.
„Hm, vím, vím, ale to nic nemění na tom, že bych to nemohl zkoušet, ne?“ odpoví jí se stejně bezstarostným tónem, který použila ona. „Takže zazpíváš mi to anebo chceš, aby škemral ještě víc?“
„Hai, hai,“ přitaká žena. „Netrpělivý jako vždycky.“

Okolím se začne rozléhat jasný a bezchybný ženský hlas. Madara se položí na záda do trávy a zavře oči. V duchu začne odříkávat překlad oné melodie, který ho teprve před nedávnem a pod pohrůžkou ulechtání naučila.

„Duchu svatý, spas nás před naší svatou hodinkou. Duchu svatý, bláznovství je všude kolem nás. Duchu svatý. Duchu svatý.“

Skončí sotva si sám pro sebe zamumlá první sloku oné melodie, zatímco žena pořád pokračuje dál a dál. Madara tiše poslouchá její zpěv a zjišťuje k naprostému úžasu, jakou moc nad ním její projev má. Je jí a jejím projevem doslova fascinován. Pootočí hlavu mírně doprava a sleduje její profil a pohybující se plné rty. Ne, tohle se už vážně nedá vydržet, napadne jej okamžitě. Proč se vlastně takhle sám mučím, ptá se v duchu sám sebe. Převrátí se na bok a podepře si hlavu levou paží, ale ani tak dlouho nevydrží. Cítí se jako na jehlách a nikde nemá stání. Žaludek se mu svírá doposud nepoznaným napětím a srdce prudce buší. Je hnán jednou jedinou vnitřní potřebou, která mu nedává už pěkných pár dní spát. Svůj zrak stočí na její prsty, které pilně pracují na dokončení toho malého zázraku. Miluju její ruce, napadne jej okamžitě. Automaticky natáhne volnou ruku a přejede s ní po hřbetu její bližší dlaně. Ona se na něj podívá a usměje se, ale neustává ve zpěvu. Zbývají jí poslední dva verše a bude dozpíváno, proto nechce přestat. Madara doslova hypnotizuje její rty, přes které ven plyne její hlas s posledními slovy nabírající na síle a intenzitě. A pak je najednou z ničeho nic naprosté ticho. Všude kolem. Jako by i sama příroda vycítila jedinečnost tohoto okamžiku.

Madara se mezitím stihl posadit a teď hledí své společnici z kratičké vzdálenosti zpříma do očí. Jeho vlastní oči mají pořád ještě černo-červenou barvu, jako by se snažil s jejich pomocí ponořit co možná nejhlouběji do ženiny duše. Jako by se tam snažil zavrtat a uchytit za každou cenu tak jako ještě nikdy nikdo před ním ani po něm. Ticho kolem doprovázené slabým ševelením větříku, který si pohrává se vzrostlým travním porostem všude kolem, ochlazuje Maradovi rozpálené čelo. Ne, nemá horečku a ani se u něj neprojevila náhlá zdravotní indispozice. Přesto si připadá, jako by celý doslova hořel. To se jen naplno probudila jeho dlouho potlačovaná a ukrývaná vášeň. Jeho vášeň a touha právě po této jedné a jediné ženě, jež právě teď trošku znervózněla, takže jí koutky těch přenádherných rtů pocukávají. V jedné jediné vteřině Madara pochopil, že se už dostal nikoli na hranici, nýbrž že už dávno překročil svůj „bod bezpečného návratu“. Bylo to zvláštní, ale svým způsobem se mu velmi ulevilo, když si to konečně a naplno přiznal. Teď ještě zbývalo zjistit, jak je na tom ona.

„Promiň,“ zašeptal pouze a pak bez jakéhokoli dalšího otálení zaútočil na její rty.

Prostě si nemohl pomoct a musel udělat, co mu napovídal jeho vlastní instinkt. Bože, chutnala tak sladce a opojně. Div, že nevyskočil z kůže a to se jednalo o pouhopouhý letmý polibek. Původně si myslel, že jí prostě jen políbí a to bude vše. Jenže tu vyvstal vcelku malinkatý problém. Ochutnal, po čem tak dlouho v skrytu duše toužil, a najednou nechtěl – a vlastně ani nemohl – přestat. Jeho mužskou podstatu navíc vrcholně uspokojil a povzbudil také samotný fakt, že se až doposud prakticky nebránila, pomineme-li prvotní šokovou strnulost, která ale rychle odezněla. Bože, pomoz mi, pokud tohle je jen začátek. Náhle ucítil sotva patrný náznak odporu z její strany, kdy dlaní jemně, ale důrazně, zatlačila na jeho hrudník. Uvědomil si, že někdy během spojení jejich rtů, zavřel oči, takže je otevřel a několikrát rychle za sebou zamrkal. Svíral ji pevně ve svém náručí a oba dva leželi natažení na zemi. Shlížel na ni přimhouřenýma očima s nepatrné výšky a její už tak zčervenalá tvář s napuchlými rty, nabírala právě mnohem sytější odstín nachové barvy.

„Ne-mě-li bychom to-hle vůbec, vůbec připustit,“ vykoktala ze sebe s obtížemi žena a opět jemně, ale důrazně zatlačila dlaní proti jeho hrudníku.

Madara jí na to nic neodpověděl, pouze ji dál vytrvale propaloval pohledem. Přitom jí přejížděl ukazováčkem pravé ruky podél klíční kosti z jedné strany na druhou a zase zpět. Byl to jen takový letmý dotek a nic víc, ale on přesto jasně cítil, jak se mu žilách probouzí k životu ta jeho nezkrotná a divoká krev. Roste, sílí a chce čím dál víc. Pouhopouhý letmý dotek jeho prstů na její kůži nebo polibek mu už nestačil. Chtěl od ní všechno a dost možná mnohem víc. Začal se k ní opět sklánět, aby znovu opanoval její rty, ale tentokrát narazil nečekaně na odpor. Zarazil se se rty těsně nad těmi jejími. Mírně naklonil hlavu do strany, povytáhl obočí v němé otázce a pak už jen čekal na její reakci.

„Nedělej to, prosím,“ zadrmolila skrz rty a do očí se jí začali drát první stopy slz smutku.
„Proč?“ zeptal se jí prostě a rty jí sotva znatelně přejel po těch jejích. „Jasně cítím, že to chceš taky, takže mi dej pádný důvod k tomu, abych přestal. Jinak…“ dodal jen tak mimochodem.
„Nedělej to, prosím,“ zopakovala svou předchozí prosbu. „protože jinak budeme muset čelit posléze následkům. Oba! Víš moc dobře, že jsem byla zaslíbena jinému a jestli mi doopravdy na něčem záleží, pak je to má vlastní čest. Je to totiž to jediné, co mi ještě zbývá. O vše ostatní sem už přišla, když za mne rozhodli jiní.“

Madarovi do očí vstoupil zpátky Sharingan, jakmile zaslechl první slovo o svém sokovi. Vztek jej opanoval stejně rychle, jako předtím vášeň. Vztek a žárlivost – pěkně ruku v ruce. Jak je možné, že ho ten druhý vždycky předběhne, ptal se v duchu sám sebe. Jako by už tak dost nebylo na tom, že si ho vybrali za prvního Hokageho, i když vesnici založili společně. Jeho vlastní klan se postupně čím dál víc obracel proti němu, protože jim ON nabídl mír a klidný život. Jakoby klan Uchiha někdy po něčem z toho doopravdy toužil. Teď mu navíc sebere i ji. Madarovo tělo pozvolna začínala stravovat čím dál větší nenávist vůči tomu jedinému jménu.

„Hashirama Senju!“ vyplivl zlobně a zatínal přitom pěsti. „Proč mi vždycky stojí ve všem v cestě?“
„Některé věci prostě nezměníme,“ zašeptala pouze. „Nekažme si ty poslední okamžiky, které nám ještě zbývají?“

Prosba v jejích očích měla na Madaru doslova a do písmene očišťující účinek. Stačil jeden jediný jeho pohled do těch jejích utrápených a rázem ho vše opustilo. Celé jeho tělo se jaksi uvolnilo a poddalo, přestože jeho mozku to ještě plně nedocházelo. Nakonec to ale vzdal i po této stránce. Povolil všechny svaly, svezl se na ni plnou vahou a na kratičký moment ji pevně sevřel a celičkou schoval pod svým vlastním tělem. Teprve poté se převrátil na znak vedle ní.

„Vyhrála jsi,“ řekl odevzdaně. „Jen mi, prosím, ještě zazpívej.“

***** Nedaleká současnost – Údolí Konce *****

„Hashiramo, tohle jí přece nemůžeš dovolit,“ řval Madara na svého soka. „Jestli ji aspoň trochu miluješ, tak ji zastavíš!“

Dotyčný stál notný kus před ním a prudce oddechoval. Po čele se mu doslova valil pot od vynaloženého úsilí a vydané chakry. Boj s Madarou ho vyčerpával čím dál víc, protože ten se uchýlil k tomu nejpodlejšímu kroku, který by od něj nikdy v životě neočekával. Postavil se mu bok po boku s Kyuubi no Youkou a jeho děsivou chakrou a silou. Nebýt v pravdě nečekávaného zásahu ze strany jeho ženy Mito, která právě silou vlastní vůle držela devítiosasého v pasti, pak by to dopadlo doopravdy zle.

„Hashiramo, tak jí už jí sakra zastav!“ řval nepříčetně Madara. „Copak nevidíš, co dělá?“

Historicky první Hokage Vesnice ukryté v Listí samozřejmě moc dobře věděl, co se dotyčná chystá udělat. Také ale moc dobře věděl, že nemá naprosto žádnou možnost, jak jí v tom zabránit. Znal dost dobře její zvláštní schopnosti z tajných svitků, které laskavě poskytla Rada starších jejího klanu, takže mu bylo zcela jasné, že už pro ni není cesty zpět. Tohle byla její „svatá hodinka“, kdy se rozhodla obětovat pro blaho všech a on nemá tudíž žádné právo jednat tak sobecky, aby jí v tom zabránil. Jeho vlastní city, které k ní choval a které jakkoli z počátku považoval za nemožné, mu neumožní zprostit ji tohoto břemene.

„Madaro,“ sípal ztěžka jeho směrem. „tohle je její vlastní volba a já s tím naprosto nic nenadělám. Teď už ne.“
„To nemůžeš myslet vážně!“ zaječel druhý muž. Přehodil si kunai do druhé ruky a pak pouze dodal: „Jestli ty s tím nic neuděláš, pak já ji v tom nenechám zcela určitě, protože na to ji až moc miluju.“
„Pak si ho ovšem neměl pouštět ven!“ zavrčí na něho pro změnu ten druhý. „Kdybys ho tak do toho netahal, pak mohlo být všechno jinak.“

Madara mu přestal věnovat pozornost a namísto toho se snažil přijít na způsob, jak odpoutat od Mito Kyuubiho pozornost. Jasně cítil, jak je devítiocasý démon fascinován a přitahován její magickou mocí. Bylo to, jako byste před psa položili tu nejlibovější a největší kost na světě.

Mito nervózně polkla a pak volnou rukou sáhla za opasek svých dlouhých šatů. Vytáhla malý svitek opatřený speciální pečetí, která zabraňovala nežádoucím očím v jeho čtení. Trochu se natočila bokem k oběma za zády jí stojícím mužům. Jakmile se párkrát nadechla, odhodila svitek Madarovým směrem se slovy: „Tohle si vezmi a ber to, prosím, jako můj poslední dárek. Jsem si jistá, že víš, co uvnitř najdeš a že se o to postaráš. Pečeť je nastavená tak, aby reagovala na tvou osobní chakru a umožnila ti přečtení obsahu. Jen a pouze tobě, Madaro.“

Kyuubi zavrčel a opět narazil hlavou do neviditelné bariéry před sebou. Napínal svaly a snažil se uvolnit, aby se tak dostal k té lákavé kořisti v podobě oné ženy, ale pořád se mu to nedařilo. Byla až neuvěřitelně silná osobnost a jemu se pořád nedařilo proniknout jí do mozku a opanovat ho.

„I kuš ty potvoro,“ zavrčela na démona Mito rozladěně. „Hned se ti budu zase věnovat, tak se uklidni.“ Neznatelně víc stiskla prsty sevřené pravé dlaně a devítiocasý démon se zkroutil v další křeči bolesti. Pak obrátila svou pozornost zpátky k Madarovi. „Pamatuj si ještě jednu věc, důležitou věc. Tys vždycky byl a vždycky pořád budeš moje „třináctá komnata“. Tvé místo v mém srdci nikdo nikdy nenahradí, ať už se v budoucnu stane cokoli.“

S těmito slovy sáhla znovu za pás oděvu a vytáhla odtamtud další, tentokrát podstatně větší, svitek. Zuby zatáhla opatrně za koženou tkanici, která jej svazovala. Rozmotala ji a poté vyhodila do vzduchu rozvinutý plát papíru. Rychle se kousla do levého palce, dokud jí z něj nevytryskla jasně rudá krev. Postupně v ní rychle smočila zbývající prsty levé dlaně. Následující běh událostí pak splynul Madarovi s Hashiramou v jednu jedinou neskutečnou podívanou. Na jejím konci ležela na zemi postava ženy, která se stala historicky první jinchuuriki věznící ve svém těle ducha devítiocasého démona Kyuubi no Youkou.