Akatsukki příběhy 03: Kotě a záblesk

Náš drahý Tobi si seděl na podlaze smradlavé kadibudky a zpíval a zpíval až... dozpíval. V jednom okamžiku mu výpary z jámy úplně zlikvidovaly vedení a tak Tobi otevřel pancéřované dveře a zamířil zpět do sídla Akatsuki.

Mezitím v sídle:
"Vylezte z toho sklepa vy poserové, nebo si pro vás přijdu osobně a vyliskám vás!"
Zní sídlem vzteklý řev Peina.
"Ale my se bojíme..."
Zapípá Deidara tak potichu, že to nemůže slyšet nikdo ve sklepě natož hulákající Pein za dveřmi.
"Jak si přejete!"
Zahřímá šéf a ozve se rána do dveří.
"Já nechci umřít ještě stále nevím, jestli Ash a Pikachu vyhrajou turnaj nebo ne! Já nemůžu umřít nemůžu a nemůžu!"
Blondýnce prásklo v hlavě a začal lítat po sklepě v prapodivném kolečku, které připomínalo obrysy sněhuláka. V ten samý okamžik Pein rozrazil dveře a začal vřískat tak hlasitě, až mu spadla omítka na hlavu.
"A zazvonil zvonec a rybičce konec."
Zakňučí Kisame z rohu a strhne tím na sebe přírodní katastrofu jménem Pein. Jenže v ten okamžik po chodbě proletí něco divného a vřeští to:
"Hóvno hóvno válím, na půdě ho spálím!"
V ten okamžik všichni upřeli zrak na chodbu ale po tvorovi ani stopa.
"...co to bylo?"
Zapištěl šéf najednou tak divně se tvářící. Že by náš Pein dostal strach?

Za chvíli už byli všichni členové Akatsuki (Kromě Tobiho, který někam zmizel a Kisameho, který utekl až do nedalekého jezera, z jehož dna ho nikdo nemohl vytáhnout.) na schodech pod půdou a nejistě se dívali na dveře zpoza nichž se ozývaly prapodivné zvuky.
"Ehm... co když to něco vážně pálí...no vy víte!"
Zeptal se nejistě Deidara, který byl na takovéhle věci zvláště citlivý. Šéf si ale jen dál kousal nehty a vytřeštěně zíral na dveře.
"Šéf není schopnej pohybu takže bude muset jít někdo jiný. Itachi?"
Začne potměšile Hidan, schopný udělat cokoliv jen aby nemusel jít on. Bál se jako nikdy ale odmítal si to přiznat natož to prozradit před ostatními.
"Itachi je slepý jak patrona. Nemá šanci zjistit co to je...Deidaru by trefil šlak na druhém schodu, Šéf v sobě asi dusí vztek takže bych ho nerušila, všichni víme jak to dopadá když bouchne papiňák. Kakuzu by nás vyšel draho, Hidan je příliš velký srab..."
Začnu, načež Hidan s naštvaným výrazem vyleze po schodech, rozrazí dveře a zůstane zírat upřeně před sebe.
"Tak co?"
Zavrčíme všichni netrpělivě ale Hidan jen zavřeští a v děsu se zhroutí, pak se zvedne a v totání panice odklopýtá přímo do náruče zuřícího Peina, kde se rozbrečí.

"...No když to nedal Hidan a nikomu se nechce, někoho tam dotáhnem."
Ozve se Sasori medovým hláskem, zatímco z Hidana se pomau ale jistě stává skládačkapro experty. Vzápěti ucítím Sasoriho loutku, jak mě drží za zápěstí.
"Sasori...opovaž se!"
Na to se jen usměje a loutka mě dostrká až ke dvěřím.
Tohle nedám...
Civím na výjev před sebou. Uprotřed půdy totiž sedí něco tak divného, že tomu sama nevěřím. Chvíli na chlupatou kouli na zemi nevěřícně ukazuju prstem a pak se podívám na ty dolů a prohlásím: "Hidan se bojí malých roztomilých koťátek..."
Na to všichni zůstanou stát a nevěřícně civí, načež se rozřehtají.
Šéf ale dál civí upřeně skrz mě na dveře a Hidana drží před sebou jako štít, zatímco já kotě držím v náruči a nechápavě na něho civím.
"baf!"
Ozve se za mnou. Málem vyletím z kůže a vzápětí jsem dole schovaná za šéfem.
Mezitím se z dvěří půdy spustí něco divného. Leze to po čtyřech, po těle to má různé výrustky a po těle to má nějaký divný sliz.
"Co to u tisícovky je?"
Zeptá se švadlenka nechápavě. Vzápětí ten tvor začne balancovat na zadních, předníma chvíli něco dělá a vzápětí se roznese sídlem divný bílý záblesk.

Pokračování příště