Zesílit, nevzdat se a vyhrát! XV.

Větve statných stromů se nepatrně prohýbaly pod dopady nohou dvou mladých ninjů. Slunce bylo již skoro uprostřed své cesty, nebe bylo bez jediného mráčku a hlásalo, že dnešní den bude velmi teplý.
„Tenhle den je jako stvořený k boji.“ Problesklo hlavou blonďatému chlapci. V celém lese bylo hluboké ticho, jako by každý list, každá rostlinka i každé zvíře věděli, že se jen za několik málo minut v jejich blízkosti odehraje něco velice tragického. Napětí a nervozita mezi oběma cestovateli byli, tak zřetelné, že by se dali krájet. Není divu, vždyť je za chvíli čeká osudový okamžik. Okamžik, který rozhodne o jejich budoucnosti. O tom, zda zabijí, nebo budou zabiti. Zda jim jejich odhodlání a silná vůle zachránit ženu, kterou oba tolik milují, dopomůže ke šťastnému konci.
S každým krokem, který jejich cvičené ninjovské nohy, uběhli se víc a víc blížili opuštěné mýtině uprostřed hlubokého lesa, a budoucnosti, která tam na ně čekala. Mlčky se dál řítili nepropustnou hradbou větvoví, sledováni bdělými očky divoké zvěře, skryté v křovinách.

V tu samou dobu se početná skupina ninjů, oděná do černých plášťů s krvavě rudými mraky, blížila na místo setkání. Z jejich úkrytu to na mýtinu nebylo daleko, a v případě nouze, tak měly zajištěnou dokonalou únikovou cestu. Prodírali se skrz husté houští, jak nejrychleji jen mohly. K uskutečnění svého plánu potřebovali, totiž být co nejdříve na smluveném místě. Nehleděli na stav svého zajatce, mladé kunoichi, která po dlouhém mučení, a několika dnech strávených ve vězení s minimálním přísunem vody a jídla jen stěží stačila jejich tempu.
„Hej Uchiho, už nemůžu!!“ křikla na muže, který ji svázanou táhl za sebou. „Potřebuju si dát pauzu.“ Dodala ještě, než vyčerpaně klesla na kolena. Dlouhovlasý nukenin se na okamžik zastavil. Otočil se k ní čelem a s chladným výrazem pozoroval, jak se snaží popadnout dech.
„Vstaň.“ Řekl jen, pak prudce trhl provazem, aby ji donutil pokračovat v cestě.
„Už nemůžu!!!“ Křikla.
„Co se tam děje?!“ Ozval se z dálky pevný mužský hlas. „Nějaký problém?“
„Ne…“ Špitla po chvíli Hinata. Netušila proč, ale přísný pohled Sasukeho staršího bratra ji k tomu nějakým způsobem donutil. Cítila, jak jeho temná duše ovládá tu její, jako by použil nějaké temné jutsu. Oklepala se a pokusila se postavit na nohy. Když se jí to konečně povedlo, Uchiha opět trhl pouty, a tak ji donutil nedobrovolně se pohnout vpřed.
„Příště už to nezkoušej.“ Sykl. „Vím, že si chtěla jen zdržovat.“ Dodal.
„Jako bych to měla zapotřebí.“ Prskla naštvaně. „Je mi jedno, co se, se mnou stane.“
Ninja neodpověděl, jen pokračoval dál skrz křoví.

Asi o hodinu později se ozval Deidara. „Jsme tu.“
„K***a to byla ale fuška.“ Postěžoval si další člen organizace. „Kdyby nás tahle k***a nezdržovala, mohly sme tu už dávno bejt.“ Odplivnul si a udělal pár kroků k Hinatě. Chvíli si ji prohlížel, pak chytil rukou její bradu a pevně ji zmáčkl. „Co bys řekla malý puse, kočičko?“ Zasmál se a mlsně si olízl rty.
„Nech mě ty p****e.“ Pronesla suše.
„Hidane!!“ Křiknul na něho Pein. „Přestaň s těma kravinama a běž se připravit na svoje místo!“
„Pozdějc pusinko.“ Zařehtal se a ještě jednou si provokativně olízl horní ret. Na to odkráčel pryč. Během několika minut nebylo na mýtině po členech Akatsuki ani stopy. Jediný kdo se neukryl, byl leadr a Uchiha, který hlídal svázanou Hinatu.
Mladé kunoichi se tahle situace pranic nelíbila a nejen proto, že netušila, proč ji sem tahle banda vyvrženců dotáhla, ale i proto, že ji zachvátil neblahý pocit nejistoty.
„Jen doufám, že tohle bude mít šťastnej konec.“ Vzdychla si pro sebe, pak už jen poslouchala šumění listů v korunách stromů a čekala, až se její osud naplní.

„Jsme tu.“ Zašeptal tmavovlasý muž, když seskočil z větvoví na zem.
„Vypadá to, že už na mě čekají.“ Promluvil Naruto. „Bude lepší, když zůstaneš vzadu jako záloha, kdyby se mělo něco semlít. Tyhle týpci nikdy nehrajou podle pravidel.“ Kývl na Kushira a vešel na prostranství, kde postával Pein s Itachim a svázanou dívkou.
„Hinato, jsi v pořádku?!“ křikl blonďák.
„Naruto? Co tady proboha… ah…tak o tohle jim šlo…“ prolétlo ji hlavou.
„Ano, ale poz…“ Chtěla odpovědět, ale nemohla větu dokončit, protože ji Itachi zarazil. „Měl by sis dávat pozor na to, co mluvíš. Jinak se odsud nedostanete živý.“
Bylo jí jedno, co jí Uchiha říká. Věděla, že je to past a chtěla Naruta varovat, jenže on ji neposlouchal. Jako by na něj mluvila z větší dálky, něž ve které ve skutečnosti byla. „Ach prosím Naruto, jdi pryč…“ povzdechla si.
„Takže…“ Začal Pein.
„Takže pusťte Hinatu!!!“
„My, jsem ti, co kladou požadavky.“ Uchechtl se.
„A co teda chcete?!“
„TEBE!“
„Pche…To jsem si myslel…Fajn! Mě za ni!“
„Jsem rád, že to bereš takhle.“ Pronesl mile. „Přejdeme k výměně?“ Blonďatý chlapec jenom kývnul na znamení souhlasu a udělal krok dopředu.
„Co to proboha děláš, Naruto!“ Křikla. „Si blázen?!“ Začala s sebou cukat, ve snaze vymanit se z Uchihova sevření, ale ten ji držel pevně a nehodlal ji jen tak pustit.
„Neboj, Hinato! Všechno bude dobrý!“
„Mám plán.“ Brouknul si pro sebe.
„Tak do toho chlapče!“ Houknul na něj Pein. „Itachi.“ Kývnul na dlouhovlasého muže. Ten porozuměl jeho příkazu a popotáhl vzpírající se dívku dopředu. Šli pomalu jak blonďatý ninja, tak dva členové Akatsuki se svým vězněm.
„Ještě pár kroků. Ještě kousek a začne to…“

Naruto měl plán. Plán, ve kterém hrál hlavní roli on a Kushiro. Tomu podivnýmu týpkoj nevěřil, a nejen proto, že to byl on, kdo chodil s Hinatou. Vyzařovalo z něho něco, co nedokázal dost dobře popsat. To něco bylo temné a chladné jako led. Ale teď neměl na vybranou. Musel doufat, že udělá přesně to, na čem se spolu domluvili. Pomalu pokračoval kupředu. Sledoval členy Akatsuki, jak se k němu přibližují.
„Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest …“ odpočítával v duchu vteřiny, které ho dělily od jeho milované dívky a od uskutečnění plánu.
„Tak chlapče…Je čas se s ní vyměnit.“ Upozornil ho vůdce organizace a potutelně se zasmál. Blonďatý muž přikývl. Udělal krok směrem k dívce.
„Ne. Nedělej to, Naruto!“ Křikla na něho. Ale on jako by ji vůbec neslyšel.
„Tak běž.“ Řekl Uchiha. Postrčil ji dopředu a pak se jen díval, jak neochotně pokračuje dál. Došla k Narutovi, zastavila se.
„Proč…proč to děláš…“ Zašeptala. „Uteč, blázne! Nemáš proti nim šanci…“
„Dělám, co musím.“ Odpověděl. „A ty bys měla jít. Někdo na tebe čeká, ne?“ Dodal.
„Baka!“ Promluvila znovu. Naruto se pousmál.
„Baka, eh.“ Kývnul. „Máš pravdu. Jsem blbec a vždycky jsem byl. Kdybych nebyl všimnul bych si, co jsi ke mně tenkrát cítila. A nikdy bych tě nenechal odejít.“ Dořekl, a vydal se svou cestou.
Hinata stála na místě jako přimražená. To, co právě slyšela vyjít z jeho úst, ji ochromilo. Nemohla se pohnout. „On mě přece nikdy…“

„Moje část je splněná, teď je řada na tobě Kushiro.“ Pomyslel si.
„Nemyslel jsem si, že by ses vzad tak snadno Uzumaki.“ Pronesl Pein, když Naruta svazoval. „Je vidět, že ta holka pro tebe stále něco znamená. To bysme ji neměly nechat jen tak jít. Co říkáš?“
„Vy…“ Procedil skrz zuby.
„Vylezte!“ Zavolal do prostoru mýtiny. V ten moment ze svých úkrytů vylezli ostatní členové Akatsuki. Byli rozmístěni v pravidelném kruhu kolem nich. Jejich postavení neposkytovalo jedinou šanci na únik. Byli v pasti…