Promise

"Říkal jsi…"

FLASHBACK
"Sasuke?"
"Ano Sakuro?"
"Slib mi že mě neopustíš…nikdy.." prosila růžovláska s mírně nafouklým bříškem svého milovaného.
"…" černovlásek zapřemýšlel. Nevěděl co odpovědět.
"Prosím…řekni že mě už nikdy nenecháš samotnou!"
"…Slibuji" musel to říct,musel to slíbit. Když viděl ty její uplakané prosebné oči,jak ho pozorovali s láskou v nich vepsanou,nemohl odpovědět jinak. Sám ani netušil,podaří-li se mu slib splnit…ale ona tomu věřila. Přitiskla se k němu co nejtěsněji i přes velké břicho, ve kterém se rodil nový život.
END FLASHBACK
"…že mně neopustíš…" plakala,s malým děťátkem v náručí. Seděla na lavičce před branou Konohy. Jemně svého malého chlapečka pohupovala a hladila mu jemné černé chmýří co mu již rašilo z hlavičky. Věděla také,že má zelená očka…to se jí nelíbilo. Nechtěla,aby mělo to maličké něco od ní. Chtěla,aby byl jako on. Jako jeho otec…

FLASHBACK
"Ne Sasuke ne!!! Neodcházej prosím!!!" volala a utíkala. Za ním,za svou láskou.
"Já musím!" zastavil se a otočil. Viděl,jak se k němu blíží. Jak jí z očí kanou slzy. Tak rád by ji zastavil,tak rád by ji obejmul. Ale nemohl,nešlo to. Bylo to silnější než on. Touha pomstít se. Touha zvítězit…
"Nechoď, teď ne!"
"Sakuro já jsem přísahal! Přisahal jsem své rodině, mámě, tátovi, že je pomstím!"
"Aj mě jsi přísahal! Že mě neopustíš!"
"Ale já musím!"
"Ne! Zůstaň se mnou, pomůžu ti! Udělám pro tebe všechno!"
"Postarej se o dítě. Ať je z něj spráný ninja." prohlásil chladně a znovu se otočil. Pomalým krokem odcházel.
"Jestli uděláš ještě krok,zabiju se!" vyhrožovala. Byla úplně na dně,zoufalá. Cítila se tak sama…
"To neuděláš!" prohlásil pevně,ovšem na chvíli v něm strnulo.
"Udělám, dívej!" z kapsy vytáhla kunai a pozvedla ho ke hvězdám. Mířila si na zápěstí. Normálně by se jistě bodla do břicha,ale nechtěla aby ten drobeček cítil bolest déle než ona. Ruka se jí třásla. Už se chystala říznout, však zklamaně smrtící nástroj odhodila "Nedokážu to…" zašeptala.
"Sakuro,miluju tě,ale musím už jít. Prosím buď šťastná!"
"Chceš abych byla šťastná? Ale to jedině s tebou! Chápu,že rodina je pro tebe důležitá,ale teď máš novou! Společně to dokážeme,společně ho porazíme! Jakmile budu schopna bojovat…!"
"NE! Musím ho zabít sám. Už jsem s tebou ztratil spoustu času, sbohem!"
"Ne,prosím…Sasuke…." Zašeptala z posledních sil. Tělo jí těžklo,byla k smrti unavená. Omdlela a svalila se na prachem pokrytou cestu. Černovlásek se zhrozil a rychle k ní přiběhl. Vzal ji do náruči a položil na lavičku. Jako před lety. A stejně jako před lety se s ní rozloučil polibkem.
"Odpusťte mi…miluju vás…" jeho slova odnesl teplý noční jarní vánek. Naposledy jí pohladil kulaté bříško a z očí se mu vydralo pár slz. Zatnul ruce v pěst,naposledy na ně pohlédl a přemístil se.
END FLASHBACK

"Nejsem dost dobrá, jsem slabá. Nezasloužím si být matkou silného Uchihy. Nezasloužím si být členem tohoto silného klanu. Protože jsem slabá,slabá…" opakovala si a dál pohupovala kloučka v náručí. Pobrečela si. Pořádně. Nakonec si slzy setřela a zvedla se. Dítě tiskla pevně k sobě. Byla pevně rozhodnuta pokračovateli Uchihů zajistit dobrý tréning už od dětství. Dát mu nějaký vzor,nějaký ideál. Tím se ona stát nemohla. Proto právě mířila k domu svého nejlepšího přítele, celoživotního kamaráda, nynějšího sedmého Hokage a jeho vlídné manželky, Hinaty Hyuuga. Také to proslulý a schopný klan. Tento pár byl pro výchovu jejího dítěte dokonalý,věřila že ho přijmou za vlastního. Naposledy si novorozeňátko pochovala, uložila ho do vystlaného košíku. Samozřejmě že byl v zavinovačce aby nemrznul. S těžkým srdcem ho pokládala na práh a líbla na čelo.
"Snad jednou budu tebe hodna…" zašeptala si pro sebe a vtiskla děťátku do malinkých dlaní svůj přívěšek ve tvaru bílého kruhu. Ať nezapomene… Přiložila ještě bílou zapečetěnou obálku a věnovala domu poslední pohled. Poté odešla,její silueta mizela ve tmě. Odešla stejným směrem jako on. Ale s jiným cílem.

Ráno v Konoze,když ještě bylo na obloze vidět ranní červánky, vydala se modrovláska pozametat dům. Uklidila dvůr i všechny pokoje. Když však chtěla zametat práh,zděsila se. Rychle vzala malé děťátko do náruči a zmizela s ním uvnitř.
"Naruto! Naruto!" volala svého milovaného manžela.
"Co se děje lásko?" zeptal se rozespale.
"Sakura je pryč…" mávala mu před nosem otevřenou obálkou a jednou rukou přidržovala kloučka.

Prosím,vemte ho k sobě. Pojmenujte a vychovejte v dobrého ninju. Zaslouží si to. Kdyby se někdy vrátil jeho otec, vzkažte mu že ho miluji a ať mě nehledá. Děkuji ti Naruto,i vám Hinato-sama
Sbohem,Sakura

Blonďáček nemohl kamarádce pomoc odmítnout a Hinata neměla nic proti. Ode dneška do jejich rodiny patřil i Daisuke Uchiha.

Roky plynuly, Daisuke rostl. Jednoho dne,přesně na jeho sedmé narozeniny si hrál sám na hřišti. V tom ho však zaujmul jeden černovlasý muž,který ho pozoroval.
"Dobrý den pane." Pozdravil vlídně.
"Ahoj,jak se jmenuješ?" optal se Sasuke.
"Daisuke Uchiha prosím."odpověděl zdvořile.
"Hezké jméno,můžeš mě dovést za svou maminkou? Mimochodem, já jsem Uchiha Sasuke"
"Jistě pane." Vzal klouček černovláska za ruku a vedl Konožskými ulicemi až k sídlu Hokageho.

"Tady je maminka! Mami,vedu hosta!" rozkřikl se Daisuke na celý dům.
"Vítej šmudlo. Kohopak jsi přivedl?" sklonila se k malému Uchihovi modrovlasá žena. Zkoprněla,když k nově příchozímu pozvedla zrak. Sasuke na tom byl zrovna tak.
"Hinato?"
"Sasuke?"
"Ty jsi odkdy jeho matka?" čertil se zlostně. Daisuke oba jen nechápavě pozoroval.
"Sasuke uklidni se a pojď dál. Musíme si promluvit.
Hinata připravila čaj a pověděla Sasukemu celý příběh jak se k nim jeho syn dostal. I o Sakuřině dopisu. Měla ho schvaný na kuchyňské lince.
"No a kam odešla? Já ji musím najít!"
"Už ji našli…" posmutněla manželka Hokageho.
"Vážně? A kde je?" usmíval se Uchiha.
"Na hřbitově…" dokončila. Sasukemu to sice chvíli trvalo ale jakmile mu to došlo zhroutil se na zem. "Je mi líto Sasuke. Před třemi lety ji našli,nedaleko odsud. Měla četné šrámy a úplně nulovou čakru. Bylo jasné,že zemřela vyčerpáním. Utrénovala se k smrti.

Nůž do srdce. Tak se cítil když stál nad jejím hrobem. Nejraději by svůj život ukončil také,ale jeho dítě mu to nedovolilo. Nadával si,že neviděl jak se narodil. Nadával si,že neviděl jak vyrůstal. A nadával si hlavně za to,že kvůli hloupmu cílu stratil naději na druhou rodinu,na nový a lepší život. Stál nad jejím hrobem a slzy mu kanuly po tvářích. Stejně jako kdysi dávno jí…