Cesta, která nekončí 25

Hinata seděla na chladné dlažbě kuchyně. Mohla jít do svého pokoje, ale nedostala se tam. Jakmile přišla a otevřela dveře, nohy ztratily svou stabilitu a ona spadla na kolena. Pevně se chytla za ramena a rozbrečela se. Při snaze dostat se alespoň z dosahu vchodových dveří, kdyby jiná z holek přišla, i když o tom pochybovala, se doplazila alespoň ke kuchyňské lince. Opřela se o jednu ze skříněk, nohy přitiskla k tělu, obtočila kolem nich ruce, hlavu zabořila do klína… a jen brečela. Věděla, že nemá cenu snažit se slzy potlačit. A hlavně to nemá důvod. Je tu teď sama, nikdo ji nevidí, co víc… má právo brečet. Po tom všem, čím si prošla. V jednu chvíli nebyla schopná vnímat cokoli kolem ní. Slzy neustávaly, bylo stále těžké dýchat. Ale po několika desítkách minut přestala. Jakoby nic nebylo. Oči jí najednou vyschly a dech se zklidnil. Do plic začala zvolna nasávat vzduch. Byl tak příjemný!
Teď už tu několik minut seděla v klidu. Postoj jejího těla se nezměnil, ale byla klidná a vyrovnaná. Zlehka se nadechovala a tiše vydechovala, dívala se stále na to samé místo, její tvář byla bez výrazu. Byla naprosto nepřítomná.
Z toku vlastních myšlenk jí ale vytrhlo cinknutí zvonku u dveří. Lekla se. Napadlo ji, že by to nakonec mohla být jedna z holek, ale ty mají klíče. Pak jí napadla Tsunade, ale nezáleželo na tom, co si myslela. Byla prostě vyděšená jít otevřít. Sama nevěděla proč.
Když se ale drnčení ozvalo znovu a bylo vytrvalejší, zvedla se a zamířila ke vchodu. Roztřesenou ruku natáhla ke klice a položila ji. Vydechla, aby se přestala třást a jemně otevřela dveře.
Její oči byly náhle plné překvapení. Přetože přestala brečet už před ňákou chvílí, víčka jí stále zůstávala opuchlá a na tvářích šlo zpozorovat cestičky, které si vybrázdily slzy.
Teď ale cítila, jak jí oči znova vlhnou a zrak začíná být matný. Rty se jí roztřásly, jak se snažila něco říct a zacítila, že už se moc dlouho na nohou nevydrží. Přesto se překonala.
„Naruto.“

„Miluju tě, Naruto.“ Jakmile ta slova, ta dvě prostá slova, vyřkla nahlas, měla pocit, jako by něco, co až do těď pevně svíralo srdce bušící jí v hrudi, povolilo a přišla ta vytoužená úleva. Nemyslela už na nic jiného, jen na to, že On už konečně ví pravdu.
Narutovi se zasekl hlas v hrdle. Nebyl s to cokoli říct. V hlavě se mu míhalo tolik myšlenek, tolik by toho chtěl říct, ale… nenašel správná slova. Ani odvahu.
„To…“
„Nemusíš mi nic říkat. Jen jsem chtěla, abys to věděl. Abys věděl všechno. Všechno, co jsem cítila celých patnáct let, už od chvíle, kdy jsme se setkali poprvé.
Chtěla jsem, abys věděl, že si se stal mým sluncem, mým cílem, důvodem, proč žít.
Stal jsi se mou nadějí, mým životem, snem, celou mou přítomností i budoucností. S myšlenkou na tebe mizela bolest a přicházelo štěstí. Temnotu vystřídalo světlo a tvůj jediný úsměv mi dokázal dát sebedůvěry a síly více, než celý můj životní trénink, snaha, talent a to všechno dohromady. Jen tobě vděčím za všechno, co jsem získala a co mám teď. Už jen za to, že stále mohu žít svůj život.
Chtěla jsem, abys věděl, jak výjimečný člověk jsi, že nikdo jiný už není jako ty. Že jsem tě obdivovala od první chvíle a cokoli se dělo, stála jsem za tebou. Věřila jsem ti, ať jsi dělal cokoli. Nezáleželo na tom, co to bylo, nikdy jsem o tobě nepochybovala. Pro mě… jsi byl to nejkrásnější, co jsem si kdy mohla přát mít. A tebe… jsem si vždy přála mít. Vždycky… celou tu dobu…
A tak jsem ti jen chtěla říct… Miluju tě. Vždycky tě budu milovat. Tebe, jenom tebe… své slunce… svůj život.“
Chvíli tam oba jen stáli. Hinata už dál nemluvila a Naruto nebyl schopen dělat nic jiného, než na ni fascinovaně hledět. Srdce mu bušilo a nebyl schopen se pohnout. Jakoby se čas kolem něj zastavil a v jeho trhlině zbyli jen oni dva.
Hinata se usmívala. Jemně, šťastně a zároveň smutně. Tíha z jejích ramenou konečně odpadla, ale přibyla nová. Ale na to už nechtěla myslet. Sklopila mírně zrak a pak se na Naruta znova radostně usmála.
„To bylo všechno, co jsem chtěla říct. Děkuju, že jsi mě vyslechl. Už půjdu,“ otočila se a začala se od něj vzdalovat. Naruto stále nic neřekl. Nesnažil se ji zastavit, jít za ní, nijak nereagoval. Jen ji sledoval… jak se mu vzdaluje. Je dál a dál… mizí mu před očima…
„Hi… Hinato…“ zašeptal, sotva slyšitelně. Jakoby to jen šeptal větru.
„Celou dobu mě zajímalo, jak bude tahle chvíle vypadat,“ ozval se veselý Jiraiyův hlas, který vše celou dobu sledoval a teď byl otočený směrem, kudy Hinata odešla. Naruto na něj úplně zapomněl. Naprosto se nechal pohltit Hinatinými slovy a všechno kolem zmizelo. Ale po chvíli si uvědomil, cože to Jiraiya vlastně řekl.
„C – cože? Jak, co bude vypadat?“
Jiraiya se pousmál a konečně se na něj zadíval. „Chvíle, kdy ti Hinata řekne, co všechno pro ni znamenáš.“ Naruto opět začal ztrácet půdu pod nohama. Jiraiyův hlas byl jediným pojítkem s tím, co se právě dělo, jinak by už dávno přemítal někde v oblacích.
„Takže… všechno, co řekla…“
„Snad sis nemyslel, že to byla jen prázdná slova,“ udivilo ho a konečně se vzdálil od stánku. Pomalými kroky se blížil k Narutovi, a když stál u něj, položil mu ruku na rameno a sklonil se.
„Ostatně, nechtěl bys jí říct něco podobného?“ usmál se a mrkl na něj. Naruto pootevřel ústa k odpovědi. Náhle mu ale došlo, že žádnou nemá.
„Já…“
„Ty co?“ naléhal.
Naruto přemýšlel. Věděl, že tohle rozumem nevyřeší, ale stále se chtěl udržet příčetný.
„Chtěl bych…“
„Sakra, proč je to tak těžký?!“
„Chtěl bych jí říct, že…“
„Naruto.“ Tak něžné vyslovení jeho jména ho přivedlo k údivu. „Nedokážeš to teď říct, protože to nevíš. Přijdeš na to až ve chvíli, když se jí budeš dívat do očí.“ Naruto chápal, co se mu jeho mistr snaží říct, jen sbíral odvahu. Když se mu to konečně povedlo, položil ruku na Jiraiyovu a stáhnul mu ji ze svého ramene. Kývl na něj a vydal se pryč.
Jiraiya mlčky sledoval svého bývalého žáka, jak jde vstříc své, asi nejtěžší životní zkoušce a…
„Ani na chvíli jsem nezapochyboval, že bys zklamal.“

„Naruto.“ Do Hinatiných očí se opět začaly drát slzy. Viděla ho tam stát, přede dveřmi, jen jeho. Přišel kvůli ní. Přišel, protože mu řekla to, co řekla. Ale… co chtěl říct on?
Ani se nepohnul. Nedokázala rozluštit, co měl na srdci. Jeho tvář byla bez výrazu. Jen tam tak stál, díval se jí do očí… až pak najednou… se v jeho pohledu něco změnilo… a on udělal krok vpřed. Dostal se přes práh, měl ji na dosah, chytil ji za ruku, přitáhl si ji k sobě a pevně ji sevřel v náručí. Držel ji strachuplně, jakoby se mu mohla rozplynout a tvář ponořil do záplavy jejích hedvábných vlasů.
Hinata stála jako socha. Oči se jí leskly a třásly a nebyla schopná se pohnout. Musela si znova v hlavě přehrát, co všechno se stalo, a když se konečně dostala k části, ve které si uvědomila, že právě stojí přitisknutá k němu, jeho náruč ji svírá a ona ho má tak blízko… opustila ji všechna síla. Zavřela víčka, přes něž se dostalo několik slaných kapek, jenž jí stekly po tvářích, opřela hlavu o jeho hrudník a prsty sevřela pevně jeho mikinu na zádech. Tiskla se k němu tak silně, jakoby ho už kdy jindy odmítala pustit. Chtěla brečet. Štestím, i když sama nevěděla proč. Ale chtěla. Chtěla brečet ve chvíli, kdy ji drží on. Kdy ji objímá a ona se poprvé cítí v bezpečí.
„Na – Naruto,“ vydrala ze sebe ztěžka. Tak moc chtěla vyslovit jeho jméno, zatímco on ji drží. „Miluju tě… strašně moc. Tak moc, že jsem už prostě nedokázala -.“ V ten okamžik zacítila, jak jí přiložil ukazováček ke rtům a šeptal jí do ucha. „Já vím,“ odpověděl klidně, tak něžným hlasem, že jí poskočilo srdce. Chtěla ho obejmout pevněji, ale on se od ní odtáhl. Držel ji za ruce a díval se jí do zčervenalých očí. Třásla se.
Natáhnul ruku a z obličeje jí jemně odhrnul prameny vlasů smáčené slzami. Pak jí několik pramínků setřel z tváře. Prsty jí přejel přes rty. Propojil jejich pohledy a prsty jí propletl ve vlasech. Pak ruku zastavil a lehce si Hinatu přitáhl. Naklonil se k ní, ale zastavil se ve chvíli, kdy byly jejich rty vzdáleny jen malý kousek.
Hinata se na něj užasle zadívala. Ale ve chvíli, kdy zacítila ránu v prsou a jak jí srdce splašeně a silně buší, až se ozývá bolest, došlo jí, že tohle je právě ten okamžik, na který celá ta léta čekala. Na rtech vykouzlila lehký úsměv a zavřela oči. Naruto sledoval, co dělá a jakmile z něj odpadla všechna nejistota, věděl, co tak moc chce udělat. Ukončil vzdálenost, která je dělila, a jejich rty spojil v hlubokém polibku. Oči měl zavřené, pravou ruku propletenou v jejích kadeřích a znova ji pevně objímal. Najednou… necítil nic… a zároveň všechno. Necítil tíhu gravitace, která ho táhla k zemi, ani vzduch naplňující mu plíce… jediné, co mu přišlo skutečné, byla její vůně, její slzy, teplo jejího těla a… tahle chvíle.
Pomalinku, a poněkud nechtíc, se od ní odtáhl, ale jen na malý kousek. Ihned se k ní opět sklonil a rty přiblížil tak, aby jí do ucha mohl zašeptat to, co chtěl tak vyslovit celých pět let. To, co mělo obě duše svést dohromady.
„Miluju tě.

„Jak jste…“ Růžovláska se zastavila v polovině věty. Tak nějak jí v tu chvíli došlo, vedle koho sedí a tok myšlenek tohle uvědomění přebilo.
„Hm?“ zarazil se Sasuke, když mu došlo, že to, co se právě Sakura chystala říct, byla otázka.
„Jak jste se dozvěděli, kdo jsme?“ Najednou si to uvědomil. Přišel sem. Přišel jí říct, co k ní cítí, i když ani k tomu se úplně ještě nedostal, spíš jen z půlky, ale úplně zapomněl na důvod, který sem všechny dostal.
„Izumo a Kotetsu,“ odpověděl.
„Cože?“ Sakura nechápala, jak si je s příčinou jejich odhalení spojit.
„Byla to vážně náhoda, že jsme se s nimi dali do řeči. Říkali, že když jste sem před těmi několika dny dorazily, nechtěli sem nikoho neznámého pustit, a tak Hinata odkryla svoji masku. No a… to byl pravděpodobně začátek všeho,“ vysvětlil na srozuměnou. Sakuru v tu chvíli ovládla panika. Nevěděla důvod, konec konců, všechno už vyplulo na povrch. Přesto ji užírala představa a vědomí toho, že se vše rozsypalo jen vinou takové triviální chyby, která přišla hned na začátku.
Povzdechla si.
„Děje se něco?“
„To jen, že… všechno tohle. Všechno tohle úsilí, tohle divadlo… a k čemu to bylo. Ublížily jsme vám, ublížily jsme i sobě… a k čemu to? Všechno se rozpadlo. Mohly jsme si tu bolest ušetřit,“ litovala nad činy, ke kterým se rozhodly v uplynulých asi dvou týdnech, a v duchu si nadávala.
„Když už jsme u toho,“ zvědavě se k Sasukemu obrátila, „co vás k tomu vedlo?“ Sakuru jeho náhlá otázka zarazila. Věděla, že k ní dojde, ale nečekala ji teď. Nezaujatě obrátila zrak před sebe. To Sasukeho naštvalo. Vzepřel se na rukou, posunul se k ní a svůj obličej vtlačil před ten její, aby jí zabránil ve výhledu. Lekla se ho.
„Nebavíš se se mnou?“ pronesl chladně.
„Nemám ti teď co říct.“
„A kdy přijde čas, kdy mi budeš mít co říct?“
„Až se všechno vyřeší a my vám pak všechno vysvětlíme.“
„A to bude jako kdy?“
„Jak to mám, ksakru, vědět?!“ rozkřičela se jako na začátku. Sasuke se zamračil a přiblížil se k ní na vzdálenost několika málo centimetrů. Na takovou, kde nebyla možnost uhnout jeho žhnoucímu pohledu.
„Pročpak se hned rozčiluješ?“ zašeptal sebejistě. Zato Sakura znejistěla.
„No hádej! Štveš mě! Jsi sebestřednej, namyšlenej a -!“ dříve než stačila dokončit vlnu nadávek, Sasukeho rty ji umlčely. Překvapením téměř nedýchala, vlastně by se jí to teď dařilo jen stěží. Jakmile si uvědomila nynější situaci, snažila se ho od sebe odstrčit, ale marně. Byl silnější než ona a ona ještě k tomu neměla kam utéct. Nezbylo jí nic, než se mu poddat.
„Co se to se mnou děje?“