NFFORPG - Kirigakure no Sato

Aokawa Mizuiro
Jeskyně pod vesnicí...

Nějakou dobu spolu šlapali, Akio moc na jeho otázky neodpovídal, ale to Mizuirovy nevadilo. Po chvíli ale dorazili k rozcestí, Akio navrhl prostřední cestu a Mizuiro proti tomu nic neměl. ,,Proč ne?" pokrčil s širokým úsměvem rameny a šli dál. Pomalu začínal cítit chlad, ale byli v jeskyni což bylo normální, a Akio mu potvrdil to že Kokoro něco zneklidňovalo. Bylo toho najednou docela hodně o čem mohl přemýšlet a co mu začalo dělat starosti.
,,Jen tak mě napadá, myslíš že tu najdeme něco s čím si budeme moct udělat oheň? A krom toho jsme v jeskyni nemáš baterku nebo tak něco? Nemůžeme si být jisti že bude všude pronikat trochu světla a plížit se tmou po cestě o které nevím kam vede to je myslím dost nebezpečné," usmál se. ,,Co myslíš že tu na nás může číhat? Krom netopýrů, pavouků a jiné havěti nemám s jeskyněmi zkušenosti takže ani nevím na co bychom tomohli narazit a co je jedovatý a co ne. A musíme si opravdu dávat pozor na jídlo, pochybuju že bychom tu něco jedlého našli. Tohle je opravdu zajímavá zkouška," mluvil a mluvil. Pak vytáhl malý zápisníček, chvíli si něco pro sebe brmlal a něco do něj čmáral a pak ho zase schoval. Tohle místo bylo opravdu nádherné, plné různých tvarů a světlo dopadalo v různých úhlech a vytvářelo ještě úchvatnější scenérii, něco pro Mizuirovu múzu.
,,Jo jinak za ten včerejšek se omlouvám, je to moje chyba že je ti teď tak špatně, netušil jsem že nemáš s alkoholem žádné zkušenosti," prolomil chvíli ticha které nastalo. ,,Příště tě budu brát jen na véču, nebo oběd," usmíval se zase.

Akio Tori
Velká jeskyně pod Kiri...

Na to, že bychom měli jít jen přikývl. Nemohli tu moc dlouho zůstávat. Času bylo málo a navíc toho měli hodně před sebou. Byla pravda, že by se teď Akio nejraději posadil, ale to nepřipadalo v úvahu, a proto na Mizuirův návrh taky jen trochu zakroutil hlavou."Dobrý..." Řekl potichu a vydal se pomalu za ním. Snažil se mu neustále držet po boku, protože si stále nebyl svými nohami jistý.
Na další Mizuirovi otázky jen tak trochu přikyvoval a někdy ze sebe vydal něco podobného."hm..." Na poslední otázky však konečně trochu aspoň promluvil."Neměli bychom se tu moct zdržovat. Pokud je to propojený, tak bychom na to měli narazit z každé cesty..." Řekl a znova nahlédl do mapy. Pomalu to začal chápat. Byli tam různá rozcestí, ale každý se pak někde zbíhalo a v některých místech se jich shlukovalo docela hodně. Z toho usoudil, že tam by se mohli nalézat prostranství, kde jsou umístěné jejich body dosažení a podle toho se chtěl také řídit.
Byl rád, že aspoň trochu dokáže uvažovat přes tu neustálou bolest hlavy a žaludek, který by byl jako zapnutý mixér. Proto se také někdy chytil znova Mizuira a nabíral tak zpátky ztracenou rovnováhu, když šli přes nějakou méně tlustou cestu a nebo skalnatý můstek. Zatím to však tak hrozný nebylo.
Po chvíli už byli u rozcestí, ze kterého vedli tři cesty. Akio se znovu podíval do mapy a pak zase na cesty."Myslím, že bychom měli jít tou prostřední. Na mapě to vypadá nejlíp a také se z tadyma dá dostat na více cest..." Řekl a vykročil směrem, kterým ukázal. Nebyl si tím sice jistý, ale jak se říká, zlatá střední cesta. Teprve teď si však uvědomil, že neodpověděl Mizuirovi na jeho otázku o Kokoro. Ohlédl se na něj a trochu pousmál."Ano... byla rozrušená... asi se děje něco víc, než nám řekla..." Odpověděl a zase už svůj pohled směřoval jen před sebe. Začínal si připadat dost unavený a to ani nic moc neušli, což byla nekalá známka toho, že na tom opravdu není nejlíp. Jen zatnul pěsti a pořádně se nadechl, aby se uklidnil. To bude v pohodě...

Aokawa Mizuiro

Akio se k němu doloudal a také koukal do mapy, ucítil však jak se o něj opřel, to nebude dobré pokud je cestou potká něco špatného. Bude muset být ostražitější než kdy dřív. A budu muset přemýšlet a to pořádně, pomyslel si a pak se na Akia zase usmál. ,,No, tak už abychom šli ne?" řekl a vykročil kupředu. ,,Pokud si budeš chtít odpočinout tak si řekni. Nejlepší by bylo kdybych tě tu nechal odpočívat, ale myslím že rozdělovat se by byl opravdu špatný nápad a ani nevíme jak je to tu velké a té pitomé mapě stejně moc nerozumím," uchechtl se. ,,Ale svým způsobem je to místo úchvatné i když děsivé zároveň co?" začal mluvit, vypadal sice bezstarostně ale po očku Akia pořád pozoroval a kontroloval jeho stav jak jen byl schopný.
,,Jinak co se týče jeskyně myslím že bychom na to měli jít systematicky a možná si nějak chodby které jsme prošli značit stejně tak i v mapě abychom vůbec věděli kde jsme, co ty na to?" zeptal se ho. ,,Jinak Kokoro vypadala že ji něco trápí, myslíš že to má co do činění s tím proč nám dala tenhle tréning?"

Akio Tori
Dojo Ooninu/Velká jeskyně pod vesnicí...

I když mu nebylo dobře, tak stále Kokoro poslouchal, aby byl aspoň trochu v obraze. Byl docela rád, že na jeho pozdní příchod a stav nic neříká. Akio si všiml, že je jaksi rozrušená. Takhle ji totiž ještě neviděl. Znal ji sice chvíli, ale poznal to. Ať mu bylo jakkoliv, tak stále dokázal věci kolem sebe pozorovat a hodnotit, musel... jednou byl ninja z Kirigakure, a dokonce oinin a toto byl jeho úděl a celoživotní práce, takže se nebylo čemu divit. Akorát teď dost pochyboval, jak jeho životní úděl bude ještě dlouhý...
Nakonec však pomalu vstal a vydal se za těma dvěma dolů. Byl o něco opatrnější, než oni a také značně pomalejší, ale nechtěl riskovat svůj pád, protože se stále zrovna stabilně necítil.
Jeskyní komplex byl opravdu úchvatný a velký. Popravdě Akio nic takového ještě nikdy neviděl. Nemohl se tím však kochat věčně a tak raději zaměřil svůj pohled na Kokoro, aby ji mohl pořádně vnímat a náhodou mu něco neuniklo.
Pečlivě si vyslechl všechny instrukce a také si převzal ty dva svitky a zpátky své zbraně. Byl to příjemný pocit je zase držet v rukách. Tohle mu na tváři na chvíli vykouzlilo menší úsměv. Byl si s nimi mnohem jistější a věděl, že v jeskyni mu mohou velmi pomoci, díky jejich flexibilitě v oboru pohybu a lezení po nepřístupných a těžko dosažitelných trasách. Pořád tu však byla ta hrozná kocovina, která mu působila značné problémy, jak se soustředit, tak i využívat své tělo. Nebyl si jistý, jestli v tomhle stavu bude schopný to zvládnout. Podle toho všeho, co jim řekla a jejím slovům, to rozhodně nebude hračka, jinak by jim ani zbraně nevrátila. Navíc už na první pohled byla jeskyně dosti...autoritativní, což dodávalo ještě k její mohutnosti a půvabu.
Akio potřeboval aspoň den, aby se z toho vyspal a nebo prostě nějak dostal. V tuto chvíli se jen modli, aby se dnes nic nestalo a oni vše prošli v pořádku a bez úhony.
Své drápy si jako vždy připnul kolem pasu a část jich zakryl svým trikem. Černý svitek si zastrčil za pásku u nohy, která držela kapsičku na vybavení, aby ho mohl kdykoliv použít. Hned na to si na sebe nasadil batoh a pořádně si ho připevnil. Pokusil se hodit po senseice menší úsměv a tichým poděkováním a rozloučením přišel pomalu k Mizuirovi po pravém boku. V ruce už držel druhý rozevřený svitek a prohlížel si to. Nějaký smysl mu to dávalo, ale stále to nebylo nic moc. Hlavně s tím třeštěním a motáním se hlavy, plus ten žaludek. Jindy by mu to určitě nedělalo větší problémy, ale teď... Byl zvyklý, díky hledání zvířat a jejich následnému studiu a také musel vždy překonávat ne moc pěkný terén, ale... byl opravdu unavený a jeho kondice byla na hodně špatné míře.
Podíval se na Mizuira a pokusil se o úsměv. Jako vždy nahodil klidný postoj a snažil se, co nejvíce uklidnit, ale každému asi bylo jasné, jak se cítí. Prozradil ho už jen ten třes kolen.
Dlouze se nadechl a vydechl a znova se snažil uklidnit svou mysl a přitom se soustředit jen na jeskyni a mapu. Nevědomky se chytil jednou rukou Mizuirova ramene, aby si získal větší stabilitu. Jeho pohled směřoval do útrob jejich dalšího počínání. Akio... klid... zvládneš to... dívej se na to s optimismem... možná se dnes nic nestane a tebe to zatím přejde... hlavně klid... Neustále si opakoval v hlavě...

Aokawa Mizuiro

Akio dorazil nějakých patnáct minut po šesté a nevypadal zrovna nejlépe, Mizuiro doufal že mu to nezpůsobí problémy. Kývl mu na pozdrav a pak začal poslouchat Kokoro. Zdálo se že jejich tréning bude trvat 5 dní i s tím dnešním a rozhodně to nebude žádná zívačka. Pak ji následovali několika schodišti až do jeskyně. Sloužívala prý jako úkryt pro vesničany ale to bylo už setsakra dávno. Kokoro jim pak začala podrobněji vysvětlovat o co se bude jednat a co mají dělat a když jim vrátila jejich zbraně Mizuirovy obavy se potvrdily, nebude to jednoduché a Akio na tom nebyl zrovna nejlépe což byla hlavně jeho chyba.
,,Dobře, budeme opatrní," přikývl Mizuiro a lehce se na ni zazubil, pak pohlédl na Akia a nakonec se zahleděl na cestu před sebou, vypadalo to tu velkolepě. Meč si připl na obvyklé místo a zadíval se do mapky, vypadala trochu zmateně a měl problém se v ní zorientovat, vůbec orientace podle map nebyla vlastnost kterou by příliš vynikal.
,,Doufám že tohle dopadne dobře," vzdychl a po dlouhé době se mu na obličeji objevil mírně zasmušilý výraz.

Kokoro

Letmo se usmála na oba dva, jelikož tohle rozhodnutí bylo hodně drastické, ale nemohla zklamat důvěru svých sester...
"Zdravím vás oba dva. Jak jsem vám včera slíbila, dnes budete mít velmi intenzivní trénink... Tak jako další 4 dny...
Dostaly se ke mě velmi znepokojivé zprávy, proto jsem se rozhodla podniknout jisté kroky. Prosím následujte mě."
Vyzvala oba chlapce, opustili dojo a schodišti se dostali až do temných jeskyní, které se rozléhaly pod vesnicí a vedly hluboko do země.
"Tohle je jeskyně, která kdysi za Čtvrté velké války Shinobi sloužily jako úkryt pro vesničany. Od té doby uplynulo mnoho času a to se podepsalo i tady na této jeskyni, už není tak bezpečná, Pokud je tedy bezpečná vůbec...
Tenhle trénink jsem vám chtěla dát až po čtvrtročním tréninku, ale jak to tak vypadá... není zbytí. Teď k tomu, co tady budete dělat..."
Přešla k malému stolečku a vzala 2 svitky. Hodila je po obou chlapcích.
"Tady máte slepé mapky. Jsou to schémata téhle jeskyně a upřímně řečeno je sakra velká... Váš úkol je prostý... Musíte najít Modrý krystal, poznáte ho jednoduše, je to velký krystal, kolem kterého je i mnoho ohňů. Z tohoto krystalu si kousek vezmete, je jedno jak velký. Je to krystal zavěšený ve vzduchu pomocí řetězů a podobných věcí. Poté tento kousek musíte hodit do krystalového ohně. To je druhé stanoviště, kam se musíte dostat. Je to obrovský modrý plamen uprostřed vodního jezera. Jakmile tam krystaly hodíte, oheň změní barvu z jasně modré na rubínově červenou..."
Opět přešla ke stolečku a vzala 2 černé svitky, které jim opět dala.
"Jakmile budete mít hotovo, použijete tento svitek, který mě okamžitě přivolá, a já ukončím vaši zkoušku. Pokud ji složíte, budete mí jediní studenti, kterým se to povedlo...
Navíc, tenhle svitek můžete použít v bezprostředním nebezpečí života, objevím se do několika vteřin, ale tím pro vás tato zkouška končí...
Žádám vás... Buďte opatrní, sakra opatrní! Tahle jeskyně je sakra nebezpečné místo a to poznáte sami. Takže vám dám jednu radu... Držte se spolu a nerozdělujte se, ani kdyby jste museli."
Přešla do tmavějšího rohu a vytáhla 2 velké batohy (takové ty na túry xD) a poté k nim přidala i jejich zbraně.
"Jelikož je to opravdu velmi drastické i pro vás, sbalila jsem vám jídlo a menší objem pití do batohů. Na celou tuto zkoušku máte 5 dní. Jídlo a voda by vám měla vydržet... Vodu si když tak můžete i nabrat z vodních toků v jeskyni. A navíc vám dám zpátky vaše zbraně, protože je pravděpodobně budete potřebovat...
To je ode mne vše. Přeji vám sakra velké štěstí a snad se ještě uvidíme..." Odvětila Kokoro a ukázala jim na cestu, kterou se měli vydat.

Atsuko-sama

Jakmile přiběhl Lei, okamžitě se uklidnila a otřela si zpocené čelíčko.
"Já.. Já měla vidinu, ale ne vidinu jako takovou... Normálně se mi o nich jen zdá, ale tahle byla tak skutečná. Jako bych tam opravdu byla. Byla tam dívka, byla tak malá a bezbranná. Ztělesnění čistoty, ale všude bylo tolik temnoty, to zlo, doslova ji pohlcovalo.
Šum trávy byl tak zákeřný, i listy ji chtěli svými ostrými listy ublížit. Nebesa byla tak temná a nebezpečná a ona byla sama a nevěděla co dělat..."
Atsuko se rozplakala a začala si utírat ručkama oči.
"Pokud nám náš Pán chce něco naznačit, musíme být nyní mnohem vnímavější. Toho je asi potřetí, co se mi tohle stalo a určitě mi dáš zapravdu Lei, že to nevěstí nic dobrého. Budeme se muset modlit, aby vše dopadlo dobře..."
Dokončila svou řeč a chtěla vědět, jaký na to bude mít názor Lei.

Katsuo Shinichi

Katsuo byl překvapen, jak rychle Kasai zareagoval, ani nevěděl, kdy se tak zlepšil, jedno ale bylo jasné, nesměl prohrát.
Jakmile po něm hodil kunaiem, už měl bublifuk u úst a vytvořil spoustu bublin, které se rozlétly okolo.
Jakmile se dostaly do kontaktu s kunai, pohltily je a ty vybouchly dříve, než se dostaly k němu. Ale další už odrazit nestihl, nebo lépe řečeno neměl jak, tohle byla Kasaiova specialita a proti té neměl se svými technikami šanci. Proto rychle uvolnil bublinový dóm a udělal z nich další spoustu bublinek, které poletovaly snad všude.
Sám rychle vyskočil a tak jak to udělal Kasai předtím, i on se nyní chytil stěny bariéry a rychle udělal pečetě.
"Kirigakure no jutsu!" Kříkl a v bariéře nyní nebylo vidět na špičku nosu, Katsuo nelenil, rychle namočil bublifuk a posal další dávku bublin, které měly za úkol oslepit Kasaie, i když to už částečně udělala i mlha. Musel jednat rychle, protože předpokládal, že jeho mlhu odrazí větrnými útoky.

Lei Ming

Lei meditoval ve své meditační místnosti a měl nějaké špatné tušení a to se také potvrdilo, když dostal zprávu aby se urychleně dostavil k Atsuko-sama. hned tedy dokončil modlitbu a namířil si to rychle k Atsuko-sama. Když takhle pospíchal, tak si jen rypnul "na tohle jsem už starý" řekl a vletěl do budovy Atsuko, jako uragán a ve chvilce, byl přede dveřmi do pokoje Atsuko-sama, uklidnil se zklidnil svůj dech a vkročil. hned jak vkročil do místnosti, tak poklekl před Atsuko a hlavou se dotkl podlahy "Atsuko-sama jsem zde jak nejrychleji mohl" řekl, ale neptal se na to co po něm chtěla moc dobře věděl, že něco chce a že to nebude nic dobrého už to i vycítil z její přítomnosti.

Kasai Otoko

Kasai letěl střemhlav dolů a ještě před nárazem viděl, že Katsuo vytvořil další 2 bubliny, věděl co z tímhle dokáže "sakra" zaklel, ale pokračoval v útoku dopadl na první vrstvu tu totálně zrušil, ale jak očekával, tak tu druhou nechal Katsuo záměrně prasknout, rázová vlna ho odmrštila, on se ve vzduchu otočil a dopadl na bariérů, tam se přichytl chakrou v nohách a hned vytáhl 2 kunaie s výbušnými lístky, ty hned mrštil a odrazil se od Bariéry, doskočil na zem a vyběhl směrem ke Katsuově bublině, ale pak si ještě vytáhl jeden samotný kunia s lístečkem se znakem "zrušit" a také ho mrštil po bublině, pak hned složil pečetě a poslal na Katsua další jutsu "Fuuton: Juuha Shou (Živel vítr: Útok bestijální vlnou" a pořád běžel k němu přípraven to skoncovat.

Akio Tori
Sídlo klanu Tori...

Znova se zazubil, když mu rozcuchal vlasy a dal pusu na čelo. Potom pustil hlavu do peřin a zavřel oči. Na připomínku o Doju jen něco zamumlal a dál se už o své okolí nestaral. Usnul ještě dřív, než Mizuiro odešel. Taky se nebylo čemu divit, opravdu byl úplně mimo a už předem bylo jasné, co ho bude asi čekat ráno...

Na druhý den, už od 4 hodin ráno, se sídlem Tori ozývalo kašlání a dušení. To totiž Akio hned jak se probudil letěl ihned na záchod a tam vypouštěl ze sebe všechno, co předešlou noc vypil nebo snědl.
Bylo mu nehorázně blbě. Tak, jak asi ještě nikdy. Žaludek se mu doslova obracel vzhůru a hlava mu třeštila jakoby se v ní odehrával rockový koncert a ne a ne přestat.
Akio ani nevěděl, jak dlouho tam už sedí, ale připadalo mu to jako věčnost, což také byla.
Když totiž konečně se jakž takž vypotácel z koupelny zjistil, že už je skoro 6 hodin. Jen zoufale zaúpěl a začal se, co nejrychleji připravovat a aspoň trochu zkulturnit, což opravdu nebyl lehký úkol. Měl kruhy pod očima, vlasy celý rozdrbaný a v obličeji bílý jak stěna. Jeho celková vizáš byla prostě....otřesná. Navíc si absolutně nepamatoval, co v noci dělal nebo, co se stalo. Měl úplné okno a za boha si nemohl prostě vzpomenout. Nevěděl, jestli je to štěstí nebo smůla, ale v tuhle chvíli to tak důležité nebylo. Tím se mohl zabývat i později...
Raději se tedy přestal sledovat v zrcadle a rychle si šel dochystat zbytek věcí. Naházel na sebe čisté oblečení a svou obvyklou výbavu, trochu si ještě upravil ty vlasy a provedl každodenní ranní hygienu a vyrazil. Už dost meškal a moc dobře to věděl. Nikdy nedošel pozdě a nehorázně ho štvalo, že tomu teď asi nezabrání. Dokonce se nedokázal ani usmívat... Jak taky, když se cítil jako přejetý parním válcem. Hlava ho stále šíleně bolela a k tomu ten žaludek. Kdyby už nebyl absolutně prázdný, tak by jistě ze sebe vypustil zbytek. Ale stejně musel spěchat a snažit se dojít aspoň s menším zpožděním...

Dojo Oininu...
Do doja dorazil asi 15 minut po 6 hodině. Byl celý zadýchaný a v obličeji stále bílý. Několikrát se musel po cestě zastavit, protože cítil, že by ze sebe vyházel i to, co v sobě neměl.
Pomalu vešel dovnitř, stále se držíc za hlavu. Pomalým krokem došel ke Kokoro a Mizuirovi. Jen tak kývl na pozdrav, jelikož se necítil na to, aby mohl zrovna teď vůbec mluvit. Jednoduše se opřel o zeď a sjel po ní, až na zem. Potřeboval se aspoň na chvíli posadit, jinak by se tam asi sesypal. Bylo mu všeobecně hrozně, jak psychicky z toho, co teď očekával od své senseiky, tak i fyzicky a to ho teď čekal další, určitě nelehký, den plný tréninku a namáhání. Při té představě jen zaúpěl. Jsem v háji...

Aokawa Mizuiro

Kupodivu Akiův pokoj byl velmi dobře zařízený, nejspíš si s tím dal hodně práce a bylo tu i útulno na to že byli ve sklepě. Potom ho nakonec dotáhl až k posteli kde se svalil, držel ho za ruku a dožadoval se nejspíš pusy na dobrou noc. Mizuiro se rozesmál. ,,No jasně, neměj strach," pousmál se, opravdu mu teď připomínal jeho bratra, který ač už nebyl malé dítě byl na něm stále neuvěřitelně závislý. Rozcuchal mu vlasy a dal mu malou pusu an čelo. ,,Koukej spát a nezapomeň že zítra máme být v šest v doujo," řekl, sice měl pocit že to co teď řekl si Akio nebude pamatovat, ale to bylo jedno. Vystoupal po schodech vzhůru a potiše se proplížil ze sídla ven. Doma musel projít podobným uspávacích procesem tentokrát se svým vlastním bratrem, ač bylo už dost pozdě, Kasumi na něj stále čekal. Nakonec šel i Mizuiro zalehnout, ráno se probudil dost brzy a cítil se velmi čile, alkohol který včera vypil na něm nezanechal žádné následky. Rychle se připravil, udělal snídani, rozloučil se s bratrem a zamířil k doujo, doufal že Akio dorazí v relativně schopném rozpoložení. Když dorazil, Kokoro tam už čekala, Akio zatím nebyl k vidění, ale ještě mu nějaký čas zbýval tak to snad stihne. ,,Dobré ráno, Kokoro-san," usmál se na ni. ,,Doufám že to dneska bude hodně zábavné."

Ichimitsu Juerī, Maskovaná osoba

Ichimitsu se procházela po své kanceláři a uvažovala nad něčím důležitým. Dlouho se tu neobjevil žádný genin, za což byla upřímně ráda, ale starosti ji dělalo, jestli se ti stávající učí dobře. Bude toho za potřebí, hlavně co se týče vojenské síly, musela se na ně spoléhat, ač to dělala s velkým sebezapřením.
Najednou... Všude začalo být velmi chladno a veškerý hluk ustal. Ichimitsu strnula a její oči začaly tikat z jednoho koutku oka do druhého.
Najednou se za ní objevila silueta maskovaného muže. Ichimitsu se jen otočila a jemně se roztřásla.
"Co tady chceš! Říkala jsem ti, že se tu nesmíš objevovat!"
Přichvátala ke dveřím a rychle je zamkla.
"Co chceš! Neudělal jsem toho pro tebe už snad dost?!"
Tajemná postava se jen pobaveně zasmála a zakroutila hlavou.
"Uděláš přesně to, co ti řeknu a kdy to řeknu..."
Pronesla ledovým hlasem a Ichimitsu tuhla krev v žilách. I když byla Mizukage, tomuhle chlápkovi by se nechtěla postavit nikdy v životě...
"Mám pro tebe další práci, milá Ichi..."
"Přestaň mi tak říkat ty špíno! Kdybych, kdybych mohla! Rozmetu tě na prach!"
Temná osoba se objevila za Ichimitsu a i když zde nebyla fyzicky přítomná, pohladila ji po tváři a sjel až k výstřihu.
Ichimitsu při tom sebou trhla a hlasivky ji přestaly pracovat.
"Ale ty nemůžeš drahoušku, ty nemůžeš... A proto tě mám tak rád. Jsi můj mazlíček. Maminka s tatínkem by na tebe byli pyšní..."
Ichimitsu se při tomhle roztřásla jako osika a začaly se jí lesknout oči.
"Řekni, co chceš a táhni zpátky do pekel!"
Tajemná se objevila opět před ní a její oči Ichimitsu svlékaly pohledem.
"Brzy obdržíš zprávu, bude ze Země světla. Ty tu misi přijmeš. Pošleš tam Oininy i Yohei. To je vše, co prozatím potřebuješ vědět... Ostatní ti vysvětlí v dopise."
Ichimitsu se pomalu zklidnila a zmohla se na odpověď.
"Proč oboje? Jsou jako voda a oheň. Jedni chrání, druzí ničí. O co ti sakra jde?!"
Postava začala pomalounku mizet.
"Nemůžu si dovolit zanechat stopy, má drahá..."
Dořekla postava a rozplynula se. Ichimitsu si pomalu otírala oči, vzala si zrcátko a začala napravovat škody, které na jejím make-upu zanechaly slzy. Do půl hodiny byla opět vzchopená a musela jednat... I když to bylo proti její vůli...

Ichimitsu Juerī, Ai, Kokoro

Ichimitsu se během chvíle přemístila do doja Oininů. Tiše prošla chodbami a dostala se až do kanceláře velitelky.
Zmáčkla kliku a vešla dovnitř.
Ai ji jen spatřila a okamžitě vyletěla na nohy a zasalutovala.
"Mizukage-sama! Co si přejete?"
Vyletělo z ní automaticky. Ichimitsu jen pokývla rukou, že toho může nechat. Posadila se a začala si kontrolovat lak na nehtech, jestli jsou všechny v pořádku.
"Ai, víš, jak tohle divadlo nesnáším..."
Ai se tedy posadila s cinkotem mečů, které obepínaly její tělo, a upravila si vlasy.
"Já vím sestři, ale je to společenský protokol a ten se dodržovat musí... Každopádně se tě chci zeptat, proč jsi tady? Že by Mizukage chodila jen tak po vesnici a vyřizovala si poštu? To asi těžko... Tak ven s tím vyklop to..."
Ichimitsu chvíli nechala sklopené oči a poté se odhodlala zalhat.
"Máme zprávy o Yohei. Podařilo se nám je částečně vystopovat a vypadá to, že jejich dlouhé vedení vede až do Země světla... S největší pravděpodobností se tam bude něco dít... Chci, abyste byli připraveni 24 hodin denně. Jestli něco zjistíme, okamžitě tam vyšleme jeden tým. Je to jasné?!"
Ai jen přikývla a neubránila se vlezlým myšlenkám. Yohei a v Zemi světla? Co by tam dělala a proč vůbec? Nestačí jim Země vody?
"A můžu se zeptat, jestli za tím něco je? Nevíte, proč tam cestují? Přeci jen je to celkem dálka... A Země světla je celkem chudá na nerostné suroviny atd... A pořád tam sněží..."
Ichimitsu jen pozvedla ramena.
"To ti opravdu nepovím, sestři. Jen chci mít vše pod kontrolou."
Ai přitakala a bylo to opravdu rozumné řešení.
Ichimitsu se tedy zvedla a pomalu začala odcházet.
"J.. Ještě něco. Máš nějaké speciální přání?"
Otázala se rychle Ai. Ichimitsu pootočila hlavu přes rameno a přikývla.
"Myslím, že naše malá sestřička by to mohla zvládnout... Mám v ní největší důvěru."
Odpověděla Ichimitsu a poté zmizela za dveřmi.
Ai se kousla do rtu a počkala pár minut, dokud kroky na chodbě neutichly. Pomalu se zvedla, musela najít Kokoro a říct, ji že se něco děje. Ale podle Ai se dělo něco jiného, než Ichimitsu říkala. Byla dost nervózní... Jako jeden z velitelů uměla prohlédnout člověka podle jeho chování a na tom, jak se Ichimitsu chovala, nebylo přirozené nic. Ale nyní musela předat zprávu dál.
Sama vyšla z kanceláře a zamířila do doja, kde přebývala Kokoro. Bylo to její soukromé dojo, které ji zanechala, ale o tom moc lidí nevědělo.
Její rychlé kroky se vracely zpátky ve formě ozvěny a lehkého cinkání mečů. Dorazila před dojo a viděla, že je někdo uvnitř. Měla štěstí.
Vešla dovnitř a uviděla nějaký nepořádek, který pocházel z rozbitých desek a uviděla i Kokoro.
Ta, jakmile uviděla Ai, zasalutovala, tak jak to udělala Ai před Mizukage a okamžitě ji pozdravila.
"Kokoro-chan, jak se vede? Mám pro tebe úkol přímo od Mizukage-sama."
Kokoro zpozorněla a přitakala na znamení, že ji plně vnímá.
"Musíš připravit svůj tým v co nejrychlejším čase. Doslala jsem zprávy o aktivitě Yohei a ani trochu se nám to nelíbí. Proto musíme být připravení ve dne i v noci a není nikoho schopnějšího, než jsi ty. Podle mého názoru i Mizukage."
Kokoro přitakala a trochu byla překvapena.
"Já... Nečekala jsem, že byste se mnou v něčem počítaly... Pokusím se být co nejlepší!" Řekla s hrdostí v hlase.
Ai se jen pousmála a kývla hlavou. Otočila se na patě a pomalu odcházela. Ještě před tím, než za sebou zavřela zašoupávací dveře, otočila na ní hlavu a s letmým pousmáním řekla: "Jsi přeci naše malá sestřička, počítáme s tebou vždy."
Poté za sebou zavřela dveře a odešla zpět do své kanceláře.
Kokoro zůstala paralyzovaná údivem. Byla pravda že Ai a Ichimitsu byly její sestry, ale vždy ji jen odstrkovaly, a proto také skončila jako sensei. Byla za tu volbu ale přeci jen ráda, neměla tolik zodpovědnosti a mohla se věnovat tomu, co ji baví. Tohle v ní zanechalo obrovský dojem a chtěla toho využít co nejlépe.
Okamžitě se zvedla a šla do sklepení pod dojem. Její tajné tréninkové cvičiště, o kterém nevěděla snad ani Ai.
Připravila zde opravdu drsný trénink pro své dva geniny a poté si šla lehnout. S přípravami skončila někdy kolem půlnoci. Ráno vstala asi hodinku před časem příchodů geninů. Rychle se připravila a šla je čekat do doja.

Atsuko-Sama

Malá Atsuko poslední dobou nemohla nějak dobře spát a jinak tomu nebylo ani dnešní noc. Její postele byly povlečeny tím nejkvalitnější hedvábím, který bylo možno získat, avšak toho si Atsuko ani nevšímala. Byla velmi skromná dívenka a zajímaly ji především lidé kolem ni. Ne věci či jiné postradatelné materiální věci.
Atsuko spala, její dětská tvářička vypadala tak spokojeně, avšak... Něco se začalo dít. Její tvář se začala mračit a její klidný obličej se zkroutil do ustarané grimasy. Začala zrychleně dýchat a převalovala se ze strany na stranu. Vzlykala a vzlykala.
Ač vám to možná přijde divné, sny Atsuko nebyly obyčejné. Ona je většinou prožívala na vlastní kůži, každý sen si pamatovala do sebemenšího detailu. A dnes tomu nebylo jinak. Ale sen se najednou proměnil ve vidění. Atsuko otevřela oči a ty najednou zčervenaly.
Vidina se přenesla skrze sny do reálného světa a to bylo velmi prapodivné. Atsuko ztuhla a v hlavě se ji promítala vidina.
Viděla mladou bezbrannou dívenku. Která šla po cestě, šla sama, nikdo ji nebyl oporou a všude kolem byla temnota. Tráva šuměla, ale nebylo to to pěkné šustění, které můžete slyšet na louce, všechno, co zde vydávalo zvuky, bylo tak zákeřné, lačnilo po krvi. I nebe zde bylo temné, bylo zde pár světlých míst, ale ty se neustále zmenšovaly.
Dívka pokračovala pořád dál a dál, nikdo nikde a vítr se začal zvedat...
Atsuko vyjekla a její oči se opět zbarvily do její normální barvy.
Okamžitě pomocí myšlenky zavolala svého rádce, aby k ni přišel... Měli něco, co museli okamžitě probrat.

Katsuo Shinichi

Jakmile se na něj jeho přítel rozletěl, letmo se usmál. Nečekal, že by tak lehce odvrátil jeho útok, ale rozhodl se hrát jeho hru. Věděl, že pokud mu rozbije jeho bublinový dóm, nebude už mít tolik času vytvářet bubliny a tím pádem bude mnohem zranitelnější.
Přišel rychle s novou taktikou. Rychle namočil bublifuk a opatrně začal foukat. Vytvořil tak další 2 vrsty. Nyní byl tedy chráněn třemi bublinovými dómy, ale Katsuo se nechtěl jen schovávat.
Jakmile do jeho první vrstvy narazila Kasaiova hůl, věděl, že tenhle útok nemůže bublina dlouho přežít. Chvíli kladla odpor, ale poté praskla. Přesně v ten samý okamžik uvolnil druhou bublinu, která svým prasknutím podpořila tlakovou vlnu, kterou způsobilo i prasknutí první bubliny a doufal, že tím Kasaie odrazí, tohle snad nečekal.

Akio Tori
Sídlo klanu Tori...

"Nee...ty si ťulpas..."škyt"..." Řekl uraženě Akio a nechal se znova vytáhnout na nohy.
Když se na něj Mizuiro usmál, tak se také zazubil a znovu se o něj opřel.
Nebylo to zase tak špatný, jak se na první pohled zdálo.
Mohl si všimnout, že si to tu Akio trochu upravil a tím pádem to i s příjmnil a dalo se říct, že i s útulnil. Byla to větší místo, která nabírala tvaru "L". V rohu stála starší postel s pěkně upravenými polštáři a peřinou. Nad ní byli nějaké obrázky zvířat a poličky s různými věcmi. Ať od starých hraček, které už byli spíš na výstavu, až po ninja vybavení.
V druhém rohu stál pěkný klavír, kde byli nějaké noty. Zbytek papírů se nalézal na větším stole v záhybu a že jich bylo. Ve třetím rohu stála kytara a na poličce byla postavená dřevěná flétna. V posledním rohu byli dveře, kterými vešli. Jinak se tam nalézali nějaké ty starší skříně a pár dalších věcí, které v každém pokoji musí být. Ze vzduchu šlo cítit trochu ta vlhkost a na zdích někde byla plíseň nebo praskliny. Zem byla trochu chladná, ale ne moc. Šlo vidět, že si ji musel taky vykachličkovat, aby tam mohl vůbec přebývat.
U té největší skříně bylo ještě větší zrcadlo, do kterého šlo vidět skoro z každé části místnosti.
Pomalu se dopotáceli, až k posteli, kde sebou Akio pleskl. Stále však Mizuira držel za zápěstí a nechtěl ho pustit a že to nebyl slabý stisk."Aki tce pušinku.."škyt"... j-jinak nebude spinkat..."škyt"...hned..." Začal natahovat a pofňukávat. Bylo dost možné, že by mohl začít i křičet...

Aokawa Mizuiro
Sídlo klanu Tori...

Nakonec ho začal navádět, prošli vchodem který byl střežen jakousi bariérou a pak dál až do míst kde Akio žil. Mizuiro se zamračil když zjistil že žije ve sklepě, ale nemělo smysl o tom teď s ním mluvit. Povzdychl si, ale to už Akio vkročil na schody a jelikož se mu pletly nohy zhučel dolů a Mizuira vzal samozřejmě sebou.
,,Auvajs," zvedal se Mizuiro a třel si hlavu kterou narazil do dveří pod schody ale to už na něj dopadl Akio takže sebou znovu třískl. ,,Myslím že už tě nikdy nebudu tolik nalévat je s tebou sice legrace ale na druhou stranu je z tebe taky úplný pako," povzdychl si a znovu ho začal stavět na nohy, ,,je to jako bych se zase staral o svýho malýho brášku když ještě neuměl chodit," usmál se na něj a jen tak mimochodem se rozhlížel po pokoji. Krom toho doufal že ten rámus co natropili nikoho nevzbudil rozhodně by nechtěl čelit tlupě naštvaných Toriů, alespoň beze zbraně ne.

Akio Tori
Sídlo klanu Tori...

Akio moc nevnímal. Stále si mlel své a někdo by řekl, že spíš ani neví, že vůbec někam jde. Když se zastavili před sídlem, jen tak mlhavě se rozhlédl a pak se chytil za hlavu."Nee...m-máš... "škyt"... moc o-otázek..."škyt"...t-to bolí..." Vykoktal ze sebe a ještě jednou se rozhlédl. To zatřesení, ale trochu pomohlo a Akio se podíval na zeď před nimi. Ukázal směrem k průchodu...
Když se tam dopotáceli, zvedl ruku a dotkl se jakoby vzduchu. Ten se zavlnil a najednou se jakoby rozpadl na pár střípků ledu. Byla to ochrana klanu Tori. Něco jako ledová bariéra, která měla aktivovat nějaké zabezpečení a hlavně je upozornit, že je tu nezvaný host. Teď už mohli pokračovat...
Chvíli to trvalo, ale nakonec se dostali k druhé části sídla, kde byli jedny velké dveře. Těmi tedy vešli a ocitli se ve velké vstupní hale od ní se paprskovitě rozlézalo mnoho chodeb. Akio však Mizuira naváděl úplně jiným směrem. S jeho oporou ho dovedl ke dveřím, které vedli dolů do sklepa."T-tady d-dolů..."škyt"... n-nepatřím mezi n-ně..."škyt"..." Řekl ještě, protože viděl Mizuirův pohled, který dával jasně najevo, že neví, proč nemá pokoj jako všichni ostatní. Akio však už na nic nečekal a žduchl do dveří. Bohužel se mu zamotali nohy a on přepadl přes první schod. Samozřejmě sebou stáhl i Muzira a už se kutáleli dolů, kde nakonec narazili do druhých dveří a z rachotem je rozrazili.
Nejprve dopadl jeho týmový kolega a pak teprve Akio přímo na něj. Chvíli se snažil zapřít a zvednou, až se mu to nakonec aspoň trochu povedlo.
Z vrchu se však nic neozývalo, takže asi nikoho nevzbudili. Akio se jen zazubil a podíval se do Mizuirova obličeje."Jejda..."škyt"... znova h-hapalo, ale t-tentokrát i Mizu...hehe..."škyt"..." Znova řekl tím svým dětinským hláskem.

Aokawa Mizuiro

Společně s Akiem se dopotácel až před sídlo, jenže netušil kudy jít dál a kde přesně Akio bydlí. Doufal jen že bude v tomhle stavu schopný ho navigovat.
,,Akio, vnímáš mě?" zatřásl s ním lehce. ,,Musíš mě vést, k tobě domů, rozumíš? Víš vůbec kde jsme?" zeptal se ho, možná že to přece jen s tím alkoholem trochu přehnal. Snad bude zítra schopný přijít na trénink, jinak by to mohlo Kokoro naštvat a asi by mu napařila nějaký trest a byla by to jenom jeho vina. Doufám že si nebude nic pamatovat a že mu ráno nebude moc blbě, pomyslel si.

Akio Tori
Bar v zábavné čtvrti Kiri/Ulice Kiri...

"Nee... ono to samo..." Zase řekl tím dětinským hlasem a nechal se vytáhnout na nohy. Sám by se na nich neudržel, takže se na Mizuira musel doslova pověsit, aby se vůbec dostal domů."J-jasně..."škyt"..." Řekl Akio a zazubil se na něj."Heléééé...."škyt"...hvězdičky...já ci taky jednu..."škyt"..." Zvolal, když se dostali ven a na černém nebi svítilo hromadu hvězd. Ukazoval na ně a snažil se je chytit. Samozřejmě tím zhoršoval svému kolegovi chůzi, protože se věčně překlápěl a padal k zemi a bez toho, aby mu v tom Mizuiro nezabránil, by se znovu natáhl.

Aokawa Mizuiro

Když se dívky s oběma chlapci rozloučily, Akio se pokusil postavit ale jenom sebou plácl o zem, Mizuiro se pousmál a měl co dělat aby se hlasitě nerozchechtal. Akio a alkohol nejspíš nejsou příliš dobří kamarádi.
,,Ty jsi ale trdlo, tak pojď," řekl, chytl ho za ruku a vytáhl na nohy, bylo mu jasné že ho bude muset celou cestu podpírat. ,,Kdyby ti bylo špatně, tak se prosím ozvi," řekl mu ještě a pak se spolu s ním začal odebírat zpátky k sídlu klanu Tori.

Akio Tori
Bar v zábavné čtvrti Kiri...

Nanao se pomalu odtáhla a věnovala Akiovi jednu pusu a pak mu z úsměvem zamávala. On se na ni taky jen usmál a pokusil se zamávat, což se mu moc nepovedlo.
Mezitím se Mizuiro rozloučil se Sachiko a Akio se na ni taky ještě jednou usmál a jakoby žblechtl něco, co mělo asi připomínat slovo "Ahoj"...
Když se jeho týmový partner rozloučil i s Nanao, tak se Akio pokusil postavit. Okamžitě se mu však zamotala hlava a podlomili nohy. Plácl sebou na zem vedle stolu, jak široký, tak dlouhý. Chytil se už instinktivně za hlavu, do které se bouchl."Hapalo..."škyt"..." Řekl takovým fňukavým tónem jakoby to říkalo nějaké 5 leté dítě. Teď už bylo jasné, že je absolutně mimo...

Aokawa Mizuiro

Otázku položil opravdu dobře jelikož Akio mluvil tak dlouze jak ho ještě mluvit neslyšel. Zdálo se že má s rodinou docela nepříjemné problémy a proto je tolik uzavřený do sebe, i když se mu teď podařilo to z něj dostat, krom toho zaznamenal že Akio je z toho alkoholu slušně mimo. Nejspíš není zvyklý pít, doufal že se alespoň udrží na nohou protože ho rozhodně nemůže nechat jít samotného když to vlastně byla jeho vina. ,,No, myslím že už bychom měli jít, domů samozřejmě," pohlédl na Akia a pak se začal loučit s děvčaty.

Akio Tori

Jakoby se na chvíli zamyslel a znovu se napil."Snažím se to všechno přehlížet. Měl jsem to tak odmalička.... Byl jsem jiný... Nebyl jsem jako ostatní členové klanu. Jejich praktiky sem nikdy neuznával a nebral je za své. Snažil jsem se být sám sebou... začal jsem hrát i na piano a nebo psát texty... ale jim se to nelíbilo. Považují mě za chudáka a za budiž k ničemu, za kterého se může rodina jen stydět. Bratr mě nenávidí a vyměnil by mě za cokoliv, jen aby se mě zbavil. Matka od otce odešla, když jsem byl malý. Žije stále tady ve vesnici a v sídle, ale všude říká, že má jen jednoho syna a to Tatsua. On byl vždycky génius, kterému šlo všechno a díky jeho povaze byl ideální proto, aby náš klan dotáhl ještě víš. Já ne... Moje záliby se prostě k jejich postavení nehodilo a moje chování taky ne. Nevěřili ani, že bych se mohl stát oininem. I když jsem si vymyslel svůj vlastní bojový styl, nedokázal jsem se nikomu zavděčit. Z klanu mě vylučují a spíše k nim nepatřím, než patřím. I když otec není špatný, tak už kolikrát mi řekl, že se za mě stydí jako všichni ostatní a přál by si, abych byl jiný... Já chci však zůstat takový, jaký jsem a nikdo mě nepřesvědčí o opaku. Na co se chovat jako ten největší zmetek na světě? Na nic... Naučil jsem se však v sobě vše uzavírat a nepropouštět ven. Nemám potřebu nějak moc mluvit, protože to je jen doplněk našich činů. Naučil jsem se i přes všechno se na to dívat optimisticky a raději se usmívat a držet stálý obličej, než ukazovat nějakou slabost a jim dát záminku toho, že mě dokáží skolit. Já jim, ale nepodlehnu a raději si budu žít ve svém nitru a svůj zevnějšek uchovávat tak, jak je doteraz..." Dokončil Akio a mezitím, co mluvil, hodil do sebe ještě 2 kalíšky saké. Teď už byl opravdu mimo a hlava se mu točila jako na kolotoči. Vlastně měl už všechno rozmlžené a spíše ani nevěděl, co dělá. Takovým prázdným pohledem se podíval na Mizuira a pak na skoro spící Nanao, která na něm stále ležela. Na chvíli se zadíval na další kalíšek, který se nejspíš snažil zhypnotizovat. Každý by ale asi pravděpodobně usoudil, že už se nedokáže ani pro něj natáhnout, aby se napil. Dokud mluvil, tak to bylo v pohodě, ale teď to na něj všechno naráz přišlo."N-nemám.."škyt"....je...r-rád..."škyt..." Dodal ještě koktavě.

Aokawa Mizuiro

Pozorně Akia poslouchal a byl rád že se opravdu dal do řeči i když byla pravda že mu zatím neřekl nic převratně nového. Tedy až na to že Akio svůj klan zrovna nezbožňuje a nejspíš je to vzájemné, to si alespoň dokázal vyvodit z toho co slyšel a z té scénky s bratrem kterou viděl.
,,To to máš asi hodně těžké co?" nadhodil zamyšleně. V Mizuirovi se opět začal probouzet jeho silný ochranitelský instinkt, pokud měl pocit že se s někým jedná nespravědlivě nedokázal zabránit tomu aby se tím začal zabývat.

Akio Tori
Bar v zábavné čtvrti Kiri...

Akio se zase jen tak usmál, za což si vysloužil větší přitisknutí Nanao."Jo... líbí..." Řekl a šlo vidět, že vlastně na tom, co už dělá nebo mluví moc nepřemýšlí."Víš... mluvení... to mě nikdy nešlo... raději nic neříkám a mám klid. No... a většině lidí a především teda holek stačí, jen když se na ně usměji a nebo prostě projdu. Nijak jinak mě totiž neberou, jen z vnějšku. Proto si je také k sobě nepřipouštím, takže s klidem vám dámy můžu říct, že jste první..." Znova se usmál a hodil do sebe další kalíšek saké."Jo... jsem z klanu Tori, ale jak jste si asi všimli, moc se jim nepodobám. Taky, kdo by chtěl být jako oni... jako egoistický par**nti, kteří si myslí o sobě něco víc, protože jejich klan je známý... pfff... Většina z okolí mě tak bere, ale já se za svůj původ stydím a oni zase za mě..." Pokrčil rameny a trochu se rozhlédl. Šlo vidět, že ještě pořád nějakou tu zábranu má. Pořád ještě kousek jeho mozku říkal, že by měl být raději potichu a navíc bez ptaní, by se k tomu asi sám nedostal...

Aokawa Mizuiro

Po nějaké době se atmosféra uvolnila a Akio se trochu rozpovídal, ale po pár kalíšcích saké se rozpovídá každý. Mizuiro k sobě přivinul Sachiko, která se střídala mezi nim a Akiem a trochu se přiklonil blíže ke svému parťákovi.
,,Tak co Akio," usmál se. ,,Líbí se ti tu? Co kdybychom si konečně pořádně popovídali? Děvčata by určitě taky ráda o tobě něco věděla, že mám pravdu!" pohlédl na Nanao a Sachiko které horlivě přikývovaly. ,,Řekni nám něco o svý rodině, jsi z klanu Tori ne?" začal se ho nenápadně vyptávat. Rád by z něj vytáhl to co měla znamenat ta příhoda s jeho bratrem.

Akio Tori
Bar v zábavné čtvrti Kiri...

Když konečně došel i Mizuiro i s objednávkou, Akio zase seděl mezi těmi dvěmi dívky. Vždycky si je raději držel dál od těla a teď se na něj lepili jedna víc, jak druhá.[i] Je toto možný? Ach jo...[b] Raději se tedy pustil do jídla. Rámen mu chutnal a rozhodně proti němu nic neměl, takže to měl také za chvíli v sobě.
Potom už šlo všechno velkou rychlostí. Saké se začalo pomalu popíjet a Mizuiro zavedl s oběma dívkami řeč. Někdy Akio něco jen žblechtl, ale nic víc. Nanao teď ležela Akiovi na rameni a hrála si z jeho vlasy a přitom poslouchala Mizuira. Sachiko se naopak o něj opírala a trochu žhavěji, než její přítelkyně také debatovala z jeho týmovým kolegou.
On si jen pořád opakoval, že to tu chvíli ještě vydrží. Už nějakou dobu se však díval na skleničku se sakém, které do něj chtěli mermomocí dostat.
Nakonec byl prostě donucen ji vypít a vzápětí další dvě. Nikdy alkohol nepil a rozhodně na něj nebyl zvyklí. Při té první se málem udusil. Ta druhá však tak hrozná nebyla a třetí už šla sama.
Po pár minutách se začal do konverzace zapojovat i Akio, kterému se rázem jakoby rozvázal jazyk. Stačili ještě další 2 sklenky a už to jelo jako po másle. Vlastně byl asi teď trochu mimo sebe, což se nebylo čemu divit.
Už mu vůbec nevadili ty dvě dívky, které se na něj stále lepili, i když Sachiko si střídala někdy místo a na chvíli otravovala Mizuira. Nanao však zůstávala pořád na stejném místě a teď na Akiovi ležel skoro úplně. Ruku měla kolem jeho krku, kde ho zároveň hladila ve vlasech a druhou si ho k sobě přitahoval, co nejblíž a přitom rameno vystřídala za hrudník. Někdy se k ní teda přidala i Sachiko, ale šlo vidět, že Akiovi je to teď úplně jedno. Bylo to, ale asi úplně poprvé, co si k sobě někoho takhle připustil a navíc pil alkohol. Také to na něm nechalo jisté následky. Teď byl však otevřený jako ještě nikdy...

Aokawa Mizuiro

Když skončil s dopisováním Akio už byl pryč, nedalo se tedy nic dělat musel to vymyslet sám. Nakonec jim bylo doneseno příjemně teplé saké a pořádně výživný rámen.
,,Doufám že to jíte," přeletěl Akia i dívky pohledem, posadil se k nim a s chutí se pustil do jídla. Za chvíli to měl neuvěřitelnou rychlostí v sobě a začal se nalévat saké a snažil se zapříst nějaký pořádný rozhovor, takže se dívek vyptával na všechno možné. Od oblíbené barvy, přes preferenci k parfémům až po jejich názory k shinobim a mizukage.

Akio Tori
Bar v zábavné čtvrti Kiri..

Najednou se Mizuiro vzpamatoval a vychrlil na něj hromadu otázek, na který by neodpověděl ani za celý život."No... to nechám na tobě, ale já nep-..." To už ho zase jeho týmový partner neposlouchal, protože něco hledal, aby si mohl zapsat to, co právě mumlal, což Akio vůbec nezachytil. Jen si kapitulačně povzdechl, ale úsměv mu na tváři zůstal, jako vždy. Tohle nemá cenu... proč já se vůbec snažím? Bylo jasné, že s Akiovou povahou Mizuira asi nikdy nepřemluví a nebo se spíš ani o to nepokusí, protože by to stejně nemělo cenu.Ach jo... to dopadne...

Aokawa Mizuiro

Přemýšlel co by se tak mohlo hodit když se u něj objevil Akio.
,,No bezva že jsi tady! Co by sis dal? A co k pití, něco pořádnýho?" mrkl na něj šibalsky. ,,A co myslíš že by si daly dámy?" zasypával ho otázkami, mrzelo ho jen že tu není Kokoro. Jestli slíbí to co řekla, stačí ji jen porazit a nějak to okecat a pak by snad šla, což by bylo naprosto vynikající...
,,Ladností a mrštností oplývá, s úderem co bortí i skály..." zašeptal si mimoděk a musel se pousmát, právě ho napadl dobrý verš do básničky, hmátl do kapsy a snažil se najít papír a tužku aby to mohl zaznamenat dřív než to zapomene.

Akio Tori
Bar v zábavné čtvrti Kiri...

Najednou se otočil a i z dívkami kolem ramen se pomalu vrátil k Akiovi. Obě se zářivým úsměvem představil a on nahodil jako vždycky ten svůj hřejivý úsměv, jak bylo u něj zvykem.Tak to je konec... Takhle se, ale zase cítil vevnitř.
Obě mu je představil a když viděl ty jejich natěšené výrazy a zkoumavé svůdné pohledy na sucho polkl, ale stále vypadal jakoby nic.Proč já... Postěžoval si ještě, než se i s nimi vydal za Mizuirem.
Po chvíli dorazili, až do nějakého baru. Vypadal dost zajímavě a hlavně v něm ještě Akio nikdy nebyl.
Když je zavedl, až někam k zadním stolům. Znovu si v duchu vyčítal, že vůbec někam šel. Potom se Mizuiro rozhodl jít něco objednat a on tam s nimi na chvíli zůstal sám. Jedna se postavila a šla si přesednout z druhé strany, takže je teď měl každou po jednom boku."Ty si ale vyšvihnutý..." Řekla jedna a naklonila se k němu. Ta druhá samozřejmě nechtěla zůstat pozadu."Hmm... a jak se pěkně usmíváš... udělej to znovu... Také se naklonila.
Akio se jen ve svých myšlenkách pomodli a usmál se."Ehm... omluvíte mě dámy?" Zeptal se a rychle přeskočil stůl a tak jim unikl. Rychlejším krokem došel, až k Mizuirovi a i když měl stále ten svůj úsměv, mohl si povšimnout takového na chvíli vyčítavého pohledu. Hlavně, když ho tam nechal samotného...

Aokawa Mizuiro

Bylo domluveno, s každou rukou obmotanou kolem ramen dívek a s obrovským úsměvem se vrátil k Akiovi. ,,Tak jsem to zařídil. Tohle je Nanao," kývl na dívku po své levačce, ,,a tohle Sachiko," kývl na druhou dívku. Obě vypadaly poměrně natěšeně. ,,A půjdeme do mého oblíbeného baru," zamířil tím směrem ještě pořád s pažemi ovinutými kolem obou děvčat. Bar byl jen kousek od místa kde se momentálně nacházeli, Mizuiro vešel dovnitř usadil děvčata k jednomu stolku poněkud vzadu aby měli víc soukromí a šel jim něco objednat, zároveň vyhlížel Akia a doufal že mu příjde sdělit co si přeje na večeři on.

Akio Tori
Zábavní čtvrť Kiri...

Akio doběhl Mizuira a ten na něj hned spustil."Ne nejedl jsem a já nep-..." Nestačil ani doříct, když si Jeho partner všiml nějakých dvou dívek a šel s nimi hned domluvit nějakou tu společnou zábavu. A sakra... Pomyslel si Akio. Věděl, jak za ním běhají kvůli tomu, jak se stále usmívá a každá se chce dostat blíž a nebo aspoň vidět znova jeho úsměv. Nikdy je nijak neodbíjel a nechával je, ale byla pravda, že se jim co nejčastěji vyhýbal, protože to bylo fakt někdy jako přívalové vlny. Na akademii neměl ani chvilinku klidu. Všechny ho, ale spíš brali vždy podle vzhledu a jeho všeobecnému vízu a to byl taky jeden z hlavních problémů, proč si je nepřipouštěl k tělu.
Teď však Mizuiro pro ně šel a navíc, Akio se tak oblékl, aby náhodou nevypadla blbě. Teď toho dost litoval. Znova se projel pohledem a raději by se teď někam schoval a nebo měl na sobě i pytel, jen tyto věci ne.Jaj... to bude jako muchalapka... že já vůbec někam chodil... Postěžoval si zase sám sobě a stál stále tam, kde na něj před chvíli ještě čekal jeho týmový kolega, který teď domlouval nějakou tu společnost. Věděl, že zrovna jemu nemá cenu v tom zabránit. To dneska dopadne...

Aokawa Mizuiro

Po chvíli běhu zjistil že nechal Akia za sebou a tak na něj chvíli počkal, když ho jeho parťák doběhl, usmál se na něj.
,,Co rád piješ? A měl jsi něco k večeři nebo ne? Zvu tě," vyhrkl a začal se pomalu rozhlížet. Bylo by fajn najít nějakou společnost, pak si všiml dvou hezkých dívek opodál, s úsměvem na ně zamával a aniž by čekal na odpověď od Akia šel s nimi domlouvat schůzku.