Každý drží kousek...ze mě 4.kapitola

Kapitola 4.

Myšlenky jsou všechno!

To ne! Už zase. Zavřela si oči a skousla si jazyk abys Hidana řevem ještě víc nepotěšila. Ale stisk najednou povolil. Řekla bys že v té chvíli jsi byla nejšťastnější člověk na světě. Cítila jsi poslední naději. Vzhlédla si v očekávání že před sebou uvidíš něco jiného než Hidana jako předtím. Před tebou stál Deidara. Pěst měl od Hidanovy krve. Vlasy spadané tak že mu nešlo vidět do obličeje. Hidan ležel několik metrů na zemi a sbíral se. Třásla ses a pořád hleděla na Deidaru který rozčíleně vydechl a sáhl do kapsy pro jíl.
„Kurv* to si přehnal ty čur*ku!“ Zařval a rozběhl se proti Deidarovi který měl v ruce několik hliněných pavoučků a taky se k němu pomalým krokem blížil, připravený zaútočit. Hidanovu kosu ale zastavil Itachi. V očích měl Sharindgan a vražedný pohled.
„Odnes ji!“ Zakřičel Diedarovi a pohlédl na tebe. Cítila ses se hrozně, trapně a poníženě. Připadalo ti že ti někdo hlavu trhá na malinké kousíčky a ty pak spaluje. Deidara přes tebe hodil svůj plášť, vzal tě do náručí a běžel uličkami. Ani jsi nevnímala kudy jdete ale cítila jsi že jeho objetí, bylo odtažité a to ti moc nepomohlo. Jako by si byla něco hnusného, špinavého a nakažlivého. Třeštěla ti hlava a kvůli slzám si nic neviděla. Vešli jste do nějakého pokoje kde tě položil na postel. Schoulila ses do klubíčka a snažila ses nevnímat to ponížení, tu odpornou bolest, doufala si že už je všechno pryč, vzpomínky, bolest i Deidara. Z očí ti pořád tekly ony hořké slzy a vpíjely se do Deidarova pláště. Deidara klečel u postele a sledoval jak křečovitě svíráš jeho plášť.
„Ššššš…“ Cítila jsi jak tě pohladil po vlasech.Opatrně, jenom na chvíli a zase se stáhl pryč. Neváhala si a obejmula si ho. Chvilku váhal ale potom tě taky objal. Přece jenom před chvílí si byla znásilněna. Cítila ses trochu víc v bezpečí. Tak nějak chráněnější, ale vidina Hidanovy kosy, tvojí a Kisameho krve, ten smích to tě ničilo. Nadechla ses chtěla si něco říct, ani si nevěděla co ale Deidara jenom zašeptal.
„Zapomeň na to. Spi…“ Poslechla si ho a zavřela své opuchlé oči. Opravdu.Bez možnosti pohybu a s bolestí to jde samo. Spánek byl ale mělký, trhaný a přerývaný vzpomínkami na… to je jedno…
Nevíš jak dlouho si spala ale když ses vzbudila Deidara seděl vedle tebe a léčil ti pohmožděniny na bocích, zádech, rtech, prsou a bůh ví ještě kde. Trochu ses lekla že je to zase Hidan, ale jeho ruce byly vysoko nad tvým tělem a ty si byla naštěstí oblečená. Nadzvedla ses na loktech. Pohyb už ti nezpůsoboval ono utrpení. Teda ne tak moc.
„Lehni si. Léčit neumím a fakt mi to asi moc nejde!“Ucuclil se Deidara. Smála by ses taky dál kdyby sis nevzpomněla proč tě vlastně léčí.Oči se ti opět zamlžily a lokty se ti podlomily. Deidara přestal s léčením a osušil ti slzy.
„Nemysli na to. Mysli na jiný věci.“ Opět se zabral do léčení.
„Když to je dost těžký.“ Zamumlala si chraplavě.
„Vím. Jsi zničená tak si odpočiň .“ Ví?Jak by to mohl vědět.Ano Deidara byl Hidanem taky určitě někdy znásilněn,jasně.Tvoje myšlenky ale přerušil, mrkl na tebe a tys ho poslechla. Spánek byl fakt nic moc ale spala si dlouho. Když ses vzbudila cítila ses dobře. Tedy po fyzické stránce. Nic tě nebolelo. Musela si uznat že Deidara, který tu mimochodem už nebyl, odvedl skvělou práci. Bez větších potíží ses postavila a vyšla na chodbu. Nevěděla jsi ani pořádně kudy jdeš ale měla jsi jediný úmysl. Zabít ho. Za to co ti udělal. Tvoje chakra už byla v pořádku. Byla si připravena bojovat. Ne tělem ale duší. Toho odporného hnusného… Pokračovala bys ještě dál když si uviděla omlácené dveře na kterých bylo červeným písmem napsané Janshin,jenom si doufala že je to barva, tak se ti zalesklo v očích, trochu krvelačně.
„Myslím že jsem tě našla.“ Zašeptala si a pomalu si začala shromažďovat chakru k boji. Chystala ses vykopnout dveře. Adrenalin v krvi ti prudce stoupal a za sebou si uslyšela sotva znatelné šustnutí ,okamžitě ses otočila. Byl tam Itachi. Bez výrazu jako vždycky ale něco se ti nezdálo. Vypadal divně. Jinak než obvykle.
„Co tu hledáš?“ Zeptal se ledově. Popošel o krok k tobě ale ty ses nehnula.
„Zkus hádat.“ Odpověděla si odhodlaně a v ruce se ti zaleskl kunai. Jdu ho zabít. Snažila ses být bez emocí jako on. Jenže to nebylo tak jednoduché. Zranění byla sice opravdu vyléčená ale stejně byla čerstvá.
„Myslíš že máš šanci?“ Tohle bylo hnusný. Tak „trochu“ pohrdavý.
„I kdyby ne tak to nemůžu tak nechat.“ Opravdu tu snaha o železné nervy byla ale bylo to spíš lítostivé zašeptání.
„Hm…Máš jeden problém.“ On se usmál? On se opravdu usmál a to tě opravdu udivilo.
„Co?“
„Je mrtvý.“ Vytáčel tě tím jak se choval. Ten jeho vnitřní klid tě zneklidňoval, cítila ses podrážděná ale zároveň tě to přitahovalo.Byl jako suchý led.
„Kdo? Kdy? Co se mu stalo?“
„Já. Před třemi dny. Zabil jsem ho.“ Řekl jako by říkal jak je venku hezky,nebo že má hlad. On byl tak hrozně sexy! Sama ses za tu myšlenku okřikla ale byla to pravda.
„To…Proč?“ Sakra to tě nic jiného nenapadlo. Ale jo, chtěla to vědět.
„Zkus hádat.“ Že by kvůli tobě? To ne zavrtěla si hlavou aby sis to přestala namlouvat. To… by přece nešlo. On je chladný a ví co chce a je vlastně dokonalý. Nikdy by nechtěl někoho jako jsi ty. A teď po Hidanovi už určitě ne. Je to vrah, sexy,můžu mít koho chce, násilním nebo i jinak.A ty?
„Neboj se. Ty víš že jsem to udělal kvůli tomu co ti provedl.Pro tebe.“ On ti sakra čte myšlenky! Potom ti došlo co řekl. Byla jsi jako ve snu. Necítila si ani svoje tělo, ani minulost jenom jeho jak se přibližoval.
„Ita-!“Dál si už nic neřekla protože tě umlčeli jeho polibky.Byl jsi jistý tím co dělá.Cítila jsi se naprosto unešená a jenom jsi následovala jeho pohyby.Líbal tě jemně a sladce,přesně věděl jak.Pomalu polibek ukončil aby ses nadechla.Po dlouhé době ses cítila trochu lépe i když vzpomínky si nikdy nevymažeš. Potom tě opět zmohla únava a klesla k zemi, Itachi tě odnesl do pokoje kde ti vtiskl pusu na čelo a odešel.
Když ses ráno vzbudila ihned sis vzpomněla na Itachiho a usmála ses. Jemně ti zrudly tváře, obrátila ses na bok a zachumlala ses do klubíčka. Bylo to tam teplé, měkké a vůbec se ti tu líbilo více než kdy jindy. Oči si měla ještě rozespalé ale ten obrys bys poznala kdekoli. V křesle spal Deidara. Seděl a rukama měl podloženou hlavu.
„Chtěl tě asi hlídat celou noc, to je tak hrozně milé, on je tak…sakra!“