Výcvikové středisko 18

Celý obrovský les byl pohlcen v mlze. To by nebylo ani tak moc divné, kdyby nebyl nádherný letní den a všude jinde všechno spalovalo sluneční záření. Tento les však nebyl jen tak obyčejný. Byl zabezpečen tak, aby se žádný nepovolaný nebo prostě zvědavec nedostal skrz les. Kdyby se to někomu povedlo, tak by se ocitl na velké mýtině, která stojí přímo uprostřed toho podivného lesa. Ale i kdyby někdo prošel až sem, tak tu je několik dalších pojistek, které by ho v tom odradili. Nespočet pastí a nástrah by zahnalo každého zvědavce. Ale kdyby se sem opravdu někdo dostal a měl pořádné štěstí, tak by měl šanci vidět mladou, krásnou, černovlasou ženu, která tímto strašidelným prostředím čas od času proběhne a věřte tomu nebo ne zmizí na té mýtině. Kolem celé této mýtiny musí být nějaká neviditelná bariéra, která dovolí projít jen těm, které pozná. Dívka tu běhá celkem pravidelně. Každý druhý den běhá do nejbližších vesnic, aby mohla nakoupit potraviny a jiné věci co by mohla potřebovat. I tento den není výjimkou. V ranních hodinách se už vrací s pořádným nákladem surovin co potřebují k životu. Vtom najednou znejistí. Zdálo se jí, že slyšela nějaký pohyb, tak se zastaví a podívá se směrem odkud si myslela, že slyšela ten pohyb. Nic však neviděla, ale ani to jo neodradilo. Věděla, že tohle místo musí být za každou cenu ukryté před zraky okolí. Proto si nesmí dovolit pokračovat dál, aby nepřivedla případného nepřítele, až k jejímu domovu. Nějaký ninja, nebo hůř Hledač, by mohl odhalit tajemství toho ukrytého místa a pak by netrvalo dlouho a mohli by přijít se svými přáteli a celé utajení kolem starodávného sídla by padlo vniveč. Toto místo je posvátné. Právě zde se domluvili dva nejsilnější klany své doby, že tu bude stanoviště pro jejich diplomatická jednání. Oba klany jsou již bohužel zničeny. Několik členů je rozprášených po celém světě, kam se uchýlili pří svých útěcích před nepřáteli. Ale co bylo příčinou zničení těchto klanů? Když si procházela historii tohoto místa, tak našla několik speciálních svitků. V nich se stále zaznamenávali příběhy, těch kteří přežili z těchto dvou klanů. Nevěděla jak ty svitky fungovali, ale to jí bylo jedno. Když si je pročítala, tak si udělala přesný obrázek o tom co se stalo. A to bylo, že spojenectví těch dvou klanů, by znamenalo revoluci v rozpoložení sil. Kdyby se spojili, tak by ovládli území o rozloze země Ohně, ale to nebylo všechno. Kdyby se členové těchto klanů vzali a narodilo by se jim dítě, tak by jeho síla, už jen z hlediska vrozených schopností byla nepředstavitelná. Jeden klan totiž byl nejlepší v pečetících technikách a jejich členové byli velice odolní ve všech směrech, protože měli od přírody velmi vysokou hladinu své chakry. Ten druhý klan byl také něčím odlišný. Jeho členové byli totiž známi svojí úžasnou rychlostí a schopností provádět teleportační techniky na velké vzdálenosti. Tato potenciální síla vystrašila další dva mocné klany. Které uzavřeli spojenectví, aby mohli potlačit tuto hrozbu. Byli to klany Uchiha a Senju. Právě tato událost dala zrození Listové vesnice. Díky nastrčenému špehovy, nakonec padli oba starodávné klany a přežilo jen několik členů. Když skončila ta obrovská bitva, tak se přeživší rozutekli. Ale ještě předtím stihli ukrýt toto místo tak, by se sem nikdo jiný, než osoba s DNA jednoho z klanů nedostal. Také tam připravili jednu techniku, která jakmile zaznamená, že vstoupil někdo s jejich schopnostmi, tak se to okamžitě všichni žijící členové dozví. Přeživší však neutekli všichni. Ninjové z klanu Uchiha našli sotva dvouletého chlapce, který ležel v úkrytu, kde ho jeho rodiče ukryli. Věřili v jejich vítězství, a tak nikomu neříkali, že tam chlapec je. Chtěli si ho vyzvednout potom sami, aby ho zbytečně nikdo neděsil. Avšak oba rodiče zemřeli, a nikdo pro něho nepřišel, tedy s výjimkou těch Uchihů. Našli ho díky jejich vševidoucím sharinganům. Donesli ho k vedení jejich aliance. Na planině stálo provizorní stanoviště a v největším z nich probíhala rada. Seděl tam Uchiha Madara s několika svými poradci a Senju Hashirama. Hned jak ohlásili co se stalo, tak Uchihové chtěli, aby to dítě zabyli! Nezáleží na věku, když je to nepřítel. Ale vůdce druhého klanu měl jiný plán. Přesvědčil Uchihy, aby dovolili dítě vzít do Konohy. Protože je tak malé, tak ho mohou vychovat podle sebe a využít tak jeho schopnosti. Podle znaku na přikrývce, v které bylo dítě zabaleno, usoudili, že dítě je členem klanu Namikaze. Tak mu jeho příjmení nechali a pojmenovali ho Tan.
Když chlapec vyrostl v Listové vesnici, tak se oženil a měl syna. Pojmenoval ho Minato. Ale u něho se to nějak zvrtlo. Zamiloval se do členky druhého ze starobylých klanů! Uzumaki Kushina se mu vždy líbila, už od první chvíle kdy se potkali. Nikdo si to neuvědomoval, ale blížil se okamžik, kterého se tak moc původní vůdci klanu Uchiha a Senju báli. Z Senju klanu už nikdo nežil kdo by tomu mohl zabránit, ale klan Uchiha měl v ústraní stále svého původního vůdce. Ten se rozhodl k radikálnímu kroku, aby zabránil narození dítěte s oběmi vlastnosti těch klanů. Ovládnul bájného Kyuubi no Youkou a poslal ho zabít přeživí z klanu Namikaze a Uzumaki. Ten však ničil celou vesnici a zabíjel vše co mu přišlo do cesty. Minato zapečetil polovinu sil démona do svého novorozeného syna za pomoci své manželky. Bohužel oba díky tomu přišli o život. Sice Madarovi původní plán tak úplně nevyšel, ale přece jen dosáhl aspoň z části svého. Teď chlapce budou všichni nenávidět a nemá nikoho, kdo by ho naučil ovládat své schopnosti, takže mu jsou k ničemu.
Dívka se přiblížila k místu odkud zaslechla pohyb. V okolí jejích bílých očích vystouply žilky. Díky její vrozené schopnosti prozkoumala celé okolí. Nikde však nikde neviděla, žádného tvora, který by vydával větší množství chakry. V křoví odkud se ozval zvuk byla jen veverka. Mladá dívka si s úlevou oddechla a pokračovala dál na mýtinu. Jakmile prošla ochranou bariérou, tak pro celé okolí zmizela.
Jenže ona jen tak s lehkostí proběhla mocnou bariérou a pokračovala dál. Okamžitě zamířila k jedinému domu široko daleko. Když k němu přiběhla, tak si všimla strýce svého manžela, který byl už vzhůru a zrovna něco dělal venku na terase.
„Dnes jsi nějak brzo vzhůru, Sanjo.“ Podivila se dívka. Položila všechen nákup na židli a šla se podívat co to tam má. Starší muž měl na stole rozdělanou mapu. Když si ji pořádně prohlédla, tak zjistila, že je to mapa celého známého ninja světa a všude různě po světě bylo rozmístěných deset červených a deset žlutých teček, které se pohybovali. Nechápavě se na to koukala a čekala, až jí to vysvětlí.
„Koukám, že jsi už zpátky. Včera jsem měl nějaký špatný pocit, a tak jsem se musel podívat, jak jdou ostatním jejich mise. Vypadá to, že jsou zatím v pořádku.“ Dívka se na něho však stále dívala trochu nechápavě a tak dodal:
„Ty červené tečky jsou členové klanu Uzumaki a ty žluté jsou lidé z klanu Namikaze.“ Mladá žena si překvapeně prohlížela mapu. Nikdy předtím jí nic takového neukázal. Když našla jejich skrýš na mapě, tak tam uviděla jednu červenou tečku a potom druhou tečku, která byla napůl červená a napůl žlutá.
„Proč jsem napůl červená a žlutá?“ Zajímala se černovláska. Sanjo se pousmál. Líbilo se mu jak je zvídavá.
„To proto, že jsi členem obou klanů. Stala jsi se jejich součástí, když sis vzala Naruta, který je členem obou klanů. Kdybys ho našla na mapě, tak by určitě měl také stejné barvy jako ty.“ To pro ni byla velice zajímavá informace. Takže se to rozhodla hned zjistit. Zabloudila očima na sever po mapě a opravdu nahoře na severu uviděla tečku, která byla napůl žlutá a červená. Pousmála se nad tím, teď konečně může kontrolovat, kde se její milý pohybuje.
„A už víš, kvůli čemu jsi měl ten špatný pocit?“ vyptávala se černovlasá dívka. Její společník z klanu Uzumaki však jen nesouhlasně zakroutil hlavou a odvětil:
„Vypadá to, že je všechno jak má být. Nevím co ten pocit měl znamenat, ale naposledy, když jsem ho měl, tak se stalo něco moc šatného. Musíme být ostražití a očekávat jakékoli komplikace.“ Dívka s vážným výrazem přikývla. Doufala, že jejich plán vyjde. Pro jeho splnění by byla schopná položit i život, protože to pro jejího miláčka znamená velice hodně.
„Budu si dávat pozor, až budu příště nakupovat. Snad se nic tak strašného nestane. Musíme konečně naplnit náš plán,“ řekla odhodlaně dívka.
„To také doufám. Dnes se má konat další setkání kagů. Mají se tam dohodnout jak budou bojovat. Za týden se otevřou brány pekel a na světlo světa se vrátí všichni ti nejhorší kriminálníci, mnohokrát silnější, než byli za svého života. Doufám, že spojená armáda ninjů dokáže porazit tu hrůzu valící se z pekel,“ řekl zamyšleně Sanjo. Černovlasá dívka k němu překvapeně vzhlédla. Nechápala, kde bere všechny ty informace. A navíc si je drží pro sebe, což od něho je dost podlé. Jestli má být schůze šesti kagů, tak proč je Naruto stéle ve své pracovně? Že by tam neměl v plánu vůbec chodit?
„Sanjo a kdy se vrací poslední členové klanů? Stihnou se vůbec vrátit, před vypuknutím války?“ strachovala se dívka.
„Všem jsem nařídil, aby se vrátili před vypuknutím války, i kdyby to znamenalo, že nesplní svoji misi. Budeme je všechny potřebovat. Jejich síla se nám bude určitě hodit,“ uklidňoval ji Sanjo. Černovláska se trochu uklidnila a pak se zeptala:
„A co je tou jejich misí? Poslal jsi je všechny do různých koutů světa a nikdy ses mi neobtěžoval říct mi, proč tam šly.“ Uzumaki si povzdechl. Neřekl jí nic, aby se je nesnažila hledat a pomáhat jim, ale teď už nemá smysl nic tajit, když za týden vypukne ta válka. Tak se rozhodl, že se podělí o svoje tajemství:
„Slyšela jsi někdy o zbraních Monsutarippa?“ Když dívka nesouhlasně zakroutila hlavou, tak začal vysvětlovat:
„Existuje jedna legenda, ve které se vypráví o těchto zbraních. Před tisíci let, se na zemi událo něco podobného, jako to co se má stát nyní. Peklo zaútočilo na všechno živé. Nikdo s tímto podlým útok nepočítal. Andělé chtěli zasáhnout, ale kvůli nějaké dohodě s peklem, měli svázané ruce a nezbylo jim nic jiného, než se koukat na to, jak jsou všichni ti nevinní tvorové pobíjeni. Jeden z andělů se s tím nechtěl smířit a rozhodl se něco s tím udělat. Shodou náhod to byl mistr kovář. Začal vytvářet zbraně, které do té doby nikdo neviděl. Aby zajistil účinnost těchto zbraní, proti démonům, tak do každé z nich vložil jedno pero ze svých křídel. Jakmile dodělal svoje výtvory, tak je poslal do lidských měst, které byli nejblíže pekelnému vstupu. S pomocí těch mocných zbraní lidé dokázali přemoct peklo a zažehnat tuto hrozbu. Zbraně měli zůstat mezi lidmi a chránit je, jenže ti je používali kvůli svým vlastním sobeckým důvodům a tak se jednoho dne všechny zbraně vypařili. Říká se, že je všechny vzal ten anděl a ukryl je na různých místech po světě, kdyby je bylo zase někdy potřeba-“ Černovlasá dívka poslouchala celou dobu tu jeho legendu, ale vybuchala.
„Takže tys je všechny poslal, aby riskovali svoje životy, kvůli nějaké pitomé legendě, která nemusí být ani pravdivá?!“ křičela na něho dívka. Vždyť kdyby tady všichni zůstali, tak by byli mnohem platnější, než na nějakém lovu podivných relikvií. Beztak nic takového ani neexistuje a všechno je jen povídačka pro děti.
„Uklidni se! Kdybys mně nechala domluvit, tak bys věděla, že se v klanu Namikaze dědí z jednoho vůdce klanu na dalšího prastará mapa, na které jsou zaznamenány všechny úkryty těchto zbraní. Kdybych tu legendu neměl ničím podloženou, tak bych je nikam neposlal. Taky jsem tomu nemohl uvěřit, dokud mi Jichiru neukázal tu mapu. Byla ukryta v jejich části sídla, kde ji Naruto zanechal,“ uklidňoval ji Sanjo. Myslel si, že je už dost vyspělá, ale stále jedná v nějakých věcech velice zbrkle. To se mu na ní moc nelíbí. Má strach co bude vyvádět, až nastane bitva. Měl sto chutí ji tu zavřít, aby se nemohla dostat do žádného střetu. Potom by se už nemohl podívat Narutovi do tváře, kdyby ji nedokázal ochránit. Dívka se opravdu zklidnila a omluvně se koukala na Sanjoa.
„Promiň mi to, ale za těch deset let mi všichni přirostli k srdci a neunesla bych, kdybych o někoho z nich přišla. Všichni jste mně přijali mezi sebe a za to vám budu vždycky vděčná,“ omlouvala se černovláska. Sanjo se podíval na mapu a řekl:
„Já to cítím stejně. Vypadá to, že se Naruto už vydal na tu jejich schůzi…“ Dívka na mapě hledala na severu červeno-žlutý puntík, ale ten tam nikde nebyl. Tak se porozhlédla na mapě a našla ho v Kumogakure no sato.

Všichni obyvatelé byli na svoji vesnici velice pyšní, protože jejich vesnice už podruhé hostí sraz pěti nejmocnějších lidí světa, teda teď už vlastně šesti. Právě bylo pravé poledne, když se všech šest lidí konečně sešlo v sídle Raikageho. Naruto si tentokrát sebou nebral žádný doprovod. Původně sem nechtěl vůbec chodit, ale potřeboval zjistit co mají v plánu proti té armádě. On už svůj bojový plán měl, ale třeba oni vymyslí něco jednoduššího a reálnějšího, nežli on. Raikage si odkašlal, aby je uklidnil a přinutil je věnovat mu pozornost a řekl:
„Rád vás tu všechny znovu vidím. Moji podřízení se vsázeli, že někdo z vás nepřijde, protože mezi sebou máme všichni nějaké neshody. Ale nakonec se mýlili. Věděl jsem, že situace je natolik vážná, že dokážeme, alespoň na okamžik odhodit všechny naše neshody a postavit se společně velké hrozbě. Hokage, jak jdou přípravy?“ Všechny pohledy v místnosti se otočili na Shikamara, který si povzdechl a začal vysvětlovat:
„Zabezpečili jsme celou vesnici, zpevnili hradby a připravili k použití prostory pod štítem. Sehnali jsme si zásoby na měsíc žití v bezpečí štítu. Dále jsme také připravili obranná postavení pro spojenecké armády, které se za pár dnů nají přesunout ke Konoze. Na hradby jsme umístili katapulty a udělali jsme tam skrýše pro lučištníky, které nám přislíbila země Démona.“ Všichni na něho koukali s respektem. Za tak krátkou dobu udělal tolik práce, aby ochránil svoji vesnici před nepřítelem.
„Ale jak můžeš vědět, odkud zaútočí? To ty vaše slavná obranná postavení vám budou k ničemu, když zaútočí odjinud,“ ozval se pochybovačně Tsuchikage. Shikamaru však nesouhlasně zakroutil hlavou a vysvětloval dál:
„Kvůli tomu jsem musel nechat rozdělit naši armádu na polovinu. Každá bude hlídat jeden vstup do vesnice. Kdybych věděl kudy zaútočí, tak by to bylo jednodušší a my bychom byli silnější, když bychom byli jednotní.“ Naruto byl také překvapen tím, kolik toho Shikamaru, už udělal a tak se rozhodl trochu mu pomoci:
„Zjistil jsem od jednoho super hledače, které se jim podaří otevřít východy z pekla. Prý nebude možné otevřít jiné, než tři okolo Konohy.“ Potom luskl, a na stole před ním se objevila mapa Konohy a několik kilometrů od její východní brány byly tři červené kruhy, které měli signalizovat polohu těch východů.
Všichni kagové se na něho nechápavě dívali. Záviděli mu tu jeho informační síť. Nevěděli jak to dělá, ale vždy má ty potřebné informace, které oni zrovna potřebují.
„Dobře, když tohle víme, tak můžeme přesunout většinu vojáků od jižní brány, kde se asi nic dít nebude, k té východní. Určitě budou mnohem více platnější na jižní bráně. Je lepší, když si sami najdou nějaké pěkné místo, odkud mohou bojovat a kde se skrývat, než když tam potom zmateně doběhnou a budou donuceni se nějak, nebo někde bránit. Když budou vojáci v relativním klidu, tak máme větší šanci na vítězství,“ začal hned Shikamaru do svých taktik zapracovávat nové poznatky od Naruta. Jeho inteligence dokáže být občas velice děsivá. Ale nikdo nic nenamítal, takže byli všichni smíření s tím, že budou následovat jeho plán. Pak se ještě Mizukage zeptala:
„Kdy mají nejpozději vojáci dorazit? Pátý den bude už určitě pozdě, to vím. Ale nechci se posílat svoje vojáky zbytečně brzo. Vždyť vás tady jen vyjedí. A s vojáky z ostatních zemí to bude úplně stejné. Ta spotřeba jídla bude příšerná.“ Její připomínka, zase přinutila všechny, aby se dívali na Hokageho. Chtěli se ujistit, že jejich vojáci budou mít dostatek jídla a pití po tu dobu, co budou v okolí Listové vesnice.
„Nemusíte mít strach, že by vaši vojáci u nás trpěli hladem, nebo dokonce žízní. Dohodnul jsem se s několika obchodníky, kteří budou schopni pokrýt veškerou spotřebu všech vojáků. Jediné co k zajištění pravidelných dávek potravin bude potřeba, je několik skupinek ninjů, kteří by doprovázeli konvoje s potravinami a případně je i ochraňovali. Ale na to jsem už vybral nějaké dobrovolníky a ninji, které nemůžeme využít v boji, jako jsou třeba geninské týmy. Myslím si, že můžeme postrádat i jejich jouninské učitele, protože zase tolik jich není a nebo je můžeme přidělit, nějakým chuninům. To budu muset ještě dojednat, až se odsud vrátím zpět do Listové. Nebo budete chtít uvolnit nějaké své jednotky, které by se měli starat o potraviny?“ vysvětloval Shikamaru. Nemyslel si, že by někdo z nich měl nějaké námitky k jeho plánovanému zásobování, ale aspoň se jich zeptal. Všichni kagové se po sobě dívali, ale jen nesouhlasně kroutili hlavami. Až nakonec se ozval Raikage:
„To zásobování máš dobře promyšlené, takže to necháme všechno jen na tobě a na tvých vlastních silách. My ostatní aspoň zaměříme všechny svoje vojáky do boje a budeme je koordinovat přímo na místě. Bude lepší, když bude mít všechno svůj pevný řád, než chaos. Budeme silnější a připravenější na všechno, co na nás nepřítel vrhne, ať to bude cokoli.“ Shikamaru se tomu potěšeně usmál. Celou dobu tak nějak nevěděl, jestli se kagové zapojí do boje, nebo jestli raději zůstanou bránit svoje vesnice, až do konce. Jenže jestli padne první linie, tak se potom bude kdokoli těžko bránit. Protože vesnice budou poloprázdné a protivník bude velice silný.
„Takže mohu počítat s vaší účastí v bitvě?“ zeptal se všech mladý Hokage. Raikage jen přikývnul a tak se Shikamaru podíval na Mizukage.
„Taky se tam ukážu. Chci se nepříteli postavit čelem a ne jen tak vyčkávat, až mně dostanou někde zezadu v přesile,“ usmála se na něho vůdkyně vesnice ukryté v Mlze. Mladý Nara děkovně pokýval hlavou a tentokrát se podíval na Tsuchikageho.
„I když se mi tam nechce, tak přece nemůžu nechat vás mlaďochy sežrat všechnu slávu z poražení samotných armád pekelných. Proto semnou počítej také,“ přidal se starý muž. Opět děkovně kývnul a pohledem zabloudil tentokrát k Gaarovi.
„Konoha je náš nejstarší spojenec a proto se přidám i já do této bitvy. Určitě budou moje techniky nápomocné k poražení nepřítele. Nepochybuji o tom, že dokážeme porazit to čiré zlo, které se na nás brzo vychrlí,“ nechal se slyšet Kazekage. Shikamaru znovu děkovně kývnul a podíval se směrem k poslednímu kagemu. U něho nevěděl jestli s ním má počítat, nebo ne. Ale doufal v jeho lepší já.
„Možná se tam ukážu,“ řekl klidně Naruto. Čímž způsobil hotovou bouři pohledů. Všichni ho nechápavě provrtávali pohledy. Nechápali, proč by se zrovna on chtěl vyhnout nadcházející bitvě. To jim nesedělo na toho ninju, který několikrát zachránil všechny jejich země.
„Máš zase nějaké informace, které nám zatajuješ?“ vyjel na něho Tsuchikage. Všichni stále sledovali Naruta a čekali, co mu na to odpoví.
„Možná, ale žádné se nijak netýkají vás, ani této války,“ odvětil tajemně mladý Uzumaki. Všichni na něho stále jen nechápavě hleděli, ale už si zvykli na tohle jeho chování, takže ho přestali řešit.
„Doufám, že víš co děláš,“ ozval se starostlivě Raikage. Naruto k němu vzhlédl a lehce se pousmál.
„To já taky, příteli, to já taky,“ odpověděl stále tajemně Kaishikage. Nikdo z jeho přátel z jiných vesnic se v něm nemohl vyznat.
„Nezapomínej, že máš nás. Můžeš se s námi podělit o své problémy,“ řekl mu starostlivě Gaara. Naruto se nad jeho přeměnou jen usmál. Vždyť od jejich boje při napadení Konohy, jak byli děti, urazil velký kus cesty. Nyní u dokáže normálně cítit a chová se jako správný vůdce.
„Jenže s tímhle mi nikdo nemůže pomoci.“ Oponoval Naruto a jakmile to dořekl, tak ho obalil vzdušný vír a on zmizel. Ostatní kagové nad jeho chováním ještě chvilku debatovali, ale potom se už také rozešli, aby mohli udělat nějaké poslední přípravy a vydat se k Listové vesnici.