Iluze

Zastavím se a vydýchám se, už nejsem, co jsem bývala. Otřu si zpocené čelo a zastrčím pramen šedých vlasů za ucho. Připravím se na další bolest a pokračuju dál. Ty moje nohy, ty mě už moc daleko nedonesou – tak leda do hrobu. Ušklíbnu se, když si uvědomím, že přesně tam jdu – k památníku padlých. Tu bitvu, už hodně dlouho zpátky, jsme sice vyhráli, ale cena za vítězství byla příliš drahá. Pořád je.
„Madara…,“ převaluju to slovo na jazyku. Nikdy mu neodpustím, nikdy. Popravdě nechápu, proč jsem přežila z našeho týmu jenom já – vždycky jsem z nich byla nejslabší. Nikdy jsem neměla Leeho odhodlání, ani Nejiho talent. Ale měla jsem ty dva - a co mi zbylo? Konoha? He… abych pravdu řekla, těžko se tu teď žije. Z ruky do pusy, od rána do večera – a za dveřmi pořád nějaká válka. Konoha strašně zestárla – mladí pomřeli na bitevním poli, pobiti jak prašiví psi. Jako mí nejlepší přátelé.
Utřu slzu z oka a zastavím se. Jsem tady – u pomníku padlých. Zohnu se a vytáhnu květiny z tašky, s kterou jsem se táhla. Můžu být stará, jak chci, ale nezapomenu – zaslouží si alespoň ty květiny, jako praví hrdinové. Narovnám se a zhluboka se nadechnu. Ve vzduchu je jaro… jaro a ještě něco dalšího. Tenhle pocit mám vždy, když tu jsem – že tu nejsem sama. Je to, jako by ti dva stáli vedle mě. Skoro můžu slyšel Leeho pozitivní povzbuzování, skoro můžu cítit Nejiho utěšující přítomnost.
Občas mě napadá, jestli jsou opravdu mrtví – co když to je jen sen, nebo iluze? Co když… ale ne. Jsou mrtví a jediné, co pro ně můžu udělat, je donést ten pitomý plevel. Dodnes živě vidím naše poslední setkání uprostřed boje. Lee se usmíval od ucha k uchu a sliboval, že všechno bude dobré – zatracený lhář. Neji se jen lehce usmál a položil mi ruku na rameno. Chytla jsem jeho dlaň do své a s povzbudivým stiskem ji pustila – museli jsme přece jít bojovat o Konohu…
Co to, zase pláču? Zatracená senilita.

Zdálky pozorovala celou scénu jedna postava – postava s černými vlasy a červeným odleskem v očích. Madara se jen škodolibě zachechtal – tolik miloval svoje jutsu! Víte, když lidé věří, že vyhráli a zničili vás, tak máte jistotu, že už proti vám bojovat nebudou. Můžete vládnout vesnici, rozpoutávat války – a nic se nestane. Jsou vaši, všichni. Iluze jsou tak zábavné. A tihle tři, na které kouká, jsou snad ještě zábavnější. Chodí tu pravidelně všichni tři už přes šedesát let, a jeho nikdy nepřestane bavit sledovat tu jejich patetičnost. Nejvíc jej vždy rozesmál ten pošuk v zeleném – ten si s tím hrobem nahlas povídá! A přitom stojí všichni tři vedle sebe – takový malý klub důchodců. Ach, iluze jsou tak, tak zábavné…