Krveprolití nevěsty

„Tak co, sluší mi to v těch šatech?“
„Tamty se mi líbily víc.“
„Jsi si jistá?“
„Jasně, vyzkoušej si je a uvidíme.“

Po pěti minutách

„Nejspíš máš pravdu. Beru je.“
„Neboj, budeš vypadat úžasně.“
„To jo. Nic mi tu chvíli nemůže zkazit.“
Snoubenka mladého Shikamaru si zkoušela nové šaty. Tolik se těšila na ten obřad. Až konečně bude jeho ženou. I náš Nara byl velice rád, ale trochu nervózní.

U Shikamaru

„Lásko, vezmeš si bílé sako nebo černé?“
„Oboje je dobré.“
„To ano, ale musíš si vybrat.“
„Chm, to je otrava.“
„Nestěžuj si. Ale, abychom hezky ladili vezmeš si bílé, ano?“ usmála se.
„A co to černé? To je taky dobré.“
„No já nevím. Každý muž při svatbě má černé, tak jsem myslela, že ty budeš jiný a vezmeš si bílé,“ udělala psí oči.
„Nu dobrá.“
„Už se na to vážně těším,“ radostně se vrtila po místnosti. Vzala ho za ruku a tančili spolu.
„Vidíš, takhle se tančí valčík,“ zasmála se slečna.
„Jo, myslím, že mi to už docela jde,“ upravil si kravatu.

Jen, co jeho nastávající manželka odešla, začalo ho tížit svědomí. Ale co…ona? Jak to asi přijme…? Já mám rád obě, ale něco mě k mojí překrásné blondýnce táhne. Bude to asi tím, že leccos jsme spolu zažili a také to, že ji miluji.

Druhý den-loučení se svobodou

„Hele Shikamaru, je ti něco? Víš přece, že jsme to uspořádali kvůli tobě. A když si to nebudeš užívat je to pak na nic.“
„Ale ne, nic mi není. Jen jsem chvilku přemýšlel.“
„No tak pojď za námi a nepřemýšlej. Máme pro tebe překvapení a samozřejmě taky dárek,“ dořekl a už ho někam táhl. Byly to samé večírky a tak podobně.

Navečer byl už mladý Nara unavený, že už šel spát. Dnešek si užil až až. Ale než se rozhodl udělat ten osudový skok, napsal své dřívější přítelkyni. Napsal jí dopis, ve kterém to všechno vysvětlil.

Když to ona ale spatřila, tu pravdu, zrudla zlostí. Zmuchlala papír a vyhodila ho. Avšak stále jí to nedalo spát a vyrazila za ním. Ale on o tom zatím vůbec netušil.

Další den

„Co je to s ním? Chová se vůbec nějak jinak.“
„Mě se neptej, ani mně, nejlepšímu kamarádovi, neříká zdaleka všechno.“
„Aha. No ale doufám, že se to do svatby spraví. Ona z toho má vážně radost, tak nechci, aby jí to něco zkazilo,“ bavil se Chouji se Sakurou.
„To chápu, ale zatím to nechme na něm samotném. Je to chlap, zvládne to.“
„Ehm, neruším vás? Co se to se Shikamarem stalo?“ ptala se zvídavá snoubenka.
„My nevíme,“ řekli jednohlasně, „Ale nejspíš jen přemýšlí. Neboj, není to nic vážného. Těší se na tu vaší svatbu víc než nám dává najevo.“
„Tak dobře. Ale už pojď Sakuro, zatím se měj ,Chouji.“

„Svatba je už za tři dny a on je stále….nějaký divný. Snad to nechce zrušit..? To by mě mrzelo,“ přemýšlí blondýnka.
„Já taky nevím, ale jak už jsem říkala, není to nic vážného. Co já vím má tě rád stejně jako ty jeho. Svatbu nechce zrušit.“
„No snad jo. Já věřím. Jemu věřím.“
„Fajn a hele, zrovna támhle jde,“ ukázala prstem na Shikamaru, který šel po ulici jako tělo bez duše.
„Ahoj lásko, jak se máš?“ hned k němu běžela.
„A-aha to jsi ty, jo ahoj.“
„Stalo se něco?“
„Ale ne, vůbec nic.“
„Ale jo, určitě se něco stalo. Trápí tě něco? Mně to můžeš říct.“
„Bože, jsi hluchá? Říkám, že mi nic není. Už se těším na tu svatbu.“
„No tak promiň, že si dělám starosti o svého nastávajícího.“
„Tak si o mě starosti nedělej a věř mi.“
„Já ti ale věřím. Jen jsem se tě ptala.“
„Fajn,“ řekl uraženě, „Asi byste už měli jít.“
„Co? Ty mě odtud vyháníš?!“
„Ne, tak to není. Prostě běž, něco musím zařídit.“
„A co?“
„Říká ti něco slovo kamarádi?!“
„Tak to řekni, že jdeš za kamarády, ne?“
„Já-“
„Ne, prosím vás teď se tu nehádejte. Už zítra je svatba tak to vydržte, já vím, že jste nervózní,“ vložila se do toho jejich kamarádka. Vzala ji za ruku a rychlým tempem odešli. Nara si jen vzdychnul. Když dívky odcházely, trochu jim Shikamaru dělal starosti. Obě se tvářily jako když jdou na popravu.

Doufám, že na mě teď není naštvaný. Ale pochopím to. Když bude chtít zrušit svatbu. Nějak jsem se nemohla udržet a vyjela po něm. To se vůbec nemělo stát. Ale zajímalo by mě, co mu je. Když ho něco hodně trápí, je nepříjemný. A ještě by to zkazil. Je mi to líto, lásko.

Před svatbou

„Kde jen je?“ dělá si starosti již připravená nevěsta.
„Určitě přijde, jen se asi zdržel, když si oblékal ten smoking.“
„Snad jo, ale já mám takový blbý pocit. Že se stane něco zlého.“

Jen tak tak se Shikamaru vrátil. Rychle se musel obléct a jít k oddávajícímu. Náš ženich měl totiž před tím schůzku.

„Co tu děláš?“
„Ále to já jen tak. Měla jsem o tebe trochu starosti, tak jsem sem rychle přispěchala.“
„Ty a starosti o mě? Něco se stalo. Vyklop to.“
Slečna přistoupila blíž k němu: „Chtěla jsem ti jít za svědka. To snad nemůžu?“
„Ne. Já mám svou dívku rád a ona by nebyla zrovna nadšená, že ty jsi tady.“
„Jenže to má smůlu, já mám právo přijít kdy budu chtít.“
„Odejdi. Co bylo, bylo. To už nezměníš. A já si vybral právě ji.“
„A proč sis jí vybral? Já jsem stokrát lepší.“
„Já nevím, asi proto, že jsme toho spolu tolik zažili. A znám ji už hodně dlouho.“
„Fajn, jak myslíš. Ale o rok nebo dva později to už nebude tak jako teď. Budete se hádat a tak. Všechno jednou musí skončit.“
Z jejího postoje soudím, že žárlí. Když se nic nezvrtne mohlo by to být bez žádných problémů. Ale ona nedělá nic jen na půlku. Já mé ženě věřím, i když to kouzlo postupem času vyprchá, stále ji miluji.

Později před oltářem

„Sakuro, myslíš že se na mě zlobí? Já se bojím tam jít.“
„Neboj se. Jen jak jste byli nervózní ujelo vám to. To se stává. Jen tam jdi. Všechno je podle plánu, tak by nemělo dojít k problémům.“
„Děkuji, jsi moje dobrá kamarádka,“ na to se Sakura jen usmála a popostrčila ji ať jde.
On tam stojí…a směje se. Teď vím, že je to zase v pořádku. Šeptla.

Nevěstini i ženichovi rodiče byli v první řadě a hrdě se na ně koukali. I jejich přátelé tam byli. Všichni slavnostně oblečení. Jen mámě Shikamaru se to moc nezdálo. Dříve tak odhodlaně usilovala o to, aby se zamiloval do té holky z písečné, ale on ji neuposlechl a vzal si jeho dlouholetou kamarádku. Svému synovi věřila, ale jeho manželku nemůže začít mít ráda ze dne na den. Vlastně může, ale ještě uvidíme.
Ale to už jejich oddávající spustil: „Naro Shikamaru, berete si Yamanaka Ino jako svou ženu? Budete ji milovat v dobrém i ve zlém…?“
„Ano, beru,“ usmál se na ni.
„A vy nevěsto, berete si Nara Shikamaru za svého muže? Budete ho milovat v dobrém i ve zlém.....?“
„Ano,“ trochu se začervenala.
Shikamaru jí dal krásný zlatý prsten na její prsteníček. Ino byla v tu chvíli celá rudá. Ale najednou…někdo se proboural zdí do kostela! Všude byl jen kouř. Nara trochu zaostřil a uviděl v tom kouři ženskou postavu. Ta se napřáhla a svým velkým vějířem vyslala vítr mezi svědky. Přišla k jeho ženě a chladně jí bodla kunai do břicha. Ta se sesunula k zemi a vykašlávala krev.
„Proč tohle děláš?! Ničemu takhle nepomůžeš!“ zakřičel Shikamaru a mrštil na ni čtyři malé shurikeny. Ale osoba je odrazila. Ženich tedy použil svou techniku a uvěznil ji ve svém stínu.
„Je mi líto drahoušku, ale já tohle prostě nedopustím,“ odpověděla a opovrženě se na Ino podívala. Snažila se vzdorovat tomu uvěznění, ale moc to nešlo.
„Naruto! Chouji! Kdokoli, vezměte Ino okamžitě do nemocnice. Já tady mezitím Temari zdržím.“
„Dobře!“ řekli a nesli jí do nemocnice jak Shikamaru poručil.
To ne, jsem strašně zesláblý. Temari se osvobodila a opět na něj vrhla vlnu větru. Jeho to odfouklo docela daleko. Ale to už Temari neváhala a začala ničit všechno kolem. Ozdoby a všechno bylo už poničené.
„Ne! Já ti to nedovolím!“ zařval a vrhnul se na ni. Skočil přímo po ní a oba dopadli tvrdě na zem. Nara jí držel ruce ať se nemůže ani hnout.
V tu ránu se přiřítili i ostatní ninjové a okamžitě jí uspali. Pomalu zavírala víčka a Shikamaru ji stále hlídal. Tak lítostivě se na ni koukal.

Speciální jednotky měli za úkol ji dopravit zpět do skryté písečné. Hokage to ještě musela vyřídit s Gaarou. Ale našeho Shikamaru to moc nezajímalo. V nemocnici seděl na židli před operačním sálem a modlil se ať neumře. Nervózně klepal nohou o zem.
„Je mi líto, co se stalo,“ přišla i TenTen a ostatní.
„Doufejme, že to přežije,“ jen smutně řekl a neustále se díval do země.
„Prosím, věř jí trochu. Ona je silná a zvládne to.“
„Ano, to jo,“ trošku se usmál.

Až po hodině a půl se z operačního sálu vrátila Sakura a radostně vykřikla: „Byla to fuška, ale přežije to. Přivezli jí sem trochu pozdě, ale jsem ráda, že to zvládla.“