Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Shi
Tým Nekomi
Aréna
Zápas na ploše, kde si vsadil, skončil až nečekaně rychle. Tlouštík zřejmě věděl o zranění svého soupeře, protože hned druhý úspěšný zásah přistál přímo na kulhavé noze. Výsledkem toho bylo KO ve dvou minutách a svalnatý muž s pochroumaným egem a vyhlídkou na dlouhou rehabilitaci. Jestli se jí vůbec dočká.
Bylo mu oznámeno, že si peníze může vzít zpátky a byla vypsána směnka. Normálně by ho to asi rozhodilo a nedůvěřoval jim, ale tihle lidé sice byli na hraně zákona, ale měli čest. Co pro ně znamenalo jeho 1400?
"Hej, ty, mazej k tý poslední ploše támhle, měl bys tam bojovat, říkali!" jeden z "organizátorů" se k Shimu prodral skrz lidi. Mladík mu jen kývl na souhlas.
Dorazil právě včas, aby viděl zuby letící přímo z pusy kluka s přeraženým nosem a podlitým okem. Neměl šanci se ještě vzpamatovat. Jeho brada byla zasažena až příliš přesně a soupeř to věděl. Vrhl se na poraženého a na zemi ho zasypal další sprškou úderů. Takové jsou neřízené zápasy. Nejsou fér a není v nich čest.
Rozhodčí stále seděl na svém místě a užíval si podívanou. Až po nějaké chvíli se zvedl a bez problémů odtrhl zápasníka od poloviční mrtvoly.
*Takže teď by měli vyhlásit můj zápas?*
Toriko
Tým Goku
Země Čaje, poblíž přístavu Kusake
Při prvním zavytí pustila mužovo zápěstí a ucouvla o malý krůček dozadu pri případ, že začne zuřivě gestikulovat. Po jeho otázce však pouze pokrčila rameny a sepnula ruce za zády v provinnilém postoji.
"Vím jen, že jsem Toriko," sklopila pohled k zemi a špičkou boty vyryla do hlíny důlek, jak s ní kývala ze strany na stranu.
"Nemám žádné kamarády. Ani žádné doma. Půl roku jsem už na cestách," odpověděla něžným, dívčím hlasem, který jen vzdáleně připomínal její předešlý projev.
"Onegaishimasu ojisan, já už nechci být sama," hlesla a přes ofinu plavých vlasů ke Gokuovi vzhlédla.
"Vždyť si povídám i se stromem," mávla rukou směrem k pokořenému kmeni, jež se ještě stále válel po muži v bezvědomí. Tvář, kterou ale vzápětí znovu zdvihla, projasnil náhle široký, roztomilý úsměv.
"A vy jste fakt divnej člověk, ojisan! To se mi na vás líbí!" zajiskřilo se jí ve světlých očích.
Inuzuka Kazuko a Egao
Tým Saito
Tábořiště
Teprve Saitova slova a detailnější pohled na krvavou kaši na zemi dívce pomohly alespoň trochu porozumět tomu co se za její nepřítomnosti stalo. Jak bylo jejím zvykem, k ničemu se nevyjádřila a jala se mlčky plnit svůj úkol. S takřka chorobnou pečlivostí se pustila do lámání co nejjemnější chrastí a na něj potom navršila do hraničky čím dál tím větší klacky. Z pouzdra na noze vytáhla do kousku ušmudlaného plátna zabalené křesadlo a troud, obojí pečlivě opatrované. Ačkoliv se soustředěně skláněla nad ohništěm dokud se jí nepodařilo založit maličký ohýnek, na který potom přikládala dál až se z něj stal solidní hřející tanečník, naslouchala přitom pozorně Tennovým a Saitovým slovům. Mladíkovy nervy očividně trochu haprovaly na což poukazovala skutečnost, že se uklidňuje rozsekáváním ubohého lesního ptactva a začal se na staršího muže utrhovat a požadovat objasnění toho, co jim zatajoval. I Kazuko by byla o poznání klidnější kdyby věděla před čím nebo před kým vlastně utíkají, ale v žádném případě by se neodvážila zeptat a už vůbec ne tak otevřeně jako to učinil Tenno.
Ještě před tím než na Saita začal dorážet mladík se ovšem muž obrátil na vlka, který stál jako vždy kousek od dívky. Na znamení porozumění a souhlasu s tréninkem Egao jemně sklonil hlavu, což z jeho strany bylo současně gesto důvěry. Kazuko ho nechala ať se rozhodne sám, protože věděla, že vlk se o sebe dokáže postarat. Egao mezitím vyčkával až Tenno skončí se svým nečekaným výpadem a Saito mu řekne něco dalšího.
Právě se koukám na novou sérii Sherlocka, takže pro mě mějte pochopení a odpusťte mi až se budu chovat jako psychický labilní narušený magor...
(Ups, tak se vlastně chovám pořád. Ehm ehm... no... eh, raději to nechme být.)
Yuu Haruko
Tým Nekomi
země Ohně, skalní aréna
Než se Yuu stačil rozhlédnout, už zase šli. Při protlačování davy si povšiml třech větších hloučků. Muži, ženy a děti..., zopakoval si v hlavě Yuu, co sensei řekla, a zamyslel se nad tím. Sledoval dva kluky, jak se hlava nehlava třískají. Oba dva krváceli a Yuu si pomyslel: Je to docela nesmyslné mlácení někoho, koho ani neznáme. Ale rozkat je rozkaz. Máme plnit úkoly svého nadřazeného. Takže... Koho zakusíš první, má tyči? Můžu ji snad použít, ne? Vyrušila ho ta myšlenka, a tak poklepal sensei na ruku a ukázal diskrétně na bo, jestli ji může použít. Mezitím se na něj otočí Okami a Yuu si pomyslí:Ona vlastně nemůže bojovat s Yami, to není dobré, asi ji to trochu oslabí. Ale snad v taijutsu je dobrá. "No, rozumím, měli bychom ale poslechnout sensei a bojovat, držim palce," zašeptal Okami, zatímco se k ní sklonil, jako odpověď na její pohled. Tak jdeme na to. Nechť mě provází mloci!
Goku
Země Čaje, poblíž přístavu Kusake
Vypadalo to, že dneska ti dva snad nikam nedojdou, protože jejich odchod prakticky hned zastavila blondýnka, která se najednou vytasila s úplně stejným přáním, jako Teku.
„Haa!?“ otočil se na ni naprosto nechápavě Goku a už si chytal nějakou dotčenou poznámku, že není žádný strejda, ale když spatřil její výraz, spolkl ji.
„K-Kawaiiii!“ proměnily se mu oči na chvilku na dvojici plovoucích sluníček.
Rychle ale zatřepal hlavou, aby se zbavil její kontroly mysli, a vymanil se z jejího sevření.
„Co to do vás dvou jako vjelo!? Zjevíte se tu jak berňák a najednou se chcete kámošit!? Řekni jim něco, Karo-chan!“ nechápal muž absolutně, co se to tu děje, a tak se obrátil na pomoc k černovlásce. Její slova mu ale ústa rozevřela ještě víc.
„Haaa?“ vyvalil na ni Goku oči jako vyoraná myš, načež začal těkat pohledem od jednoho z těch tří k druhému, při čemž s každým kolem zrychloval.
„Gaaaah! Proč jááá!?“ zaúpěl nakonec a chytl se dramaticky za hlavu.
„Co ste vůbec zač? A proč se chcete k nějakýmu náhodnýmu týpkovi-ač je hezkej, cool, a umělec- jako sem já, přidat? To nemáte kam jinam jít nebo co? Jít dělat kraviny s kámošema nebo tak?“ obrátil se Goku na Toriko a Tekua s povytaženým obočím a rukama založenýma v bok, tyčící se nad nimi jako maják.
Okami Inuzuka & Yami
Tým Nekomi
Skalní aréna
Dívka následuje jejich sensei k místům, kde se bojuje a čeká, jestli jim k tomu ještě něco řekne. Mezitím se Okami dívá okolo a přemýšlí, nad tím, jak bude bojovat. 'Asi nebudu moct používat Yami, protože se jedná jen obyčejné, dá se říct vesnické bitky. Ach jo, to bude otrava, ale nějak si peníze na jídlo vydělat musíme,' řekne si pro sebe lehce nespokojeně hnědovlasá dívka a pak se podívá na Yami.
Po chvíli ji zaujme jeden z bojů a tak se na něj dívá a dále přemýšlí nad tím, jak bude bojovat. Poté co jim jejich sensei řekne, že se teď mají předvést oni. Poté se podívá na Yuua, jak je ta tom on, jak moc se mu chce bojovat a jak se už nemůže dočkat.
Mladá Inuzuka bývá většinou aktivní a rychle se do všeho zapojí, ale zrovna dneska se jí nechtělo. Proč by měla mlátit lidi, které ani nezná a to jí navíc ještě nic nedělali. Ale bude to muset udělat pro dobro jejího nového týmu a také proto, aby měli co jíst.
Nekomi Mei
Tým Nekomi
skalní aréna
Poté, co se ke své spokojenosti rozhlédla po osazenstvu i rozmístění bojových placů, pokynula hlavou na Okami s Yuuem.
"Jdeme," poznamenala k nim pouze, než se začala hladce protahovat mezi houfy nadšeně či naštvaně pokřikujících lidí až na opačný konec jeskyně, kde byl jeden ze tří bojových placů.
Jakmile se dostali až na samotný konec, naskytnul se jim výhled na dva pubertální chlapce, kteří do sebe ve vytyčené zóně mlátili hlava nehlava za bouřlivého křiku sledujících. Jeden z chlapců měl rozseklý ret a monokl na levém oku, zatímco druhému krvácel nos a rýsovala se mu podlitina na oku pravém.
"Tady se můžete angažovat vy. Jsou tu tři místa. Muži, ženy a děcka. Mlátí se tak dlouho, dokud jeden neodpadne. Postupně se eliminují vítězové, dokud nezůstanou tři. Z každého pole jeden. Když chtějí, můžou bojovat i mezi sebou. Člověk, co získá absolutní vítězství, dostává dost peněz," obeznámile je ve zkratce s tím, jak to tam chodí.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
Běžela úzkými uličkami ve své vesnici. Stále cítila, že ji někdo pronásleduje. Támhle, doleva, pak doprava a znova doprava. Nerozhlížela se po okolí a budovách, ty se stejně rozpíjeli do jedné šedé zdi. To něco se přibližovalo. Shiori, už nevěděla kudy jít. Uličky se proměnili v jedno velké bludiště bez konce. Zastavila se na křižovatce. Sakra kudy?! Ta hrozba se blížila. Pak ucítila známou příjemnou vůni. Nejdřív zkoprněla, ale pak se za ní rozběhla. Běžela, běžela a pak, otevřela oči.
Sen se začal pomalu vytrácet. Chtěla si na sen vzpomenout, ale byl už pro Shiori nedosažitelný. Potřásla hlavou, zívla a zamžourala do míst, odkud se ta krásná vůně linula. Ta jediná ze snu zůstala. Tamaki stál u ohně, zády k ní. Shiori si domyslela, že ta vůně bude ze snídaně, kterou dělal. Vyhrabala se ze spacáku. Napůl se zavřenýma a slepenýma očima a velkým zíváním došla k Tamakimu. Pronesla: „Krásné ráno.“
Neotočil se k ní. Něco poutalo jeho pozornost. Vyklonila se. Byla zvědavá na co se Tamaki kouká. Byl tam……kluk. Shiori si ho zběžně prohlédla a pošeptala Tamakimu: „To je tvůj známej? Nebo někdo od ostatních?“ Náhle jí něco trklo. Narovnala se a rozhlédla se okolo. Nikdo tu nebyl. Všichni zmizeli a věci s nimi. „Tamaki? Kde jsou všichni? Tohle není sen, že ne.“ Pronesla docela zmatená Shiori.
Teku Naware
Přístav Kusake
Když Goku přivázal rudookému chlapci přes oči šátek, vztekle zavrčel a téměř hned potom, jak se obr odvrátil, si šátek z obličeje strhl a odhodil ho na zem. Mezitím se blonďaté stvoření rozhodlo objímat obříka a tím ho donutit, aby ji vzal s sebou. Teku, který se po nástupu střelené plavovlásky stal jakýmsi "pátým kolem u vozu", se na náhlou situaci díval s určitým odporem. Už sice viděl, že má hromotluk k ženám jistě víc než pozitivní vztah, což, koneckonců, musela vidět i ona, ale čeho si sakra myslela, že tím docílí? Všechno to zachránila černovláska, kterou předtím měl takovou chuť přinejmenším přizabít. Za tento zásah mu dokonce všechen vztek vůči ní vyprchal. Sám raději nic neřekl, nechtěl riskovat, že by se něco pokazilo. Oddychl si a s jistou malou mírou očekávání upřel svůj zrak ke Gokuovi a čekal, jak se vyjádří. Pokud teda zase nezačne blbnout po tom, co teď ta blonďatá slepice začala provádět.
Kara Momochi
Tým Goku
Co se to sakra děje? Pomyslela si černovláska zmateně sledujíc situaci kolem sebe. Upřímně si ani nedokázala představit, že by hned krátce po příjezdu do této země měli tolik problémů a zachraňování, ale tak nějak to všechno byla vcelku sranda, když se na to zpětně koukala. Předtím se s Otenbou pouze toulali po zemi bez jakéhokoliv cíle, ale teď si připadala, i když to bylo pouze na chvíli, vcelku šťastná. Nevěděla čím to bylo, ale rozhodně to byl nejlepší pocit, který za posledních několik měsíců měla.
"Možná... Možná by jsme je mohli vzít s sebou." Ozvala se Inuzuka po chvilce a odmlčela se.
"Možná je to blbost, ale prostě mi po tom všem, co se dneska stalo nějak připadá, že by jsme mohli být dobrá parta." Významně se poté podívala na Gokua a čekala, jak se k tomu vyjádří on sám.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Shi
Tým Nekomi
Zapadlá vesnička
*Člověk si nějak na jídlo vydělávat musí. I když, kdybych dokončil doplnění tý stínový techniky, mohl bych si bez problémů obstarat většinu věcí.*
Čekal, kdy se na něj dostane řada. Už to přeci nemohlo dlouho trvat. Viděl, jak tady bojují, znal pravidla. Techniky tady byly nepřípustné, stejně tak jako jakékoliv speciální taijutsu. Bude se muset spolehnout jen na klasické kopy a údery. Žádné velké skoky, shunshin nebo podobné vychytávky.
Jeden z mužů právě svému soupeři přerazil nos a dav se mohl ukřičet, jak se ho snažili povzbuzovat k dalším krokům. Poslechl a to byla chyba.
Shimu připadalo, že je ten druhý nafetovaný morfiem nebo jinou bolest tlumící látkou. Aniž by bral ohledy na nos, provedl perfektní zvedák a i přes řvaní publika bylo slyšet, jak se zlomilo pár zubů a jak muž zbavený vědomí i stability těžce žuchnul na zem.
*Idiot. Neměl do toho být tak hrr.*
Koutkem oka zaregistroval tři nově příchozí, kteří kolem něj prošli.
Nevypadali nijak zvláštně a tak svůj zrak opět obrátil k bojišti.
Jeden z nich vypadal, jako by ho právě vytesali, nabarvili a poslali do boje. Druhý jakoby právě snědl císařský palác.
"Sázím na toho tlusťocha. 400 ryu."
Přesvědčily ho dvě věci. Jednak se ten obézní muž nepotil a jednak měl jeho soupeř problém s chůzí. Zřejmě zranění, zdánlivě nepatrné a Shi by si ho nijak nevšiml, ale viděl bojovníka už předtím a tam se to nesnažil nijak skrývat. Musel si to tady trochu užít, než půjde do zápasu. Třeba se mu podaří vydělat aspoň něco.
Tenno Masamoto
*Tým Saito*
Tábořiště
Namísto soupeře se objevil celý jeho tým. Bylo by zbytečné vysvětlovat že ten rudý flíček na zemi byl původně v jeho očích návnada. Že když je někdo sleduje, že je nutné podezřívat cokoliv.
"Pfůů."
Kunaiem vyhrabal jámu a pohřbil čtvrtky kuřete. Na to, jak málo toho bylo to byla hluboká jáma. Okolní hlínu nasáklou krví potom nahrnul do díry a nakonec sesbíral trochu vody ze vzduchu a půdy a spláchl ji co nejhlouběji.
*Snad to bude stačit.*
Dorazil k Saitoovi a bez jakéhokoliv úvodu rovnou spustil.
"Já chápu, že tohle nebylo úplně adekvátní, ale jsme na útěku a já ani pořádně nevím, před kým konkrétním. Kdo po nás jde tentokrát? Samurajové? Nejaká jiná organizace? Někdo z vaší minulosti?" Tenna nenapadaly další možnosti a tak nechal větu vyznít do prázdna.
"A jak vůbec víte, že po nás někdo jde?"
Saito Hashu
V lese + Tábořiště
Saito nakonec beze slova doprovodil Kazuko do tábořiště, které Tenno našel, ovšem když viděl tu spoušť tu spoušť, trochu se zarazil. Okamžitě však přešel ke krvavému fleku na zemi, všeho co zbylo z rozzuřeného kuřátka.
Když vstal a otočil se k Tennovi, neměl ve tváři ani stopu po emocích. "Když už takhle, tak to po sobě ukliď a pořádně to zahrab, než pach krve přiláká nějaké větší šelmy. A raději se modli, že nepatřil mezi ty velké orly."
I když Saito Tennovi nic nevytkl, z jeho hlasu čišelo zklamání. Tohle zabíjení se mu zjevně nelíbilo a činy jeho žáka ho zklamaly.
"Kazuko, rozdělej prosím oheň, Egao pokud chceš, můžeme začít s technikou pro tebe." Jakmile rozdal Saito pokyny, začal pomalu připravovat věci na večeři, aby se mohli co nejdříve najít po celém dni pochodu.
Pokud nereaguju tak prokrastinuju! Pokud mě už opravdu potřebujete rušit, tak to zkuste jindy ^^
Yuu Haruko
Tým Nekomi
země Ohně, zapadlá vesnice
"Hej, pane hostinskej," zavolal na podivného muže na pokyn sensei, "tady vám vracím ten klíč. Díky." Sensei, Okami a Yami vyšly z hostince a Yuu se naposledy rozhlédl. Když se jim začal nějaký chlap chechtat, jen se na něj "mile" usmál, což ho málem porazilo ze židle, a tak radši chlapec odešel ven. Vesničku si ani moc prohlížet nechtěl, a tak jen civěl do země, když šli, občas jen malinko vzhlédl, aby nezakopl nebo tak. Ulice začaly tmavnout a sensei se zastavila. Yuu ji jen zaujatě poslouchal, ale pak trochu ho zmátlo to, že tam nesmí ninjové. Už se chtěl zeptat, ale "děcka na ulici" ho uspokojila. Přesto si však pomyslel: Sakra, takže mloky rovnou vyloučíme... No, s bo se dá docela jednoduše naučit základy, zvládne to i uliční děcko, nesmím to ale přehánět... Jinak by to mohlo být důvěryhodné... V přemýšlení si uvědomil, že už nejsou ve vesnici, ale že míří k nějaké stodole u skály. Už to mu přišlo podivné. Jen poslouchal Okami, co říká sensei, a když se otočila, dal jí posunky najevo, že bude pravděpodobně stejně omezený. Jakmile došla sensei k ozbrojeným mužům, pozoroval Yuu její postoj a šibalské chování vůči nim. Otočil se k Okami, jestli to taky viděla. Když vyhodila sensei váček a zavolala na ně, jeho výraz se změnil z překvapení na klidný úsměv. Strážný si ho začal přeměřovat, a tak radši zaplul do stodoly. Z dívky cítil energii, která čeká na použití. Trochu pozvedl obočí, když si prohlédl tunel zevnitř a uviděl lidi, ale šel dál. Bezva... Zase tolik lidí. A zřejmě to nebude ani příjemný setkání..., pomyslel si a ani se příliš nerozhlížel. Vyčkával na to, co řekne sensei.
Okami Inuzuka & Yami
Tým Nekomi
Vesnička v zemi Ohně, hostinec
Poté co se sensei rozejde, tak jí Okami s Yami následujeme. Když sensei zastaví, tak se na ní jen podívá a čeká, co jim žena řekne. 'A sakra, takže tam míříme i my a proto se ptala jestli se umíme prát, no to bude zajímavé, když umím hlavně taijutsu, ale co s Yami, ta tam bude jen tak sedět, to se bude nudit,' řekne si pro sebe a dívá se na sensei.
„Sensei, ale co s Yami, když se peru já, tak ona chce hned taky,“ zeptá se mile. Poté už mladá Inuzuka neřekne ani slovo a jde za sensei. Cestou se podívá na Yuua a jen pokrčí rameny.
Když po nějaké době dojdou ke stodole, tak se na ní podívá a pak její pozornost zaujmou osoby, ke kterým se rozejde jejich sensei. Hnědovláska s její fenou čekají, tam kde jim řekla, až do doby, kdy na ně zavolá, pak se rozejdou za ní.
Když vešla Okami do stodoly, tak se dívala okolo a šla stála za ženou. Když po chvíli došli ke skále, tak šla do tunelu. Poté co prošli tunelem, tak se objeví v nějaké místnosti, která byla hodně osvětlená a bylo tam mnoho lidí. Dívka se jen překvapeně rozhlížela okolo. 'Takže tady budeme bojovat, no vypadá to dost zajímavě pomalu se začínám těšit koho zmlátím,' řekne si pro sebe a dále se rozhlíží okolo.
Nekomi Mei
Tým Nekomi
hostinec, zapadlá vesnička
Pokývla hlavou na souhlas jako odpověď pro chlapcův dotaz, načež se líně odtáhla od dřevěného pultu a ladnými kroky zamířila ven z hostince. Jakmile se ocitli na setmělé ulici, natočila se bokem ke dvojici.
"V téhle vesnici pořádají určití lidé zápasy. Jde o zmetky, co mají spoustu špinavých peněz a tímhle si je stejně špinavě množí. Taky je to ale způsob pro obyčejné lidi, jak si přivydělat. Zápasů se může účastnit kdokoliv kromě ninjů," vysvětlila jim, kam je to má vlastně v plánu zavést, načež si založila ruce na bokách a sehla se. Obličejem se zastavila v úrovni jejich hlav a tiše sdělila zbytek informace.
"Takže až tam budete, perte se jako děcka na ulici. Jestli zjistí, že jste ninjové, neodejdete odsud živí."
Poté se opět narovnala a ve tváři se jí rozprostřel příjemný úsměv.
"Pochopili? Výborně. Tak můžeme jít," otočila se k nim opět zády a zamířila přes hlavní ulici, jež je zavedla až na okraj vesnice. Tam zabočila doleva mezi několik starých, zchátralých domů, které končily menší stodolou přilepenou na velkou skálu. Před vstupem do stodoly stáli dva ozbrojení muži s pažema založenými na hrudi a nepříjemnými výrazy ve tváři.
"Počkejte tady," pokynula Okami s Yuuem u posledního domku a sama zamířila volným krokem ke stodole. Zastavila se metr od mužů, přejela po nich laškovným pohledem a přenesla váhu svého těla na pravou nohu. Neušel jí zájem v očích obou strážných, se kterým si přeměřily její tvary.
"Kolik?" zabručel jejím směrem jeden z nich.
"Tři," odpověděla Mei milým hlasem. Druhý muž jejím směrem natáhnul ruku.
"600 ryou."
Mei povytáhla obočí, přesto sáhla po koženém váčku s penězi, který mu vzápětí hodila do ruky. Muž nahlédl dovnitř, zatřepal obsahem a kývnul na druhého, aby ji pustil. Fialovláska se otočila směrem k čekajícím geninům.
"Jdeme," zavelela. Vrzající vrata je zavedla do polorozbořené stodoly, která však nasvém druhém konci měla místo zdi osvětlený vstup přímo do skály. Mei neomylně zamířila právě tam. Prošla společně s Okami a Yuuem několik metrů skalnatým tunelem, načež se před nimi rozprostřela nečekaně prostorná místnost vybudovaná uvnitř skály. Byla osvětlená desítkami hořících loučí a nacpaná lidmi, jež se srocovali kolem jednotlivých bojišť. Mei přejela po vřavě fialkovýma očima, ve tváři spokojeně pobavený výraz.
Toriko
Tým Goku
Země Čaje, poblíž přístavu Kusake
Se zcela nechápavým výrazem ve tváři, který díky pootevřeným ústům působil maximálně sofistikovaně, přihlížela mužově akci se šátkem a vzteklým černovláskem. Sotva se však znovu otočil k odchodu, sklapla čelist k sobě a svraštila obočí, až se jí nad kořenem nosu vytvořila rýha. Ten obří chlap byl ten nejdivnější člověk, na jakého za celou dobu, co byla na cestách, narazila. Jenomže právě to se jí na něm patrně líbilo, přestože si to vůbec neuvědomovala.
'Vážně úplně divnej. Tohle bude chtít silnější kalibr!' pomyslela si v duchu. Dlaněmi si proto přejela po rozčepýřených vlasech, které tak neumě uhladila a rychlým krokem odcházející dvojici doběhla.
"Shikashi ojisan," chytila Gokua za zápěstí drobnou rukou a upřela k němu vzhůru prosebný pohled.
"Přeci mě tu s ním nenecháte..."
Čím upřeněji se na muže dívala, tím větší její oči vypadaly a obličej náhle vypadal jako tvář rozkošné, křehké panenky.
"Onegaishimasu ojisan... Vezměte mě sebou!" stiskla mu zápěstí slabě prsty pro zdůraznění naléhavosti a do líček se jí vtěsnalo trochu načervenalé barvy.
Razaki Oyasumi
Les
Už to byla nějaká doba, kdy naposledy narazil na lidi. Byl za to rád. Od té doby, co zachránili toho psa, nenarazil na jediného zajímavého člověka. Slunce se svými prvními paprsky škrábalo přes kopce a Razaki pomalu otevřel oči. Spatřil koruny stromů, měkkou trávu a pak divoké prase s proraženou lebkou, ležící u nohou kamenné sochy. Chodící kamenné sochy.
"Tééda, ty ale zvládáš věcí. Byl tohle lov nebo obrana?" položil otázku, na kterou nikdy nedostane odpověď. Tak jako na žádnou z nich. Sochy nemluví a Razaki si nedokázal představit techniku, která by ho k tomu přiměla.
Z čutory v batohu, který měl na zádech golem, si nalil vodu do dlaní a opláchl si obličej. Cítil se lépe. Bylo načase popřemýšlet, co s tou novou kořistí.
Na konci své práce očistil kunai. Kance už dlouho nevyvrhoval a tak mu to trvalo trochu déle. Stáhnout ho z kůže už nebyl zase takový problém.
Maso zabalil do hadrů a naházel ho do pytle. Kdysi dávno na začátcích cesty si říkal, co bude dělat se vším tím textilem, který sbíral všude možně. Teď za něj byl rád. Pytle, batůžky, zkrátka věci, které u sebe měli potulní bandité, dostatečně hloupí na to, aby si mysleli, že jejich chabé zbraně stačí na pohyblivou sochu. Patetické.
S těmito myšlenkami vyrazili na cestu.
"Prosím, nezabíjejte mě."
To byla jediná věta, na kterou se zmohl. Muž s hnědými vlasy, který připravoval jídlo a spící kunoichi sice nebyli zrovna v pozici, kdy by mohli zabíjet, ale pokud byl alespoň jeden z nich na zkušenější, molo se to během sekundy změnit.
"Zrovna jsem se chtěl utábořit. Mám nějaké zásoby, je toho dost pro víc lidí a nechce se mi to vyhazovat."
Mluvil upřímně, skoro s dětskou nevinností. A vůbec to nebylo nápadné. Nečíhala v tom žádná lež nebo skrytá hrozba. Takový už Razaki byl. Neuměl lhát.
Jen golema zatím neodhaloval. Rudé oči, které se teď upíraly na tu dvojici byly podezřelé až až. První musí vstřebat tohle. Pak teprve může přijít s něčím dalším.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les poblíž přírodního onsenu
Tamaki upřel pohled na znak na čelence. „Hm…,“ zabručel zamyšleně. „Tam mě nemají rádi… Ještě že se tam teď nesmím ukazovat, když ochraňuju krásnou nukeninku zrovna odsud,“ mrkl na dívku.
I Yami se nakonec vyjádřila a bylo na čase jít spát. „Jděte si lehnout, celou noc budu hlídat já. Vy máte za sebou dost těžký dny a potřebujete minimálně osm hodin zdravýho spánku.“
…
Slunce vylezlo nad obzor a hnědovlásek zamyšleně zkontroloval notový zápis ve svém sešitě. U ohniště zůstal jen on a Shiori, ostatní zmizeli i s jejich věcmi. Bývalý ninja věděl, kam se poděli. Yami pokračovala dál v cestě a Aimi s Minekim se nakonec rozhodli, že Tamakimu nevěří. Muže to mrzelo, ale víc s jejich důvěrou udělat nemohl.
Aby zahnal chmury, rozfoukal doutnající uhlí a jal se připravit snídani. Spolu s plackou z mouky a vody připravil teplou směs z ostružin, co našel, a ostružinový čaj. Sladká vůně se začala plížit táborem a pošimrala spící nukeninku na nose.
Goku
Země Čaje, poblíž přístavu Kusake
Goku sledoval Tekua na zemi před ním s čím dál větší skepsí a tikem v oku, lituje v duchu, že se namísto zastavení raději s Karou v podpaží nerozeběhl sprintem pryč.
Když se černovlásek konečně jakž takž sebral ze země a vzhlédl, vysypal ze sebe jakousi prosbu, které sice vysoký shinobi obsahově rozuměl, ale smysl mu unikal.
„Co?“ dostal ze sebe s nechápavě povytaženým obočím a nakrčenými rty, jako kdyby se ho Teku právě spíš zeptal, jestli existují jednorožci, než ho požádal o členství v jejich neexistující partičce.
„Hele slečno neměla byste se vrátit za svym stromem? Netušim proč ste ho potřebovala složit na lopatky, ale máte ho kde ste ho mít chtěl takže... Nenechte ho čekat jo?“ sklouzl poté pohledem k Toriko, která se sama přizvala do jejich konverzace, jako by do ní patřila dýl než kdokoliv jiný, a naznačil jí mávajícím pohybem hřbetu dlaně, že si má jít po svém. Hezká sice byla, ale proti tomu se černovlasý muž právě teď pro vlastní dobro obrnil.
„Hele kluku, netušim co ti ten šoumen dal do jídla nebo tak, ale evidentně to bylo fakt silný, páč blouzníš. Běž to vyležet a zejtra to bude dobrý, oukej? Tak s pánem bohem,“ řekl poté Goku Tekuovi, maje se k odchodu.
„I když počkat,“ zarazil se však hned a zalovil v kapse, „na, takhle to s těma tvejma očima bude lepší,“ přistoupil k mladíkovi s šátkem v ruce, co vylovil z kapsy, a uvázal mu ho kolem očí, čímž sice vyřešil, že teď černovláskovi nikdo neviděl do očí, ale zároveň tak Teku neviděl do oči jiným, přesněji řečeno neviděl vůbec nic.
To hromotluka ale evidentně moc netrápilo, pokud mu to vůbec došlo, jelikož kývl na Karu a s rukama v kapsách si to zamířil pryč.
„Kusó... Doufal sem, že se tu budem moct na chvíli zdržet a vorazit si, ale né... Děcka musej dělat problémy...“ bručel při tom jakoby sám pro sebe, i když to mohl také dost dobře říkat Kaře po svém boku.
Yuu Haruko
Tým Nekomi
země Ohně, lesík u vesničky; hostinec
Yuu otevřel batoh a podíval se do něj. Ještěže jsem si tu doplnil jídlo... Aby to nedopadlo jako předtím... Ale to bych tu na ně nenatrefil. Chlapec sledoval zamyšleně, jak Okami pořád dokola vyhání Yami, jak stále leží, ale najednou promluví. Na její otázku zpozorněl a řekl jen: "Možná by to mohly být nějaké vesnické bitky. Třeba se místní vožralové rádi perou... Možná-" Jeho slova přerušilo klepání. Yuu ani nepotřeboval slyšet nic dalšího, kdo by taky jiný na ně klepal... Zvedl se a přeskládal si věci v batohu. Pak ho zapl a nasadil si opasek s ninjovským vybavením. Pro jistotu radši batoh trochu stáhl provázkem, aby se mu nic nevysypalo. Na závěr si vzal bo a chystal se říct Okami, že jde dolů, ale ona už na něj s úsměvem čekala za dveřmi. Ještě mrknul pod postele a srovnal polštáře. Pak zabouchl a zamkl. Vydal se po schodech a pomalu čekal na kyselé obličeje, které budou sledovat každý jeho pohyb. Sensei, kterou si ještě pořádně nestihl úplně prohlédnout, stála u pultu a tvářila se trochu šibalsky. Doběhl k ní a zeptal se: "Ten klíč mám nechat u toho hostinského?" Byl docela rád, že se něco po dlouhé době děje. A tak jen stál. A čekal.
Okami Inuzuka & Yami
Tým Nekomi
Vesnička v zemi Ohně, hostinec
Yami dále leží na Okami a nevinně se na ní dívá. „Yami běž dolů,“ řekne znovu a podívá se na fenu. Nějaou dobu jen tak leží na posteli a dívá se do stropu a přemýšlí nad vším možným.
Po nějaké době otočí hlavu a podívá se na Yuua, ale nic neřekne. „To čekání na misi mi připadá jako věčnost,“ řekne zamyšleně po chvíli a pohladí Yami. „Copak myslíš, že budeme dělat, snad to nebude nic nudného, když se ptala jestli se umíme prát,“ prohodí jen ta hnědovláska ledabyle.
Když se po nějaké chvíli ozve zaťukání, tak zvedne hlavu, poté co uslyší sensei, tak se jen pousměje a pomalu se zvedne z postele. Upraví si rychle vlasy a poté si vezme všechny věci a počká na Yuua a poté se rozejde dolů společně s Yami.
Když dojde dolů, tak se rozhlídne a najde sensei, tak k ní zamíří. Poté se na ní jen podívá s úsměvem a čeká, až budou moct vyrazit.
Toriko
Tým Goku
Země Čaje, poblíž přístavu Kusake
Hlava jí klesla samovolně do strany při pohledu na černovláska, který se vyškrábal na nohy a začal se tam oprašovat namísto nějakého srozumitelného vysvětlení, co to tam vlastně předvádí za paradivadlo. Když vzápětí ještě cosi nesrozumitelného vyblekotal, zlomila nad ním pomyslnou hůl.
"Ultra divnej," pozměnila svůj prvotní názor s rozhodným kývnutím hlavy, načež s rukama sepnutýma za zády vykročila dlouhými kroky za trojicí podivínů. Nijak výrazně ale nespěchala. Spíše se jen s výrazem, že je právě na super zajímavé procházce, přesunula až k nim a rázně se zastavila vedle černovláska.
"Ty seš ale pako," zkonstatovala na adresu Tekua suveréně, když ho kriticky sjela pohledem od hlavy až k patě a stočila pohled na velkého muže před ní.
"Vemte to radši sebou, než ho tu něco sežere," pohodila hlavou k černovláskovi, až jí pocuchané vlasy přelétly z jedné strany na druhou.
"Kam to vůbec jdete? A co ta rozpláclá věc pod tím stromem? To si neodnesete?" předklonila se částečně dopředu, až na Gokua hleděla skrze plavé prameny ofiny a významně povytáhla obočí.
Nekomi Mei
Tým Nekomi
hostinec
O několik hodin později, když se za okny umolousaného hostince sešeřilo, došla fialovláska ladnými kroky ke dveřím pokoje, ve kterém zanechala dvojici geninů, a hlasitě zabouchala klouby.
"Je čas jít!" houkla přes dřevo, aniž by vešla dovnitř nebo zkontrolovala, zda tam ti dva ještě stále jsou.
"Počkám na vás dole. Všechno si sbalte sebou," rozdala jim pokyny, načež stejně ladným, nijak uspěchaným krokem zamířila ze špinavé chodby k vrzajícímu schodišti, po němž sešla až dolů do výčepu. Tam se zády opřela o vysoký pult, paže rozložila do stran a s potměšilým úsměvem na rtech sledovala fialovými oči ostatní hosty.
Inuzuka Kazuko
Tým Saito
V lese kus od tábořiště
Ve chvíli kdy došlo i šedovlásčině mozku to co už nějakou chvilku vnímaly její oči, zůstala stát snad ještě ztuhleji než před chviličkou. Možnost, že místo Saita stojí před dívkou kdosi maskovaný Henge dokonce i Kazuko se svou chvílemi až chorobně podezřívavou myslí rychle zavrhla. Teď spíš nemohla uvěřit svojí vlastní hlouposti a vystrašenosti.
Opravdu jí dokázala tolik vyděsit obyčejná srna a její vlastní sensei? Jistě... když se to vezme kolem a kolem, taky se nedá říct, že by tohohle podivného člověka znala nějak zvlášť dobře a dlouho, ale rozhodla se mu přeci svěřit svou důvěru. Copak v tom snad udělala chybu? A proč Egao tak výhružně vrčel? Jenom proto, že si ještě na novou společnost nezvykl..?
Kdyby Kazuko nebyla Kazuko možná by řekla něco na svou omluvu nebo dokonce prohodila nějaký vtip o absurdní situaci, která se právě stihla, přihodit, ale ona už Kazuko prostě byla a tak jen bez jediného slova sklopila oči k popadanému dříví, které upustila, mlčky uschovala svoje boxery zpět do pouzdra a jala se zkoumat, kolik ze dřeva, které se jí podařilo pracně vypaběrkovat je ještě použitelné. I potom co ho tak hloupě upustila do vlhkem nasáklé půdy.
Když se jí podařilo více méně zachránit ztráty a nasbírat jakž takž dostačující náruč dříví, vyrazila se svým šedým přítelem po boku. Nyní Egao nevykazoval sebemenší známky nervozity nebo toho, že by zaznamenal v okolí něco podezřelého, takže i dívka se opět upokojila. Když po příchodu zpět k tábořišti spatřila podivné Tennovo chování, ujistila se, že tentokrát nezopakuje svou nerozvážnost, nejprve odložila nasbírané dříví na bezpečné místo a teprve potom si s údivem začala prohlížet mladíka stojícího s obnaženou čepelí a neklidně se rozhlížejícího kolem sebe.
"Děje se něco?" překonala Kazuko své obvyklé konverzační schopnosti a pro jistotu spustila ruku k noze a začala znovu rozepínat pouzdro ve kterém nosila svoje boxery.
Právě se koukám na novou sérii Sherlocka, takže pro mě mějte pochopení a odpusťte mi až se budu chovat jako psychický labilní narušený magor...
(Ups, tak se vlastně chovám pořád. Ehm ehm... no... eh, raději to nechme být.)
Teku Naware
Přístav Kusake
Svým bizarním způsobem se mu přeci jen podařilo dvojici zastavit. Ještě stále funěl do prachu a kamínků na cestě, a snažil se popadnout dech. Zvedl o hlavu, a zadíval se krátce do očí Kary. Na Gokuovu hlavu neviděl. Cítil extrémní ponížení. Vyškrábal se pomalu na nohy, a při utišujícím se funění ze sebe smetával špínu z cesty. Přišlo to nejtěžší. Uvědomil si, že nějak bude muset zformulovat prosbu o to, jestli se k nim bude moct připojit. Z nějakého důvodu mu to přišlo ponižující, tedy hlavně z toho důvodu, jak asi musí vypadat, když sebou před chviličkou praštil o zem. Mnohem raději by si znovu dvakrát proběhl tryskem všechny ty ulice, než tady teď stát, ale situace si vyžadovala, aby něco řekl.
"Ehm... No... Nevím jak to říct... Ehm... Můžuvásnásledovat?" vychrlil ze sebe celý znervózněný Teku.
Okami Inuzuka & Yami
Tým Nekomi
Vesnička v zemi Ohně, les>hostinec
Jen se na něj usměje a poté se společně s Yami rozejde zpět do hostince. Poté co vyšli z lesa, tak hnědovláska všimla ihned vesničky a jen si otráveně povzdechla. Pravdou bylo, že se jí tam opravdu chtělo, že by raději zůstala v lese, kde byl takový klid a nikdo tam snad asi ani nechodil, protože za dobu co tam byli nikoho necítila.
Na jeho další větu jen souhlasně kývla hlavou. Když po chvíli dojdou k hostince a Yuu jim podrží dveře, tak se na něj usměje. Yami jen spokojeně zavrtí ocasem. Když dojdou do pokoje, tak si Okami lehne na postel a fena vyskočí na dívku. „Yami copak to děláš, jsi moc těžká, běž dolů,“ řekne mladá Inuzuka a dívá se na ní.
Yuu Haruko
Tým Nekomi
země Ohně, lesík u vesničky; hostinec
Yuu už se chtěl zeptat, ale Okami to udělala (bohudík) za něj. "Máš pravdu. Určitě už chcete vyrazit, co? Já docela taky," řekl a začal se zvedat ze své pozice. Chlapec udělal pár kroků a otočil se na dívku s fenou, jestli jdou taky. "Ale do toho hostince se mi moc nechce, ty lidi docela divně koukají..." Užíval si ten pohled na oblohu, když vycházeli z lesa, po dlouhé době měl docela radost. Svá předchozí slova doplnil za chvilku: "Ale oni nemají právo nás nějak soudit, neznají naše životy, čím sis prošla ty nebo já.." Po nějaké době si uvědomil, že tohle byla snad nejdelší doba, co byl bez svojí bo, a tak trochu znejistěl. Yuu, co děláš? Uklidni se, je to na pokoji a tam teď jdeme, opakoval si v hlavě. Už stáli před tou budovou a Yuu Okami podržel dveře a udělal komické gesto, kterým jí naznačil, aby vešla. Počkal, než projde i Yami a pak vešel i on. Stále kyselé obličeje ho zkoumaly, ale on se jen porozhlédl s nezaujatým pohledem a šel nahoru do patra. Když dorazili na pokoj, sedl si na postel a zkontroloval, zda všechno má. Pak slídil opět očima po pokoji.
Okami Inuzuka & Yami
Tým Nekomi
Vesnička v zemi Ohně, les
Na jeho slova se jen usměje a dále se rozhlíží po lese. Bylo tady tak krásně hlavě protože tady nebyli lidé, kteří by se na ní dívali tím nenávistným pohledem, jen kvůli tomu, že se stala nukeninkou.
Poté co se Yuu zeptá na techniku, kterou použila na Yami, tak se jen usměje. „To je přeměna člověk zvíře, jedna ze základním technik mého klanu“, řekne a poté se na na něj usměje. Poté se podívá co to zase Haruko vyvádí, ale nějak to nekomentuje.
Yami se k ní po chvíli vrátí a posadí se vedle Okami. „Neměli by jsme se pomalu vrátit zpět, kdyby už sensei chtěla vyrazit,“ zeptá se mladá Inuzuka. 'Doufám, že brzo vyrazíme na nějakou tu misi, už mě to nebaví, jen tak čekat,' řekne si pro sebe a podívá se na nebe.
Yuu Haruko
Tým Nekomi
země Ohně, lesík u vesničky
Svoje slova o mlocích řekl malinko víc nahlas, než původně chtěl, ale docela mu to ani nevadilo. "Já mám s mloky docela vyvinutý vztah, zvlášť, když jsou trochu větší než obvykle...," promluvil při pitvání kousku dřeviny a dále větu nerozváděl. Zkoumal ještě chvíli kůru ze stromu, občas se podíval na Okami nebo Yami, kde stojí. V jeho hlavě probíhala myšlenka: Ta kůra je docela čerstvá... Tenhle les je docela hezký. Okami se tu asi taky líbí. Stojí támhle. A hele, támhle jde Okami... Cože? Vypadla mu kůra z ruky a tvářil se malou chvíli trochu zmateně, ale potom pochopil, o co jde. Dívce muselo přijít vtipné jeho zmatení. To, že nemusí kočky, ho ani příliš nepřekvapilo. Ale tahle přeměna ano. "Působivé... To je nějaký druh klona? Nebo přeměny?," řekl s menším obdivem, když dívka rušila techniku, "Moment.". Jeho poměrně autistické myšlenky si zase šly, kam chtěly. Docela by mě zajímalo, jak ten les vypadá shora... Soustředil svou chakru do nohou a začal kráčet docela v klidu po stromě směrem nahoru. Nahoře vylezl do koruny a začal se rozhlížet kolem. Les nebyl zas tolik velký, ale docela příjemný. Až moc příjemný na "takovou" vesnici... "Jen jsem se chtěl podívat okolo. Zase můj podivný výkyv...," řekl Okami, aby ji "uklidnil", že není zas takový hyperaktivní autistický chlapec. Po nějaké době se usmál. Kdy vůbec sensei říkala, že se jde na misi?
Okami Inuzuka & Yami
Tým Nekomi
Vesnička v zemi Ohně, Hostinec
Okami se jen usmívám a občas se podívá na Yami a občas na Yuua. Po chvíli se Yami objeví s klackem a tak ho dívka hodí feně, která se pro něj ihned rozběhne. „Taky doufám, že začneme brzo bojovat,“ řekne milým hlasem a usměje se na něj.
Když se Yami vrátí tak jí opět hodí klacek. „Tak kdyby všichni bojovali stejně, tak by to byla nuda, nemyslíš,“ zeptám se ho a podívám se na něj. Když Yami zmizí za rohem, tak se mladá Inuzuka jen usměje a poté složí pečetě na Jūjin Bunshin. Poté je objeví Yami, která vypadá skoro stejně jako Okami. „Tak to já mám ráda, skoro všechny zvířata, akorát teda moc nemusím kočky a pavouky,“ řekne a poté se usměje na Yuua a zruší techniku, ve které je Yami a ta se objeví přímo před chlapcem.
Yuu Haruko
Tým Nekomi
země Ohně, lesík u vesničky
Podíval se na ně a obě vypadaly docela spokojeně. Fajn, to jsem rád, alespoň, že jsme odešli, bylo tam dost lidí, pomyslel si Yuu. Chtěl, aby mu dívka něco vyprávěla. Občas se na ni podíval, někdy se rozhlédl, jen aby zkontroloval, jestli je všechno v pohodě, protože Yuu se občas lekl i sám sebe. "Hm... Doufám, že brzy budeme bojovat...," promluvil o chvilku později, "Nejvíce mě na bojování fascinuje, jak každý bojuje úplně jinak a soustředí se na trochu jiné věci, zkrátka se mi líbí ty rozdíly." Chvíli přemýšlel, ale pak své chození sem a tam zastavil. Prohrábl si vlasy a zase se opřel o strom. Podíval se na fenku, jak všechno očichává a později i na dívku. Tohle bylo docela štěstí. Narazil jsem na sensei a docela příjemnou spolubojovnici se psem. Jen tak, zčistajasna, i když původně jsem chtěl jenom jíst. Sehnul se a sebral ze země malý úlomek kůry ze stromu. Začal ho zkoumat a přitom řekl: "Mám docela rád mloky." Usmál se.