Než se rozhodnete jakékoliv z níže uvedených míst navštívit, napište o svém úmyslu adminovi místnosti. Ne každé místo je tím, čím se jeví být, a tudíž budete nejprve potřebovat nějaké info, než se tam vydáte.
Tsuiraku Heki
Padající slza je vodopád na území země Ptáků, kde před léty zemřela Toki, feudální paní země Ptáků, při politickém atentátu. Říká se, že když je bezměsíčná noc, často ta je vidět jak její duch tančí na hladině. Ať už je to pravda nebo ne, toto místo se stalo symbolem pro ty, co věří, že v lidech existuje dobro a naděje.
Údolí zúčtování
Toto stinné údolí je zahaleno v mlze, která prakticky nikdy nemizí. Tato mlha je tak hustá, že je prakticky nemožné v ní bez nějaké oční techniky jako je Byakugan nebo Sharingan cokoliv vidět. Údolí zúčtování je proslulé nejen bylinou zvanou Rostlina oční léčby, která prý dokáže zázraky, jde-li o léčbu nemocí či zranění, týkajících se očí, ale také legendou, dle které je toto údolí útočištěm bytostí, připomínajících lidi, které prý nemají oči a chodí po čtyřech jako zvířata.
Kinumichi
Tato cesta je nejrychlejší spojnicí mezi Kumogakure, Konohagakure a Sunagakure no sato. Ikdyž není příliš pohodlná, je zdaleka nejrychlejší, ovšem je také oblíbeným tábořištěm banditů a pro uspěchané obchodníky často i smrtelně nebezpečná, proto se stala oblíbeným letoviskem všech silnějších ninjů s vražednými choutkami, kteří se sem chodí zabavit vražděním mnohdy nezkušených banditů, kteří sídlí podél cesty.
Karigoya
Karigoya je malé sídlo v jendom z bočních údolí Země démonů. Tamní půda je velice úrodná, což dokazují divoké lesy v údolí. Dlouhou dobu bylo toto sídlo, původně vytvořené jako letní sídlo kněžky, nepoužívané. Znovu obydleno bylo až před několika málo lety, kým, to však není známé.
Akagahara
Jedná se o palouček obehnaný skalisky, plný pastí a nástrah, který se kdysi využíval namísto chuuninské zkoušky. Každý, kdo se odtud vrátil živý, byl uznán chuuninem. V centru se nachází malá soška, které když se člověk dotkne či s ní pohne, spustí mechanismus, který aktivuje dřevěné loutky, které vylezou z úkrytů ve zdech a vrhnou se na dotyčného. Loutek je zde neznámé množství, takže je velice těžké se jich zbavit. Lze je však deaktivovat vrácením sošky na její místo.
Sora-ku
Zdánlivě opuštěné město. Ve skutečnosti zde ale kvete černý trh se zakázanými zbraněmi a technikami díky obchodníkům, kteří zde žijí a skrývají se před autoritami. Pocestní, co sem zavítají, buď dobře vědí, do čeho jdou, a nebo se obvykle nedožijí rána.
Díra
Jedná se o jakousi oázu kdesi na hranicích Země ohně, uprostřed jinak neúrodné pustiny. V jejím centru se kdysi nacházela vesnice Tonika. Podle legend byla Díra kdysi dávno svatyní s mnoha poklady. Někteří dokonce tvrdí že se v ní nachází mocný zdroj nadpřirozené energie. Dnes je však toto místo naprosto opuštěné. Lovci pokladů odtud už ukradli vše, co šlo, a víc se sem nikdo nevrátil.
Hora Katsuragi
Na vrcholku této hory se nachází malé sídlo bývalého klanu Tsuchigumo, který zde kdysi dávno střežil mocné kinjutsu, schopné srovnat se zemí plocho několik kilometrů velkou. Bariéra, která toto místo kdysi chránila, drží dodnes, a přesto, že je dávno známé, že ono kinjutsu již neexistuje, mají zdejší evidentně stále co chránit.
Stanice odměn v Zemi ohně
Tajné místo černého trhu, kde si námezdní lovci vyzvedávají odměny za své úlovky, tvářící se navenek jako pouhý obchod s občerstvením pro pocestné, dohlížející zároveň na chod zdejšího vedení vysokého napětí. Za jedním z pisoárů se ale nachází tajná místnost, kde probíhají všechny ilegální transakce a výkupy těl.
Ostrov přivolání
Ostrov na východ od Země ohně a na jih od Země blesků. V dávné minulosti zde skupina vědců experimentovala se všemi možnými živočichy ve snaze stvořit ultimátního tvora pro Kuchiyose no Jutsu, což se jim i podařilo. Jejích výtvor se jim ale vymkl a všechny je povraždil, načež byl později sám zabit skupinkou ninjů z Konohy. Od té doby je tento ostrov opuštěný. Kdo ví ale, kolik nezdařených experimentů se zde zabydlelo?
Údolí mraků a blesků
Údolí mraků a blesků se nachází na území bývalé Země blesků. Pahorek tu střídá pahorek, mezi nimiž se rozléhá rozsáhlá vodní plocha. Vzhledem k nadmořské výšce se zde také často tvoří mraky přímo u země.
Město Shukuba
Shukuba se nachází na území Země ohně, nedaleko Konohy. Toto město se zaměřuje prakticky jen a pouze na „turismus“. Nachází se zde nespočet motelů, veřejných domů, kasín a lázní. Kvůli blízkosti Konohy zde ale podsvětí moc nekvete. Pro ninju je zde nebezpečí v podobě peněz, alkoholu a žen však na každém rohu.
Ostrov Nanaku
Další ostrov na východ od Země ohně a na jih od bývalé Země blesků. Tento ostrov je proslulý bohatými zásobami léčivých bylin, ale také jedovatých rostlin. Ráj pro každého medika či traviče.
Bufet Kari života
Tato malá restaurace, ležící v Zemi řek, je rájem pro masochisty či milovníky opravdu pálivých jídel. Recept na proslulé Kari života se zde dědí a ani v současnosti nepřestává ničit chuťové pohárky hostů, co sem zavítají.
Sedmá fronta
Bývalé bojiště Čtvrté velké války ninjů. Pustina s podivnou, růžovou půdou, koncentrovanou poblíž jezera, kterému vévodí ocelová socha, připomínající odpočívajícího bůžka. Hrubé zacházení či prudký pohyb se zde nevyplácí. Ze země se totiž může zvednout mračno růžového prachu, který je jedovatý.
Ocelová socha je dutá, plná různých místností a chodeb, díky čemuž je často využívána lidmi na útěku či pašeráky.
Hrad Kazahana
Dnes již pouze trosky kvůli požáru, který před mnoho lety hrad Kazahana zachvátil. Říká se, že je v této zřícenině v Země sněhu ukryt poklad, ale málokdo tomu věří.
Tréninková jeskyně
Opuštěné sídlo neznámého šlechtice, které dnes již neslouží nikomu, leda náhodilým pocestním či těm, co hledají klid na sebezdokonalování. Většina prostor je vyhloubena ve skále a dřevěný zbytek je relativně zachovaný, skýtající celkem pohodlné bydlení i po tolika letech, za což může možná to, kolik dočasných majitelů se zde vystřídalo a komplex používalo.
Stanice odměn v Zemi země
Tato věž, působící navenek jako poutní místo, plní stejý účel, jako stanice v Zemi větru. Běžný poutník si zde může odpočinout a posilnit se, ti zasvěcenější si přijít na nemalý peníz.
Rouran
Z kdysi majestnátního království v Zemi větru velikosti města dnes zbyly jen trosky. Podle legend se zde nachází brána do minulosti.
Les Jofuku
Les rozléhající se na stejnojmenné hoře na hranicích Země ohně. Povídá se, že je prokletý. Co se ale ví jistě, je, že zde roste bylina Jofuku, která prý dokáže divy, jde-li o výrobu léčiv na šlachy, vazy, svaly a kosti.
Východní, velká, písečná duna
Opuštěná duna kdesi v Zemi větru, které dominuje obrovský, plochý kámen, který byl kdysi dávno využíván Orochimarem jako jeden z jeho úkrytů. V ne tak daleké minulosti se zde ukrývala banda nukeninů, když unesli feudálního pána Země větru, než byli zlikvidování ninji ze Sunagakure.
Ostrov Mokuzu
Ostrov ve tvaru měsíce, kde si cestovatelé doplňují zbraně a zásoby. Je sídlem podsvětí a černého obchodu. Lapkové si zde rádi smlsnou na jakémkoliv neopatrném mořeplavci, který sem zabloudí, aniž by věděl, co za ostrov to je. Kdo při příjezdu nedá tajný signál, riskuje být potopen a oloupen.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les poblíž přírodního onsenu
Tamaki znovu potřel maso bylinkovou směsí, oheň příjemně zasyčel a do vzduchu se zvedl další opar příjemné šťavnaté vůně.
Mladíka trochu otravovalo, že jsou všichni zticha, nicméně to asi bylo logické. „No tak, jouchan, to nám ani neřekneš svoje jméno?“ zkusil promluvit na černovlásku, zatímco šťouchal do flákoty. ‚Takhle tu budeme půl dne,‘ zaúpěl v duchu. Nedalo se nic dělat, musel použít chakru. Zkušeně složil pár pečetí a přiložil ruku na maso. To náhle začalo vonět ještě víc.
„Tak, hotovo!“ pronesl nakonec s úsměvem a vytáhl kunai, kterým začal porcovat pečeni a pokládat ji na připravené velké listy, sloužící jako talíře. Nakonec každému nakrájel dvě brambory opečené ve slupce a porce rozdal. „Nechte si chutnat,“ usmál se. Hikari její list podal pomaleji, aby si ho mohla přebrat. Už si stihl všimnout, že i přes její slepotu se dokáže poměrně dobře orientovat.
„Takže,“ načal po chvíli mlaskání a pochutnávání. „Družina se mi zase obměnila. Nechcete mi o sobě něco říct? Potřeboval bych vědět, před čím vás mám chránit.“
Teku Naware
Tým Goku
Ulička
"Omlouvám se, pokud jsem vás nějak urazil..." řekl omluvným tichým tónem, a pak sklopil pohled ke špičkám bot. Přemýšlel o tom, jestli má tomu člověku věřit. Důkazy o tom, že s ním nemá žádné zlé úmysly, zněly celkem přesvědčivě a logicky. Nakonec usoudil, že ten člověk přeci jen vypadal důvěryhodně, ale rozhodl se zeptat na ještě jednu věc, kterou si chtěl úmysly cizince ověřit.
"Ovšem... Proč? Proč přesně jste se rozhodl mi pomoct?" zeptal se znovu cizince. Byly v tom jen jeho oči, nebo něco víc? To byla ještě jedna otázka, kterou chtěl zjistit, co je ten člověk zač.
Toriko
Tým Goku
Dílna pana Tsubasi
Zelenkavé oči, které ze zabláceného obličeje Toriko v přítmí obchůdku přímo svítily, se upřely do tváře staříka, přičemž rukou sjela ke svému opasku a bez jediného slova z něj vytáhla srolovaný plakát. Ten vzápětí před sebou roztáhla a zapíchla do něj svůj ukazováček.
"Hej, ojii-chan," zachrčela, načež se nad svým vlastním hlasem pozastavila a na několik vteřin tak znovu zmkla. dlaní si zakryla na okamžik ústa a po hlubokém odkašlání zapíchla prst zpátky na plakát.
"Jste to vy?"
Když přikývnul na souhlas, svěsila paži zpátky podél těla.
"Potřebuju dřevo. Kvalitní dřevo," oznámila starému prodejci, jako by to byl v jeho obchodě naprosto běžný požadavek a kolem byly místo vyřezávaných obrazů, úhledného nábytku a loutek jen špalky z různých stromů.
"Třeba ze sakury, tak dvacet let, ať není moc vyzrálý," informovala staříka pro lepší představu o tom, co vlastně shání. Terpve až poté, jako by do ní udeřil blesk, se natočila k muži bokem a rozhlédla se po vystaveném vyřezávaném nábytku, dřevěných obrazech na zdech a figurkách starých samuraiů, ninjů nebo geish na druhé straně, kam se vzápětí trhnutím obrátila. Nakonec se očima vrátila zpátky k brýlatému muži a překvapeně zamrkala.
"Vy jste řezbář!" vyhrkla objevně, přičemž se jí v obličeji objevil široký, zubící se úsměv.
"Tak to víte úplně přesně, co potřebuju, že jo, ojii-chan!"
Cizinec, pan Tsubasa, Shou
Země Čaje, městečko Hama
Muž povytáhl obočí.
„Zajímá tě, jestli mi můžeš věřit?“ zopakoval po Tekuovi a krátce se odmlčel, jako by přemýšlel.
„Tvé oči vzbuzují pozornost všech kolem tebe chlapče, čehož nikterak nedbáš, takže mě trošku překvapuje, že ses zrovna nad mým zájmem pozastavil. Nicméně... Právě teď jsi hledaný člověk, ti, kterých ses držel, tě, jak jsem tak slyšel, právě zavrhli, takže nemáš nikoho, kdo by ti mohl pomoci. Já tě tu našel samotného, v temné uličce, a přestože jsem mohl, nezaútočil jsem na tebe, ani jsem tě nepředal strážím. Pokud jsi vážně přesvědčený, že ti tam venku právě teď bude lépe samotnému, jen běž, běž a pokus se slepit dohromady střepy, na které se ti tvůj svět rozbil,“ pronesl muž s rukama založenýma na prsou, aniž by při tom hnul brvou.
„E-Eh!? Slečno, jste v pořádku...?“ přišel mezitím k Toriko pan Tsubasa, která se jako nějaké youkai zjevila uprostřed jeho dílny.
„Shou, běž, doběhni slečně pro ručník a udělej jí čaj,“ vyzval řezbář hnědovlasého učně, který na blondýnku civěl podobně zaraženě jako on, načež se mladík probral, horlivě přikývl a vystřelil provést, oč byl požádán.
Teku Naware
Tým Goku
Městečko Hama
"Přítel?" zopakoval Teku a stále se díval na onu osobu. Působila na něj jinak, než kdokoli jiný, koho v poslední době potkal. Ten muž k němu mluvil jinak. V jeho hlase neslyšel pohrdání. Neslyšel v něm strach - vlastně žádnou negativní emoci. Působil také klidně - nebyl poťouchlý, ani vzteklý jako Goku, dětinský jako ta podivná bloncka a nepřipadal mu ani jako Kara... Působil na něj takovým zvláštním a vlastně i přívětivým pocitem, který nedokázal popsat... Jeho společnost mu rozhodně nebyla nepříjemná. Pak si ale Teku vzpomněl na Taku a jeho pokus o únos. To v něm náhle vzbudilo opatrnost a podezření.
"Přítel - to se snadno řekne. Pochopte - k cizincům, ve kterých mé oči vzbouzejí zvlášť velkou pozornost mám určitou nedůvěru... Chtěl bych vědět, proč vám mám věřit? Chci se totiž ujistit... Chci vědět, jestli jste opravdu přítel, nebo se za něj jen vydáváte," řekl tiše Teku, a stále hleděl do tváře onoho člověka.
Hikari
Les poblíž přírodního onsenu
Když Shiori Hikari předběhla s návrhem se přesunout, nebylo víc co dodat a tak zůstala černovláska mlčet, rychle si ještě doplnila vodu z potůčku, a následovala skupinku pryč.
Tamaki se postaral, aby je nikdo nemohl vystopovat, což udělal na „potulného umělce“ opravdu výtečně, načež rozdělil úlohy a sám se pustil do přípravy masa.
Po Hikari se nic nechtělo, což dívka opravdu ocenila, a tak si jen sedla do seizy na zem a unaveně vydechla.
„Oslovil jen ty dva... Takže je ten třetí vážně...?“ přemýšlela o té zahalené hoře, která se chovala, jako nějaký soukromý sluha toho kluka. Nemluvil, zblízka působil podivně ztuhle a tvrdě, dupal, jako by vážil snad tunu a Tamaki ho ani neoslovil, jako by to vůbec nebyla osoba. Mohla to být tedy vážně jen nějaká technika toho chlapce s natahovacími končetinami? Konec konců, ti tři byli bez pochyby ninjové, takže by to nebylo nic neobvyklého.
„Vážně, co jsou zač...?“ zamračila se Hikari mírně, odšpuntovala čutoru, kterou vytáhla z taštice za pasem a napila se.
Když bylo vše připraveno a maso se peklo na ohni, kolem kterého se skupinka usadila, zavládlo ticho.
Shiori se k prolamování ledů neměla, jen zkoumavě pokukovala po Hikari, která mlčela rovněž.
Černovláska by konverzaci s cizinci nezačala tak jako tak, a teď si její pozornost navíc upoutala nádherná vůně, linoucí se z flákoty nad ohněm. Už když se Tamaki pustil do přípravy masa Hikari poznala, že je na vaření po cestách až prapodivně dobře vybavený. Koření, kterým maso ochutil, byla skvělá volba, která dívčin čich dráždila o to víc, když se maso začalo péct.
„Co... Co je ten člověk zač?“ polkla Hikari nashromážděné sliny v ústech a sevřela svůj ukořistěný svitek v dlaních pevněji. Od té doby, co na ni ti tři narazili, ho nepustila z ruky.
Shiori Asakawa
Les poblíž přírodního onsenu
Všichni se přemístili dál od místa napadení. To Shiori pomohlo trochu zmírnit napětí v těle. Ještě stále nevěřila, že ti chlápci jen tak zdrhli a nechali je samotné v lese. Ale nakonec se zcela uklidnila a věřila Tamakimu, že dobře zakryl stopy. Odložila chrastí k budoucímu ohni, a pak šla s Razakim pro větší kusy dřeva na táborák. Přece jen na upečení masa toho bude zapotřebí víc. Sbírali dřevo mlčky. Razaki ho jen objevoval a obr sbíral a nosil. „Ty jo, teď by se mi taky hodil takový pomocník,“ posteskla si Shiori. Nakonec se zahloubala do myšlenek o minulém boji a automaticky dál hledala dříví. Když toho bylo hodně společně s Razakim rozdělali oheň.
Tamaki mezitím připravil maso. Oheň, už krásně plápolál a hřál. Shiori si sedla k ohni s nohama pod bradou, které následně objala. Oheň ji začal příjemně hřát a ona mohla sledovat opékající se maso. Po chvíli začalo krásně vonět a všem se určitě začali sbíhat sliny.
Nechtělo se jí začít první s rozhovorem, jelikož nevěděla, co teď říct. A také čekala, zda se ta nová ujme slova. Shiori si ji zatím prohlížela.
Toriko
Tým Goku
lázně, dílna
V okamžik, kdy se z Otenby stala druhá Kara, se Toriko viditelně zarazila, načež mezi černovláskou a ted i druhou černovláskou několikrát přeskočila očima. další ninja! Plavovláska se znovu naježila a s rychlou otočkou vydupala z lázní zpět na ulici, kde ještě pořád padal hustý déšť. Toriko stočila obličej k nebi, na které se zamračila úplně stejně, jak se mračily mraky na ní, a podívala se zpět k zemi.
"Jednou do prava a po třetí zase doprava," zamumlala si pro sebe cestu, kterou jí poradila dívka za recepcí, načež se zaražením hlavy mezi ramena vyrazila prudkým krokem vstříc svému cíli.
Ulice z udusané hlíny byla už celá rozblácená díky vydatnému děšti a okolní domy působily smutným, šedivým dojmem. Celé okolí bylo opuštěné a na první pohled pochmurné. Nic z toho ale Toriko ani nenapadlo. Jediná její myšlenka se zarputile motala kolem návodu, kudy trefit do dílny toho člověka z plakátu. Proto si ani nevšimla velké kaluže, do které dupla, až jí bahno vystříklo až do obličeje.
"Pffff, bleh- blah-" zaprskala Toriko, aby dostala zbytky špinavé vody a bláta alespoň z pusy a se zamřečením si rukávem otřela obličej. Tím však docílila pouze toho, že těch pár kapek rozmazala po větší ploše.
"Grrrr," zavrčela Toriko jako vzteklý pes, když se jí podařilo alespoň bláto vyfrknout z nosní dírky, a ve třetí ulici zahnula vpravo. Konečně se tak ocitla u obchodu s velkou výkladní skříní, kde stály dřevěné výtvory a na tabulce bylo jméno jejich výrobce. Toriko rukou pleskla do promáčeného hadru, jež visel nad vchodem a se zařinčením zvonku vešla dovnitř. Její nahrbený, podupávající zjev, ze kterého sršela voda na všechny strany, připomínal díky zamračenému, zablácenému obličeji a rozčepýřeným vlasům, z nichž jako pes otřepala přebytečnou vodu, spíše nějaké yokai, než docela hezkou dívku.
Shi
Tým Nekomi
Skalní aréna
I přes výzvu té ženy byl samozřejmě napjatý v jednom kuse. Pořád si musel uvědomovat, že proti němu stojí tři lidé, pravděpodobně znalí v boji.
Znovu překontroloval okolí. To, že by tu byl někdo jiný bylo více než nepravděpodobné. Tolik nepřátel ještě neměl. A kluk s holkou nevypadali, že by se stavěli do formace, která by, byť vzdáleně, připomínala past.
"Jakou nabídku?" zeptal se nakonec. Nehodlal se s ženou přebíjet v tom, kdo by koho sejmul, jak rychle a kolik by mu k tomu stačilo úsilí. Bylo dost možné, že byla zkušenější a silnější, jenomže to nemusela být záruka výhry.
Jen ta její tajemnost ho neuvěřitelně provokovala. Chtěl už vědět, na čem vlastně je.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
Protentokrát se Razaki rozhodl, že by se mohl zachovat slušně. Nechal tedy ostatní, ať si promluví a do jejich rozhovoru nezasahoval. A to i přes to, že by se mohl klidně vysmívat slepé dívce, protože lhala o tom, že nemá hlad.
*Patří jí to. Nemá být zlá.* ušklíbl se, ale hned se zase vrátil do "já sem slušný a spořádaný kluk" výrazu.
Jelikož vůbec netušil, jak se zpracovává maso, byl rád, že musel jen nasbírat dříví. On hledal, golem sbíral a odnášel. Zanedlouho měli dřeva na rozdávání.
Byl rád, že už jsou zase všichni kamarádi. Teď si posedí u ohně a všechno bude mnohem lepší, než kdy dřív. Kamenný kamarád byl sice skvělý, ale živá společnost je vždycky zajímavější.
Cizinec, Osazenstvo lázní
Země Čaje, městečko Hama
Muž chlapci chvilku neodpovídal, což mohlo působit jisté napětí, ale nakonec se pousmál.
„Přítel,“ odvětil prostě, načež přes rameno zkontroloval situaci na ulici.
„Možná si zabil lotra, ale bez odznaku a patřičných okolností to z tebe činí vraha, chlapče, a to navíc takového, kterému z rukou lezou divná lanka a jehož oči mají barvu krve. Nic moc kombinace, pokud chceš, aby ti dali lidi pokoj,“ stočil muž pohled zpět ke chlapci a naklonil hlavu mírně do strany.
„E-Eh...?“ zamrkala mezitím recepční v lázních, když se na ni Toriko tak osopila.
„T-To sice nemáme, slečno, ale my podobné záležitosti řešíme s našimi zákazníky obvykle osobně. Naše klientela to obvykle chápe...“ snažila se s cukáním v koutku oka udržet svůj asertivní úsměv.
To, co ale udělala Kara, ji sebralo vítr z plachet úplně.
„H... Hai... Asi ano, slečno...“ hlesla zkoprněle Chiyoko, těkající pohledem z jedné Kary na druhou, načež té pravé roboticky podala klíč od pokoje.
„Pokoj číslo 10, přeji Vám hezký pobyt...“ popřála černovlásce ze setrvačnosti.
Kara Momochi
Tým Goku
lázně
Musela uznat, že to uvnitř měli vcelku pěkně zařízené. Rozhodně to tedy bylo lepší, než sedět venku v dešti a klepat kosu. Po chvilce zírání na recepční se rozhodla si to kolem trochu obhlédnout a tak ani nevěnovala pozornost tomu, co tam Toriko a dívka řešily. Věděla jen, že to bylo něco ohledně nějakého plakátu, který s sebou blondýnka už od oné scény v hostinci táhla, ale nijak víc se nezajímala. Po chvilce šmejdění kolem se rozhodla vrátit. Nastal však menší problém. Dle pravidel lázní, zde očividně nesměli být ubytovaní psi, což dávalo smysl, neboť si lázně museli uchovávat čistotu z hygienických důvodů. Toriko byla proti a snažila se s recepční dohodnout, ale něco takového bylo na Inuzuku až příliš otravné.
Jen tiše složila pečeť, načež se objevil obláček dýmu, který postupně začal mizet a odhalovat dvě těla. Přímo před jejich očima vedle sebe stály dvě Kary, které si to teď obě nakráčely přímo k pultu.
"Tak, teď je to v pohodě, ne?" Ušklíbla se černovláska a sebejistě nastavila ruku pro klíče od pokoje.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Inuzuka Kazuko a Egao
Tým Saito
Tábořiště
Při Saitových nedbale pochvalných slovech dívka zvedla hlavu, aby zachytila případnou nespokojenost nebo ironii v mužově výrazu. Jediné, čeho si ovšem stihla všimnout, byl jeho znepokojivý úšklebek, když poznamenal, že lékařská technika se dívce již brzy bude hodit.
Zatímco jedli, vykládal Saito mladíkovi, v čem bude spočívat jeho trénink. A Kazuko vzápětí pochopila, co naznačoval svým škodolibým úsměvem. Při pouhé představě tak tvrdého tréninku dívce přeběhnul mráz po zádech. Bylo jí Tenna líto. Na druhou stranu se začala ještě víc stydět za svoje mizerné výsledky. Zatímco Tenno se bude dřít do krve, ona si tu bude cvičit svoje pitomé plamínky. Umanula si, že se musí co nejrychleji posunout na lepší úroveň.
Jídlo do sebe hodila mlčky a rychle a svou misku umyla vodou a hrstí nejméně pochybných travin, které našla. Potom si přidřepla k Egaovi a pošeptala mu do ucha, ať na chvíli přestane s tréninkem a jde se podívat poblíž tábořiště, jestli se pro něj nenajde nějaká menší kořist. Pro případy nouze u sebe Kazuko nosila sušené maso, ale i s tím musela šetřit.
Zatímco vlk odběhnul tiše mezi stromy, dívka si sedla kousek od ostatních a začala znovu a mnohem usilovněji trénovat. Aby se stihla naučit dělat pořádně alespoň ty stupidní plamínky. Zlobila se na sebe tolik, že se ani nedokázala pořádně soustředit. Modré ohýnky třepotavě poskakovaly a nechtěly ani na chvíli zůstat na jednom místě, takže se musela takřka násilím donutit zklidnit, dýchat zhluboka a začít znova.
Prostě nemysli na to, že jsi tak k ničemu a dělej, jakoby tohle byla kdovíjak důležitá a užitečná technika. Snaž se víc. peskovala se šedovláska v duchu.
Právě se koukám na novou sérii Sherlocka, takže pro mě mějte pochopení a odpusťte mi až se budu chovat jako psychický labilní narušený magor...
(Ups, tak se vlastně chovám pořád. Ehm ehm... no... eh, raději to nechme být.)
Teku Naware
Tým Goku
Městečko Hama
Teku stále máchal hrst peněz v kaluži, přičemž je každou chvíli vytáhl, prohlédl si výsledek, a když zjistil, že na nich stále lpí krev toho otrapy z té hospody, zase je strčil zpátky a pokračoval. Po nějaké chvíli červená životodárná tekutina z bankovek opravdu pustila, takže je naposledy vytáhl a pak s nimi zatřásl, aby z nich dostal část vody. V tu chvíli ho přerušil povědomý hlas. Teku se zarazil, a očima pomalu sjížděl dopředu, kde spatřil čísi nohy. Za ním byla v uličce natažená nějaká látka, taky povědomá, poněvadž se o ní učil na akademii, ale nějak si na tu techniku nemohl vzpomenout, už jen proto, protože ji nepoužíval. Pohlédl výše, očima přejel nohy, hruď, a spatřil jeho tvář. Pak vstal a podíval se mu do očí. Chvíli na toho člověka zíral, než se zmohl na jedinou otázku.
"Kdo jste?"
Toriko
Tým Goku
lázně
Sledovala vyplašenou dívku za recepcí s doširoka rozevřenýma očima a se zcela vážnou tváří, zatímco bedlivě naslouchala její odpovědi. Tohle byla zásadní informace, kterou nutně potřebovala vědět. A nejlépe hned.
"Takže doprava a zase doprava," kývla rázně hlavou, když jí Chiyoko vysvětlila cestu, načež s důležitým výrazem plakát opět srolovala a zastrčila si jej zezadu za opasek. Ihned na to se měla k odchodu. Poznámka Chiyoko o psovi Kary ji však zadržela na místě.
"Ha?" otočila se na dívku znovu s obočím vytaženým až na vršek hlavy.
"A kde máte ceduli, že sem žádný psi nesměj? Venku žádný cedule nemáte! Až na tu velkou s cenama," natáhla paži do strany s nataženým ukazováčkem, směřujícím přímo ke dveřím.
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les poblíž přírodního onsenu
Tamaki nevypadal, že by utržil nějaké zranění. Zřejmě byl zvyklý dostávat daleko větší kouře. Opravdu. Otcové hezkých slečen byli děsivější než nějací nukenini!
Hikari se měla k odchodu, což se muži moc nelíbilo. Evidentně se teď stala trnem v oku blízké vesnici a on ji nechtěl nechat samotnou. Naštěstí rozhodl dívčin žaludek, když roztomile zakručel. Mladík se udržel, aby se nezačal rozplývat, a zachoval si milý výraz. „To bys rozhodně mohla. Možná i měla.“
Shiori mezitím přišla s námitkou. „To je skvělej nápad, Shiori-chan!“ uhodil se pěstí do dlaně. „Měli bychom se přesunout.“
Odběhl pro maso a zanedlouho se utábořili o kousek dál. Tamaki si dal opravdu záležet, aby zamazal všechny stopy. „Takže Shiori-chan, Razaki, nasbírejte dříví. Slečna si mezitím odpočine a já naložím maso.“
Hikari
Les poblíž přírodního onsenu
Při Razakiho otázce se zamračila a sevřela kunai pevněji.
„Neopovažuj se mě srovnávat s těmi... zrůdami!“ odvětila chladně a znechuceně, div poslední slovo nevyplivla, aniž by ruku s nožem svěsila.
Naštěstí se do toho ale vložil i Tamaki, který situaci relativně zklidnil.
Když ze sebe vysypal cosi nesrozumitelného, stekla černovlásce po hlavě pomyslná kapka. Mladý muž se ale rychle opravil a vysvětlil jí, proč vlastně zasáhl, načež stekla Hikari po hlavě druhá. Takový důvod totiž opravdu nečekala. Bylo ale možné, že to myslel vážně...? Kdyby jí chtěli ublížit nebo ji okrást, měli by k tomu teď ideální příležitost. Byla vyčerpaná a zesláblá, a navíc tu byla sama, zatímco oni byli čtyři. Lepší šanci už ani dostat nemohli, a přesto ji nevyužili. A ještě jí nabídli jídlo, aniž by se na cokoliv ptali. Kromě toho tvrzení s bavičem se zdálo, že neměla důvod jim nevěřit.
„Děkuji vám mockrát za záchranu,“ prolomila Hikari po několika vteřinách konečně tíživé ticho a uvolnila se, načež i kunai uložila, „ale na jídlo nezůstanu. Musím jít dál a navíc ani nemám hla-,“ chtěla odmítnout Tamakiho nabídku, jelikož měla svou hrdost, která nebyla zrovna malá, ale do řeči jí skočilo zakručení vlastního žaludku, který s jejím téměř nevyřčeným prohlášením rozhodně souhlasit nemohl.
Černovláska zrudla.
„... Dobrá, možná bych si mohla chvilku odpočinout...“ opravila se po menší odmlce, když jí ruměnec vyprchal z lící, a odvrátila tvář mírně stranou.
Cizinec, Osazenstvo lázní
Země Čaje, městečko Hama
Když Teku vyšel z hostince, Goku byl už dávno pryč. Kam se ale poděl, to mohl černovlásek jen hádat.
Když se poté v jedné z postranních, temných uliček pustil do „praní peněz“, chvilku na to na něho padl jakýsi stín.
„Slovo ‚nenápadný‘ ti asi moc neříká, co, chlapče?“ zeptal se ho muž, za nímž šlo rozeznat látku používanou na Kakuremino Jutsu, nataženou od jedné zdi uličky k druhé.
Když si ho Teku blíže prohlédl, mohl v něm poznat toho chlápka, co ho předtím potkal na ulici a který se velice podivně zmínil o barvě jeho očí, když ho míjel.
Když onen cizinec ztichl, mohl mladý nukenin za jeho zády zaslechnout dusot a hlasy, které podle všeho patřili zdejším strážím.
„To hledají tebe,“ řekl muž, sledující Tekua hodnotícím pohledem, zatímco oba kropily kapičky deště.
Před tím se mezitím podařilo Toriko s Karou a Otenbou konečně najít útočiště v lázních.
„H-Huh?“ zamrkala překvapeně Chiyoko, dívka, která předtím Toriko na rozkaz své šéfové žádala, aby jim před lázněmi nevyřezávala, když do lázní blondýnka tak hyperaktivně vpadla, načež opět zmizela, jen aby se vzápětí vrátila s nějakou černovláskou a psem.
„H... Huh...?“ vyvalila na Toriko Chiyoko za recepčním pultem oči ještě víc, když před ní dívka plácla nějaký plakát a bafla na ni otázku, která hnědovlásku donutila shlédnout.
Když se recepční na plakát zadívala, poznala v něm reklamu na řezbářskou dílnu pana Tsubasy, který dovedl ze dřeva dle plakátu vyřezat cokoliv, ale specializoval se především na dýmky.
„T-Tam se dostanete, když se dáte venku doprava a na třetí křižovatce zahnete opět doprava. Dílnu Tsubasy-san určitě nepřehlédnete, slečno,“ sdělila blondýnce Chiyoko mírně zkoprněle, jak se dostat k jejímu cíli, načež se zahleděla na Karu.
„Takže pro vás bude jeden z těch dvou dvoulůžkových pokojů, slečno? Dobře. Obávám se ale, že zde mazlíčkům našich zákazníků pobyt neumožňujeme...“ usmála se na Karu hnědovláska omluvně, když si všimla Otenby.
Yuu Haruko
Tým Nekomi
Skalní aréna
Pro jistotu... Pro jistotu si ji nechám v ruce. Podle mě zatím nezaútočí, ale člověk nikdy neví. Sledoval ho. Několikrát si ho přeměřil pohledem. Vypadal jako shinobi, ale Yuuovi se nepodařilo identifikovat nic moc dalšího. Možná to bylo tím, že lidi podle vzhledu neodhadoval. Sám věděl o podceňování na základě vnějších informací dost.
Po Okamině dotazu se na ni zamyšleně podíval. No, jako jsme nukenini... I když... Jsem jím i já? Nejsem ze skryté vesnice, lidé z mojí malé vesničky jsou pravděpodobně vyvražděni... Označil bych se za poustevníka. Jo. To jsem. Ale taky bych tu svým způsobem neměl být, zabýval se Yuu svým vnitřním dilematem.
Nabídku? Co když... Vezme ho s námi? Nemohl tuto ideu zamítnout. Sám byl členem jejich uskupení chvíli. Opět se pustil do pozorování svého soupeře. Spustil se do mírného podřepu, což působilo podivně, ale pak se zas narovnal. Často dělal podivné pohyby, nebylo to ani tak nezvyklé.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
Stalo se to, co Shiori očekávala. Po tváři se jí rozlil milý úsměv. Pak zaslechla Tamakiho. Nejdřív měla strach, že byl zraněn do čelisti a teď huhlá. Ten se, ale opravil a Shiori si oddechla. Dobrý, nic mu není. Stejně ta rána, co dostal musela být dost silná. Proto ho očkem pro jistotu zkontrolovala. Po kontrole se zas soustředila na rozhovor.
Tak jako Razaki, byla i ona zvědavá, jak se Tamaky vyjádří. S velkým očekáváním poslouchala. Nakonec té nové Tamaky nabídl, aby s nimi zůstala. Shiory to nezaskočilo. Zaprvé, Tamaky byl opravdu milá duše. Zadruhé, holčina vypadala dost bídně a vyčerpaně, ale podle všeho nebyla vážně zraněná. A vlastně zatřetí toho celého divočáka fakt nesní a je škoda, aby se zkazil.
Opětovala úsměv Razakimu. A pronesla: „Tak se někdo postarejte o to maso, já zatím rozdělám oheň.“ Nechala je tam a odešla na kraj lesa posbírat nějaké chrastí pro nový táborák. S nasbíranou otepí dřeva ještě houkla na Tamakiho: „Tamaki-san, je dobré zůstávat na tomto místě, kde nás ti chlápci přepadli? Nebude lepší jít někam jinam?“
Teku Naware
Tým Goku
Restaurace, městečko Hama
Když Teku odpověděl, doufal, že už bude klid, ale to se zmýlil. Hromotluk se opět rozzuřil a začal na rudookého chlapce řvát. Možná že ten člověk měl pravdu v tom, co říká, a Teku byl jen příliš hrdý a rozzuřený, než aby si to uvědomil. Možná to byl také nesmysl způsobený opilostí tohoto muže. Mohlo to znamenat cokoli, a to Tekuovi nedovolilo odpovědět, protože se to snažil nějak přebrat. Každopádně tato záplava hromotlukových pocitů ohledně smrti, ještě k tomu stvrzená hněvivým řevem způsobila, že Teku zůstal na nějakou chvíli stát na místě jako přiražený, a na obrův odchod nijak nereagoval. Díval se do zdi naproti sobě. Do této hromady pocitů o smrti se začaly míchat vzpomínky na den, kdy bezmocně přihlížel zabití svého otce. Sám věděl, jakou bolest zanechává smrt - jemu trvalo dost dlouho vzchopit se. Navíc zůstal sám jako Nukenin, ještě k tomu malého vzrůstu a s rudou barvou očí. To vše lidi naplňovalo předsudky a jen velice zřídkakdy to budilo respekt, a ani lítosti se nedočkal. To, že už mu nezůstal jediný člověk, kterému se mohl svěřit, kterému mohl věřit a který by ho podpořil v těžké chvíli v něm spolehlivě hasilo veškeré pozitivní pocity a zanechávalo v něm jakousi nelítostnost a prázdnotu. Jak tam stál, přebíral si ty pocity a vzpomínal, na tváři chlapce se začaly objevovat slzy. Byly to slzy bolesti - ovšem nikoli bolesti způsobené ranou na ruce, ale bolesti vnitřní. Emoce se v něm mísily a jejich rychlé střídání nijak nenaznačovalo tomu, že by se měl uklidnit. Ještě chvíli stál na místě bez hnutí, pak jen pohnul jednou rukou k druhé a zaryl si nehty do kůže. Lehce sykl a zdálo se, že se už trochu probral. Po tváři mu přestaly kanout slzy. Rozhlédl se po místě, kde stál, pak se sehnul, posbíral pomačkané a zakrvácené bankovky válející se po zemi a prohlédl si je. Snažil se ubránit úvahám, jestli má lidský život opravdu hodnotu pár zmuchlaných penízů, a pak si řekl, že takhle zakrvácené by je opravdu neměl nikdo vidět, jinak by vzbudily podezření. Vyšel tedy ven z restaurace, šel pomalu po cestě, rozhlížel se okolo a zamířil do jedné boční uličky, v níž spatřil menší kaluž. Tam si klekl a začal hrst bankovek v kaluži dešťové vody máchat, přičemž sledoval, jak krev z peněz pomalu mizí.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
Zastavil se těsně před špičkou kunaie, právě v momentě, kdy mu konečně začaly zase normálně fungovat oči.
"Co to děláš? Jsi snad stejně zlá, jako oni?" překřížil ruce na prsou a ustoupil dva kroky od ní.
*Proč ji honili? Utekla jim ze hry na slepou bábu?* uvažoval s přemýšlivým výrazem ve tváři Razaki. Ta holka se mu přestávala líbit. Nebyla přátelská.
Nechal mluvit Tamakiho. Přeci jen, byl starší, a když starší mluví, tak on by měl mlčet. Jen přikyvoval při slovech jako "svěřenci" nebo "prase nezvládneme celé."
Ztráta sympatií k dívce se zavázanýma očima ale Razakimu dovolila opět převést svou pozornost k Shiori.
*Dovolí mi získat její srdce?*
Při té myšlence se neubránil úsměvu směrem ke své kolegyni.
Okami Inuzuka & Yami
Tým Nekomi
Skalní aréna
Dále stojím na místě a dívám se na ostatní přítomné. Když se otočím a podívám se okolo, tak si všimnu Yuua, tak se na něj pousměju a následně si všimnu, že si vzal do rukou svou Bo. 'No myslím, že je to zbytečné mít v ruce zbraň, nevypadá, že onen kluk by chtěl útočit,' řeknu si pro sebe.
Když onen kluk, řekl, že tady taky nemáme být, tak se na něj jen podívám. „Proč si to myslíš,“ řeknu neutrálním hlasem.
Následně se podívám na sensei, která na něj začne mluvit. 'Takže opravdu chce, aby se přidal k nám do týmu, no jsem zvědavá, jestli na to kývne,' řeknu si pro sebe a následně se pomalu rozejdu k Yami, které je blíže k onomu klukovi a poté už mlčím a jen je sleduju.
Kara Momochi
Tým Goku
"Pitomej déšť. Pitomí lidi." Dostávala ze sebe černovláska vztek při pohledu na lázně, ve kterých měli teplo a pohodlí, zatímco ona musela sedět venku a v dešti a to jenom kvůli tomu, že se to pako rozhodlo zase projednou způsobit problémy. Do rukou nabrala hrst několika kamínků, které následně začala vztekle házet kolem sebe. V tom však uslyšela kroky a radši toho nechala z obav, že by někoho mohla trefit. To už se však kolem prohnala Toriko. Ne jednou, ne dvakrát, ale rovnou třikrát proběhla kolem až z toho černovláska kulila obě oči. Co to sakra dělá? Pomyslela si a chvilku přemýšlela, že by za dívkou vyrazila a zeptala se jí.
Tu se ale Toriko opět vrátila a jednoduše prošla kolem Inuzuky, jako by se nechumelilo. Kara to však nebrala nijak vážně. Ty dvě se nijak zvlášť nekamarádily, takže ani nečekala, že by nějaká konverzace vůbec nastala.
Toriko se však zničehonic po chvilce vrátila a začala vléct černovlásku zpět do lázní, ze kterých ještě před chvíli vyšla.
"Co to má být?" Zeptala se dívka nevrle. Když si ale uvědomila, že se jí Toriko jen snaží pomoct a dokonce jí zaplatila pokoj, trošku jí to dojalo.
"D-Díky." Zamumlala stydlivě a odvrátila pohled do strany. Možná jí potom všem jen špatně odhadla.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Toriko
Tým Goku
restaurace, vesnice
Prásknutí dveří se rozneslo v ozvěně do vylidněné ulice, v níž stála Toriko připomínající rozzuřeného býka, pátrající očima po někom, do koho vzápětí zaboří svoje rohy. Panika, kterou jí v mysli vyvolal křik uvnitř restaurace, se rychle měnila na zlost. To však byly pro plavovlásku značně nezvyklá emoční pochody, díky čemuž neměla ponětí, jak zareagovat. A spletité myšlenky točící se kolem odhalení Gokua, vzteklého Tekua, macha dango knedlíčků a plakátu, co našla, tomu nijak nepřispívaly.
Po několika zdlouhavých minutách dalšího moknutí nakonec s rukama od těla a zkrouceným obličejem do zlobné grimasy začala vydupávat jako sumo zápasník pryč od restaurace. Že stále vydatně pršelo ji vůbec netrápilo. Že byl Goku dost možná ninja, ji značně překvapilo. A že chtěla další dango knedlíčky věděla stoprocentně. Nejvíce ji ovšem tlačila potřeba splašit dostatek dřeva.
Toriko se rozvzpozmněla na zmuchlaný plakát v ruce stejně náhle, jako objevila, že začalo pršet. Ihned se na místě zastavila a stojíc uprostřed ulice papír roztáhla. Rychle po něm přejela očima, znovu ho smotala a v zorničkách se jí objevně rozsvítilo. Jestli někde budou zaručeně vědět, kde to místo je, jsou to ty lázně! Plavovláska zastrčila cenný kus popsaného papíru do kapsy a rovnou se rozeběhla zpátky k lázním. Než však velkou stavbu opět našla, proběhla ještě třikrát kolem restaurace.
dovnitř se nahrnula rovnou jako velká voda, takže na ni zůstali uvnitř všichni překvapeně zírat. Úplně zmáchaná zatřásla hlavou, až se kapky vody rozletěly na všechny strany a místo vlasů jí zůstalo neidentifikovatelné hnízdo. Sotva se však stačila aspoň rozhlédnout kolem sebe, uvědomila si, na co zapomněla a s otočkou na patě opět vyšla ven. Tam popadla zmáchanou černovlásku za límec a beze slova ji začala táhnout dovnitř. Zastavila se s ní až u recepce, kde Karu konečně pustila a vytáhla z kapsy plakát, který před recepční suveréně roztáhla.
"Kde to je?" zapíchla ukazováček do středu s obličejem staženým do smrtelně vážného výrazu.
"A pro ní pokoj," ukázala až po několika vteřinách palcem za sebe na Karu.
"Ale nejdřív tohle!" zapíchla prst zpět do papíru.
Kara Momochi
Tým Goku
Černovláska seděla na lavičce se zavřenýma očima, jen tiše vychutnávající klidné dopadání kapek na její obličej a šumění větru kolem. Její oblečení už bylo celé promoklé a lepilo se jí na tělo. To však dívku stále nepřimělo se zvednout a vyhledat nějaký přístřešek. Na první pohled to vypadalo, že přemýšlí, ale opak byl ve skutečnosti pravdou - její mysl byla kompletně prázdná.
Až po pár minutách, kdy se jí už promrzlý Otenba klepal u nohou si uvědomila, jaká je jí zima a jaký má vlastně po onom pilně odpracovaném dni hlad. Do hostince se však nechtěla vracet a po tom, jak to tam teď vypadalo vlastně už ani nemohla. Jediné místo, které jí tedy napadlo jako dobrý úkryt byly ony lázně, jenž mohli vidět při příchodu do městečka. Neváhala tedy ani vteřinu, popadla Otenbu do náruče a utíkala jako o závod až dorazila do lázní.
Chvilku si to kolem jen prohlížela, než se rozhodla jít si zamluvit nějaký pokoj a dát si pořádně horkou koupel. V tom si však uvědomila, že všechny své peníze dala stařence jako kompenzaci za zničený hostinec.
Celá promrzlá a švorc tedy vyšla ven, kde si sedla před dveře do lázní, které byly kryté menší stříškou, čekajíc až déšť přestane. Neměla totiž náladu poslouchat, že tam uvnitř bez peněz nemá co dělat.
제발 좀 잘난 척하지 마
알고 보면 네가 제일 불쌍해
그래 날 더 자극 시켜봐
잠깐 재미라도 볼 수 있게
Saito Hashu
Tábořiště
"Dobře, dobře." přikývl Saito na ukázku jak se Kazuko naučila techniku. "Ještě to bude chtít trochu pilování, řekněme tak 20 plamínků, a pak přejdeme k mýtické dlani, tou dobou už budeš mít dost materiálu k léčení." Z nějakého důvodu při posledních slovech vrhl postranní pohled na Tenna a jedna strana rtů se mu zkroutila do podivného úšklebku.
"Co se týče tvého tréninku Tenno..." začal klidně a podal mu misku s jídlem, druhou pak podal Kazuko a třetí si nechal pro sebe. "Tak nejdřív budeme muset zapracovat na tvém těle než tě budu moci naučit některé opravdu explozivní techniky. neber mě špatně, už teď jsi RELATIVNĚ silný na ninju, ale abys překonal limity svého těla, budeš muset dřít víc." Pronesl klidně a pomalu se pustil do jídla.
"Co se týče náplně tréninku... začneme pozvolna: 10 000 seknutí by mělo pro začátek stačit á... dejme tomu v třídenních intervalech. Ano, to by mohlo prozatím testovat tvoje limity." zamyslel se klidně a pokračoval v jídle, jako by se nechumelilo.
"Takže aby jsi to pochopil správně: Přes den budeš pokračovat ve své tréninku svých nohou, tak jako dosud a přes noc budeš máchat katanou. Deset tisíc krát vertikální úder a stejný počet šikmých a horizontálních. Spát budeš jednou vždy po třech dnech tréninku. Tak po dvou kolech přidáme nějaké základní taijutu techniky a... až zvládneš ty, tak se pustíme do nějakých ninjutsu. Tak co ty na to? Začneme?" zeptal se aniž by změnil výraz, zatímco pojídal svoji večeři. Zjevně ho netrápilo, že se právě chystá otevřeně mučit svého studenta až na pokraj jeho možností.
"Hmm, měl bych zmínit, že tak 80% těch co s tímto tréninkem začnou zemřou nebo to vzdají, ale ti co tím projdou a přežijí se stanou velkými osobnostmi své doby."
Pokud nereaguju tak prokrastinuju! Pokud mě už opravdu potřebujete rušit, tak to zkuste jindy ^^
Tamaki Sakamoto
Náhodný kolemjdoucí bavič
Les poblíž přírodního onsenu
„Uhhh,“ zaúpěl Tamaki, když konečně viděl, a promnul si kořen nosu. Naštěstí byli všichni v pořádku a žádné nebezpečí se už nekonalo.
I když Razaki se choval jako malý šílenec. „Nech ji, děsíš ji,“ napomenul ho unaveně a přešel k unavené Hikari. Zastavil se metr od ní, aby ji neděsil a nasadil svůj ochranářský úsměv. „Jotože pem nechoml nemat slečnou krásnu,“ padalo z něj, dokud se nezarazil a nezrudl.
‚Baka Tamaki!‘ křikl na sebe v duchu, div si nezačal rvát vlasy z hlavy. „Protože jsem nemohl nechat tak krásnou slečnu, jako jsi ty, napospas nějakým pochopům!“ opravil se rychle a z jeho hlasu šlo poznat, jak je naštvaný, že ze sebe zase udělal vola. Nakonec se však uklidnil.
„Podívej. Já jsem jen náhodný kolemjdoucí bavič a tohle jsou moji svěřenci, kteří ti na mou čest neublíží. Jsi unavená a sotva stojíš. Mohla by sis s námi sednout k ohni a dát si pečeného kance, co říkáš? To prase jen ve třech nezdoláme a ty musíš mít určitě hlad, co říkáš?“
Hikari
Les poblíž přírodního onsenu
Jak se ukázalo, raitonová technika, kterou ta dívka použila, neminula. Její účel byl patrně někde úplně jinde, vzhledem k tomu, jak se po jejím zmizení začali všichni potácet a tápat, jako by nic neviděli. Až na Shiori, která techniku použila, a na Hikari, která měla přes oči fáč.
„Takže raitonový flashbang...?“ přemýšlela černovláska, ale z myšlenek ji vytrhla ruka, která ji stále ještě držela za límec, jelikož začala opět táhnout.
„Hngh-!?“ hekla černovláska přiškrceně, když ji začala ruka vláčet po zemi k Razakimu. Netušila, o co tomu podivínovi šlo, ale rozhodně se jí to nelíbilo. Její ruce proto okamžitě vystřelily k límci, aby se sevření té podivné končetiny zbavila.
Když se jí to konečně podařilo a ona se chlapci vysmekla, přetočila se okamžitě na všechny čtyři a co nejrychleji se zvedla, ztěžka oddechujíc a s hlavou natočenou směrem k Razakimu s jeho pomocníkem.
Její pronásledovatelé sice práskli do bot, ale pořád byla prakticky v obklíčení skupinky lidí, které absolutně neznala a tudíž je mohla klidně považovat za nepřátele.
„Nepřibližuj se...!“ varovala ho a tasila kunai, který proti Razakimu okamžitě namířila.
Ztěžka oddechovala a levačku, ve které svírala svůj ukořistěný svitek, měla znaveně svěšenou podél těla. I pravačka s kunaiem se jí mírně třásla.
„... Co jste zač? Proč jste mi pomohli?“ zeptala se po kratší odmlce, když se její dech trochu zklidnil, aniž by dala ruku s kunaiem dolů. Bedlivě při tom naslouchala svému okolí a pohybům těch čtyř.
Shiori Asakawa
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
Snažila se připlácnout výbušný lístek na jeho záda. Byla připravená na cokoli. Na nějakou jeho záludnost, fintu, schopnost dokonce se připravila na svou obranu, kdyby se to nepovedlo, ale tohle nečekala. On prostě zdrhl!! Trošku jí to vyvedlo z rovnováhy, a tak tam stála s lístkem v ruce a čučela do lesa. Shiory předpokládala, že to bude nějaký trik. „Určitě se vrátí. Možná s posilou. Nebo čeká, že půjdu za ním?“ To vše jí probíhalo hlavou.
Když se podívala po bojišti zjistila, že ani tam nikdo není, kromě její skupinky. Nedůvěřivě a podrážděně chvilku pozorovala les, kdyby se náhodou objevil. Nakonec schovala lístek. No aspoň si nemusím shánět nový. Otočila se k lesu a pomalu vyrazila k Razakimu. Potěšilo ji, že se trefil a odtáhl tu holku z nebezpečí. Shiori sama nevěděla, zda se mu to povede. Počítala i s tím, že by mohl minout. Bleskový vlk by pak dal šanci té holce zdrhnout, také pomohl Shiory dostat se k nepříteli a dodělat ho. Sakra, když se konečně rozhodnu pomoc, tak ten zbabělec zdrhne. Tohle jí dost žralo. Neměla ráda rozdělanou práci.
Zatímco se přibližovala k ostatním tak uvažovala: „Všichni přežili, a díky té holce nás budou pronásledovat. Puf, to se asi moc nevyspíme. Jsem zvědavá, co na to řekne Tamaki“
Došla k ostatním zastavila se a podívala se na Razakiho. Docela jí překvapila jeho starostlivost a objetí. On má toho obra fakt rád, chová se k němu jak k někomu z rodiny. Připomnělo jí to smutné myšlenky a trošku jí bodlo v hrudi.
Nadále sledovala jak Razaki s radostí pokračuje v objímání, které mělo teď patřit té nové holce. Shiory ho pozorovala. Založila si ruce na prsou a čekala co se bude dít. Koutky úst jí pomalu cukali do úsměvu.
Razaki Oyasumi
Tým Tamaki
Les poblíž přírodního onsenu
Ruku táhnoucí slepou dívku směrem k němu nechal sevřenou, i když se myšlenkami zatoulal úplně někam jinam. Příval jeho povzbuzujících povelů ustal, když sledoval, jak se k nepříteli řítí elektřina v podobě vlka.
"To je neuvěřitelné!" zavýskl, i když mu světlo málem vypálilo oči.
*Další zajímavá dívka. Třeba tentokrát budu mít víc štěstí!*
Oči si zanedlouho znovu přivykly a ruka se zároveň stáhla na své původní místo. Pokud se nějakým způsobem nevyškubla, musela teď být ta dívka, kterou Razaki zachránil, přesně vedle něj.
"Jsi v pořádku?" zeptal se siluety s neuvěřitelnou starostlivostí v hlase. Bylo to tak neuvěřitelně uvěřitelné. O to víc, že to Razaki myslel upřímně. I když jí teď málem uškrtil (což si neuvědomoval) byl na sebe hrdý. Nedal ji tomu zloduchovi.
"Zlí lidé jsou pryč!" objal svého kamenného ochránce, který ho opět nezklamal.
"A naše nová kamarádka je v bezpečí!" druhé objetí mířilo k dívce.
Masamoto Tenno
Tým Saito
Tábořiště
Myšlenky donutily mladého muže vytáhnout katanu, zkontrolovat ji a trochu ji vyleštit, jen aby zaměstnal ruce. Ze zkušeností věděl, že jakmile se pustí do toho tréninku, pocení krve bude to nejpříjemnější, co ho čeká. Na druhou stranu to už od začátku nebyla zábava. Svět zkrátka takový není. Ne jeho svět. A ona se nehodlal smířit s tím, že existuje někdo, kdo je schopen ho zabít jen tím, že přijde. Svět shinobi ho nikdy nezbavil nadějí a snů. Jen je posunul na úplně jinou kolej. Pochopil, že aby dosáhl svých cílů, musí přežít. A sensei ho nemohl chránit věčně. Už ho nebavilo být vždycky jen tím, kdo se schovává. Byl čas začít na sobě pořádně pracovat.
"Ten trénink. V čem bude spočívat?" zeptal se po nekonečném mlčení. Samozřejmě, šerm byl skvělá věc, ale rozhodně nechtěl zanedbávat ani svůj vodní element.
Změn na Saitovy si sem tam všiml, ale dnes už bylo vyptávání na osobní věci až moc.