Nebylo nám přáno 32

„Sensei?“ Oslovil šedovlasý chlapec Minata, který na to ale nezareagoval.
„Minato-sensei?!“ Zopakoval Kakashi trochu důrazněji.
„A-ano?“ Vzpamatoval se Minato, když zaslechl své jméno a uvědomil si, že na oslovení sensei si bude muset zvyknout co nejdřív.
„Už jsme si na sebe zvykli?“ Zeptal se Kakashi čímž Minata opět naprosto vyvedl z míry.
Když ale Minato neodpovídal, protože si nebyl tak docela jistý, co tím vlastně Kakashi myslí, ozvala se Rin: „Říkal jste, že na misi budeme moct až si na sebe zvykneme.“
„No, ano.“ Potvrdil rozpačitě Minato a posadil se k nim. „Já vím, že se na svoji první misi těšíte a taky vím, že jakožto ninjové Listové za ni chcete bojovat, ale vesnice je ve válce a všechny lehké mise v nedohlednu. Lidé z cizích zemí k nám nechodí a vesničané chápou, že teď jsou potřební i genini jako pomoc v zadní linii zraněným nebo v zásobování, ale to nejsou mise pro vás.“ Snažil se jim mírně vysvětlit situaci Minato.
„A proč ne?“ Zeptal se Obito zvědavě.
„Vy jste Nováčci a Hokage-sama vás nemůže pustit z vesnice, natož do blízkosti bojů.“ Řekl přísně Minato.
„Nemuseli by jsme chodit hned ke frontě.“ Zaprotestoval Obito.
„Během války je i spousta sabotáží a pokusů o proniknutí za armádu z důvodu například vraždy velitelů nebo třeba za účelem získání informací, ale tak nebo tak jde o perfektně vycvičené shinobi, kteří nemají slitování.“ Snažil se to trpělivě vysvětlit Minato.
„Ale, sensei…“ Zkoušel to znovu Obito, ale Kakashiho ho přerušil: „Sensei už řekl, Obito, a my ho musíme poslechnout.“
„Ale…“ Zkusil to znovu Obito, ale opět ho Kakashi nenechal domluvit: „Studenti poslouchají svého senseie, to je základní pravidlo světa shinobi a my ho musíme dodržovat.“
Obito se nezdál přesvědčený natož spokojený, ale očividně chápal, že hádat se s Kakashi nemá valný smysl.
Minato si oba chlapce zamyšleně prohlížel a s mírným zamračením se podíval na Kakashiho. Nebyl si tak docela jistý, jestli má být rád, že se bude aspoň Kakashi držet pravidel nebo má mít spíš obavy z váhy, kterou pravidlům přikládá.
Se smíšenými pocity nakonec vstal a řekl: „Myslím, že je na čase, aby jsme se vrátili k tréninku.“
A k Minatovu potěšení oba chlapci souhlasně přikývli.

„Můžu se zeptat, co tady vlastně děláte?“ Zeptala se černovláska, když Kushině nalila čaj.
„No já vlastně ani nevím. Teda, byla jsem se projít a toulala jsem se tak různě po vesnici až jsem nakonec skončila tady.“ Odpověděla váhavě Kushina.
„Aha.“ Začala černovláska váhavě a na chvíli se odmlčela. „A kdo vlastně jste?“
„Jmenuju se Uzumaki Kushina a vy?“ Řekla skoro automaticky.
„Uchiha Mikoto těší mě.“
„Mě taky a mrzí mě, že jsem vás včera srazila.“ Začala Kushina znovu s omluvami.
„V pořádku a můžete mi tykat.“ Řekla žena s úsměvem, který napovídal, že by to skutečně ocenila.
„Jen když vy budete mně.“ Odpověděla Kushina s úsměvem.
„Dohodnuto.“ Řekla Mikoto okamžitě.

Minato byl docela rád, že trénink skončil, protože se už opravdu těšil až vypadne z žhavého slunce domů do stínu a při nejlepším si dá trochu studené vody z kohoutku.
Když ale přišel domů, čekalo ho docela nepříjemné překvapení, protože místo milé společnosti krásné Kushiny na něj čekal sensei.
„Zdravím, sensei.“ Řekl přívětivě Minato i když ho neviděl ani trochu rád. Jiraiya měl ve zvyku do něj v poslední době docela rýt a Minato na jeho provokativní poznámky, kterými mu nejspíš tak nějak naznačoval, že už nejsou sensei a žák ale přátele, teď zrovna neměl náladu.
„Doufám, že tě moc neutahali.“ Pronesl s trochu pobaveným úsměvem protože docela jasně viděl, že Minato je zralý hodinku nebo dvě strávit v chládku s něčím studeným.
„Oni ani ne, spíš to slunko.“ Pronesl Minato otráveně a posadil se.
„Ani a ráno to přitom vypadalo na déšť.“ Zamumlal Jiraiya zamyšleně a díval se při tom z okna. „Dneska je určitě nejteplejší den v tomto roce.“ Pokračoval Jiraiya a dál si prohlížel oblohu bez jediného mráčku.
„Proč jste vlastně tady?“ Zeptal se Minato vážným hlasem a zkoumavě si senseie prohlížel. „Určitě ne kvůli počasí.“
„Ne to skutečně ne. Spíš jsem se chtěl jít podívat na někoho, kdo nemá tak špatnou náladu.“ Odpověděl Jiraiya zamyšleně a dál zkoumal oblohu.
„Kdo má špatnou náladu?“ Ptal se Minato dál.
„Těžko uvěřit, že včera lilo jako z konve.“ Pokračoval Jiraiya zamyšleně.
Minato si ho už neprohlížel zkoumavě, ale spíš s obavami, ale dál trpělivě čekal až mu to sensei vysvětlí.
„Myslím, že máme na krku další válku, Minato.“ Řekl a tentokrát se na svého studenta podíval pronikavým pohledem, který jasně říkal, že nežertuje.
„Proti komu?“ Zeptal se smrtelně vážným hlasem Minato.
„Proti Kamenné, napadla nás, když jsme se vraceli.“ Odpověděl Jiraiya těžce a zabodl váhavý pohled do země jakoby chtěl Minatovi ještě něco říct, ale nebyl si jistý jestli má.
„Co se stalo, sensei?“ Zeptal se mírně nervózní mladík, kterému zvláštní chování jeho mistra samozřejmě neuniklo.
„Než jsme je donutili se stáhnout, už bylo hodně raněných a mrtvých a mezi těmi smrtelně raněnými byl i Dan.“ Řekl těžce a na chvíli se odmlčel. „Tsunade dělala, co mohla, ale víš, jak to chodí.“
Minato mlčel a čekal jestli sensei něco řekne, a když bylo víc jak minutu těžké dusivé ticho, zeptal se: „Jak je na tom Tsunade-sama?“
„Špatně, po tom, co Dan nakonec zemřel, nebyla schopná dál léčit, prostě se sesypala.“ Odpověděl Jiraiya zarmouceně.
„Mluvil jste s ní od té doby?“ Zeptal se váhavě Minato, protože si nebyl jistý jestli je to dobrý nápad.
„Chtěl jsem, ale svou šanci jsem propásl.“ Odpověděl snad ještě zničeněji Jiraiya.
„Co tím myslíte?“ Zeptal se Minato s nepříjemnou předtuchou.
„Ona odešla, Minato.“ Odpověděl sensei a zabodl naléhavý pohled do studenta, který přes všechnu snahu musel nasucho polknout.