Nebylo nám přáno 31

Bylo sice nepravděpodobné, že by z té srážky byly nějaké následky, když se žena nezlobila a nikdo to neviděl, ale i tak měla Kushina špatný pocit, když seděla sama v Minatově bytě a jedla snídani.
‚Doufám, že jí nic není.‘ Blesklo rudovlásce v hlavě snad už posté.
Trochu toužebně se podívala na dveře, ze kterých před necelou půl hodinou Minato vyrazil na trénink, a na chvíli zatoužila, aby se jimi zase vrátil a přivedl ji na jiné myšlenky.
Netrvalo dlouho a svou hloupou představu vyhnala z hlavy, Minato měl svoje povinnosti a těžko je mohl odsunout kvůli ní.
Dívka se rozhlédla po místnosti a trochu neochotně se postavila. Nemělo smysl sedět tady a čekat až zase projde dveřmi.

Když Kushina dorazila před dům, uvědomila si, že vlastně neví, kam chce jít. A tak nakonec vyrazila ulicí bez jasného cíle a místo toho, aby počítala zatáčky a hledala orientační body, které bude později nepochybně potřebovat, si se zájmem prohlížela lidi kolem, zboží ve výlohách a květiny v oknech.
Netrvalo však ani půl hodiny, než se Kushina dostala daleko od poslední známé ulice a zjistila, že neví kudy zpět.
Rudovláska se naštvaně zastavila na jednom z rozcestích a důkladně si prohlédla všechny cesty. Ke své nelibosti, ale nikoli překvapení, zjistila, že žádnou ani matně nepoznává.
Už zase se ztratila, nebylo na tom vlastně nic moc zvláštního, když člověk bezcílně chodí po relativně neznámé vesnici.
Ale Kushinu to stejně rozčilovalo, samozřejmě se ztratila už předtím, ale tehdy měla mapu. Nebyl pro ni ani problém vzpomenout si na své ztracení, když tady byla poprvé, ale tentokrát zavrhla nápad chaoticky pobíhat kolem, dokud nenajde známou ulici. Přeci jen byla už o něco starší a rozumnější a v žádné případě nechtěla vypadat jako blázen.
Samozřejmě se mohla zeptat někoho na cestu, ale ono se dost špatně ptá, když nevíte, kam chcete jít, nebo nechcete vypadat jako cvok, který ani neví, kde je.

„Ahoj, Minato.“ Pozdravil ho s lehkým úsměvem Jiraiya.
„Zdravím, sensei.“ Řekl trochu zaraženě Minato a nenápadně pohledem zkontroloval své tři svěřence, kteří si zatím návštěvy zřejmě nevšimli a dál se věnovali rozcvičce.
„Tak jak se ti líbí trocha volna?“ Zeptal se sensei a taky se podíval na ty tři.
„Docela to jde a jak to, že vy už jste zpátky?“ Zeptal se Minato na oplátku.
„Písečná se stáhla, takže ti z nás, co byli na frontě nejdýl poslali domů.“ Odpověděl jednoduše.
„Aha a už jste byl za Hokagem-sama?“ Vyptával se Minato dál snad ve snaze, že se téma hovoru nestočí na něj.
„Jo, ale to není důležité.“ Řekl nekompromisně sensei a pokračoval: „Slyšel jsem o Kushině, tak jsem se přišel zeptat jak je na tom.“
„Tak proč se neptáte jí?“
„No, to pro případ, že na tom není zrovna nejlíp a já nechci situaci ještě zhoršit.“ Odpověděl trochu vyhýbavě.
„To vám poradil Hokage-sama, že ano?“ Zeptal se podezíravě Minato.
„Vlastně ano.“ Odpověděl trochu neochotně Jiraiya a dodal: „Tak jak je na tom?“
„Je v pohodě, ale radši bych o tom s ní nemluvil, nechci, aby se to zase zhoršilo.“ Odpověděl Minato zamyšleně.
„Dobře, to je dobře.“ Řekl trochu zamyšleně Jiraiya a pozorně si Minata prohlédl.
„Sensei?“ Oslovil ho Minato nejistě, protože se pod jeho rentgenovým pohledem necítil zrovna nejlíp.
„Myslím, že už staráš co?“ Zeptal se náhle sensei a Minata tím dokonale zaskočil.
Jiraiya se ale stále tak potutelně usmíval a Minato měl špatný pocit, že rudne.
V tomto přesvědčení ho utvrdil senseiův prohlubující se úsměv, ale než stačil Minato něco namítnout Jiraiya zmizel a nechal ho tam stát jak solný sloup, na který se velmi zvědavě a i trochu nechápavě dívali tři páry očí, ale ani jeden z jejich majitelů očividně neměl odvahu se zeptat, co to mělo znamenat.

Po více než dvou hodinách bloudění v části vesnice, kde rozhodně nikdy nebyla, se Kushina nakonec dostala až k odbočce na ulici zdobenou pro ni už celkem známým červenobílým symbolem.
Rudovláska ještě chvíli stála před odbočkou, než se konečně odhodlala jít se tam podívat.
Netrvalo dlouho a musela svého rozhodnutí litovat, protože si ji prohlížel snad každý, na koho narazila. I tak se ale Kushina donutila jít dál a prohlédnout si bydliště jednoho z nejmocnějších a nejvýznamnějších klanů ninja světa.
Nejspíš to bylo právě všemi těmi legendami, které se o klanu vyprávěli, ale dívka byla vcelku z dojmu zklamaná. Nebyla si sice úplně jistá, co vlastně čekala, ale bydliště Uchiha klanu se s výjimkou snad až přehnanému množství klanových znaků téměř všude, kam se podívala, v ničem nelišilo od zbytku vesnice a i lidé v něm vypadali v celku normálně až na zvědavé pohledy, které naznačovali, že sem mimo klan asi nikdo moc nechodí, a když už tak se jedná o vyzbrojené ninje s čelenkami, kteří šli vyzvednou člena týmu, nebo o tajemné anbu, kteří nesli nějaký přísně tajný vzkaz.
„Můžu vám pomoct?“ Ozval se za Kushinou zvědavý a podivně známý hlas.
Když se dívka otočila a její pohled padl na těhotnou černovlásku, zůstala zaraženě mlčky stát.
Žena trpělivě čekala, a když Kushina ani po dobré půl minutě nic neřekla, žena na ni promluvila znovu: „Dáte si čaj?“
Kushina trochu zaraženě přikývla a nechala se odvést do jednoho z největších domů, který v Uchiha čtvrti zatím viděla.