Nová generace - Speciál - Mise v Zemi Slunce

„Dovolenou?“ podivila se Yukiko.
„Přesně tak.“ řekl Yasuo „Celý rok co tahle jednotka existuje, jste jen trénovali a plnili mise. Jsi zástupce kapitána. Tak to všem oznam.“
„A kam vůbec jedeme? A na jak dlouho?“ ptala se Yukiko.
„Do Země Slunce. Na dva týdny.“ řekl Yasuo „Vyrazily byste už zítra, za čtyři dny byste měli dorazit do přístavu na jihu Země Ohně a odtud vyrazit lodí do Země Slunce. Cesta by měla trvat asi pět dní. Po dvou týdnech pak pojedete zpět.“
„To znamená, že pryč budeme víc jak měsíc.“ řekla Yukiko.
„Ano.“ přikývl Yasuo.
„A nebude nás tu příliš potřeba?“ zeptala se Yukiko.
„Zas si tolik nefanděte.“ řekl Yasuo „Existujete teprve rok.“
„Zabránili jsme několika atentátům na Konohu.“ bránila se Yukiko.
„Dobře, prostě si nedělej starosti. My už si nějak porádíme.“ řekl Yasuo „Běž jim to říct, někdo si se mnou chce promluvit.“
Yukiko vyšla z Yasuovo kanceláře a při vycházení se akorát minula s Jirem, který mířil za Yasuem.
„Tak Jiro co potřebuješ?“ zeptal se ještě než Jiro zavřel dveře.
„Chci vás o něco poprosit.“ vydal ze sebe trochu nervózně Jiro, když zavřel dveře.
„Mluv.“ pokynul Yasuo.
„Chtěl bych, aby jste mě propustil z Renjaazu.“ vyřkl svou prosbu Jiro „Slibuji, že přestanu meditovat a nikomu o vás neřeknu.“
„Proč chceš odejít?“zeptal se Yasuo. „Vždyť jsi nejsilnější člen Renjaazu, když nepočítám Daijiho a Natsumi a ta má výhodu jenom díky věku.“
„Potřebuji zařídit pár osobních věcí a také bych se chtěl v budoucnu přidat k ANBU.“ odpověděl Jiro. „Ale být v Renjaazu a ještě plnit mise od Hokageho-sama je hrozně zatěžující a já nestíhám co potřebuji.“
„Osobní věci? Myslíš Nariko?“ zeptal se Yasuo a podezřele se na Jira podíval.
„Ano.“ přikývl Jiro.
„Tak dobrá.“ postavil se Yasuo a natáhl před Jira ruku „Hodně štěstí.“
Jiro se pousmál a stiskl Yasuovu ruku. Yasuo na ní položil ještě druhou ruku a naklonil se k Jirovi.
„Ne, že se pokusíš o nějakou hloupost. Na to zapomeň.“ zašeptal Yasuo a pustil Jirovu ruku.

O CHVÍLI POZDĚJI V RESTAURACI POBLÍŽ HOKAGEHO BUDOVY

„Tak co se děje Yukiko?“ zeptala se Etsuko.
Všichni současní členové, včetně velitele seděli u jednoho stolu a Yukiko jim chtěla oznámit, co jí Yasuo řekl.
„Byla jsem u Yasua-senseie.“ začala „A řekl nám, že zítra vyrážíme na dovolenou.“
„Na dovolenou?“ podivila se Natsumi, která stále měla na obličeji masku „A kam?“
„Do Země Slunce. Je někde na jihu. Budeme víc jak měsíc pryč z Konohy.“ odpověděla Yukiko „Ostatním musíme říct, že máme důležitou misi třeba někde na západě Země Větru.“
„U toho zůstaneme.“ řekla Etsuko „Máme si vzít nějaké vybavení?“
„Vemte si jen to nejdůležitější. Během dovolené po vás žádný trénink nechci, jenom budete muset meditovat pro udržení kondice.“ odpověděl Daiji a podíval se Yukiko „Můžu tě požádat, abys tohle řekla i Jirovi až ho najdeme.“
„Jasně, to není žádný problém.“ řekla Yukiko.
„Tak rozchod a zítra se uvidíme u západní brány jako vždy.“ řekl Daiji a odešel.
„Hurá na dovolenou.“ řekla Natsumi a odešla také.

O TÝDEN POZDĚJI

Loď se kymácela na vlnách a plula směrem na jih, kde by měla být Země Slunce. Etsuko byla s ostatními na přídi a povídali si.
„Stejně nechápu proč Jiro skončil.“ řekla Etsuko.
„Měl hodně svých problémů a nezapomeň pořád se snaží najít Nariko. Renjaazu mu bylo totálně ukradený.“ vysvětlil Daiji.
„Mně je Renjaazu taky ukradené.“ řekl Nobu.
„Ale vždyť je to příležitost.“ řekla Yukiko „Zesílit, získat zkušenosti...“
„Nikdo nás ale nezná. Renjaazu neexistuje. I o ANBU lidé vědí.“ bránil se Nobu „Ale my, nejsme nikdo, jsme jen vzduch.“
„To mi připomíná. Natsumi proč pořád nosíš tu masku. Už jsme dost daleko, ne?“ zeptala se Etsuko.
„Už jsem zvyklá.“ odpověděla Natsumi „Nejsi na tom jak vypadám moc závislá.“
„To ne, ale jsme spolu už rok a v životě jsem neviděla tvůj obličej.“ řekla Etsuko a radši už mlčela.
„Hele, co takhle si popovídat o Yasuovi-sensei.“ navrhla Yukiko.
„Opovaž se zase vytáhnout to s tím obličejem.“ řekla Natsumi „To že tobě příjde, že se Yasuo-san tvářil jako kdyby něco chystal neznamená, že něco chystá. Nemysli na to.“
„Pravda.“ přikývl Nobu „Za pár dní dorazíme do Země Slunce a tam si na jejich plážích pořádně odpočineme.“
„Není náhodou Země Slunce něco podobného jako Země Větru?“ zeptala se Etsuko.
„Dá se to tak říct.“ řekl Daiji „Před odjezdem jsem něco zjišťoval. Na pobřeží jsou překrásné pláže a oázy. Ve vnitrozemí už to je jen jedna velká poušť. Mají dokonce i vlastní vesnici. Je to Vesnice skrytá ve skle.“
„Ve skle?“ podivila se Etsuko.
„Jo, taky to nechápu, ale uvidíme až tam dorazíme.“ řekl Daiji.

MEZITÍM VE VNITROZEMÍ ZEMĚ SLUNCE

Na poušti se zvedla mohutná vlna písku a chystala se smést dva lidi. Větší z nich zvedl ruku a namířil jí na vlnu. Ta se okamžitě zastavila. Při bližším pohledu se dalo zjistit, že písek ve vzduchu cirkuluje. Menší se jen pousmál.
„Zase frajeříš, Kenshine?“ zeptal se.
„Mlč a uč se.“ odpověděl větší a napnul ruku.
Vlna písku se přehoupla na druhou stranu a zavalila ty jenž jí vytvořili.
„Jak se to mám podle tebe naučit, když Fuuton neovládám?“ zeptal se menší.
„Vždycky jsem to chtěl říct.“ usmál se Kenshin.
Z hromady písku se mezitím vyhrabali dva muži. Oba byli tmavé pleti a na sobě měli jen kalhoty pískové barvy. Menší kluk se na ně rozběhl a dvakrát před nima švihl pěstí. Muži se chytli za obličej a řvali bolestí.
„Jak ubohé.“ řekl, když se muži skáceli k zemi a drželi si obličeje.
„Říká ten právý.“ řekl Kenshin.
„To jsem zase chtěl vždycky říct já.“ ozval se jeho kamarád.
„Jen klid, Ryo.“ řekl Kenshin.
„Dobře. Co teď s nimi?“ zeptal se Ryo „Zabijeme je?“
„Ne, jsou to bojovníci z Vesnice skryté ve skle. Nemáme důvod.“ odpověděl Kenshin a dál pokračoval pouští.
Ryo se rychle k němu přidal.
„Tobě není horko?“ zeptal se, když se podíval na svého kamaráda jak v klidu jde, zatímco on se jen taktak držel, aby mu stačil.
„Ne, mě ochlazuje chakra. Posílám malé dávky a ty okolo mě tvoří slabý vítr.“ odpověděl Kenshin „Neříkej mi, že tobě je vedro.“
„Je a hrozné. Sice by mi nemělo vadit, ale vadí a navíc moje technika tady zdvojnásobila sílu. Horko jsem cítil až na ramenech. Až to rozjedu naplno musím být polonahý nebo si spálím oblečení.“ vysvětlil Ryo „Kašlu na to už si to sundám teď.“
Ryo se zastavil, sundal si klobouk, plášť a triko. Klobouk si opět nandal, triko zabalil do pláště a rychle doběhl Kenshina.
„Už to bylo vážně neunosné.“ řekl Ryo.
„Za chvíli tam budeme.“ oznámil Kenshin.
„Jak to víš?“ zeptal se Ryo.
Oba se zastavili a Kenshin ukázal prstem do dálky: „Vidíš támhle ten odraz světla? Takový ten hodně zářící.“
Ryo přikývl.
„Tak to je ta vesnice nebo by aspoň měla být.“ řekl Kenshin a oba dál pokračovali v cestě.
„Stejně nechápu, proč jsme museli až sem, kvůli jednomu zločinci třídy A, když u nás jich jsou desítky.“ řekl Ryo.
„Musíme ho prostě najít a buď zajmout nebo zabít. Je to opravdu výjmečný zločinec.“ vysvětlil Kenshin.
„To si říkal i o tom posledním.“ zamračil se Ryo „Abych pravdu řek, byl mi dokonce trochu povědomí, ale nemohl jsem si vzpomenout, kde jsem ho viděl.“
„To máš z těch Bingo knih, co se nám podařilo získat.“ řekl Kenshin.
„Spíš ukrást, ale to je věc názoru.“ řekl Ryo.
Z písku okolo nich najednou vyskočili bojovníci a mířili na ně kopími.
„Kdo jste?!“ zeptal se jeden z bojovníku, který měl celou ruku pokreslenou bílými znaky.
„Jsme jen lovci odměn a přišli jsme sem pro informace o jednom zločinci.“ řekl Kenshin.
„Proč jste napadli naše bojovníky?“ zeptal se bojovník a ukázal na své dva kolegy s popálenými obličeji.
„Oni napadli nás, my se pouze bránili. Jestli nás nepustíte dopadnete hůř než oni.“ řekl Ryo, pustil plášť s trikem a celé jeho paže začali hořet.
Všichni bojovníci sebou vyděšeně škubli.
„Co je to za démoní techniku?“ zeptal se vyděšeně bojovník.
„Nebojte se. To je jenom kvůli tomu vedru a větru.“ vysvětlil krátce Kenshin a podíval se na Rya „Uklidni se, nic jim dělat nebudeš.“
Ryo se uklidnil. Oheň zmizel a Ryo zvedl plášť s trikem.
„Promiňte.“ omluvil se.
„P-pojďte s námi.“ řekl bojovník a Kenshin s Ryem poslechli.
„Kdybychom tu měli vodu, tak jsme mohli být už pryč.“ zašeptal Ryo „Ze svého potu bych nic neudělal.“
„Měl jsi se tu techniku naučit, když jsem ti to říkal.“ řekl Kenshin.

O NĚCO POZDĚJI NA POBŘEŽÍ ZEMĚ SLUNCE (2. OFICIÁLNÍ DEN DOVOLENÉ RENJAAZU)

„Vážně je tu krásně.“ rozzářila se Etsuko když se z pláže dívala na moře.
„To jo. A hned kousek za pláží je oáza, kde si můžeme odpočinout.“ řekl Daiji a lehl si na zem.
Natsumi si lehla vedle něj a zbytek šel do moře.
„Proč se k nim nepřidáš?“ zeptala se zvědavě.
„Proč ty si nesundáš masku ani tady?“ odpověděl otázkou Daiji.
„Máš bod.“ řekla Natsumi.
„Ne, ale vážně. Jsme přece tvoji kamarádi a určitě se nemáš za co stydět.“ řekl Daiji.
„Já si jí prostě zatím nechci sundat. Je to kvůli takové hlouposti.“ řekla Natsumi.
„Jen povídej, já se ti smát nebudu.“ pobídl jí Daiji k mluvení.
„No tak dobře.“ povzdechla si Natsumi „Když jsem byla malá neměla jsem zrovna moc kamarádů a spolužáci mě nějak moc nemuseli. Takže jediný můj kamarád byl můj bratranec. Trávili jsme spolu docela dost času a on mi hodně pomáhal. Jednou jsme si povídali a já mu řekla, že bych se ráda dostala do ANBU. On mi řekl, že se na to těší až mě uvidí i s maskou. Pár dní na to utekl z Konohy, protože byl obviněn z vraždy a já si slíbila, že si tu masku nesundám dokud mě v ní neuvidí. Osobně si totiž myslím, že je nevinný.“
„Zajímavý.“ zamyslel se Daiji
Z oázy najednou vykoukl jeden z bojovníků z Vesnice ukryté ve skle a když si všiml Daijiho s Natsumi okamžitě se k nim vydal.
„Dobrý den, nerad vás obtěžuji, ale hledám tu Yakoua Daijiho a jeho skupinu.“ řekl bojovník, když k nim došel.
„Já jsem Daiji.“ představil se Daiji „Tohle je Natsumi a v moři je zbytek mých přátel.“
„Konečně jsem vás našel.“ řekl s úlevou bojovník „Nevěděl jsem, kde vás mám hledat. Yasuo-san nám nedal moc informací.“
„Yasuo-sensei? Proč jste nás hledal?“ zeptal se Daiji a začal cítit problémy.
„Máte nám přeci pomoc hlídat Smaragd Zatmění. Yasuo-san vám nic neřekl?“ zeptal se překvapeně bojovník.
„Ne. Řekl nám, že jedeme na dovolenou.“ zakývala hlavou Natsumi.
„Vážně? Ale jste přece Renjaazu, ne?“ zeptal se trochu s pochybami bojovník.
„Ano.“ přikývl Daiji.
„Tak to není co řešit. Pojďte za mnou. Do naší vesnice to trvá dva až tři dny a zatmění je už za čtyři dny.“ pokynul bojovník a ukázal do oázy.
„Ale my jsme o ničem nevěděli. Jsme tu na dovolené. Nemůžete po nás chtít, abychom vám šli pomoc.“ bránil se Daiji.
„Vlastně můžeme.“ zamyslel se bojovník „Cestovné a vaše "dovolená" byli uhrazené námi. Takže jestli nechcete, abychom vás okamžitě zahnali do pouště, tak byste měli poslechnout.
Daiji se postavil a zavolal do moře k ostatním: „Tak všichni konec válení. Jde se makat.“
Všichni znechuceně vylezli z moře.
„Ale vždyť máme dovolenou.“ namítl Nobu.
„Teď už ne. Yasuo-sensei ná sem poslal, abychom pomohli Zemi Slunce s nějakým smaragdem.“ řekl Daiji.
„Smaragd Zatmění.“ řekl bojovník „Je to náš nejvzácnější drahokam a podle legendy, ten kdo si ho vezme během zatmění k sobě dostane neuvěřitelnou sílu a jelikož se zatmění blíží a přestože máme dostatek bojovníků, tak potřebujeme vaši pomoc. A myslím, že jste dorazili právě včas. Než jsem vyrazil chytili naši bojovníci dva lovce odměn. Budou zřejmě z vašeho kontinentu. Můžete se na ně podívat a promluvit s nimi.“
„Dva lovci odměn?“ podivila se Yukiko a podívala se na ostatní „Vy nějaké znáte?“
„Ono lovců odměn zrovna u nás moc není.“ zamyslela se nahlas Etsuko „Já znám jenom Manza z jihu, ale ten vždy pracoval sám. Možná budou z jiné země.“
„Až dorazíme do vesnice tak se podíváte sami.“ řekl bojovník a vyrazil z pláže do oázy.
Renjaazu vyrazili za ním.

O PÁR DNÍ POZDĚJI

„Tak kde je ta vesnice?“ zeptala se znaveně Etsuko.
„Kousek před vámi.“ odpověděl bojovník a ukázal před sebe na velkou kouli světla.
„Co je to?“ zeptala se Etsuko.
„Naše vesnice. Je krytá obrovskou skleněnou bariérou od které se odráží sluneční světlo.“ vysvětlil bojovník.
„Pěkné.“ řekl Daiji a dal se do vedení skupiny.
„Počkejte, já vím kde je vchod. Vy byste mohl narazit do skla a popálit se.“ zastavil ho bojovník.
Daiji se vrátil zpět a bojovník je vedl dál k vesnici. Čím víc jí byli blíž, tím víc si museli krýt oči a dívat se do země. Až teda na bojovníka, ten zřejmě měl oči přizpůsobené světlu. Za několik minut procházeli vchodem do vesnice. Když prošli dovnitř pořádně si vesnici prohlédli.
Normální domy byli postavené z písku a střecha byla udělaná ze sena. V dálce na konci vesnice byla vidět velká budova vypadající jako písečná vlna s okny. Světlo ve vesnici bylo sice o něco méně ostřejší než to, které vrhalo do pouště, přesto bylo členům Renjaazu nepříjemné a trvalo dlouho než si zvykli.
„Tam bydlí náš Vůdce.“ ukázal bojovník na budovu.
Vesnicí se najednou rozlehl alarm a k bojovníkovi, který je vedl doběhl další bojovník. Měl na ruce mnohem méně bílé barvy než on.
„Co se děje?“ zeptal se bojovník.
„Akeno-sama!“ zvolal druhý bojovník „Máme problém! Ti dva vězni uprchli!“
„COŽE?!“ vyděsil se Akeno „Jak se dostali z vězení?!“
„Hlídači říkali, že jenom chtěli vodu. Nejsou místní, tak ji ochotně poskytli. Najednou se ale kolem nich vytvořila mlha a hned zase zmizela i s nimi.“ vysvětlil bojovník.
„Mlha?“ zeptala se překvapeně Yukiko a otočila se na ostatní „Myslíte, že by to mohl být další z nich.“
„Třeba to byl ten se kterým jsme bojovali posledně, přeci uprchl, ne?“ zeptala se Etsuko.
„Ten to není. On přece dokázal vytvořit vodu z ničeho.“ odpověděla Yukiko „Asi je tu další z nich, kolik jich ještě bude?“
„O kom to mluvíte?“ zeptal se Akeno, když uslyšel jejich rozhovor.
„U nás se nám povedlo se střetnout s dvěma ninji, kteří dokázali vytvořit speciální mlhu, která zpomalila toho, kdo se v ní vyskytl a nebo se jí jen dotkl.“ vysvětlila Etsuko.
„Pokud nedostanou vodu je to v pohodě.“ zamyslel se nahlas Akeno a pak se otočil zpátky na bojovníka „Vydej tyto rozkazy: Zákaz vydávání vody cizím lidem. Hlídat východ. Pročesat vesnici a pokud to bude možné vyvěsit jejich podobizny.“
„Ano, pane.“ přikývl bojovník a odešel.
„My se vydáme k našemu vůdci a pak vám ukážeme co budete muset hlídat.“ řekl Akeno a vydal se s Renjaazu k budově vůdce.

***

Ryo se namáhavě opřel o stěnu jedné budovy. Spolu s Kenshinem byli schovaní v tmavé uličce. Vršek byl totiž krytý, takže se tam moc světla nedostalo. Ryo teď dělal co mohl, aby zadržel bolest, která procházela celým jeho tělem.
„Ryo, budeš v pořádku?“ zeptal se Kenshin.
„Snad jo.“ procedil skrz zuby Ryo a dál se snažil zadržet bolestný řev.
Kenshin vstal, pomohl Ryovi na nohy, podepřel ho a dal se dál do uličky.
„Uvolnil si to pomocí násilí, takže tě teď bolí celé tělo. Navíc si použil techniku na kterou jsme přišli před pár týdny. Měl jsi roztavit zámek a mohli jsme normálně utéct.“ řekl Kenshin.
„To by jsme s nimi museli bojovat. To jsem nechtěl. Navíc by nás ještě teď pronásledovali.“ vysvětlil bolestně Ryo a sykl.
„Taky pravda.“ přikývl Kenshin „Teď se zkusíme někde schovat a já se pak přeměním a půjdu zjistit nějaké informace. Zvládneš to tu beze mě?“
Ryo nemohl odpovědět.
„Myslím, že tu ještě chvíli počkám než se ti udělá lépe.“ rozmyslel se Kenshin.
Ryo jen přikývl.

***

Akeno zavedl Renjaazu do kanceláře, kde seděl vůdce a na jeho stole byla hromada papírů. Vůdce měl stejně černou pleť jako ostatní. Byl to postarší muž s černými vousy. Vršek jeho těla byl pokryt bílými znaky.
„Nibori-sama. Tohle je ta tajná jednotka Konohy, co nám má pomoct.“ představil Akeno Renjaazu.
„Dobrý den. Vítám vás.“ řekl příjemným hlasem Nibori, postavil se a napřáhl k ninjům ruku.
Daiji ruku vzal a potřásl si s ním.
„Moc nás těší Nibori-sama. Já jsem vedoucí Renjaazu, Yakou Daiji.“ představil se Daiji.
„Akeno už vás určitě s váší misí seznámil.“ řekl Nibori a zase posadil.
„Ano,“ přikývl Daiji „máme hlídat Smaragd Zatmění během zatmění Slunce, které bude pozítří dopoledne. To je otázka pár hodin.“
„Otázka pár hodin to nebude. Spíše pár dní.“ řekl Nibori „Zatmění u nás trvá více jak tři dny a během té doby musí být Smaragd netknutý.“
„Cože? Takovou dobu?“ zeptal se vyděšeně Nobu „To si moc dovolenou neužijeme.“
„Zdá se že vše vám Akeno neřekl.“ pousmál se Nibori „Dovolenou si užijete až vám skončí práce.“
„Říkal jste, že Smaragd Zatmění musí být netknutý, jak jste to myslel?“ zeptala se Yukiko.
„Kdokoliv kdo se ho dotkne během zatmění zesílí. Pokud má jeho kousek zesílí také a jakmile zatmění skončí zesílí ještě víc. Proto jediný, kdo se ho může dotknout je současný vůdce vesnice, ale ani já se nesmím moc vystavovat jeho síle.“ odpověděl Nibori.
„Nechci otravovat zbytečnými otázkami a možná to tu už i zaznělo, ale proč zrovna my?“ zeptala se Natsumi „Copak vaše vesnice nemá dostatek bojovníků?“
„Máme dostatek bojovníků, ale vy jako bojovníci – v našem případě ninjové – máte výhodu díky jiným technikám. Většina našich bojovníků se soustředí na manipulaci s pískem a ohněm. V taijutsu zase souboj rukama, kopí nebo tyčí. Vy máte mnoho jiných technik. Jediná vaše nevýhoda je slabost vůči teplu a světlu, to ale bude během zatmění nepodstatné.“ vysvětlil Niboru „Navíc největší hrozba nám hrozí od Pouštních zabijáků, takže pokud něco zkusí budete pro ně nepříjemným překvapením.“
„Pouštní zabijáci?“ zeptala se Yukiko.
„Jsou to obyčejní zločinci. Buď to bývali normální lidé a nebo bojovníci.“ odpověděl tentokrát Akeno „Ovládají stejné techniky jako my. Máme tedy dosti velkou nevýhodu. Jsou rozprostřeni po celé Zemi Slunce a možná i mimo ní. Kvůli zatmění se ale určitě seskupí a budou chtít získat Smaragd pro sebe.“
„Kolik jich tak je?“ zeptal se Daiji.
Než se mu dostalo odpovědi na dveře vůdcovi kanceláře někdo zaklepal.
„Dále.“ řekl Nibori.
Do místnosti vstoupili dva lidé. Muž a mladá dívka. Muž měl v ruce dřevěnou hůl velkou jako on.
„Dobrý den.“ pozdravili muž s dívkou a uklonili se.
„Zdravím, Toshikatsu a Kayo.“ pozdravil Nibori a ukázal na Renjaazu „To jsou naši strážci. Budou hlídat Smaragd Zatmění během zatmění.“
„Těší mě.“ uklonil se s úsměvem Toshikatsu s Kayou „Já jsem Toshikatsu, rádce Niboriho-sama a tohle je moje učednice Kaya-chan.“
„Toshi-chan, nech toho úlisného vlezdop***lkování.“ řekl zhnuseně Akeno „Každý tu ví co jsi za hnusnýho slizouna. Před návštěvou se nemusíš přetvařovat.“
Toshikatsu se otočil na Akena a usmál se.
„Aaa Akeno-kun, ani jsem si tě nevšiml. Myslel jsem že je to nový věšák.“ řekl Toshikatsu.
„Už je na čase aby ti někdo upravil fasádu.“ řekl rozčileně Akeno a rozběhl se na Toshikatsua připravený mu vrazit pěstí do obličeje.
Toshikatsu se vyhnul a chtěl Akena praštit holí do břicha. Nemohl se ale pohnout, stejně tak Akeno.
„Děkuji.“ poděkoval Nibori „Nečekal jsem, že se takhle budou zase chovat. Zvlášť, když jste tu návštevě.“
„To je v pohodě.“ řekla Yukiko, jejíž chakrové nitky byly připevněny na těle Akena a Toshikatsua „Vždy připravena.“
„Je neuvěřitelně rychlá.“ pomysleli si Akeno a Toshikatsu najednou.
„Akeno, prosím tě, odveď Renjaazu do jejich ubikací a kdyžtak jim to tu trochu ukaž.“ požádal Nibori „Já si musím ještě promluvit s Toshikatsuem.“
Yukiko povolila svoje nitky a Akeno mlčky vyšel ven z kanceláře. Renjaazu šli za ním.
„Co je mezi vámi a Toshikatsuem-san?“ zeptala se Etsuko.
„Řeknu to zkráceně. Od té doby co jsem ho potkal mu nevěřím.“ odpověděl Akeno.
Dál už pokračovali bez toho aniž by řekli jakékoliv slovo. Za patnáct minut dorazili k bytům, které byly vytesány ve skále. Akeno vedl Renjaazu přímo doprostřed. Vstoupili dovnitř a po schodech vystoupily až do nejvyššího patra. Pak se vydali na pravou stranu. Na jejim konci zastavili.
„Budete bydlet v tomto bytě. Chybí tam jedna postel, ale tu vám můžeme donést.“ ukázal Akeno na poslední byt.
„Já postel nepotřebuji.“ řekl Daiji „Takhle nám to vyhovuje, děkujeme.“
Renjaazu vstoupili do bytu a okamžitě odložili nepotřebné věci. Akeno stál ve vchodě.
„Hlavně se nelekejte, kdyby se vám tam najednou někdo před vchodem objevil. Někteří bojovníci použivají tuto skálu i k tréninku. Takové varování předem.“ řekl Akeno a mírně se pousmál.
„Díky.“ řekla veselým tónem Natsumi.
„Potřebujete ještě něco?“ zeptal se Akeno „Rád bych se pustil do pátrání po těch lovcích.“
„Chtěla jsem se podívat jak tu trénují vaši bojovníci, ale to my už si nějak poradíme.“ odpověděla Etsuko.
„My taky.“ přidali se Yukiko a Natsumi.
„Naše Akademie je jen kousek odtud. Můžete se tam jít podívat, jestli chcete. Tak zatím nashle.“ rozloučil se Akeno a odešel.
„Vy se teda půjdete podívat do té Akademie?“ zeptal se Daiji.
Dívky přikývli.
„Dobře jen běžte, ale nezapomeňte ještě dneska meditovat a i trochu trénovat. Přece jen dovolená skončila.“ řekl Daiji.
„Já se tady trochu porozhlédnu a najdu si dobré místo na trénování.“ řekl Nobu a odešel.
„Co budeš dělat ty, Daiji?“ zeptala se Yukiko.
„Meditovat a trénovat, co jiného.“ odpověděl Daiji.
„Tak ahoj.“ rozloučili se dívky.
Daiji se posadil na zem a začal meditovat. Dívky v klidu sešli schody a začali hledat Akademii vesnice. Našli jí během deseti minut. Byla to velká kulatá písková budova s oválnou střechou.
„Co se to děje s Daijim?“ zeptala se Yukiko „Zdá se mi divnější a divnější. Navíc vůbec nespí. Místo spánku používá tu svoji novou meditaci.“
„Pořád trénuje tu svoji skrytou techniku, kvůli které tehdy vyrazil na tu výpravu.“ odpověděla Natsumi „Je z toho zřejmě už nervózní a nedává to najevo, přece jen je to technika pro kterou potřebuješ trpělivost.“
„Aaaaaaaaaaaaa.“
Na Etsuko se rozběhl jedenáctiletý kluk s tyčí, kterou jí chtěl praštit. Etsuko se rychle vyhla a vytáhla kunai. Okolo dívek se najednou objevilo dalších deset dětí s tyčema. Všichni zaútočili. Natsumi vytáhla dva kunaie a Yukiko vyvolala ze svitku ocelovou loutku. Během několika sekund zničili všem dětem zbraně. Děti rychle utvořili pečeť. Ze země se zvedl písek a vrhl se na dívky. Yukiko se s loutkou rychle vyhla a pomocí loutky podkopla několika dětem nohy. Natsumi s Etsuko se prosekali skrz písek, takže jim neublížil. Všimli si ale, že se k nim přiblížilo více dětí a chce na ně zaútočit. Yukiko pouze loutkou podkopávala dětem nohy. Nechtěla jim ublížit.
„Etsuko kryj mě.“ řekla Natsumi a spojila ruce.
Etsuko odstrkovala všechny, kteří chtěli na Natsumi zaútočit. Okolí se okolo ní začalo rozzostřovat a točit do spirál. Všechny děti začali panikařit.
„Kai.“ řekli Etsuko s Yukiko.
Všechny děti teď leželi na zemi a krčili se. Bylo vidět, že někteří z nich se i pozvraceli a teď se klepali.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se podrážděně Etsuko.
„Natsumi to stačí.“ řekla Yukiko a Natsumi uvolnila pečeť.
Jedno z dětí chytlo Etsuko za nohu.
„N-n-náš S-sma-maragd ne-nedostanete.“ zakoktalo.
„Hlupáku. Já ho mám hlídat, k čemu by mi byl ten kus šperku.“ odvětila naštvaně Etsuko.
K dívkám přiběhli dva muži.
„Co se tady děje?“ zeptali se.
„Napadli nás.“ řekla Natsumi.
„Co jste zač?“ zeptal se jeden z nich.
„Jsme ninjové z Konohy a jsme tu na žádost vašeho vůdce Niboriho-sama.“ odpověděla Yukiko.
„Jen aby.“ řekl podezřívavě muž.
„Mají pravdu.“ ozvalo se za nimi.
Muži se otočili a dívky se podívali směrem odkud hlas zazněl. Byl to Toshikatsu, který si zrovna prohlížel spoušť, kterou dívky způsobili.
„Musím uznát, že vaše síla je obrovská.“ pousmál se „Musím se vám omluvit za naše studenty, ale nejsou zvyklí na cizince a navíc v této době. Není divu, že vás považovali za nepřítele.“
„T-toshikatsu-sama. Omlouváme se, že jsme těmto dívkám nevěřili.“ uklonili se oba muži.

„V pořádku, teď musíme probudit děti a prohlédnout je.“ řekl Toshikatsu a vydal se k dívkám.
„Já vám pomůžu.“ přidala se k mužům Natsumi.
Etsuko se naklonila k Yukiko, která k ní přišla a zašeptala: „No, vypadá to, že pro dnešek jim vyučování skončilo a možná budou mít i prázdniny.“
Yukiko se mírně pousmála. Toshikatsu k nim zatím došel.
„Nejste zranění?“ zeptal se starostlivě.
„Ne, my jsme v pořádku.“ ubezpečila ho Etsuko „Ty děti na tom budou hůř.“
„Je to jejich první setkání s genjutsu a možná i poslední.“ řekl Toshikatsu a hned vysvětlil „U nás nikdo genjutsu neovládá. Co byste řekli, že bych vás tu provedl, když už to Akeno-kun nezvládl?“
„To zní skvěle.“ odpověděla s úsměvem Yukiko.

***

Nobu se procházel po vesnici a prohlížel si domy a hospůdky. Hlavu ale moc nezvedal. Na ostré světlo skla, které krylo vesnici ještě nebyl zvyklí.
„Vypadá to tu hezky, ale docela by mě zajímalo, kde tady berou vodu.“ pomyslel si.
„Ze studen.“ dostalo se mu odněkud odpovědi.
Nobu se okolo sebe rozhléd a všiml si u jednoho domu opřené dívky, kterou před tím viděl v Niboriho kanceláři.
„Ty si Kaya, viď?“ zeptal se „Jak si věděla na co myslím?“
„Jo, to jsem já.“ řekla a došla k Nobuovi „Poznala jsem to takhle.“
Kaya dala prst na Nobuovo spodní ret: „Umím odezírat ze rtů a občas lidé to co si myslí říkaji potichu a pohybují rty. Já jsem rozuměla jen „berou vodu“.“
„Páni.“ úžasl rudý Nobu „To je dobrá schopnost.“
„Co umíš ty?“ zeptala se Kaya a dala prst pryč.
„Umím se natahovat.“ odpověděl nervózně Nobu „Je to hodně rychlý proces a pro netrénovaného i bolestivý.
„Úžasný.“ rozzářila se Kaya.
„Myslíš?“ zapochyboval Nobu.
„Určitě, je to dobrá bojová schopnost, taky bych chtěla něco takového umět.“ zasnila se Kaya „Bohužel jsem trénovaná pouze jako zvěd. Skrývání, odposlouchávání, odezírání ze rtů atd.“
„Ráda by si bojovala, co?“ zeptal se Nobu.
„To ano, ale nejsem na to zrovna moc velký talent.“ odpověděla Kaya.
„Jako živel máš oheň?“ položil další otázku Nobu.
„Ano, tak jako ostatní.“ přikývla Kaya.
„Já mám sice vodu, ale kamarádka má oheň, takže mám její techniky okoukané.“ řekl Nobu „Jestli chceš můžu tě něco zkusit naučit.“
„Úžasný. Moc ráda.“ zaradovala se Kaya.
„Zloděj! Zastav te ho někdo!“ ozval se za nimi křik.
Oba se otočili a všimli si muže tmavé pleti jak utíká s několika lahvemi vody. Nobu se za ním rozběhl a Kaya ho následovala. Když byl jen kousek za ním Nobu se napřáhl a natáhl k němu ruku. Muž se efektivně vyhnul, trochu zakolísal a dál pokračoval. Nobu to nevzdal a dál muže pronásledoval. Ten najednou zastavil a Nobu měl co dělat, aby do něj nenarazil a stejný problém měla i Kaya. Nobu i Kaya ucítili nasládlou vůni.
„Nech mě na pokoji. Mám svých problémů dost.“ řekl muž.
„To určitě. Já vím, že ty jsi ten lovec odměn. Ta proměna mě neobelstí.“ ušklíbl se Nobu.
Okolo nich se seběhli bojovníci připraveni zaútočit. Muž se jen usmál.
„Máš dobrou intuici, ale přesto mylnou.“ řekl muž a najednou zmizel.
Místo něj ležel na zemi kunai s výbušným lístkem.
„K zemi!“ zařval Nobu a přitiskl Kayu k zemi.
Lístek vybouchl a Kenshin to ze střechy jedné budovy pozoroval. V ruce měl pár lahví vody.
„Takže je tu i Konoha a ti určitě nejdou po tom po čem jdeme my. Stane se něco velkého, tak u toho nesmíme chybět.“ pomyslel si a vydal se do úkrytu za Ryem.

O DVA DNY POZDĚJI

Slunce se schovávalo za Měsícem a před vchodem do Vesnice ukryté ve Skle bylo postaveno mnoho stanů. V hlavní síni budovy Vůdce, která byla nyní osvětlena pochodněmi byl na kameném podstavci Smaragd Zatmění zabalený v modré šále. Okolo něj stály všichni členové Renjaazu. Na křesle u stěny seděli Nibori a vedle něj Toshikatsu s Kayaou, která měla obvázanou hlavu.
„Proč musí být ten Smaragd tady takhle vystavený. Proč ho radši někam neschováte?“ zeptala se Etsuko.
„Je to vůle Starších. Přece jen je to legendární artefakt. Kdybychom někde měli zahrabávat nebo zahazovat s tím, že tady ho nikdo nenajde bylo by to rouhání. Zvlášť když je zatmění.“ odpověděl klidně Nibori.
Do síně vešel Akeno. Došel k Niborimu a ukonil se.
„Nibori-sama. Nesu vám zprávy od vstupu do Vesnice.“ oznámil Akeno.
„Povídej.“ pokynul Nibori.
„Pouštní zabijáci poslali zatím pouze několik průzkumníků, kteří byli okamžitě odstraněni. O jejich veliteli zatím také nic nevíme. To je prozatím vše, ale už je to jen otázka času než se rozhodnou zaútočit.“ řekl Akeno.
„A ty určitě uděláš vše, abys jim zabránil vstoupit do vesnice, viď Akeno-kun?“ usmál se Toshikatsu.“
Akeno se jen zamračil.
„Mám tu ještě zprávu o těch lovcích.“ řekl a vytáhl papír, který dostal od svých podřízených „Naposled byli vidět v druhém okrsku. Vzdalují se od nás. Zřejmě mají zamířeno k východu.“
„Ale Akeno-kun styď se. Dva dny a vy jste je ještě nechytili.“ usmíval se Toshikatsu.
„Už mě začínáš pěkně ****.“ procedil skrz zuby Akeno.
„Akeno, uklidni se.“ řekl Nibori.
„Omlouvám se, Nibori-sama.“ uklonil se Akeno a odešel z místnosti.
„Možná spolu spolupracují.“ ozval se Daiji do ticha.
„Myslíš Pouštní zabijáky a ty lovce?“ zeptal se Toshikatsu.
„Ano. Až příjde jejich čas zaútočí z obou stran.“ odpověděl Daiji.
„Já si to nemyslím. Podle mě chtějí jen utéct pryč. Navíc jsou přeci jen dva a Akeno-san říkal, že to jsou lidé od nás.“ opáčila Yukiko.
„Nenapadlo tě, že by si je mohli najmout. To že, je chytli mohlo být neplánované, ale nevěděli o tom tak pokračují ve svém původním plánu.“ vyvracoval Daiji Yukiko její doměnky.
„Já osobně věřím tady Yukiko-san, ale musíme být opatrní a nic neriskovat.“ řekl Nibori a podíval se na Kayu „Kayo-chan mohu tě požádat, aby si zašla za Akenem, aby spřísnil u vchodu stráže, že je tu možnost spolupráce těch lovců a Pouštních zabijáků.“
„Ano, Nibori-sama.“ vstala Kaya a vydala se ke dveřím.
„Jdu taky.“ řekl rychle Nobu Daijimu „Pomůžu jim u vstupu.“
Daiji mlčky přikývl a Nobu vyšel za Kayou.

DALŠÍ DEN BRZY RÁNO

„Začínám se nudit.“ řekla Etsuko a posadila se na zem.
„Dobře běžte si odpočinout, já to tu zvládnu sám.“ řekl Daiji a posadil se na zem.
Opřel ruce o nohy, spojil je a začal meditovat.
„Jsi si jistý? Vážně to zvládneš?“ zeptala se starostlivě Yukiko.
„Jo. Odpočiňte si ať jste ve střehu.“ ujistil je Daiji.
„Nechám vám udělat nějaké jídlo a pití.“ řekl Nibori, který už byl také unavený a vstal.
Toshikatsu s Kayou, kteří spali už nějakou dobu se zavrtěli. Nibori a ostatní odešli z místnosti. Toshikatsu se po zavření dveří probudil a vstal. Došel k podstavci a díval se na zakrytý Smaragd.
„Máte snad něco v plánu?“ ozval se Daiji opřený o podstavec.
„Ne, ne. Jen se koukám.“ odpověděl s úsměvem Toshikatsu „Přece jen v tom Smaragdu leží obrovská síla.“
„Obrovská síla nemusí vždy přinést něco dobrého.“ řekl Daiji.
„Ty snad o tom něco víš?“ zeptal se zájmem Toshikatsu.
Do síně opět vběhl Akeno a rozhlížel se.
„Kde je Nibori-sama?“ zeptal se a nedůvěřivě sledoval Toshikatsua.
„Chystá ninjům pohoštění, ale neboj se Smaragd stále hlídá tento talentovaný mladík.“ odpověděl Toshikatsu a vrátil se zpět na své místo „Co se děje? Už nás napadli?“
„Ne, poslali jednoho ze svých diplomatů. Chce mluvit s Vůdcem.“ řekl Akeno a dál se díval na Toshikatsua.
„Tak tu na něj počkáme.“ usmál se Toshikatsu „Nechci rozhodovat za našeho Vůdce.“
„Divím se, že si něco takového řekl.“ řekl Akeno.
„Ale no tak, Akeno-kun. Co proti mně pořád máš?“ zeptal se zvědavě Toshikatsu „Vždyť jsem ti nic neudělal. Ty urážky jsem ti vracel jen proto, že ty si urážel mě.“
„Protože ti nevěřím, proto.“ odpověděl Akeno „Nechce se mi věřit, že by Nibori-sama potkal na své Zkoušce někoho, z koho by udělal svého rádce.“
„Takže je to jenom proto, že jsem přišel z pouště a nepocházím odsud z vesnice?“ zeptal se překvapeně Toshikatsu.
„Ano, to je také jeden z důvodů. Hlavně protože neznáme tvojí minulost.“ odpověděl Akeno „Nesedí mi, že by někdo cestoval sám po poušti takhle nalehko jako jsi přišel s Niborim-sama.“
„Dobře, nesnášíš mě, ale co takhle skončit aspoň dokud je zatmění. Měly bychom držet při sobě.“ navrhl Toshikatsu a natáhl před sebe ruku.
Akeno k němu neochotně došel, stiskl jeho ruku a řekl: „Jen dokud je zatmění.“
Byly ještě v hale sami dalších deset minut než se Nibori vrátil i s jídlem. Akeno mu řekl o diplomatovi a Nibori povolil, aby vstoupil do síně. Diplomat sebejistě v kročil do místnosti.
Všichni Pouštní zabijáci nosily rudé kalhoty a přes hlavu měli obvázané šály. U pasu měli každý šavli. Na kalhotách ještě měli řetízky, jejichž počet určoval hodnost. Diplomat měl na každé straně čtyři.
Diplomat došel k Niborimu a uklonil se.
„Je to čest se s vámi setkat.“ řekl diplomat.
„Přejděme k dohodě.“ řekl Nibori.
„Dobře, náš pán si žádá Smaragd Zatmění výmenou za životy vašich vesničanů. Před vaším vchodem stojí tisícovka našich stoupenců a další tisíc se pohybuje kolem vesnice. Nezaútočíme na vás, pokud budete rozumní a Smaragd předáte našemu pánovi.“ řekl diplomat „Prosím rozhodněte se co nejdřív.“

***

Nobu stál u vstupu do vesnice společně asi s dvěstě bojoviníky a čekali co se bude dít. U stanů Písečných zabijáků zatím viděli hromadit se bojovníky. Na Nobuovi už byli vidět znaky únavy. Přece jen nebyl zvyklí tak dlouho být ostražitý a i přesto že Slunce zakrýval Měsíc bylo pořád vedro a dusno.
„Nobu-san, proč se nenapijete?“ zeptal se jeden z bojovníků.
„Už z toho pít nemůžu. Nevím, kdy je budu potřebovat.“ odpověděl Nobu, zadíval se ke stanům a pak se podíval na bojovníka, který byl na vyvíšeném místě a měl dalekohled „Podívej se k nim, něco se mi tam nezdá.“
Bojovník přikývl, vzal dalekohled a podíval se ke stanům. Pak se zhrozil.
„Zbrojí se, chystají se zaútočit a mají i pár koní!“ zvolal bojovník.
„Mají koně?“ vyděsil se jeden z bojovníků.
„Počkat, co to znamená?“ zeptal se nechápavě Nobu.
„Píseční koně jsou velice rychlí a dokáží se spolehlivě vyhnout naším písečným i ohnivým technikám. Jsou dokonce schopní pískem i projít.“ vysvětlil bojovník.
„Kolik mají těch koňů?“ zeptal se Nobu bojovníka s dalekohledem.
Bojovník se zahleděl do dálky.
„Takhle to neodhadnu, možná něco přes stovku!“ odpověděl bojovník „UŽ VYRÁŽEJÍ!“
I Nobu viděl jak se u stanů lidé hýbají a koně se dostávají dopředu.
„Můžu zkusit ty koně na chvíli zpomalit.“ řekl Nobu, postavil se úplně dopředu, rozšrouboval víčka na láhvích a zamyslel se „Vchod je šíroký tak pro deset koní. Já můžu trefit tak dva uprostřed a když budu mít štěstí možná se povede nějaká řetězová reakce.“
Koně se blížili čím dál víc. Nobu vytvořil pečetě.
„Snad to vyjde.“ pomyslel si a řekl „Suiton: Mizu sutorangurā.“(Živel voda: Vodní škrtič)
Voda z láhví vyletěla a obmotala se okolo krku dvou Písečných zabijáků. Ti se začali dusit a strhli se své koně. Ti narazili do svých spolubojovníků a ti zase do dalších. Nakonec na zemi zůstalo asi jen šest koní a zbytek už byl jen kousek od vstupu. Bojovníci dali před sebe svá dřevěná kopí. Koně projeli vstupem a Nobu se rychle vyhýbal a snažil se jich co nejvíc shodit k zemi.
Někteří koně se zatím zastavili o kopí, ale další se na ně tlačili. Pouštní zabijáci začali svými meči útočit na bojovníky, kteří byli v popředí. Pár bojovníků vytvořilo písečnou vlnou, ale moc nepřátel nesmetli. Bojovníci už začali pomalu couvat a jejich řady řídnout.
Nobu byl mezi koňmi, vyhýbal se sekům zabijáků a snažil se jich co nejvíc porazit. Během několika sekund byl samá modřina a jizva.

***

„Co si myslíš ty, Toshikatsu?“ zeptal se Nibori svého rádce.
„Je to těžké rozhodnutí, Nibori-sama.“ odpověděl Toshikatsu „Je špatné obětovat životy našich občanů, ale zase kdo nám zaručí, že až váš pán dostane ten Smaragd nezničí naší vesnici?“
„Cílem našeho pána není vaše vesnice.“ řekl diplomat „Má jiné plány, které se netýkají této země.“
„A kdo je vůbec váš pán?“ zeptal se Nibori.
„Je to velký bojovník.“ odpověděl diplomat.
Do síně vtrhl jeden z bojovníků a vyděšeně se rozhlížel, aby našel Vůdce.
„Pouštní zabijáci nás napadli! Už jsou skoro v půlce vstupu!“ zahlásil vyděšeně.
Až na Daijiho a diplomata se všichni zděsili. Diplomat na nic nečekal a rychle se vrhnul ke Smaragdu. Daiji se postavil a diplomata omráčil. Když ale vstával tvrdě vrazil do podstavce a Smaragd z něj spadl. Toshikatsu se k němu neuvěřitelnou rychlostí vrhl a zachytil ho. Nibori si oddechl. Do síně vběhl zbytek Renjaazu.
Toshikatsu sundal šál ze Smaragdu, kousl se do prstu a svou krví něco nakreslil. Než se všichni nadáli Smaragd zmizel v jeho těle.
„Konečně je můj!“ usmál se šíleně.
Natsumi zareagovala jako první. Vytáhla svůj meč a zaútočila na Toshikatsua. Ten čepel zachytil jednou rukou a zlomil jí.
„Už cítím jak ve mně ta moc proudí! A to je teprve začátek!“ smál se Toshikatsu a držel špičku čepele.
Akeno se za něho rozběhl. Než ale zaútočil. Toshikatsu mu zbytek čepele vrazil do těla a Akeno se složil k zemi.
„Taka Shuugeki.“ řekla Etsuko a vyhodila několik kunaiů.
Toshikatsu je odrazil svojí holí. Yukiko rychle vyvolala svojí Aian Ningyoo a zaútočila s ní.
„Katon: Goukakyuu no Jutsu.“ řekla Kaya a z úst jí vyšlehly plameny na Yukiko.
Ta se společně s Etsuko ohnivé kouly vyhla. Toshikatsu se mezitím postavil za ně a dal jim pěstí, díky kterým narazily do zdi. Natsumi zatím rychle spojila ruce a chtěla Toshikatsua dostat do své iluze.
„To se nepovede.“ řekl Toshikatsu a namířil dlaň jedné ruky směrem k ní.
Natsumi se najednou začal svět točit do jedné velké spirály. Chvíli odolávala, ale nakonec omdlela.
„Ani se nehni nebo jí zabiju.“ řekl Daiji.
Toshikatsu se okolo sebe rozhlédl. Okolo něj bylo několik Daijiho klonů a originál zatím držel Kaye pod krkem kunai.
„Myslíš, že moje učednice si nedovede sama poradit?“ zeptal se s úšklebkem Toshikatsu.
Kaya chytla Daijiho ruku ve které byl kunai a pak mu hlavou dala ránu do brady. Daiji zakolísal a upadl. Kaya se rozběhla pryč z místnosti. Toshikatsu pár ranami zničil všechny klony a rozběhl se ke dveřím. U nich se zastavil a otočil se na strachem ztuhlého Niboriho.
„Užij si pád své vesnice a konec své éry.“ řekl a utekl.
Etsuko pomalu vstala a vrávoravě se za ním rozběhla.
„Etsuko, nechoď za ním!“ přikázal Daiji.
Etsuko ale neposlechla a vyběhla dveřmi ze síně za Toshikatsuem a Kayou. Když vyběhla akorát si všimla jak Toshikatsu zatočil chodbou do leva. Dál ho pronásledovala. Jakmile ho spatřila vytáhla pár shurikenů a hodila je po něm. Toshikatsu se vyhnul, ale zpomalil, takže ho Etsuko dohonila a okamžitě zaútočila. Toshikatsu se vyhnul a chtěl Etsuko udeřit pěstí. Etsuko se ovšem povedlo také vyhnout. Rychle ho chytila za dosud napřaženou ruku do páky a hodila ho na zem. Při pádu bylo slyšet v jeho ruce křupnutí. Toshikatsu se postavil a podíval se na svou mírně zkroucenou ruku. Pohnul s ní a ruka nabyla opět normálního tvaru.
„Koukám, že si dost neodbytná.“ pousmál se Toshikatsu.
Než ale Etsuko odpověděla, někdo jí praštil ze zadu do hlavy a ona omdlela. Probudila se až v něčí posteli. Znaveně se rozhlédla okolo sebe. Byla zřejmě na místní ošetřovně, protože z jedné strany měla závěs. Na druhé straně bylo okno. Etsuko pomalu vstala a podívala se z něj ven. Naskytl se jí pohled na část Vesnice, která teď byla úplně pustá. V dáli, kde byl vchod do Vesnice byl vidět kouř.
„Co se stalo?“ zeptala se sama sebe.
Za záclonou uslyšela škubnutí. Otočila se a uviděla jak se záclona rozrhnuje. Za ní byla Yukiko.
„Konečně jsi se probudila. Aspoň někdo.“ oddechla si, ale v hlase se dali poznat starosti, které jí trápili.
„Co se se mnou stalou?“ zeptala se Etsuko.
„Někdo tě omráčil. Našli jsme tě během chvilky a odnesli tě sem.“ odpověděla Yukiko.
„Kde je Toshikatsu s Kayou? Chytili jste je?“ ptala se dál Etsuko.
„Ne, utekli tajným východem, který je určený pro Vůdce. Budou teď někde v poušti.“ odpověděla Yukiko.
„Proč se za nimi hned nevydáte?!“ zeptala se tentokrát rozčileně Etsuko „Musíme je dostat!“
„Protože jsme na to jen dva.“ odpověděl za Yukiko Daiji, který zrovna vešel do pokoje.
Etsuko si teprve teď všimla, že na posteli za Yukiko leží Natsumi.
„Co se jí stalo?“ zeptala se vyděšeně.
„Uvízla ve svém vlastním genjutsu. Teď se z toho nemůže dostat a my jí pomoct nemůžeme.“ odpověděl Daiji a podíval se na Yukiko „Akeno-san má operaci za sebou. Přežije to. Nobua ale stále operují. Má příliš moc zranění. Můžeš se ale jít podívat jak ho operují a počkat tam.“
Yukiko si smutně povzdechla a odešla.
„Nobu byl u vchodu a bojoval s Pouštními zabijáky. Byl v první linii a uvízl mezi nimi, takže má teď mnoho zranění. Bojovníci ho ale zachránili a přinesli sem.“ řekl Daiji dřív než se Etsuko zeptala.
„A Vesnice?“ zeptala se Etsuko.
„Prozatím jí udrželi. Vtrhli do ní, ale něco se stalo a utekli. Asi za to můžou ti dva lovci.“ odpověděl Daiji „Co se týká naší mise nevím co dělat. Nibori-san s námi odmítá mluvit, ti dva se vzdalují a my jsme pouze dva.“
„Tři, půjdu s vámi.“ řekla Etsuko.
„Myslíš, že nám to proti němu pomůže. Bylo nás tam šest a ani jsme se ho nedotkli.“ řekl Daiji.
„Byli jsme překvapeni, proto nám to nevyšlo. Já ale vím, že se mi povedlo mu zlomit ruku, i když opět srostla. Když půjdeme všichni tři tak to zvládneme.“ přemlouvala Etsuko.
„Dobře, snad to zvládneme. Zeptám se Niboriho-san jestli neví kde bychom mohli Toshikatsua najít. Ty si zatím ještě odpočiň ať máš dost sil.“ řekl Daiji a odešel.
Etsuko si zatím ještě lehla. Daiji vyšel z nemocnice a vrátil se do budovy Vůdce. Niboriho našel ve své kanceláři jak mlčky kouká z okna na Vesnici.
„Nibori-san. Mohu s vámi mluvit?“ zeptal se po vstupu Daiji.
Nibori nic neřekl a tak Daiji pokračoval: „Etsuko se už probudila. Akeno je po operaci a bude v pořádku. Nobu je ještě na operaci a Natsumi se stále neprobouzí. Už je nás ale dost na to abychom se je vydali pronásledovat a získali Smaragd zpět.“
Nibori se pousmál a řekl: „Vy ninjové. Jste z jiného kontinentu. O síle Smaragdu nic nevíte a myslíte si, že když jste tři tak ho získáte nazpět.“
„Pět, Nibori-san.“ opravil ho lží Daiji „Povedlo se nám kontaktovat ty lovce. Jsou to ninjové od nás a pomůžou nám. Od vás jen čekáme, že nám řeknete, kam se Toshikatsu vydal.“
„Proč nemůžu mluvit s těmi ninji, ale musím mluvit s tebou?“ zeptal se Nibori.
„Pravda, jsou na vyšší úrovni, ale velitelem mise jsem pořád já, proto mluvíte se mnou.“ odpověděl Daiji.
Nibori se na Daijiho otočil. Byl na něm vydět smutek a strach.
„Dobře, Vesnici se nám podaří ubránit i bez nás. Myslím si, že se Toshikatsu vydal na severo-východ od Vesnice. Někde tam jsme se tehdy potkali a je tam i pár jeskyní, takže by se tam mohl klidně ukrýt.“ řekl Nibori a pak se uklonil „Prosím, dostaňte Smaragd zpět. Je to naše vzácné dědictví.“
„Dostanete ho zpět.“ řekl Daiji a odešel.
Vydal se připravit zásoby vody a jídla na cestu. Po cestě potkal naštvanou Yukiko.
„Etsuko mi to řekla!“ začala se rozčilovat „Co si myslíš?! Jak můžeme my tři získat Smaragd?“
„Musíme to zkusit. Jeho síla se plně projeví přece až zatmění skončí. Pořád máme šanci a nezapomeň, že je to naše mise“ odpověděl s klidem Daiji „Teď mi pojď pomoc připravit nějaké jídlo a pití.“

***

Během dvou hodin bylo vše připraveno k odchodu. Zbývalo už jen zajít do zbrojnice. Bohužel pro ně neměli příliš moc zbraní.
„Omlouvám se, u nás se tyhlety házecí věci moc nepoužívají.“ omluvil se zborjmistr.
„Chápeme.“ řekl Daiji „Já si vezmu, ale aspoň dvě kopí.“ řekl Daiji.
Etsuko došla ke stojanu na kterém bylo asi přes dvacet kopí. Hned je začala lámat.
„Hej co to děláš?!“ zeptal se rozčileně zborjmistr.
„Když už nemáte kunaie, tak si vemu aspoň špičky těch kopí. Ty půjdou také házet.“ odpověděla ledabyle Etsuko a pokračovala.
Poslední dvě rozlomila v půlce.
„A to všechno poneseš?“ zeptala se Yukiko.
„Ne, ty mi pomůžeš.“ odpověděla rovnou Etsuko.
„To si ze mě děláš srandu?“ zeptal se překvapeně Yukiko.
„Ale no tak, Yukiko-chan,“ Etsuko nasadila psí oči „jsme přece kamarádky, ne?“
„No tak dobře.“ povzdechla si Yukiko a Etsuko se s ní podělila o svou zátěž.
„Tak dobře. Konec zatmění je někdy zítra odpoledne. Musíme tedy běžet.“ řekl Daiji a podíval se na Yukiko „Yukiko, ty si říkala, že si viděla ten tajný východ, že ano?“
„Ano.“ přikývla Yukiko.
„Odveď nás tam. Bude nejlepší jít tudy než obcházet celou Vesnici.“ řekl Daiji.
Společně vyšli ven ze zbrojnice a vydali se do budovy Vůdce. Tam se vydali stejným směrem stejně jako Toshikatsu, pak je Yukiko vedla dál a dovedla je až na konec chodby. Tam se jí ve stěně povedlo najít dveře. Otevřela je a s Daijim a Etsuko vešla dovnitř. Byli v temné chodbě, jejíž podlaha se svážela dolů. Vydali se po ní. Po pár minutách se podlaha vyrovnala a byla pokryta pískem. Během krátké chvilky se před nimi objevila skleněná stěna. Povedlo se jim jí odsunout a vylézt ven do pouště. Stěnu zase zavřeli.
„Tak kam teď?“ zeptala se Etsuko.
„Na severo-východ.“ odpověděl Daiji „A co nejrychleji.“
Všichni tři se rozběhli do pouště.

DALŠÍ DEN, KDESI V POUŠTI

Toshikatsu se společně s Kayou plahočili pouští. Toshikatsuovi oči nyní zařili zelenou barvou.
„Toshikatsu-sensei, jste v pořádku?“ zeptala se Kaya.
„Ano, jen jsem nečekal takovou odmítavou reakci mého těla, když do něj Smaragd zapečetím.“ odpověděl Toshikatsu „Už se to ale lepší. Cítím jak jeho síla prochází každou mojí buňkou a bude ještě větší až za několik hodin vysvitne Slunce.“
Kaya najednou zpozorněla a zastavila se.
„Co se děje?“ zeptal se Toshikatsu.
„Někdo se blíží.“ odpověděla Kaya a zaposlouchala se „Jsou tři nebo i víc. Budou to zřejmě ti ninjové z Konohy.“
„Ti si asi nikdy nedají pokoj.“ řekl Toshikatsu „No, aspoň jim předvedu svou sílu.“
„Myslíte, že je to dobrý nápad? Neublíží vám?“ zeptala se Kaya „Málem vám přece zlomili ruku.“
„Budu v pořádku.“ odpověděl Toshikatsu „Neměj o mě strach. Pokračuj dál k jeskyním. Sejdeme se tam.“
„Dobře. Dávejte na sebe pozor.“ řekla Kaya a dál rychle pokračovala pouští.
Toshikatsu se otočil směrem k Vesnici, kde už viděl se rýsovat postavy ninjů, posadil se na zem a čekal. Ninjové k němu doběhli během několika minut.
„Tak už jste konečně tady.“ přivítal je Toshikatsu.
„Přišli jsme pro Smaragd.“ řekl Daiji.
„To bude trochu problém. Já vám ho totiž nehodlám dát.“ pousmál se Toshikatsu.
„Tak si ho vezmeme násilím.“ řekl Daiji a utvořil pečeť „Tajuu Kage Bunshin no Jutsu.“
Okolo Toshikatsua se objevilo asi sto klonů. Daiji hodil dvěma kopí a pak si od Etsuko vzal špičky kopí, které rozlomila v půlce. Dřevěné konce jí nechal.
„Páni, už se bojím.“ rozklepal se Toshikatsu a pak se zasmál.
Klony se k němu rozběhli. Toshikatsu na nic nečekal a prvních pár klonů hned smetl vlnou písku. Další se mu povedla sundat jednou ranou pěstí.
„Taka Shuugeki.“ řekla Etsuko a vyhodila několik špiček kopí.
Toshikatsu se rychle vyhnul a kopí zasáhla několik klonů. Teď zaútočili klony s kopím. Toshikatsu zastavil jejich útok, rozlomil kopí a pak klony odhodil a tím srazil další klony. Najednou ho ale něco smetlo a on poodletěl o několik metrů. Byla to Aian Ningyoo. Toshikatsu se mírně oklepal a pousmál se. Zlomená čelist mu opět srostla.
„Dala jsem do toho co nejvíc možné síly, ale on se vyléčil.“ pomyslela si Yukiko „Tohle je opravdu děsivá síla.“
I přesto, že byla vyděšená Yukiko, pohla loutkou a ta se rozběhla na Toshikatsua. Za ní se rozběhli ještě Daijiho zbývající klony.
„Už mě unavujete.“ řekl Toshikatsu a napřáhl před sebe ruku.
Všechny klony i s loutkou vzplály. Klony zmizeli, ale loutka hořet přestala a dál pokračovala. Napřáhla ruku, ovšem než zaútočila tak ji Toshikatsu zastavil vytrhl jí ruku a jedním kopem vrátil zbytek loutky majitelce. Yukiko se loutce nestačila vyhnout a ta ji srazila.
„Taka Shuugeki.“ vyhodila Etsuko další špičky kopí.
Toshikatsu je rukou odrazil a rozběhl se na Etsuko. Ta byla mírně zaražena náhlým útokem, ale rychle popadla spodní částí kopí, které před jejiž vršky si předtím vzal Daiji a pustila se do protiútoku. Toshikatsu zaútočil a jedním úderem jí zničil první zbraň.
Etsuko zaútočila druhou zbraní a trefila Toshikatsua do ramene. Toshikatsu na úder nezareagoval a kopl Etsuko do žeber a v bolestných křečích spadla na zem. Nyní zaútočil na Toshikatsua Daiji. Byl těsně za jeho zády, když Toshikatsu vykopl nohou do strany a přitom se otočil. Daiji se mu pohotově vyhnul a zaútočil. Oba dva začali proti sobě rychle útočit a vyhýbat se úderům nepřítele.
Yukiko, která ještě ze sebe sundavala loutku přišla ta rychlost až neuvěřitelná. Souboj nakonec ale skončil tak, že Toshikatsu chytil Daijiho pod krkem a začal mu dávat pěstí do obličeje. Yukiko co nejrychleji vytáhla další svitek.
„Kuchiyose: Gingitsune.“ (Přivolání: Stříbrná liška) řekla Yukiko.
Do Toshikatsuova krku se najednou zakousla liška ze stříbra. Toshikatsu pustil Daijiho, který byl na pokraji omdlení a snažil se lišku ze sebe strhnout. Ta se ale odpoutala sama.
„Nemůžu ji tady sice využít na plno, ale na poražení to stačí.“ řekla Yukiko a pomalu se postavila.
„Nebuď směšná.“ zasmál se Toshikatsu „Jak mě může to tvoje kovové zvířátko porazit.“
„Taka Koogeki.“ ozvalo se za ním.
Toshikatsu ucítil jak mu něco zajelo do těla. Etsuko stála za ním a část ruky v něm zmizela.
„Já neřekla, že tě porazím sama.“ řekla Yukiko.
„Nemůžu vytáhnout ruku!“ zařvala Etsuko a začala sebou škubat.
„Hlupáci. Byla to jen otázka chvilky než mě Smaragd konečně přijme. A díky téhle regeneraci už vím, že jeho síla bude po rozjasnění jen má.“ smál se Toshikatsu.
Najednou ucítil jak těžce Etsuko ruku vytáhla. Díra po ní se začínala hojit.
„Taky jsem cítila tu sílu.“ řekla Etsuko.
„Oooo, takže tvůj útok se dostal až ke Smaragdu. Obdivuhodné.“ podivil se Toshikatsu.
Otočil se a jedním kopem do hlavy srazil Etsuko k zemi. Pak se podíval na Yukiko a rozběhl se na ní. Liška opět na něj zaútočila. Tentokrát se zakousla do jeho ruky.
„Katon: Housenka no Jutsu.“ ozvalo se nad Yukiko.
K zemi někdo padal a přitom vypouštěl ohnivé koule, které narazili do Toshikatsua. Před Yukiko přistál kluk ve slaměném klobouku a kalhotech.
„Popadni své kamrády a utečte. My to tady přebereme.“ řekl frajersky laděným hlasem.
„Kdo jsi?“ zeptala se Yukiko.
„Hej, tichý útok ti nic neříká, co?“ ozvalo se za Yukiko.
Yukiko se otočila a podívala se na kluka, který byl o něco větší a kromě klobouku a kalhot měl na sobě ještě triko a plášť. V ruce měl katanu.
„Byla v nebezpečí.“ bránil se Ryo.
„Ach jo, tak copak tu máme za nepřítele?“ zeptal se Kenshin a podíval se na Toshikatsua.
Toho už liška pustila díky Ryovo útokům. Většina jeho oblečení byla popálená, ale na kůži nebyl ani škrábaneček.
„Tak na co čekáš! Odveď své přátelé!“ řekl nahlas Ryo „Na tohohle asi jen tak normální oheň nezabere. V tom případě, Ook...“
Než to stihl doříct Kenshin ho kopl do zad. Yukiko se vylekala.
„Hlupáku! Chceš se nechat zabít! Už před tím si málem umřel! Tady to by tě dorazilo definitivně!“ rozčílil se Kenshin.
„A co mám podle tebe dělat?!“ zeptal se naštvaně Ryo „Normální oheň na něj neplatí!“
„Řekl bych, že už těch pár dní spolu pracujeme, co takhle zkusit spolupráci. Jen tak pro jistotu.“ navrhl Kenshin.
„A hele to mě nenapadlo.“ zamyslel se Ookami.
„Hej, nesnažte se mě ignorovat!“ zařval Toshikatsu a na všechny tři vyslal vlnu písku.
Ti se rychle a bez problému vyhli.
„Já ho chytím do svého genjutsu. Ty s tou holkou odtáhněte její kamarády.“ řekl Kenshin.
„Ne, genjutsu nepoužívej. Chytí tě do něj a pak se z něj nedostaneš.“ upozornila Yukiko.
„Co teda uděláme?“ zeptal se Kenshin.
„Ty s tou holkou odnesete její kamarády a já mu mezitím půjdu nakopat *****.“ řekl Ryo a rozběhl se na Toshikatsua.
„Vážně, kdo ho učil tyhle tzv. cool hlášky?“ zeptal se Kenshin sám sebe a rozběhl se k Daijimu.
Ryo rychle zaútočil svými nyní hořícíma rukama na Toshikatsua. Ten se rychle vyhnul, ale plamen mu zanechal popáleniny, které se hned začali hojit.
„Skvěle ten plamen se udržuje i přes to zatmění. To potěší.“ pomyslel si Ryo a opět zaútočil.
Toshikatsu se vyhnul a dal Ryovi pěstí do břicha. Ryo trochu poodletěl, ale udržel se na nohou a znovu útočil. Yukiko mezitím odvolala své loutky a odtahovala Yukiko. Kenshin odtahoval polomrtvého Daijiho, který ho sotva vnímal a přitom si na zemi, dál od Daijiho všiml něčeho lepkavého. Zrychlil a odtáhl Daijiho až k Yukiko.
„Odtáhni je co nejdál to půjde. Mám nápad, který by ho mohl zastavit.“ řekl Kenshin.
Yukiko přikývla a začala je oba dva odtahovat.
„Mám nápad.“ zavolal Kenshin na Rya „Sklo.“
„Sklo?“ zamyslel se Ryo a dostal od Toshikatsua ránu do obličeje, která ho posunula blíž ke Kenshinovi.
Když se snažil postavit, všíml si jak se díky jeho rukám písek mění v tekuté sklo.
„Už chápu. Kombinace. Zvládneš se o nás oba postarat, aby nás ten sajrajt nezasáhl?“ zeptal se.
Kenshin přikývl.
„Máš dneska štěstí.“ řekl Ryo Toshikatsuovi „Uvidíš něco, co vyzkouším poprvé a naposled. Katon, kai.“
Jakmile to dořekl celé jeho tělo vzplálo. Okolo Toshikatsua se zvedl vítr společně s pískem. Toshikatsu mírně vyděšeně zíral.
„Katon, Fuuton: Faiāgarasu." (Živel oheň, Živel vítr: Ohnivé sklo) řekli oba najednou.
Oheň se spojil s větrem a velké okolí nyní zasáhla velká ohnivá koule, která změnila veškerý písek ve sklo. Yukiko to nezasáhlo. Udiveně to společně se sotva živým Daijim sledovala.
„Co je to za lidi?“ zeptala se vyděšeně.
Po chvilce plamen vítr odfoukl. Uprostřed skleněného pole byla skleněná hora uvnitř, které byl Toshikatsu. Na poli stál Kenshin a těsně nad zemí se vznášel nahý Ryo. Kenshin ho pomalu položil na zem. Slunce vylézalo zpoza Měsíce a jeho paprsky se začali vrhat na poušť a skleněné pole. Kenshin si připravil meč.
Skleněná hora začala křupat a během pár sekund se rozpadla na milion malých kousků. Na Toshikatsuovi bylo vidět jak některé částečky mizí pod kůži a popáleniny ze skla se hojí.
„JE TO TADY! BUDU MÍT JEHO PLNOU MOC!“ zařval Toshikatsu.
„Ne.“ řekl jen Kenshin a dal před sebe meč.
Břichem Toshikatsua něco prošlo a vyšlo na druhé straně.
„To ti nepomůže. Teď jsem nesmrtelný.“ řekl a podíval se na místo, které se už začalo hojit „Co to je?“
Jeho kůže jakoby nyní srůstala se vzduchem.
„Neviditelná čepel.“ řekl Kenshin „A konečně Fukusū no sashi.“ (Mnohonásobné probodnutí)
Z Toshikatsuova těla vycházeli další neviditelné čepele a probodávali ho.
„To ti nepomůže.“ smál se šíleně.
Smích ale okamžitě přešel. Tři neviditelné čepele prošli skrz hlavu a další tři skrz srdce, kde byl zapečetěný Smaragd. Toshikatsu padl k zemi a už se ani nepohnul. Kenshin uklidil meč.
„To bychom měli.“ řekl a vrtkavě došel k Ryovi „No asi se vrátíme zpět domů a pořídíme ti další oblečení.“
Sundal si plášť a zakryl jím Rya. Jeho tělo si pak dal na ramena a rozběhl se pryč.
„Děkujeme.“ zavolala Yukiko, která se akorát vzpamatovala z toho šoku.
Kenshin jen zvedl volnou ruku.
„D-d-dojdi t-to z-z-kon-trolovat.“ vykoktal Daiji.
Yukiko vstala a došla ke zohizděné mrtvole Toshikatsua. Opatrně ho otočila na záda a měla co dělat, aby se nepozvracela.
„A to ještě musím vytáhnout ten Smaragd.“ pomyslela si a znechuceně strčila svou ruku do útrob Toshikatsuova těla, zatímco druhou si kryla pusu a nos.
Začala se mu přehrabovat v úrovni, kde předtím viděla Smaragd mizet. Nemohla ho nikde najit. Až asi po minutě. Našla nějaký kámen. Vytáhla ho. Byl to malý kousek Smaragdu Zatmění.
„Je možné, že ho ten muž zničil, tak že zbylo jen tohle?“ zeptala se sama sebe a pak se okolo sebe rozhlédala „Ale co teď, nemáme zásoby, Etsuko s Daijim jsou zranění a do Vesnice ukryté ve Skle jsme skoro den cesty.“
Yukiko se vrátila k Daijimu.
„Mám ten Smaragd, ale teď se nemůžeme dostat zpátky do Vesnice.“ řekla Yukiko.
„Kapsa.“ řekl Daiji.
Yukiko šáhla Daijimu do kapsy a vytáhla z něj svitek.
„P-p-pošli E-etsuko.“ zakoktal.
„A co ty?“ zeptala se Yukiko.
„D-d-dojdu.“ odpověděl Daiji.
„Jsi si jistý?“ zeptala se pochybovačně Yukiko.
Daiji přikývl a zavřel oči. Yukiko roztáhla svitek vedle Etsuko.

O NĚKOLIK DNÍ POZDĚJI

Všichni členové Renjaazu konečně byli schopní pohybu a mohli tedy už odejít z nemocnice. Nibori a všichni vyšší radní jim už stihli poděkovat za jejich pomoc a za záchranu aspoň kousku Smaragdu Zatmění.
Bohužel na dovolenou už se nedostalo, tak jim Nibori poskytl aspoň nějaké zásoby na cestu do přístavu a zdravotní materiál pro Nobua, který se stále léčil, ale chodit mohl bez větších problémů. Během pár dní došli všichni do přístavu, kam vstoupili na loď, která je měla odvézt zpět do Země Ohně.
Cesta proběhla bez nějakých větších problémů a za necelý týden dorazili na břeh Země Ohně. V přístavu je ale čekalo překvapení. Na cestě z přístavu, která vedla do Konohy stál Yasuo a usmíval se.
„Nazdar děcka, jak se vede? Jaká byla dovolená?“ zeptal se s úsměvem.
„Hrozná.“ odpověděl znechuceně Nobu „Proč jste nám rovnou neřekl, že tam bude mise?“
„Protože by bylo těžší vás tam dostat.“ odpověděl Yasuo „A to jste si tam neužili vůbec žádnou dovolenou?“
„Ne, jenom pár hodin, jinak jsme cestovali, plnili misi a pak se následně léčili.“ řekla Etsuko.
„A já si myslel, že si aspoň trochu odpočinete, abyste nějak strávili to co se vám chystám říct.“ pousmál se Yasuo.
„Co nám chcete říct?“ zeptal se Daiji.
Yasuo se před ně postavil, udělal pár kroků dozadu, zhluboka se nadechl a řekl: „Jako ninjové jste skončili. Všichni jste oficiálně mrtví.“