5x1

pokud nebude Jan Tleskač nic namítat, tak bych ti tuto povídku ráda věnovala

události jednoho dne jsou zachyceny z pohledu pěti osob (Leeho, Sakury, Naruta, Gaie a Saie), pořadí, jaké zvolíš, je zcela na tobě s jedinou výjimkou – jako poslední otevři Saiův den

Tu noc jsem nemohl vůbec spát, pořád jsem se převaloval na posteli a myslel na to, jak se ráno setkám se svým senseiem a budeme spolu celý den trénovat. Na takový zápřah je třeba být odpočatý, ale já ne a ne zabrat, a to už bylo půl druhé. Přemýšlel jsem, jak by to vyřešil Gai-sensei, a díky němu na to přišel.
„Jestli do dvou neusnu, tak budu celou další hodinu klikovat!“
Byl jsem přesvědčen, že když na sebe uvalím pořádnou svazující podmínku, konečně se svého úkolu chopím. Nepovedlo se a já klikoval. To mně šlo mnohem líp než usínání. Taky jsem přitom úplně zapomněl na čas a nařízenou hodinu protáhl na dvě. Cítil jsem se nabit energií a na spaní neměl ani pomyšlení, raději jsem tedy posiloval další části mého úžasného mladého těla.
Za deset minut šest jsem vyrazil k našemu srazovému místu, skákal jsem ze střechy na střechu, když v tom na mě někdo zavolal. V uličce pode mnou stála Sakura, má láska. Seskočil jsem k ní a zajímal se, co má na srdci: „Ano, Sakuro? Co si přeješ?“
„Já? Vůbec nic!“ začala dělat nedostupnou, to se mi na ní líbí, připadám si pak jako dobyvatel, dobyvatel dívčích srdcí.
„Nemusíš se stydět, jsme tu jen my dva! Vyjádři naplno své city, které ke mně chováš!“ popostrčil jsem ji k činu.
K činu, od kterého mě ještě teď bolí čelist, ta holka má ukrutnou sílu, já ji miluju a nic na tom nezmění fakt, že jsem skončil mezi popelnicemi. Láska je boj!

Když jsem se probral z knockoutu, uviděl jsem záda Saie, který stál přede mnou. V podpaží držel velké desky a v ruce, kterou mával k obloze, svíral štětce. Pak se otočil na mě a tvářil se, jako by čekal, že mu něco řeknu.
Dostal jsem ze sebe akorát „Ahoj!“ a „Ty jsi v týmu s Narutem, že?“
Nic lepšího mě nenapadlo, on se jen tak podivně usmál a šel pryč. Je to hrozně divnej člověk. Ale já neměl na přemýšlení o Saiovi čas, zvedl jsem se ze země a utíkal na místo srazu.
Gai-sensei tam nebyl.
„Už s tebou nechce trénovat!“ svítilo velkými písmeny v mé mysli, „Dorazil jsi pozdě! Zklamal jsi ho! Najde si nového studenta! Nemáš v sobě ani špetku mládí!!!“
„Néééééééé!“ zakřičel jsem, abych zahnal ty nesmysly v mé hlavě.
„Ještě není vše ztraceno,“ věřil jsem, „najdu Gai-senseie, omluvím se mu a dokážu mu, že ve mně síla mládí pořád ještě je!“

Celé dopoledne jsem běhal po Konoze a marně se snažil senseie najít. Až těsně před polednem se mi to podařilo. Radši bych ale byl, kdyby se tak nestalo. Gai-sensei trénoval svého nového žáka, nějaké černovlasé pako s tlustým obočím navlečené do odporné zelené kombinézy. To, čeho jsem se obával, se stalo skutkem. Přestal jsem vnímat, co se děje kolem mě, hlava se mi točila, z očí tekly slzy.
„Oběééééééd!“ zaslechl jsem a na chvilku se vzpamatoval.
Stál jsem naproti senseiovi, díval se na mě a já na něho. Otočil jsem se a utíkal, jak nejrychleji jsem mohl. Najednou mou nohou projela ostrá bolest a já se vrátil do reality. Ležel jsem ve křoví, levá noha byla zlomená.

Nějakou dobu jsem si tam poležel, snažil jsem se vstřebat ztrátu senseie, ale nešlo to. Postavil jsem se. Bolest v noze mně znemožňovala přemýšlet o dnešním dopoledni. To bylo jen dobře.
Dobelhal jsem se do nemocnice, ujala se mě Sakura. Můj anděl.
„To teda koukám, takhle rychle si zlomit nohu, cos dělal?“ strachovala se o mě.
„Ale nic, byl jsem si zaběhat,“ odpověděl jsem ne zcela pravdivě a Sakuře se to nezdálo.
„Vážně?“
„Jo, vážně!“ potvrdil jsem, pak jsem si uvědomil, že možná podezřívá sama sebe, tak jsem dodal: „Nemusíš mít strach, že by se mně to stalo, jaks mě praštila!“
„To jsem opravdu neměla!“
Jako dračice mi servala z nohy můj úbor a pak se jí svými prstíky začala něžně dotýkat. Ani jsem si to pořádně nevychutnal a už jsem měl nohu v sádře.
„Počkej tu ještě, než ti sestřička donese berle!“
„Jak dlouho?“ chtěl jsem vědět,
„Pět minut!“ určila.
„Pět minut, to je tři sta sekund, to znamená šest set sklapovaček!“ přepočítal jsem si to na svou časovou jednotku a chtěl na ně vlítnout, ale Sakura mě usadila: „Ani omylem! Budeš tu sedět a ani se nehneš!“
„Tak dobře! Pro tebe udělám cokoliv!“ podlehl jsem jejímu nátlaku a začal odpočítávat: „Tři sta, dvě stě devadesát devět, dvě stě devadesát osm, …“

„… tři! Dva! Jedna! Už jdu!!! I bez berlí! Řeklo se pět minut!“
Vyšel jsem z pokoje na chodbu, stála tam Sakura a dotíral na ni Naruto.
„Konečně to pochop, Naruto! Já nejsem tvoje holka! Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu!“
Ten ubožák to ale nechtěl vzdát a valil do ní takový ty sladký řečičky, bylo to hodně trapný.
„Obtěžuje vás tenhle floutek, slečno?“ vmísil jsem se do konverzace.
„Drž hubu a nepleť se mezi nás, mrzáku!“ držkoval blonďák, pak chytil Sakuru kolem pasu, přitiskl si ji k sobě a chtěl jí narvat svůj jazyk do pusy.
„Néééé, já nechci!“ vyjekla a snažila se dostat svoji hlavu co nejdál od Narutovy.
„Ale chceš!“ nutil ji blonďák.
„Ne, nechce!“ zapojil jsem se znovu a chytil Naruta za rameno.
„Co na mě šaháš?“ vyprskl a skočil po mně.
I s nohou v sádře jsem si s ním hravě poradil, jen sádra to nepřežila. Sakura mě odvedla zpět na pokoj. Zamkla dveře.
„Svlíkni se, Lee! Musím tě důkladně prohlédnout, jestli nemáš nějaké vnitřní zranění!“

Takovou prohlídku bych si nechal líbit klidně každý den. Kam se hrabou naše hry na doktora s Gai-senseiem!
Byl jsem úplně vyšťavenej, ospalej z probdělé noci, takže když mně pak Sakura dávala novou sádru, sotva jsem držel oči otevřené.
„Jen se tu klidně prospi,“ řekla, když jsem potřetí v krátkém sledu zívnul, „ale než budeš odcházet z nemocnice, tak se stav za mnou, udělám ještě výstupní prohlídku!“

Probudil jsem se, popadl berle, které byly opřeny u dveří, a vyrazil najít Sakuru. Na chodbě jsem si všimnul Saie s velkými deskami v podpaží, jak klepe na dveře jednoho pokoje. Dobelhal jsem se k němu, ještě než byly otevřeny. Sai se na mě otočil a štětcem položeným na pusu naznačil, že mám zůstat potichu.
„To jsi ty, Saii?“ ozvalo se z pokoje, „Mám tady pacienta, tak rychle, co potřebuješ?“
Podle hlasu jsem hned věděl, že je to Sakura.
„Mohla bys zavřít oči a vyjít z pokoje? Někoho jsem ti přivedl!“
Na chodbu vyšla Sakura se zavřenýma očima, Sai za ní zavřel dveře. Dělal, že se nedívá, a rukou mě popoháněl do akce. Nevím, jak to zjistil, že mezi mnou a Sakurou něco je, ale bylo mi to celkem jedno. Přistoupil jsem k ní, zašeptal jí do ucha: „Miluju tě!“ a začal ji líbat na krku.
Najednou jsem uslyšel „Shannaróóóóóóóóóó!“, dostal pořádnou pecku do břicha a letěl, ani nevím kam.
„Asi ještě chtěla náš vztah držet v tajnosti před ostatními,“ bylo jediné vysvětlení, které mě napadlo, než jsem nárazem do hlavy ztratil vědomí.

„Vstávat!“ zařval někdo a já se probudil na nemocničním lůžku, stejně jako Gai-sensei na posteli vedle té mojí.
V pokoji byl ještě Sai oblečený do bílého pláště chystající se malovat štětcem v jedné ruce do desek v ruce druhé. Gai i já jsme vylezli z postele a postavili se proti sobě.
„Musím Vám/ti něco říct,“ spustili jsme zároveň, „ehh, Vy/ty první!“
„Gai-sensei?“
„Lee?“
„Chci, abyste/abys byl zase mým učitelem/studentem!“
„Lee!“
„Gai-sensei!“
Objali jsme se, slzy nám tekly proudem. Nerozlučná dvojice překrásných zelených šelem plných mládí se dala opět dohromady. Nádherná chvíle to byla, nic ji nemohlo pokazit.
„Stoupněte si blíž k tomu oknu!“ rozkazoval Sai, ale my na něj kašlali, nechtěli jsme stát, chtěli jsme si užívat naše mládí, chtěli jsme konečně společně trénovat.
A tak jsme taky šli.

„Píp, píp, píp!“
Aniž bych musela otevřít oči, zaklapla jsem budík, na kterém jistě svítilo 5:30, protože přesně na ten čas jsem ho včera večer nastavila. Teď už z něj ale byla jen pouhá plastová placka.
„Sakra, další budík v háji,“ ulevila jsem si a ačkoliv se mně vůbec nechtělo, vylezla jsem z postele a o dvacet minut později odcházela z domova směrem k nemocnici. Od šesti začínala moje služba.
V tuhle dobu většinou na ulici nikoho nepotkám. Dnešek byl výjimkou, do cesty mi vstoupil Sai, v podpaží si nesl velké desky a v ruce štětce. Přestože to bylo zřejmé, zeptala jsem se po pozdravení, zda jde malovat.
„Ano!“ odpověděl a s falešným úsměvem ve tváři zamával štětci ve vzduchu.
Nic bych za to nedala, že si zrovna myslel, že jsem pěkná kráva, když pokládám takové otázky.
„Východ slunce?“ tipla jsem si.
„Ne!“
Na chvilku jsem se zamyslela, zda má cenu pokoušet se hádat znovu, nebo bude lepší rovnou se zeptat, co se chystá malovat. Nakonec jsem se chtěla rozhodnout pro třetí možnost, nezajímat se a jít dál, ale v tom Sai zavolal: „Lee!“ a někam zmizel.
Lee, který pelášil po střechách, doskočil vedle mě.
„Ano, Sakuro? Co si přeješ?“ zatrylkoval.
„Já? Vůbec nic!“
„Nemusíš se stydět, jsme tu jen my dva! Vyjádři naplno své city, které ke mně chováš!“
„Řekl sis o to!“ pomyslela jsem si a pravačkou ho vyslala do postranní uličky, kde rozrazil několik popelnic.
Do šesté už moc nezbývalo, ponechala jsem Leeho svému osudu a rychle doběhla do nemocnice, kde mi sestřička na recepci oznámila, že dneska službu nemám.
„Před chvílí sem dorazil vzkaz od Hokage, abych tě vyškrtla! Dnes máš volno!“
Nechtělo se mi věřit, že by v tuto hodinu Tsunade vydávala rozkazy, ale přít jsem se nemínila. Když už jsem byla v nemocnici, zašla jsem se podívat na Kakashiho, který se stále ještě zotavoval z použití Mangekyou sharinganu během záchranné mise v Písečné. Spal a já ho nechtěla budit, potřeboval nabrat síly. Sedla jsem si na židli a dívala se na něj a přitom myslela na Sasukeho.

Zničehonic do pokoje vlétl Gai.
„Buďte tiše, Kakashi spí!“ šeptala jsem k němu.
Gai však nedbal mých slov a jal se svého rivala probouzet: „Vstávej, Kakashi!“
„Zbláznil jste se snad? Musí odpočívat!“ zakřičela jsem tlumeně.
To už byl ale Kakashi vzhůru, Gai propukl v pláč a skočil mu do náruče. Tohle bylo i na mě trochu moc, ani bych nepotřebovala Kakashiho výzvu: „Nech nás prosím o samotě!“ a sama bych zmizela.
Vyrazila jsem tedy domů snažíce se na výjev z nemocnice zapomenout. Šlo to ztuha, ale nakonec se mi Gaie podařilo z hlavy vytlačit. Ovšem za cenu, že se tam vkradl Lee.
„Chudák zelenáč, to si nezasloužil, měla bych se mu jít omluvit,“ naznala jsem.
Stála jsem zrovna u postranní uličky, do které odletěl. Lee tam už nebyl. Nahlédla jsem pro jistotu do popelnic, jestli se v některé neschovává, ale všechny byly prázdné.
„Ať už hledáš cokoliv, pochybuju, že to najdeš,“ ozvalo se mně za zády, „před čtvrt hodinou tyhle popelnice vynášeli!“
Byl to Sai.
„Kde je Lee?“ chtěla jsem vědět.
„Pokud jsi ho schovala do některé z těchto popelnic, tak bude patrně na skládce!“
„Já ho tam neschovala!“
„Tak proč ho v nich hledáš?“
„Nevím, co kdyby tam náhodou byl, u něj si člověk nikdy není jistej!“
„Odešel, ještě než je vynesli!“ prozradil Sai.
„Kam?“
„To netuším, ale povídal cosi o Narutovi!“

Stavila jsem se u Naruta, ale ten měl ještě půlnoc a probudit se mi ho nepodařilo. Zato se podařilo Shizune najít mě.
„Sai říkal, že bys mohla být tady!“ pronesla na úvod, „To s tou službou je nějaký omyl! Samozřejmě, že ji dnes máš!“
A už jsem upalovala zpátky do nemocnice.

Celé dopoledne se hrozně vleklo, vždycky se to hrozně vleče, když nikdo nepřijde s žádným zajímavým případem. Alespoň jsem měla čas zajít si na pořádný oběd a nemusela jíst nemocniční blafy, kterými jsou krmeni pacienti. Sice jsem neměla moc chuť na ramen, ale nakonec jsem skončila v Ichiraku, seděl tam totiž Lee a já mu dlužila omluvu za ráno.
„Lee!“ oslovila jsem ho, ale on vůbec nereagoval a věnoval se jen své misce.
„Co si dáte, slečno?“ zeptal se mě stařík a já zvolila vegetariánskou verzi.
„Lee,“ spustila jsem znovu, „za to ráno se opravdu omluvám,“ ale výsledek byl stejný jako při prvním pokusu, teprve když dojedl, zpozoroval, že vedle něj sedím.
„Sakuro-chan!“ vyjekl a od pusy mu odlétlo několik nudlí mým směrem, ale dělala jsem, že jsem si jich nevšimla.
„Moc mě to mrzí, že jsem tě praštila, já …“
„To je dobrý, Sakuro-chan,“ skočil mi do řeči, „nemusíš se mně omlouvat.“
„Ale na ramen bych tě pozvat mohla, ne?“
Úplně se rozzářil, začal mi tím připomínat Naruta, tak jsem raději upřesnila, že se bude jednat jen o jednu porci. Nadšení v něm trochu ochablo, ale jen do chvíle, než před ním gratis miska přistála. Potom už mě zase nevnímal a soustředil se jen na jídlo.

Dojedla jsem, zaplatila a vrátila se do nemocnice, kde na mě čekal zajímavý případ. Z lékařského hlediska to moc zajímavé nebylo, byla to jen zlomená noha, ale dopajdal s ní Lee.
„To teda koukám, takhle rychle si zlomit nohu, cos dělal?“
„Ale nic, byl jsem si zaběhat,“ odpověděl, ale z jeho hlasu bylo cítit, že to není úplně pravda.
„Vážně?“
„Jo, vážně!“ potvrdil, potom se na mě podíval tím svým zamilovaným pohledem a dodal: „Nemusíš mít strach, že by se mně to stalo, jaks mě praštila!“
„To jsem opravdu neměla!“
Pak jsem se raději pustila do jeho nohy a ani ne za čtvrt hodiny už ji měl v sádře. Zvládla bych to i rychleji, ale zasekla jsem se na odstranění jeho kombinézy na noze.
„Počkej tu ještě, než ti sestřička donese berle!“
„Jak dlouho?“
„Pět minut?“ odhadovala jsem.
„Pět minut, to je tři sta sekund, to znamená šest set sklapovaček!“
„Ani omylem! Budeš tu sedět a ani se nehneš!“
„Tak dobře! Pro tebe udělám cokoliv!“ nechal se přemluvit a začal odpočítávat: „Tři sta, dvě stě devadesát devět, dvě stě devadesát osm, …“
Odešla jsem z místnosti, rychle sehnala sestřičku, která by mohla stihnout donést Leemu berle ještě před koncem odpočtu a pak pokračovala ve své nudné práci.

O to víc jsem si potom vychutnávala Naruta, když přišel s vyrážkou v rozkroku. Jak ten se styděl sundat si trenky. Bohužel v tom nejlepším někdo zaklepal, šla jsem otevřít. Stál tam Sai, v ruce měl zase štětce a v podpaží velké desky.
„To jsi ty, Saii? Mám tady pacienta, tak rychle, co potřebuješ?“
„Mohla bys zavřít oči a vyjít z pokoje? Někoho jsem ti přivedl!“
Vůbec se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem oči zavřela a vyšla na chodbu. Dveře do pokoje se za mnou hned zavřely, asi to byl Sai, předpokládám.
Někdo ke mně přistoupil a zašeptal mi do ucha: „Miluju tě!“
„Je to snad Sasuke?“ napadlo mě, „Ó ano, určitě je to Sasuke, kdo jiný než Uchiha Sasuke!“
Užívala jsem si dotyky jeho rtů na mém krku. Chtěla jsem ho vidět, ne musela jsem ho vidět! Už jsem to nemohla vydržet. Otevřela jsem oči.
Rock Lee! To on mně slintal na krk. Z úst mně vylétlo „Shannaróóóóóóóóóó!“ a má pravačka mu zasadila ránu do břicha, po které odletěl až na konec chodby. Otočila jsem se na Saie, který měl v celé akci nezanedbatelný podíl. Štětcem zrovna něco čmáral do rozevřených desek.
„Tam vevnitř byl Naruto? Taky se zajímáš o jeho penis?“ odvedl mé myšlenky úplně jinam.
„Asi ne tak jako ty!“ odpověděla jsem a hodila jeho směrem mastičku, „Můžeš to vzít za mě!“
Udělal ještě několik rychlých tahů štětcem, zavřel desky, opřel je o stěnu a zachytil hozenou mastičku.
Tímto případem skončila moje služba, doma jsem se naložila do horké vany. Po náročném dni, jako byl tento, jsem si ji zasloužila, nemyslíte?

„Buch! Buch! Buch!“
Mlácení na dveře mě donutilo otevřít oči, byla ještě tma.
„Dneska mám přece volno,“ zamumlal jsem do polštáře, otočil se na druhý bok a chtěl opět usnout, ale ten budič to za chvíli zkoušel znovu, tentokrát i se slovním doprovodem: „Vstávej ty lenochu! Jde se trénovat!“
Znělo to jako Gai.
„Už mu to trénování leze na mozek,“ pomyslel jsem si, „dokonce si plete adresy svých studentů.“
Dveře se rozletěly, Gai ke mně přiskočil a cpal mi do rukou zelený úbor, který jsem si měl okamžitě navléct na sebe, abychom konečně mohli vyrazit. Ze zdvořilosti jsem se na něj usmál a zavrtal se zpátky pod peřinu. O chvíli později letěla peřina, já a vlastně celá postel skrz stěnu mého pokoje na ulici. Postel byla na odpis, ale na matraci se ležet dalo, takže jsem normálně, jak se na tuto odporně brzkou ranní hodinu slušelo, pokračoval ve spaní. Teda pokračoval bych, ale Gai byl neústupný, takže jsem letěl, tentokrát pouze já, zase zpět skrz stěnu mého pokoje do mého pokoje. Vmžiku stál přede mnou, v ruce mával zeleným úborem a já kapituloval.
„Jak se do toho leze?“ potřeboval jsem poradit.
„Svlíkni se, já to roztáhnu a ty tam vklouzneš!“
„Bavíme se pořád o této zelené kombinéze, že?“ chtěl jsem si ujasnit, zda nenavrhuje něco úplně jiného.
„No jistě, o čem jiném? S tebou to bude těžký!“
„A proč se mnou vlastně chcete trénovat?“
„Kakashi mě o to poprosil, abys prý nezlenivěl!“

Přestal jsem klást otázky, sundal si pyžamo, Gai ji roztáhl a já tam vklouzl.
„Tak tohle už ze sebe nikdy nesundám,“ okomentoval jsem fakt, že se úbor doslova nalepil na mé tělo.
„To jsem si taky myslel, tahle kombinéza je prostě dokonalá, ale přijdou chvíle, kdy ji prostě musíš sundat, například když potřebuješ na záchod, nebo se osprchovat a tak podobně.“
„Když už jste zmínil ten záchod, tak já bych i potřeboval!“
„A představ si, co budeš říkat za dvě za tři hodiny!“
„Ale já opravdu musím!“
„Ano, musíme! Už je čas vyrazit trénovat! Ale nejprve doladíme tvoje vlasy!“ nedbal mých urgentních potřeb.
Vytáhl kelímek s gelem na vlasy, stoupl si za mě, nanesl řádnou porci gelu na moje vlasy a počal ji do nich vmasírovávat. Když byl s vlasy hotov, přetřel i moje obočí.
„Jdeme, Lee!“ zvolal, popadl mě za ruku a odtáhl na cvičiště, kde jsme strávili celé dopoledne.
Dopoledne plné ukrutné bolesti. V poledne jsem naznal, že se na to můžu vysr*t a pustil to do úboru. To byla úleva. Bohužel super dokonalá kombinéza na toto nebyla připravena, veškerá tekutina zůstala nahromaděna v oblasti rozkroku, což muselo vypadat opravdu hrozně.
Když jsem konečně mohl přestat myslet na svůj močový měchýř, ozval se žaludek.
„Oběééééééd!“ zahlásil jsem a běžel k Ichiraku.
„Kde? Co? Proč?“ drmolil Gai, ale to mě nemohlo zastavit.

Spořádal jsem první misku a už si chtěl objednat další, když jsem si všiml, že vedle mě sedí Sakura.
„Sakuro-chan!“ vylétlo mi radostí z úst spolu s několika nudlemi, ale toho si naštěstí nikdo nevšiml.
„Moc mě to mrzí, že jsem tě praštila, já …“
„To je dobrý, Sakuro-chan,“ skočil jsem jí do řeči, „nemusíš se mně omlouvat.“
„Ale na ramen bych tě pozvat mohla, ne?“
Sice jsem vůbec nevěděl, za jakou ránu se mi to omlouvá, ale ramenem já nikdy nepohrdnu. Bohužel mě má přečtenýho, takže to omezila jen na jednu porci. Když jsem ji snědl, byla už Sakura pryč.
Chtěl jsem se vrátit na cvičiště, ale opět se ozval můj močový měchýř. Ještě jednou jsem vykonal potřebu přímo do úboru. Při pohledu na můj rozkrok jsem věděl, že to bylo naposled a musím tu hroznou kombinézu ze sebe dostat.
Vypravil jsem se domů a cestou narazil na Hinatu. Vůbec nezrudla, ani neomdlela a pozdravila mě: „Ahoj, Lee-kun!“
Chovala se prostě divně.
„To jsem přece já, Naruto!“ opravil jsem ji.
Okamžitě zrudla, stačila pípnout „Naruto-kun!“ a omdlela. Hned jsem ji začal poznávat. Pohotově jsem k ní přiskočil a zachytil ji, otevřela oči.
„Naruto-kun se dotýká mých …“ zakňučela, zrudla ještě víc a znovu vytuhla.
V tom z blízkého křoví vyskočil Gai, připlácl mně cosi na čelo, hodil si Hinatu přes rameno a utíkal s ní pryč. Aby podivných věcí nebylo málo, tak z keře, odkud prve vyskočil Gai, vylezl Sai s velkými deskami v podpaží a štětci v ruce.
„Co ste tam s Gaiem dělali?“ vyzvídal jsem.
„Pozorovali jsme tvůj penis!“ odvětil Sai s prázdným úsměvem na tváři a dal se k odchodu.
Donutilo mě to opět zkontrolovat můj rozkrok, té kombinézy jsem se musel okamžitě zbavit.

Byl to těžší úkol, než se zprvu zdálo, ale po třech hodinách jsem ji kunaiem nařízl a po další hodince byl komplet venku. Radost z nabyté svobody kalila jen vyrážka v mém rozkroku. Skočil jsem se osprchovat. Při pohledu na černou vodu, která odtékala do odpadu, jsem musel konstatovat, že jsem pořádný prase a měl bych se umývat častěji. Bohužel vyrážka na mém těle zůstala a začala ke všemu ještě příšerně svědět. Musel jsem do nemocnice.

Jako naschvál jsem vyfasoval Sakuru, ta se mohla smíchy přetrhnout, když jsem jí řekl, s čím jsem přišel.
„Svlíknout!“ poručila, a to už jsem před ní stál jen v trenkách.
„A přes oblečení by to nešlo?“
„Nešlo! Nejdřív to musím vidět! Snad se přede mnou nestydíš?“
„Nestydím!“ řekl jsem suverénně, ale přesto jsem si po sundání trenek zakrýval své intimní partie rukama.
S pohledem vyšinuté nymfomanky se přibližovala ke mně. Naštěstí někdo zaklepal a Sakura šla otevřít.
„To jsi ty, Saii?“ zeptala se, „Mám tady pacienta, tak rychle, co potřebuješ?“
„Mohla bys zavřít oči a vyjít z pokoje? Někoho jsem ti přivedl!“
Sakura vyšla na chodbu a Sai za ní zavřel dveře.
Za chvíli jsem zcela jasně zaslechl Sakuřino „Shannaróóóóóóóóóó!“ a hned v zápětí se otevřely dveře. Stál v nich Sai, v ruce měl nějakou mastičku.
„Mám ti prý namazat penis!“ pověděl se zcela vážnou tváří.
Samozřejmě, že jsem si to udělal sám. Bylo to velmi příjemné. Vůbec se mně nechtělo přestat. Ale zase někdo zaklepal na dveře.
„Nevstupovááááááát!“ zaječel jsem a rychle si navlíkal trenky.
Osoba za dveřmi musela být nahluchlá, protože přesto otevřela. To už jsem na sobě měl i triko a kaťata.
Do pokoje napochodoval Sai v lékařském plášti společně s poněkud rozevlátou Hinatou, kterou Sai raději podpíral.
„Čau Naruto!“ řekla bez jakéhokoliv náznaku rudnutí či omdlévání.
„Cos to s ní udělal?“ chtěl jsem vědět.
„Píchnul jsem jí tohle,“ odpověděl, vytáhl z pláště injekční stříkačku a zabodl mi ji do ramene.
„Co blbneš? Co to je?“ pokračoval jsem v kladení otázek, ale Sai nic neříkal a mně najednou začalo být tak hezky, že už mě odpověď ani nezajímala, nezajímal mě už ani Sai, který si tam začal kreslit, zajímala mě jen Hinata, kterou jsem podle všeho zajímal zase jen já, začali jsme se dotýkat jeden druhého a pak si lehli vedle sebe na postel, drželi se za ruce a bylo nám tak pěkně… alespoň do chvíle, než tam vtrhli Akatsuki a začali mě vytahovat lišku z těla. Radši nechtějte vědět kudy. Naštěstí jsem se z toho zlého snu probral, celý zpocený. Ale ne vše bylo sen, Hinata spala vedle mě, v obličeji zase celá rudá a do polštáře drmolila: „To nemůžeme, Neji-sama, vždyť jsme bratranci!“
S myšlenkou, že snad tohle někdy budeme moci prožít i bez Saiové injekce, jsem zase usnul.

Jako každý den i dnes jsem se vzbudil přesně ve tři čtvrtě na šest. Nepotřebuju žádný budík, mě budí síla mého mládí. Po pravdě řečeno, je to spíš ranní stolice, ale síla mládí zní líp. V rychlosti jsem zmákl všechny ranní rituály a v šest stál na místě, kde máme s Leeem sraz. Jenomže dnes nedorazil, hlavou mně prolétly nejrůznější scénáře, co se Leemu mohlo přihodit. Většina končila smrtí. To by byla rozumná omluva. Avšak na mysl se mi jako červík do jablka vkrádala temná myšlenka, že se mnou Lee už nechce trénovat.
Rozběhl jsem se po trase, kterou Lee vždy přicházel, pečlivě se rozhlížel, ale spatřil jsem jen Saie stojícího v postranní uličce u popelnic. V podpaží držel velké desky a v ruce, kterou na mě mával, svíral štětce.
Dorazil jsem k bytu mého studenta. Nebyl tam. Úzkostí se mi sevřelo srdce, vše, co jsme si slíbili, bylo pryč. Musel jsem to s někým probrat. Jediný, kdo mě napadl, že by mně mohl porozumět, byl můj věčný rival Kakashi, toho času ležící v nemocnici, protože se zase musel uchýlit k použití sharinganu. Normálně bych mu to dával sežrat, ale když nám tím zachránil život, tak si to odpustím.
Doběhl jsem do nemocnice, v pacientově pokoji seděla Sakura a hned ke mně cosi šeptala. Já ji vůbec nevnímal a upínal se jen na Kakashiho, který ještě spal. Proto jsem na něho začal volat: „Vstávej, Kakashi!“
„Zbláznil jste se snad? Musí odpočívat!“ okřikla mě ta růžovlasá čarodějka.
Já už nemohl déle držet slzy, propukl jsem v pláč. Naštěstí se Kakashi probral a já mu mohl skočit do náruče. Sakura na nás čuměla, a kdyby ji Kakashi nepožádal, aby nás nechala o samotě, asi by ani neodešla.
Rychle jsem Kakashiho seznámil se situací a on se mě pak zeptal: „A v čem je problém?“
No tím to zabil. Jak mohl něco takového vypustit zpod masky?
„Jestli ti chybí student, tak si vem pod sebe Naruta!“ dodal a hned mně jeho předchozí věta začala dávat smysl.
Kakashi nemá a nikdy neměl takové pouto se svými studenty, jaké je, tedy vlastně bylo mezi mnou a Leeem. Byla to zbytečná ztráta času jít si sem pro radu, ale představa Naruta v zeleném úboru nebyla úplně marná. Uvažoval jsem, že bych to s ním mohl zkusit. Nakonec jsem musel, protože si Kakashi uvědomil, že když teď byl Yamato mimo vesnici, tak kolem Naruta nebyl nikdo, kdo by zakročil, kdyby se začal měnit v Kyuubiho. Dostal jsem tedy instruktáž a papírky s pečetí na potlačení devítiocasého.

Zabouchal jsem něžně na dveře Narutova pokoje a lákal ho na trénink. Jelikož se nedostavila žádná odezva, opřel jsem se zlehka do dveří a rázem stál u Narutovy postele. Na nabízenou úžasnou zelenou kombinézu se tvářil dosti nedůvěřivě, a místo aby do ní skočil, tak zalezl pod peřinu.
„Probudit v tom lenochovi sílu mládí bude těžký oříšek,“ přemítal jsem, „ale tohle by ho mohlo nastartovat!“
Popadl jsem jeho postel a prohodil ji stěnou na ulici. Ale ten plantážník se z matrace ani nehnul a dělal, že spí. Tak jsem ho, tentokrát už bez postele, mrštil zpátky do pokoje. To, že jsem se s ním netrefil do díry, kterou zanechala ve stěně postel, a udělal díru novou, jsem nedal na tváři nikterak znát.
Napodruhé už nabízený zelený úbor přijal, ale bez zbytečných poznámek by to asi u Naruta ani nešlo.
„Jak se do toho leze?“ byla první.
Dal jsem mu jasné instrukce, ale neuvědomil jsem si, že s ním lomcuje puberta, takže to vedlo k otázce další, ještě zbytečnější. Málem už jsem nad ním zlomil hůl, ale když navlékl kombinézu na sebe, úplně mě dostal větou: „Tak tohle už ze sebe nikdy nesundám!“
Nechtěl jsem mu ubírat z nadšení, ale musel jsem zmínit, že přijdou chvíle, kdy ji prostě člověk musí sundat, například když potřebuje na záchod, nebo se osprchovat a tak podobně. Hned to ten lišák na mě zkoušel, že si musí odskočit, ale na to nebyl čas, musel jsem mu ještě poupravit vlasy a obočí, aby zapadl do mé tréninkové skupiny. O oboje se postaral černý krém na boty a pak už jsme mohli upalovat na cvičiště, kde jsme strávili bohužel jenom dopoledne.

Dopoledne plné potu, dřiny a hlavně mládí. Začínal jsem věřit, že i bez Leeho si tento den užiju, ale v poledne Naruto zařval: „Oběééééééd!“ a kamsi odběhl.
Já se skoro ani nezmohl na slovo. A v tom se na cvičišti objevil Lee. Po tvářích mu stékaly slzy. Nepromluvil, otočil se a zmizel.
Hned mně došlo, co si tak asi mohl myslet, a jak se musel cítit.
„Lee! Stůj!“ snažil jsem se ho zastavit, ale nezabralo to a dohonit ho se mi taky nepodařilo.
Během několika minut jsem ztratil dva studenty, u Naruta jsem alespoň věděl, kde začít hledat. Od Kakashiho často slýchávám, že chodí s Narutem do Ichiraku, takže jsem zamířil tam.
Kousek od cíle na mě někdo zavolal. Popošel jsem opatrně ke křoví, ze kterého volání přišlo, rozhrnul ho a objevil Saie.
„Pojďte se rychle schovat!“ špitl.
Ani nevím, proč jsem to udělal, ale zalezl jsem k němu. Chvíli na to se přímo před námi potkali Naruto a Hinata.
„Podívejte se na Narutův rozkrok,“ upozornil mě Sai.
„Myslíš snad, že je to ten jeho ocas?“
„Ocas? … aha, vy myslíte … hmmm, už to tak vypadá!“
„Ty si nejsi jistý, vždyť jste spolu v jednom týmu. Tos ho ještě neviděl?“
„Viděl, ale nikdy nebyl takhle velký!“
„To znamená, že je to vážné! Musím rychle jednat!“
Vyskočil jsem ze křoví a připlácl Narutovi pečeť, kterou jsem dostal od Kakashiho. Nevěděl jsem, jestli už není pozdě a bude to ještě fungovat, takže jsem chtěl co nejrychleji zmizet. Vytrhl jsem Narutovi omdlenou Hinatu z rukou, hodil si ji přes rameno a zdrhal do bezpečí.
„Připomíná mi to běh ze Suny s Kakashim na zádech,“ prohodil jsem k Hinatě, ale ta nereagovala, „to byl pěkný trénink. Se závažím je to vždycky větší výzva. Nebude ti vadit být mým závažím, že ne?“
Nic nenamítala, já začal s obíháním Konohy a na Naruta úplně zapomněl.

O pár hodin později mně přišlo divné, že Hinata na žádnou z mých otázek neodpovídá. Raději jsem s ní zaběhl k nemocnici. Před vstupními dveřmi čekal Sai v bílém plášti a hned si ode mě Hinatu přebíral.
„Bude v pořádku?“ strachoval jsem se.
Sai ji několikrát propleskl a Hinata se probrala.
„Kolikrát mě tu vidíš?“ zeptal se Sai.
„Dvakrát,“ odpověděla bez zaváhání.
„Proč jsem sem s ní neběžel hned,“ vyčítal jsem si, „chudinka nešťastná, snad nebude mít trvalé následky?“
„Nebojte se, je úplně v pořádku,“ uklidňoval mě Sai, „dostane ještě tuhle injekci a bude se cítit skvěle. A Vám se omlouvám.“
„Za co?“
Zezadu mě kdosi praštil do hlavy a já ztratil vědomí.

„Vstávat!“ zaslechl jsem a probudil se na nemocničním lůžku, stejně jako Lee na posteli vedle té mojí. V pokoji byl ještě Sai se štětcem v jedné ruce a deskami ve druhé.
Lee i já jsme vylezli z postele a postavili se proti sobě.
„Musím ti/Vám něco říct,“ spustili jsme zároveň, „ehh, ty/Vy první!“
„Lee?“
„Gai-sensei?“
„Chci, abys/abyste byl zase mým studentem/učitelem!“
„Gai-sensei!“
„Lee!“
Objali jsme se, slzy nám tekly proudem. Překrásné zelené šelmy překypující mládím se daly zase dohromady. Okamžik vhodný k zapamatování.
„Stoupněte si blíž k tomu oknu!“ rozkazoval Sai.
My měli jiné plány, už od rána jsme chtěli společně trénovat. Do nového dne zbývala ještě spousta času. Využili jsme ho, jak to umíme snad jen my dva. A vůbec nevadilo, že měl Lee na noze sádru, ba naopak, v pauzách jsem si mohl hrát na pana doktora.

POZOR! Spoiler!