Připoj se k nám 1 - Světlo

„Vstávej,“ nakopl hostinský posledního hosta.
„Co?“ zeptal se nakopnutý a odhrnul si dlouhé vlasy z tváře.
„Zavíráme,“ kývnul ke dveřím na znamení, aby odešel.
Muž s povzdechem vstal a vydal se ke dveřím. Venku pršelo. Přehodil si kapucu černého pláště přes hlavu a vyrazil do bloumat postranními uličkami, kam se moc lidí nedovážilo. Postava bloumala do pozdních ranních hodin zákoutími, než se náhodou ocitla na větším prostranství. „Nejspíš náměstí,“ pomyslel si.
„Hej!“ okřikl jej rázný hlas.
Muž sykl. Nečekal, že ho někdo uvidí. V duchu se proklínal za povolení ostražitosti.
„Hledáme tohohle chlapa,“ přistoupil k němu muž se zvířecí maskou, jenž mu zakrývala obličej. Měl skoro dva metry.
Dlouhé vlasy mu opět sjely do tváře. „Tak toho,“ pomalu si sundal kapuci a odrhnul mokré vlasy z obličeje. „jsem neviděl,“ trochu pozvedl hlavu, aby viděl do očí muže, jenž byl o hlavu vyšší jak on. Anbu jednotky jsou dokonale vycvičené. Rychlým pohybem začal sestavovat pečetě, když se v půlce zarazil, otočil se a odešel. Leták, který držel doposud v ruce upustil a ten pomalu přistál do louže. Stálo na něm: „Itachi Uchiha, hledán pro zradu svého klanu a vesnice.“
„Nečekal jsem, že mě tak rychle najdou,“ Uchiha si nasadil kapuci a vyrazil do bludiště uliček.

Začínalo se stmívat. Bezcílné zabíjení času chozením po zapadlých koutech ho přestávalo bavit. Vyrazil směrem k nejbližším hotelům, když v tu opět potkal muže se zvířecí maskou. Tentokrát nebyl sám, ale s ním byla celá skupinka.
Itachi zaklel a ihned změnil svůj směr. Zdálo se, že tak učinil pozdě jelikož skupina vyrazila ihned za ním. Pomalu se rozestupovala a snažila se odříznout všechny možnosti k úniku. Uchiha zrychlil krok, když vkročil na rozlehlé náměstí plné lidí. Zdá se, že něco slavili. Ihned se snažil schovat v davu, který jej strhl v rázném pochodu. Dobré bylo, že již neviděl svoje pronásledovatele za to oni mohli být kdekoliv. Snažil se vymotat z davu slavících lidí. Když se mu to konečně povedlo dostal se ke dveřím jednoho z mnoha domů. Neváhal, opatrně je otevřel a vklouzl dovnitř. Chvíli čekal jestli jej někdo nesleduje a vyrazil domem. Byl to malý útulný byteček s několika pokoji a patrem. Podle všeho nikdo nebyl doma. Rychle jej prošel a sebral v kuchyni ze stolu jablko. Nejedl celý den. S chutí se do něj zakousl a nechal šťávu stékat po bradě. Otevřel zadní dveře, aby mohl nepozorovaně vyklouznout. Místo očekávané zahrady, nebo alespoň boční uličky se ocitl v prosluněné síni. Uprostřed se tyčila zlatá socha na mramorovém podstavci, jež svírala v náručích zlatou kouli znázorňující slunce. Ruce napínali kouli co nejvýš ke skleněné kopuli kudy proudilo světlo. Než si Itachi uvědomil kam to vstoupil zaznělo hlasité hřmění: „Bezvěrec v našich posvátných síních!“
Uchiha zůstal stát s jablkem v puse. Kolem něj se rozestavilo snad půl tuctu mužů v brnění s obrovskými meči. Za nimi se objevil postarší muž s bílými vlasy: „Zemři!“ uhodil mečem do země a ze vzduchu vytryskl blesk.
Itachi stačil uskočit smrtící ráně. Blesk roztrhal místo kde před chvílí stál na kusy.
„Fajn,“ ukousl si pořádně z jablka a hodil jej po hodnostáři. To jej zasáhlo do obličeje. Zaúpěl bolestí a vydal rozkaz k neprodlenému zabití vetřelce.

Itachi rychle zformoval pečetě a z jeho úst vystřelilo několik ohnivých koulí, které se pouze odrazily od brnění rytířů. Pochopil, že musí přijít s jinou taktikou a dal se raději na ústup. Proběhl celým sálem a zamířil do největších dveří které viděl. Dostal se na chodbu. Táhla se několik desítek metrů na obě strany. Rychle položil na dveře pečetě a začal znovu utíkat. Ozval se výbuch, který otřásl budovou: „To muselo několik z nich oddělat,“ pomyslel si a zamířil od nejbližších dveří.
„Itachi? Itachi!“ pozdravil jej známý hlas.
„Asumo?“ pozvedl Uchiha obočí. „Utekl z vesnice, aby se mohl někam přidat. Nejspíš neví co se stalo a má mě pořád za přítele,“ pomyslel si.
„Co tady děláš?“ Vyskočil Sarutobi ze židle a běžel za svým hostem.
„Jsem na misi,“ vyhrkl ze sebe.
„Nevíš co to bylo za rány?“ vykročil Asuma ke dveřím.
„Ne, určitě nic co by stálo za zmínku.“
Sarutobi přistoupil ke dveřím a otevřel je, aby se přesvědčil. Chodba byla plná rytířů prahnoucí po odplatě. Hodnostář měl na obličeji ještě kusy jablka. „Co se to tu děje?“
Jeden z rytířů ihned vylíčil situaci. Asuma se ihned podíval na Itachiho, ale ten v jeho pokoji už nebyl.

„Měl bych tohle město zničit,“ šeptal si Uchiha pro sebe, když se mu konečně povedlo uniknout od všech pronásledovatelů.
„To by nebylo příliš moudré,“ cestu mu zahradila postava v plášti s obláčky. „konečně jsem tě našel, Itachi,“ slizký hlas a rozklepaný jazyk.
Uchiha se narovnal až bylo slyšet křupnutí kostí, když si protahoval ramena: „Orochimaru,“
„Je načase, abys přišel mezi nás,“ z pod hábitu se pomalu kroutil bílý had. Vlnitým pohybem se doplazil až k Itachimu, aby mu předal jeho plášť.
„Měl bych tě zabít,“ pronesl Uchiha chladně a z pod rukávu mu vyklouzla katana. Uťal hadovy hlavu a rozeběhl se proti členovi Akatsuki. Ten se rozchechtal „Ano! Pojď si pro mě!“
V neuvěřitelné rychlosti vyndal Orochimaru svůj pověstný meč ze svého žaludku a odrazil Itachiho útok.
Oba začali v rychlosti dělat pečetě. Ohnivé koule vybuchly a způsobily tlakovou vlnu.
„Začnu to brát vážně,“ usmál se Itachi a odhrnul si vlasy z tváře, aby dal na obdiv Sharingan.