Příběh jedné dívky 2

Našla jsem si garzonku na kraji vesnice. Na mě drahá, ale když se uzkromnim tak to zvládnu. Sobota odpoledne, je tak krásně a já sedim doma v rohu pokoje. Co jsem udělala tak špatného? Proč jsem si nevážila citů, které ke mně Naruto choval? Proč mě přitahuje padouch, jako je Sasuke?
„Sakuro? Jsi doma?“ ozvalo se ze sluneční záře, přes kterou nebylo nic vidět. Vykoukla jsem z okna a přiložila si ruku k čelu, abych vůbec něco viděla.
„Naruto?“ stál tam v tom svém plášti a šibalský úsměv mu tancoval na obličeji jako vždy.
„Můžeš mi říct co děláš doma, když je tak hezky?!“ Sklopila jsem zrak a namlouvala si, že mi vadí svit slunce do očí, ale Narutovi jsem namlouvat nic nemusela, vždy pozná když něco nehraje.
„Hned pojď dolů!“ řekl rozkazem a ukazováčkem mířil na suchou, sluncem ošlehanou zem před sebou.
„Mám ještě práci a taky jsem chtěla vy...“
„Hned Sakuro!“
„Už jdu.“ vzala jsem si klíče z věšáku a vyšla ven. Slunce nemilosrdně žhnulo, ale teprve Narutovi vlasy mě oslepily. Chytl mě za zápěstí a bez řeči mě vlekl za sebou. „Kam jdeme?“ nic. Tvářil se vážně a na tak jasném světle vypadal ještě víc sexy než kdy jindy. Když jsme vcházeli do lesa, kolem Kakashiho domu, trhla jsem rukou. „Tak kam jdeme!“. Koukal na mě jen pár sekund, neznatelně kamenou tváří, potom zatáhl a já šla jako poslušný pes na vodítku. Bez jediné hlásky, jediného slova jsme se plahočili lesem. Po čase les začal pozvolna řídnout, jako vlasy s nadcházejícím stárnutím. Když jsme došli konečně na místo, stál před námi jen jediný strom.
„Co tady děláme?“ zeptala jsem se, když Naruto konečně zastavil. Koukal na ten starý strom a trochu se pousmál. Nechápu proč mě sem vzal, všude pusto, pokácené stromy - poražené větrem, časem, bouří, lidmi.
„To je první strom, který První Hokáge stvořil, když budoval vesnici.“ začal a dále pozoroval ten nevzhledný, zchátralí strom. „Říká se, že ho vítr neskolí, čas ho neovlivní, ani bouře ho nedokáže zlomit. Lidé ho obcházejí, zabili přátele kolem něj, neprojevují úctu, ale vždy ho chránili, když byl v nebezpečí. Mají ho rádi.“ koukala jsem se na strom na holé mýtině a neviděla jsem důstojně se tyčící strom, ale starou, sotva se držící větev.
„Proč mi to vyprávíš?“ můj pohled přeletěl na Naruta.
„Ty jsi ten strom. Nic tě neskolí jak tě znám.“ usmál se a položil na mou potem potřísněnou šíji ruku.
„Sasuke je ten lid.“ odstrčila jsem ho a nasadila ten svůj pohled nesouhlasu, zuřivého odporu.
„Jsi na Sasukeho straně?! To co mi dělá je teda normální? To mi chceš říct?! Pokud je ten lid, kdy mě začne chránit..“ otočila jsem se na patě a půda pode mnou se drolila, jak jí sucho sužovalo.
„Sakuro nemyslel jsem to zle, počkej.“
„Ne!“ vykřikla jsem, jako bych tím chtěla přehlušit i své myšlenky. Cesta lesem se mi zdála ještě delší než předtím, když jsem konečně vyšla uviděla jsem Kakashiho, jak zamyká dveře.
„Hezký podvečer Sakuro.“ stříbřité, rozházené vlasy zasahovaly do očí a tak mu nešel vidět ani kousek obličeje.
„Taky.“ odsekla jsem a pokračovala dál. Cítila jsem jak se za mnou otáčí s nepochopeným výrazem a jak kroutí hlavou. Konečně jsem byla doma, i když se tomu domov říkat nedalo. Necítila jsem se tam v bezpečí, neznámá místnost působila sklíčeně a já, po té kratičké době, jsem zase zatoužila být s ním. S arogantním a sebestředným idiotem. Toužila jsem se zase cítit v bezpečí a to, nevím proč, jsem se cítila hlavně s ním. Usínala jsem na madraci a koukala se na hvězdami posetou oblohu.
„Sasuke...“
Ráno mě probudil hřmot bouřky, která se rozprostírala nad celou Konohou. Sedla jsem si a sevřela ruce kolem kolen. Vlasy mě šimraly na nose a letmo se zaplétaly s řasami. Žaludek byl zkroucený, jako by ho někdo ždímal. V pátek ani v sobotu jsem nic nejedla, tak jsem se nemohla čemu divit. Bylo brzo ráno, ještě vykukovalo pár hvězdiček, které postupně mizely v oranžové mlze, která mi připomínala Naruta.
„Ťuk, ťuk.“ zaduněly dveře a můj pohled z oblohy sjel na kovovou kliku ve dřevě.
„Sakuro otevři, musíme si promluvit.“ hlas byl povědomý, jako by ke mně promlouvala samotná touha, slabé ruce se opřely o zeď a zvedly tělo na nohy. Chytla jsem kliku otáčela s ní jako ve zpomaleném filmu a stále jsem si nevybavovala ten hlas.
„Konečně! Čekám vysvětlení a to hned mladá dámo!“
„Mami?“

Pokračování příště...