Boj o lásku 08

„Hej, vstávej ty blondsko!“
„No jo, už jsem vzhůru! Hlavně mi už neříkejte blondsko ani blondýno ani nijak jinak!“
„Jak to, že jsi usnul?!“
„Já…já za to nemůžu,“ couval před nimi.
„Ne, a kdo asi?!“
„Teď se na tebe zlobíme. Ty ty ty,“ oznámil mu (hodný) Tobi.
„Ale ona jen spala. Nic jiného nedělala, kdyby jo, tak to bych se probudil.“
„No zdá se, že měl pravdu. Nic nedělala, jen tam ještě spí,“ přiznal Kisame, který pozoroval mladou holčinu.
Najednou k nim přiběhla Konan s vařečkou a povídá: „Máte prý jít na schůzi k Peinovi do kanceláře. Pronto!“
Odpověděli jen poslušně: „Ano!“ a už zdrhali.

U peina
„Tak, pánové, máme jeden úkol. Všichni musíme do bitvy proti prckům. Jediná Konan tu zůstane a bude nám vařit, protože až se vrátíme budeme mít jisto jistě hlad.“
„To není fér!“ ukápla jí slzička.
„Nuže, jdeme!“ řekl panovačně a všichni ho museli následovat.

Všichni již bojovali, jen Konan musela být doma, hlídat Michi a vařit.
Přitom trucovala: „Chm, oni si můžou bojovat a já tu jak nějaká hospodyňka mám okolo nich skákat! To není fér.“
V tu dobu Michi využila příležitosti a pokusila se dostat ven. Okno bylo dost velké, aby se jím protáhla hubená postava. Taky tak udělala. Jenže jí to nedalo a musela se najíst. Vlezla k nim do úkrytu, tedy domu, vchodovými dveřmi a porozhlédla se okolo. Měli tam devět pokojů, kuchyň a obývací pokoj. Byl docela velký ten dům. Zvědavě vstoupila do kuchyně. Myslela si, že všichni šli bojovat, ale že tu nechají Konan ji teda nenapadlo. Tak se střetla modrovlasá umělkyně s Michi.
Michi se lekla: „Co ty tu..?“
„Já tu bydlím, ale co ty děláš mimo svoje vězení?!“
„Jé, ty děláš ty malí knedlíčky. Dej mi, dej mi, prosím,“ udělala psí oči.
„No ano, ale ty sou pro kluky. Ty máš támhle maso.“
„Jenže mě syrové maso nechutná,“ našpulila uraženě rty.
„Já ti ho upeču.“
„Tak fajn,“ začala okolo ní skákat jako pejsek.

„Tak a co teď, knedlíčky už jsou hotové. Nechceš pomoct? A co teda teď, když už jsou? Kdy se asi ti hromotlukové vrátí?“
Á, ta je tak roztomilá. Když tedy není ve své zvířecí podobě. Rozplývala se Konan.
„Ticho už! Dobře, můžeš mi pomoct, ale ne, že něco zkazíš!“
„Neboj,“ vesele ji ujišťovala.

Když spolu vařili Michi byla zvědavá. Dost ji totiž zaujala. Je tak elegantní a krásná. A dělá jim tu nějakou služku!
„Co ty umíš?“
„Co tím myslíš?“ mile se na ni Konan usmála.
„Jako co je tvoje specialita. Nějaké jutsu nebo co….?“
„Jo aha. No já umím dělat všechno možné s papírem.“
„Ukaž.“
Konan si vzala papír co měla při ruce a vytvořila růži.
„Jů, to je krásný.“
„Děkuju.“
„Ehm…kde máte záchod? Já musím.“
„Oh, jistě. Půjdeš po té rovné uličce a jsou to druhé dveře nalevo.“
„Díky,“ řekla jí a už běžela. Když vykonala svou potřebu hledala koupelnu, kde by si mohla umýt ruce. Ale nemohla ji najít. Místo toho vlezla někomu do pokoje. Uviděla tam rybičky.
„Ty jsou roztomilí,“ řekla si a vzala krmení pro rybky. Dala jim tam asi tři lžičky. Rozloučila se a šla vedle. Tam našla květiny. Přičichla si k nim, ale až příliš smrděly, proto je postříkala vodou co byla vedle truhlíku s květinami. Prošmejdila i jejich skříně, ale víc než hadry tam nenašla. Vedle v pokoji ale ve skříni našla peníze. Spočítala je a usoudila, že si nějaké vezme, nikomu to přeci vadit nemůže. Naproti pokoje, kde našla ty peníze byla další místnost. Tam nenašla nic jiného než šampón Head and Shoulders a oblečení a o to zájem neměla. Ale měla takové nutkání něco provést. Načež vzala šampón a vystříkala ho na zeď. Dále našla lízátka. Mám si vzít jedno nebo dvě? Hmmm, dám si dvě…Má jich tu tolik, že to ani nepozná. Rozmýšlela. Poté našla nějaký náhrdelník a kosu. Jelikož jí ale náhrdelník neslušel vrátila ho. Ale omylem drcla do inkoustu, co byl vedle na nočním stolku a polila tak majitele kosy a náhrdelníku oblečení. Ale potom zavítala do pokoje Itachiho. Vůbec nic zvláštního tam nebylo. Jen pár fotek, kde byl on a malý chlapec. Byli si vskutku podobní. V kanceláři Peina byli jen nějaké papíry a další piercingy. No a v posledním pokoji našla jen dřevo a různé pomůcky a náčiní. Pomyslela si. Co s tím? Už vím, ty ostré věcičky se mi budou hodit. Hahaha. Ne, že by byla zlodějka, ale potřebovala si najít nějakou cestu jak z toho vězení.Tak si je nechala. Konanin pokoj prozatím nenašla. Ale raději se vrátila k tomu vaření.
„Kdes byla tak dlouho?“
„Co? Já nikde. To víš, bylo to fakt těžký. To mám vždycky ze syrového masa.“
„Aha. No, já mám jídlo už hotové, ale kde sou kluci?“
„Já nevím. Asi je ten boj příliš těžkej na ně.“
„Ale raději už bys měla jít do svého pokoje..“
„Pokoje? To je spíš vězení.“
„No dobře, pokusím se tě dostat do lepší místnosti,“ mrknula na ni.
„Tak jo, já teda du. To bude zas otrava.“

Konan za ní už zavírala dveře, ale Michi si ještě vzpoměla: „A ohřej mi to maso.“
„Neboj,“ dostalo se jí odpovědi.
A nuda už je zas tady. Michi si lehla na zem, kde byla jen deka.

Trvalo alespoň hodinu než se ti hlupáci vrátili.
Okamžitě se všichni vrhli na Konan se slovy: „Cos to udělala? A proč?!“
„Cože? Já nic nedělala, jen jsem vařila.“
„Ty moc dobře víš!“ vycenil na ni zuby Hidan.
„Mo…m-moje malé krásné rybičky. Sou pryč!“ fňukal Kisame.
„Né! Tobi nikomu nic neudělal. Tobi je hodný. Tak proč mu vzali lízátka?“ brečel Tobi.
„A co teprve moje sladké rostlinky. Všechny umřeli,“ dělal scény bílý Zetsu.
„Neřvi! Tak si koupíš nové, to je toho!“ rozzlobil se černý Zetsu.
„A já mám zainkoustované oblečení. To si vypereš, Konan! Nebo tě obětuju Jáshinovi!“
„Mě někdo ukradl moje náčiní!“
„A proč já mám všude po pokoji šampón? To umyješ!“
„Lásko, kde mám moje piercingy? Vůbec je nemůžu najít. Jakej hajzl mi je schoval?! No? Kdo to byl?!“ vyváděl Pein.
„A kdo mi ukradl moje malé děťátka? Měl jsem jich tam mnohem víc,“ počítal peníze Kakuzu.
„Ale já nic neudělala. Určitě se sem někdo vloupal, když jsem jen na chvilku usnula.“
„No tak! Pánové, přestaňte tu takhle podezírat. Konan za to určitě nemůže,“ promluvil Pein.

Ten večer si Hidan s Deidarou všechno umyli, Zetsu a Kisame se rozhodli, že si příště koupí nové, Kakuzu stále hledal po pokojích, kde by ty peníze mohli být, Pein nakonec své piercingy našel, Tobi si vzal lízátko a utišil se a Konan uvařila Michi maso.

Druhý den byla dívka ve vězení opět o hladu. Ostatní se poflakovali.
„Ahoj Tobi, tak co? Máš nové lízátka? Co kdybys mi dal?“
„Ne, Tobi ti nedá. Moment, to tys mi vzala ty lízátka a Zetsu a Kisamemu zabila rybičky a kytičky a tak. Tobi je hodný kluk, Tobi to na tebe řekne!“ docvaklo mu to.
Když to řekl Peinovi a ostatním, Michi zaslechla jen hlasité naštvané: „Cožééééé?!“
Bleskově se otevřeli dveře do její místnosti. Viděla jen ty zlostné pohledy.
„Vidíte, byla to ona. Tobi jí nemá rád,“ ukázal na ni prstem.
„Pro jednou se shodneme,“ uraženě řekl Deidara.
„Co…? Já nic neudělala. Vždyť jsem byla zavřená tady v téhle….v tomhle slizkém vězení.“
„Možná má pravdu. Raději ji nechte, nevíme, co se může stát. Vždyť vy víte,“ pronesla zamyšleně černá půlka Zetsu.
„A mimochodem, dneska ji zase hlídá Deidara.“
„Ne, ne, ne a ne. Už ne! Teď ať jí hlídá třeba Tobi. Může se s ní podělit o lízátka. Já se už chci vyspat!“
„Ne, Tobi jí už nikdy nedá lízátko.“
„Prostě to budeš zas ty a tečka. Až teprve zítra tam bude někdo jinej,“ vysokým hlasem dokončil diskusi Pein.

„Ach, už zase,“ vzdychl si Deidara, „No alespoň, že je tak krásný úplněk. Co myslíš?“ otázal se Michi.
Stále se nic neozývalo. Otevřel malé okénko na dveřích. Viděl jen její zářivé zelené oči.
„Co to-?“ nic neviděl.
Otevřel dveře, aby se ujistil, že je vše v pořádku, ale najednou ho něco zezadu chytlo a nepustilo. Poslední co viděl, byly bílé tesáky, jak se mu zařezávají do krku. Tak pronikavá bolest. To by se určitě líbilo Hidanovi. Au!
To bylo poslední co řekl, pak upadl do bezvědomí. Mezitím si Michi pochutnávala na jeho krvi.

Ráno
Pěkně ho bolel krk. Cítil se tak vysátý. Bez energie. Pomalu otevřel oči.
„Deidaro? Jsi v pořádku?“ hulákala na něj starostlivá Konan.
Jenže on byl tak zesláblý, že ještě usnul.