Uteč!

Je to jako nějaké hloupé déjà vu, napadlo mne okamžitě. Pozorně jsem se zadíval na postavu před sebou, ale opět jsem si uvědomil krutou pravdu. Z té milounké osoby, kterou jsem kdysi dávno znával, nezbylo naprosto nic. Vůbec nic! Pár metrů přede mnou stála pouze prázdná skořápka, kterou právě teď násilně okupoval nějaký jeho pitomý démon. A bylo víc než jasné, že se jí už nikdy nevzdá. Rozhodně ne pokud bude žít on, uvědomil jsem si. Pohled mi automaticky zalétl k osobě stojící v pozadí. Stál tam s tím stejným výrazem ve tváři, který jsem si u něj pamatoval z dob dávno minulých. Na rtech mu pohrával stejně úlisný úsměv jako vždycky. Vůbec se nezměnil. Ani trošičku.

„Ale, ale, ale, nedívej se tak na mě,“ zasyčel na mě tím svým podmanivě temným hlasem. „Je to tak dávno a ty jsi mi pořád neodpustil. Pořád mě nenávidíš, i když jsem ti dal ten největší dar, který jsi mohl vůbec dostat.“
„Nedal jsi mi nic jiného než bolest a utrpení,“ odpověděl jsem co možná nejklidnějším hlasem. „Pamatuju si naprosto všechno, do posledního detailu a nikdy nic z toho nezapomenu.“
„Byl jsi jen malé děcko,“ ozval se muž znovu.
„Ano,“ přitakal jsem, „a přesto si všechno pamatuju. Bylo nás tam tolik a skoro všichni jsme tam také zemřeli. Svým způsobem vlastně všichni.“
„Jak vidíš, není to tak zcela pravda,“ usmál se muž s dlouhými tmavými vlasy. „Kdo by si byl pomyslel, že zrovna tyto dvě mé malé myšky přežijí? Tolik ztraceného času a těch možností…“
„Přežil jsem, ale rozhodně to nebyla tvoje zásluha Orochimaru,“ odsekl jsem jeho směrem.

Legendární Sannin si mě na dálku měřil pátravým pohledem. Poté si založil ruce na prsou a začal poklepávat prsty pravé ruky do předloktí té levé. Postava pár metrů před ním to pochopila jako výzvu a neklidně přešlápla z jedné nohy na druhou. Celé její tělo se jakoby napjalo v očekávaném útoku.

„Klid má drahá, jen klid,“ zašeptal chlácholivě Orochimaru.

Dívka, ne teď už vlastně žena, přede mnou se okamžitě uvolnila. Prsty zatnuté ještě před chvílí v pěst uvolnila a nevědomky si je protahovala. Pak pohnula hlavou zprava doleva, až to zakřupalo. Otevřela oči a zaměřila je na mne. Došlo mi, že ten její pohled mne bude strašit ve snu pěkně dlouho. Mívala tak krásné oči jako dítě. Jejich nevinnost a nádherně sytá modrá barva mne uchvacovaly ve vzpomínkách i po těch letech. Připomínaly mi svou barevností syrovou masu mořské hlubiny. Místo toho teď na mne koukala černočerná prázdnota zbavená své vlastní vůle a hrdosti.

„Cos jí to provedl?“ zeptal jsem se ho s narůstající zlobou v srdci.
Zlověstně se zasmál a odpověděl přesně, jak jsem od něj očekával. „Dal jsem jí dar. Nic víc a nic méně.“
„Udělal jsi z ní jen další monstrum,“ zavrčel jsem na něho vztekle. „Stejně jako ze mne.“
„Ale, ale, ale, tak málo pochopení,“ syčel potměšile Orochimaru. „Jeden by očekával trochu vděku po tom všem, co jsem pro vás udělal a co jsem vám dal.“
„To snad nemyslíš vážně,“ zařval jsem na něho nepříčetně.

Ani jsem si neuvědomil, že jsem napnutý jako struna, dokud jsem na pravé straně neucítil silný stisk. Něčí dlaň mi pevně sevřela rameno a vzápětí se ozval známý hlas.
„Klid, Tenzou,“ ozval se Kakashi. „hlavně se nenech od něho vyprovokovat.“
Otočil jsem se za zvukem jeho hlasu a spatřil jsem, že jeho Sharingan je aktivní a sleduje pečlivě dění před námi.
„Tak to je ona?“ zeptal se mě klidným hlasem. „To je ta žena, kterou jsi poslední rok hledal dnem i nocí?“
Beze slov jsem přikývl.
Kakashi ji notnou chvíli sledoval a pak znovu promluvil. „Tenzou, musím ti říct, co vidím, ale nebude se ti to ani trochu líbit.“
„Co vidíš?“ zeptal jsem se pouze.
„Před tebou je pouze tělo a to je tak vše. Z jejího vnitřního já už nezbylo vůbec nic. Je to jen schránka sloužící něčemu mnohem temnějšímu, než je samotná noc. Nemůžeš ji zachránit. Nemůžeš!“
Zavřel jsem bezmocně oči a sklonil hlavu.
„Zajímavá analýza,“ ozval se Orochimaru. „Uvážím-li, že vám můj poslední mazlíček ještě ani nic nepředvedl. Ostatně od tebe, Kakashi, bych ani nic jiného nečekal. Je zvláštní jak se někdo, kdo nepatří do klanu Uchiha, naučil bravurně ovládat veškeré skryté možnosti Sharinganu.“
„Nech si ty poklony pro někoho, koho ještě zajímají,“ odpověděl mu bělovlasý ninja nazpátek.
„Sensei, kdo je ta žena?“ ozval se Narutův hlas.
Hatake se otočil po svých studentech. Stáli tam všichni členové druhého týmu 7. „Držte se stranou,“ rozkázal jim pouze. „Tohle není vaše věc. Mohlo by to být moc nebezpečné pro nás všechny.“
„Sensei, my se nebojíme,“ promluvil znovu Naruto.
„Sakuro, Saii a hlavně ty, Naruto,“ zazněl Kakashiho poklidný hlas, „držte se stranou a pokud vám dám znamení, tak zmizte co nejdál odsud. Tohle je mnohem větší než si možná myslíte, ale hlavně to není naše věc, že Tenzou?“
„Ty bys jim taky nejraději nedopřál žádnou radost, Kakashi,“ ozval se Orochimaru. „Nemůžeš je chránit pořád.“
„Já to vím, ale i tak udělám, co budu moct, abych je ochránil,“ odpověděl mu Hatake nazpátek.
„Stejný jako vždycky,“ zasyčel Orochimaru.
„Pokud už ji nemůžu zachránit…“ ozval se pevný hlas kapitána Yamaty, „Pokud už nemá naději, pak ji aspoň zbavím utrpení.“
„Oho, velmi odvážné prohlášení,“ ozval se Orochimaru. „Chlapče, vážně si myslíš, že na to máš?“

Odpovědí mu bylo pouze rázné přikývnutí a nic víc. Pak se na zdánlivě dlouhou dobu všichni odmlčeli. Postavy na planině obklopilo zlověstné ticho kolem dokola. Mírný větřík si rozpustile pohrával se spadanými lístky stromů, které se zvedaly a zase klesaly zpět na zem podle toho, jak moc a jakým směrem právě zafoukalo. Odrostlá tráva se pod intenzivním náporem větříku ohýbaly všemi směry a její vášnivý tanec tak připomínal vlnobití. Jinak ale bylo naprosté ticho všude okolo. Nikde nebylo slyšet ani živou duši. Jako by všechna zvířata ve vzduchu a na zemi, stejně jako drobná havěť pod zemí cítili vypjatost této situace.

„Yami!“ prořízl ticho Orochimarův rozkaz.

V následující minutě se událo hned několik věcí najednou. Za prvé dotázaná mírně zaklonila hlavu a všichni tak mohli dobře zahlédnout, jak se její triko pohnulo. Vlnilo se a ohýbalo tak dlouho, dokud se jí nad pravým ramenem neobjevila hlava malého hada. Plaz vycenil svoje zuby a s dravostí predátora se prudce ženě zakousl do krku. Odporné! Vážně odporné, napadlo mne okamžitě. Vzápětí jsem ucítil, jak se mým směrem plazí ruku v ruce chlad smrti a noci.
Kakashi po mém boku zřejmě pochopil, protože vydal pouze jediný rozkaz. „Zmizte!“ Pak se vypařil stejně jako omladina vzadu za námi.

Byl jsem rád, že to stihli všichni. Vážně bych je do toho nerad zatáhl. Kolem dokola se pozvolna rozlévala černočerná tma a já s posledními zbytky světla zahlédl, jak se Yami postavila. Levou nohou nakročila mírně dopředu, pravou přesunula do boku. Paže ohnula v loktech a dlaně otočila tak, že jí směřovali k zemi. Mírně se přikrčila v kolenou, nahrbila záda a horní polovinu trupu předsadila vpřed. Připomínala teď dravce těsně před útokem. Had se jí mnohem víc tělem omotal kolem toho jejího a stiskl silněji. Otevřela ústa a zasyčela mým směrem. Pochopil jsem, že se připravila se k boji a teď už pouze očekávala poslední rozkaz svého pána. Pak mne obklopila všudy přítomná tma a ticho.

„Běž!“ zaslechl jsem jakoby z dálky Orochimarův hlas.

Cítil jsem ji. Cítil jsem, jak se ke mně blíží. Jak obchází v kruhu kolem dokola a hledá mé nejslabší místo, kde by vzápětí mohla udeřit. Zachvěl jsem se náhlým přívalem vzrušení a tělem se jako prudká střela rozprostíral testosteron. Má dosavadní schránka se po všech stránkách nabudila a připravila na nadcházející bitvu. Mozek učinil poslední pokus zastavit mne a mě tak náhle před očima zablikalo jedno jediné slovo. UTEČ! Ovládl jsem svůj strach a potlačil ho na poslední chvíli. Nebýt toho, nevšiml bych si, jak se za mými zády objevuje ve tmě ruka s drápy místo nehtů a snaží se mi zabořit do masa. Otočil jsem se k ní čelem a sledoval, jak pozvolna prostupuje tmou také zbytek toho těla. Během chviličky byla celá uvnitř a tma se za ní opět zavřela.

„Tady jsi v mém světě, Yamato,“ cedila skrz zuby syčivě. „Nepustím tě ven. Ne, dokud nebudeš mrtvý a i poté tvá duše zůstane navždycky uvězněna v této temnotě společně se mnou.“
Přestože jsem v prvním okamžiku nebyl schopen slova, vzpamatoval jsem se a odpověděl jí. „Tak jen pojď.“ Výčitky svědomí způsobené její ztrátou si nechám na pozdější dobu. Na dobu, kdy budu moci truchlit a projevit slabost nehodnou bojovníka v ninja světě.