Nebylo nám přáno 23

Minato se vrátil s podepsanou smlouvou do stanu, kde si nechal jeden se svých upravených kunaiů, a s úsměvem se podíval na Kushinu, která vylézala zpod postele, kde byla pro případ, že by někdo bez ohlášení vstoupil do stanu.
„Jak to šlo?“ Zeptala se zvědavě ještě dřív, než se úplně postavila.
Minato jí podal podepsanou smlouvu a roztáhl svůj typický úsměv od ucha k uchu.
Kushina se taky usmála a zeptala se: „Kdy mě vrátíš?“
„Až se armáda vrátí do vesnice, nechci riskovat, že se na poslední chvíli otočí a zaútočí na nás nechráněné.“ Odpověděl a posadil se na zem vedle ní.
„Můj otec vždy drží slovo.“ Upozornila ho důrazně, ale beze stop pobouření.
„Jistota je jistota.“ Odpověděl Minato a pokrčil rameny.
Kushina jen přikývla a vrátila mu smlouvu.
„Musím to odnést sanninům.“ Řekl a opustil stan.

„Senpai?“ Oslovil muž svého velitele.
„Co je?“ Zeptal se ho okamžitě malinko podrážděně.
„Stihneme to včas?“
„Pochybuješ snad o rozhodnutí Mizukageho?“ Obořil se na něj Kisame naštvaně, protože to byl za posledních deset minut už pátý se stejnou otázkou.

„Dokázal jsi to!“ Zajásal nadšeně Jiraiya a otočil se na své kolegy.
Orochimaru si jen odfrknul a se slovy: „Připravím odchod.“ Zamířil pryč.
„Skvělá práce, Minato.“ Pochválila ho Tsunade se úsměvem a zamířila za Orochimarem pomoct mu s přípravami na odchod.
„Jak jsi to dokázal?“ Zeptal se jeho sensei o nic míň nadšeně, než předtím.
Minato mu vzal smlouvu z rukou a otočil ji. Jiraiya proletěl text na druhé straně a s vážným trochu zmateným výrazem ve tváři se podíval na studenta.
„Nikomu to neříkejte, prosím. Až armáda odejde domů, doprovodím ji zpátky a potom se vrátím do vesnice.“ Řekl Minato a s vážnou tváří se díval na svého senseie.
„Nikomu to neřeknu, až Hokagemu.“ Řekl Jiraiya a dál si zkoumavě prohlížel Minata.
„Arigato, sensei.“ Řekl nadšeně a odešel.

O necelých dvanáct hodin později dorazil k armádě unavený posel.
„Co se děje?“ Zeptal se Hikari nervózně. Za posledních dvanáct hodin se nikam neposunuli v hledání Kushiny a mladík se bál jak o její život tak chvíle, kdy to bude oznamovat jejímu otci.
„Máte se… vrátit.“ Vysoukal ze sebe unavený muž.
„Cože?!“ Vykřikl Hikari překvapeně i pobouřeně. Vrátit se znamenalo nechat tu Kushinu nebo její tělo, ale obojí bylo pro Hikariho nepřípustné.
„Uzumaki-sama uzavřel mír s Listovou.“ Oznámil mu posel už o něco klidnějším hlasem.
„Jak to?“ zeptal se Hikari překvapeně.
„Listová má jeho dceru.“ Odpověděl posel a jeho pohled naznačoval, že tato informace je jen pro Hikariho.
Mladík přikývl a řekl: „Připravím odchod.“
Posel jen přikývl.

Minato netrpělivě cestoval mezi stanem a jediným koncem, z kterého dohlédl na nepřátelské linie.
Mladík se neustále utěšoval myšlenkou, že poslovi to bude trvat dýl než jemu, ale i tak jeho nervozita stoupala.
„Nervózní bych tu měla být já ne ty.“ Řekla Kushina klidným a vyrovnaným hlasem a Minato věděl, že má pravdu.
„Naše posily odešly, zbylo nás sice dost na obranu, ale i tak…“ Řekl a na chvíli se odmlčel. „Pokud nakonec nedodrží smlouvu a zaútočí, zdrží to pomoc na západní hranici a to může znamenat katastrofu.“
Kushina si ho chvíli prohlížela a potom klidným hlasem řekla: „Už brzy se otočí, neboj se.“
Minato jen přikývl a posadil se.
Kushina se na něj chvíli dívala a trpělivě čekala až promluví.
„Vyprávěj mi něco.“ Řekl nakonec a čekal, co na to řekne.
„Co ti mám vyprávět?“ Zeptala se nakonec.
„Cokoliv.“ Odpověděl a lehl si na zem vedle ní.
Dívka se nad něj naklonila a zeptala se: „Trapné zážitky z dětství, první láska, život dcery vůdce vesnice?“
„Zamlouvá se mi ta první láska.“ Řekl nakonec a díval se jí zpříma do očí.
„A co tvoje první láska?“ Zeptala se s úsměvem a vlasy jí zpoza ucha dopadly na jeho hruď.
„Na lásku jsem neměl čas.“ Přiznal a dál jí upřeně hleděl do očí.
„Já taky ne.“ Řekla a naklonila se trochu blíž.
Minato se zapřel lokty a nadzvedl se blíž k ní, když se za plátnem stanu ozvalo: „Kapitáne Namikaze?“