Nevýhoda nejmladšího 4 - Spolutrpitelé

"Hele, budem ho svazovat, nebo je to na nic? Myslíte, že už něco umí?" zeptá se jeden z nich.
"Je to sice ještě škvrně, ale jistota je jistota. Přece jenom je to Uchiha," odpoví mu ten, co mě drží. Nejspíš je to jejich vůdce, protože ho okamžitě poslechnou a další z nich vytáhne provaz. Jejich šéf mě pustí a já dopadnu na zem z asi dvoumetrové výšky. Chci vstát a utéct, i když vím, že je to pitomost, že nemám šanci, ale chci to aspoň zkusit. Už jsem na nohou, ale ten, co se ptal, jestli mě mají svázat, mě praští a já jsem zase na zemi. Chci se zase zvednout, ale najednou mě někdo chytí zezadu a omotá kolem mě tlustý drsný provaz. Strašně ho utáhne, že nemůžu ani dýchat, natož chodit. Nemůžu ani myslet, ani volat o pomoc. Stejně by to bylo zbytečné, tady je nejbližší služba u brány a i ta je daleko a nejspíš omráčená. Ti lidé teď chtěli uspat i mě. Přiložili mi k obličeji takový páchnoucí kus látky. Nechtěl jsem ho vdechnout, ale když jsem odvrátil hlavu, tak mi ji chytili a já se nemohl ani pohnout. Dech jsem taky nemohl zadržovat věčně. Musel jsem se nadechnout, vdechnout to uspávadlo. Najednou se mi před očima zamlžilo, víčka se zdály být hrozně těžký a já se propadl do temnoty.

"Vstávej! Jsi tam? Halóóó!" uslyším z dálky. Tenhle hlas nepatří žádnému dospělému, tenhle hlas je dětský. A není jeden. Všude okolo slyším děti, jak si šeptají - asi jako ve škole, když se dopíše test a všichni si mezi sebou povídají, co mají špatně a co dobře. Tady se ale nedebatovalo o takových věcech, jako jsou testy. Tady si děti povídaly a mnohem vážnějších věcem. O tom, jestli přežijí, o tom, jestli ještě někdy uvidí svoje rodiče a o tom, kolik jenů za ně budou muset zaplatit a jestli na to budou jejich rodiny mít.
Pomalu otevřu oči. Kolem mě se v malé cele tísní asi tucet dětí, holky i kluci. Poznávám i Hinatu z Hyuuga klanu, která se mnou chodí do třídy.
"Hinata říkala, že jsi Sasuke. Jmenuješ se tak?" zeptá se mě jedna holka. Přikývnu a posadím se.
"Jsi z klanu Uchiha, že jo? Ten má na starost policii v Konoze, ne? To můj klan taky, až na to, že ve Vodopádové. Já se jmenuju Yoake Kaimichi," představí se mi ta samá dívka, co se mě ptala na jméno.
"Já jsem Adore Raiku. Moje sestra je nejlepší kunoichi v Oblačný," informuje mě další kluk. Nejspíš jsou to jediné děti, které jsou schopné normálně mluvit. Když jsem se rozhlédl po místnosti, zjistil jsem totiž, že si děti mezi sebou nepovídají, jenom si sami pro sebe mumlají. Divím se, že vůbec z Hinaty dostali, jak se jmenuju.
"To je to tady tak hrozný, že jsou ostatní tak rozklepaný?" zeptám se.
"No, žádný rozmazlování jako doma to tady není, to je fakt. Hodně nás bijou, aby se o nás rodiče ještě víc báli a dali víc peněz. Ale nikoho ještě domů neposlali," odpoví mi Yoake.
,,Oni totiž chtějí vědět, kolik jsou ochotný rodiny zaplatit," řekne
Adore a vševědoucně pokývá hlavou.
"Tak to bude trvat hodně dlouho. Mně vždycky máma říkala, že pro ni mám nevyčíslitelnou hodnotu. A když potom začaly mizet děti, tak se o mně celá rodina začala bát a ani vůbec jsem nesměl nikam sám. Já blbec jsem jim to měl za zlý. Myslel jsem, že je to forma nějakýho trestu za něco, co jsem provedl, i když jsem vůbec nevěděl, za co by to bylo. A pak jsem jednou v noci slyšel, jak si rodiče a můj starší brácha povídají o tom, jak zmizela Hinata. Nevěděl jsem, o co jde, ale pak zjistili, že poslouchám za dveřma a začali se hádat o to, jestli mi to mají říct. Máma s tátou bráchu přehlasovali a brácha byl potom hrozně naštvanej, že to vím, a řekl tátovi, že jestli se mi něco stane, tak za sebe neručí. Docela se bojím, co asi v tuhle chvíli dělá..."