Nebylo nám přáno 18

Když se ozvalo bouchání na dveře, Minato nechal skříň skříní a šel otevřít.
„Ahoj, Minato.“ Pozdravil ho Hikari.
„Ahoj.“ Odpověděl Minato s úsměvem a gestem ruky ho pozval dál.
„Ne díky, jsem tu jen na skok.“ Odpověděl a podtrhl to ještě zavrtěním hlavy.
„Aha, tak o co jde?“ Zeptal se ho trochu nejistě Minato.
„Kushině není dobře, říkala, že spolu večer něco máte takže.“
„Chápu. Je nemocná?“
„Spíš jen snědla něco špatného. Do rána bude snad v pohodě.“ Odpověděl Hikari a mávnul při tom lhostejně rukou.
Minato jen malinko zklamaně přikývl a při odchodu ještě řekl: „Tak jí vyřiď, že se zítra stavím.“
„Bez obav vyřídím.“ Odpověděl s úsměvem.
„Tak, ahoj.“
„Měj se.“ Řekl na oplátku Hikari a odešel.

Rudovláska se unaveně posadila a podívala se na hodiny. Do půlnoci zbývaly ještě dobré dvě hodiny, ale Kushina už nemohla spát.
Dívka vyšla z pokoje a zamířila ke stolu v rohu, kde našla papíry se znakem listové, o které nikdy předtím ani nezavadila, a ostrouhané tužky.
Na jeden z papírů napsala krátký vzkaz a dala ho do obálky, kterou našla v prvním šuplíku.
Obálku položila na svůj polštář a vrátila se do obýváku.

Asi za hodinu přišel Hikari: „Ty už jsi vzhůru?“
„Vůbec jsem nespala.“ Odpověděla zamyšleně a otočila k němu hlavu. Na tváři měla trochu nepřítomný výraz a její oči naznačovaly smutek.
„Taky se mi odtud nechce.“ Řekl a posadil se naproti ní.
„Já tu mám přátele ty jen jednoho.“
„Já vím, nikdy jsem neměl v plánu dělat si tu přátele. Moc dobře jsem chápal, že nás kdykoliv můžou povolat zpět.“
„Tím jsi mi moc nepomohl.“
„Promiň.“ Řekl trochu smutně a přišel k ní blíž.
„Mám se zvedat co?“ Zeptala se.
„Jo.“ Odpověděl jí a pokusil se o povzbudivý úsměv. „Musíme se připravit a taky pořádně najíst.“
„Škoda, že ramen už je zavřený.“
„Jo, to je škoda.“ Souhlasil a tentokrát spíš s pobaveným úsměvem.

Minato ráno vstal až o půl deváté. Z postele se mu moc nechtělo a stejně počítal s tím, že Kushina nebude stávat o nic dřív.
Když se oblékl a nasnídal, zamířil k ní domů.
Po dobré minutě bouchání na dveře se rozhodl použít spíš okno a vlezl dovnitř. V celém bytě bylo vzorně uklizeno a v samotných pokojích nenašel ani náznak nějakých osobních věcí až na dopis s jeho jménem.
Minato zvedl dopis a trochu váhavě ho otevřel. Hlavou mu prolétla jen pět slov na něm napsaných: ‚Mrzí mě to. Sbohem, Kushina.‘
Minato překvapeně a i trochu nechápavě koukal do papíru a potom ho upustil na zem a vyběhl co nejrychleji k budově Kage.

„Jsou pryč!“ Řekl, když rozrazil dveře Hokageho pracovny.
„Tady se klepá!!!“ Zařvala na něj Tsunade, která nejspíš leknutím upustila spisy ležící na podlaze.
„Omlouvám se, ale oni jsou pryč!“ Zopakoval tu důležitou správu, která se ale opět nepotkala s pochopením.
„Kdo je pryč, Minato?“ Zeptal se Hokage klidným hlasem, který byl v naprostém kontrastu s hlasem jeho studentky.
„Kushina a Hikari.“ Odpověděl okamžitě.
„Jak to? Co se stalo???“ Zeptal se a veškerá rozvážnost byla tatam.
„Odjeli. Kushina mi nechala vzkaz, že ji to mrzí. V pokoji to nevypadalo, že by nešli dobrovolně.“ Odpověděl okamžitě a i trochu roztěkaně.
„Dobře. Ty se uklidni a já to zařídím.“ Odpověděl Hokage už trochu rozvážněji.
Minato jen přikývl a opustil jeho kancelář.
Když byl venku z budovy, vyrazil okamžitě k bráně, i když mu k tomu Hokage nedal svolení.