Stínový ninja 18

Dva dny uplynuly od chvíle kdy Nagi se svým týmem zaútočila na Skrytou Vodopádovou, zabila vůdce a prohlásila se novou vůdkyní. Nařídila Kyosukemu aby svým ledem zapečetil vchod a hlídal, aby se nikdo nedostal ven nebo dovnitř. Samozřejmě tu byli tací, a byla to většina, kterým se nelíbilo, že by jim měla vládnout. Ty pro výstrahu zabila na veřejnosti, čímž vyslala jasný signál, že komu se to nelíbí, skončí stejně.

Seděl ve větvích obřího stromu rostoucím na jezeře uprostřed jezera a černé vlasy mu spadaly no zamyšleného obličeje. Nebyl si jistý, co to vůbec dělá. Jistě, na začátku všeho byly jeho silné city k ní. Ty už ale pomalu odeznívaly s tím jak více a více odhalovala svoji tvář. Ne že by dřív neviděl její hrůzné činy, ale byl zaslepený láskou a nevěnoval tomu nejmenší pozornost. Postupně díky tomu, že jeho city neopětovala, jeho slepota slábla a realita byla vidět čím dál jasněji. A vůbec nebyla hezká. A on kvůli tomu prozkoumával svoje nitro, aby zjistil co tam je. Pomalu dospěl k závěru, že bude muset odejít, ať ho to bude stát, co chce.

Byl dost vysoko na to, aby viděl na vesnici. Všude probíhaly opravy budov a míst co poničili a všude kolem se hemžili lidičkové, a i za takové dálky mohl poznat, že mají svěšené hlavy. Z toho ho bodlo u srdce. Kdysi nesnášel násilí, ale to se změnilo s Ní. Přišla k nim do vesnice a změnilo se všechno. Byl si jistý, že to byla změna ke všemu možnému, jen ne k lepšímu.
„Kuze – sama,“ vyrušil ho z jeho úvah dívčí hlas, až málem leknutím spadl z větve, na které seděl. Překvapeně se otočil a uviděl dívku. Té se v tváři zračili mírné obavy s odvahou. Zachmuřil se ještě víc a natáhl levou ruku, kterou měl ovázanou, kvůli zranění, které utrpěl při výbuchu svého nástroje. Chtěl tím naznačit, že se ho nemusí bát. Zlehka ji uchopila a postoupila k němu blíž.

Možná shodou náhod stála na místě, kam skrz větve dopadalo slunce, a kde díky zelenému okolí listí stromu vypadala jako když zlato zeleně září. Nehnut na ni zíral jako na andělské stvoření. Krátké hnědé vlasy měla u každého ucha spoutané žlutou mašlí a jemný vánek, který právě zafoukal, si s nimi zlehka pohrával. Opatrně se usmála a zastrčila si za ucho pramínek, který jí vlál před jejími zářivě zelenýma očima. Všimla si, jak se na ni dívá a na andělské tváři se jí rozlil ruměnec. Rozpačitě si strčila ruce za záda a nechtěně tak napnula svoje světle zelené triko, které zvýraznilo její přednosti. Všimla si toho, zčervenala ještě víc a začala si hrát pouzdrem na zbraně připevněným těsně pod černými kraťasy. Vzpamatoval se a rychle uhnul pohledem jinam. Udělala malý krůček, aby se ocitla ve stínu, protože jí slunce svítilo do očí, takže se ocitla ve stínu a z tváří jí zmizel ruměnec.
„Co se děje?“ zeptal se, aby zahnal to ticho, které panovalo.
„Posílá mě Nagi – sama. Prý s vámi potřebuje nutně mluvit,“ vyhrkla rychle, jako by se bála, že vzkaz zapomene, i když nebyl důvod.
„Říkala proč?“ otázal se. Nechápal, co mohla takhle brzo chtít. Vesnici si podmanili, takže co to bude tentokrát?
„Ne, pane,“ odvětila dívka.
„Neříkej mi pane. Nejsem žádný pán,“ opravil ji, „Můžeš mi říkat Kuze.“
„Ano, Kuze – s…kun,“ přisvědčila poslušně. Jen si vzdychl.
„Jak ty se jmenuješ?“
„Kei Amamiya.“
„To je hezké jméno. Ty se mě bojíš?“ S potěšením si všiml, že s touto otázkou se jí v očích zablesklo tvrdostí.
„Ne, Kuze – s- kun,“ odpověděla hrdě.
„To jsem rád. Tak pojďme.“ Začal pomalu seskakovat dolů a pořád Kei po očku sledoval. Musel přiznat, že ho okouzlila, a nejen svým zjevem.

V tichosti přešli most spojující ostrov s vesnicí. Spíš on šel vpředu a Kei se držela v určité vzdálenosti za ním. To ho mrzelo, ale nemohl s tím nic udělat. Na začátku vesnice se rozdělili. Ona šla domů a on skákal po střechách k budově vůdců a snažil se nevšímat si lidí, kteří se na něj nenávistně dívali. Znovu se zachmuřil a přidal. Naštěstí to už bylo jen kousek, takže udělal už jen několik skoků a snesl se elegantně na zem. Nagi byla před budovou a vypadala, že se někam chystá.
„Co se děje?“ Prohlížel si její věci a skutečně to vypadalo, že se někam chystá. A to ještě nebyl zcela zdravá. Blázen.
„Dostala jsem informaci, že moje sestřička je poblíž. Já a Kyosuke se na ni jdeme mrknout.“ Tak teď to bylo jasné.
„A co já?“
„Tobě přenechám vedení vesnice. Už jsem o tom informovala všechny lidi, tak se snaž mi nepokazit reputaci,“ požádala ho a pousmála se. Než stačil říct cokoli jiného, vyrazila pryč mezi domy za třetím členem jejich skupinky, nechávajíc jednoho naštvaného a otráveného za sebou.

Napadlo ho, že by jako nový vesnický vůdce měl něco udělat. Povzdychl si a vešel do budovy. Ocitl se v hale, která sice nebyla nijak přepychově zařízena, ale bylo znát, kde jste se to vlastně ocitli. Po pravé straně visela na zdi velká mapa ninja světa spolu se zvětšenou mapou území Země Vodopádu a nakonec i mapou samotné vesnice. Přímo proti němu byly krátké schody, které byly zakončené odpočívadlem, na které dopadalo duhové světlo z mozaikového okna nad ním, a které pak vedlo z obou stran nad jeho hlavou nahoru. Po jeho levici byly mezi velkými okny pověšeny portréty vůdců vesnice. Všiml si, že Shibuki tam ještě není a doufal, že tam nakonec nebude viset i Nagi . V dostatečné vzdálenosti od stěny byly po obou stranách malé kulaté stolky se dvěma židlemi, pravděpodobně pro ty, co tu na něco čekali. Předpokládal, že tam bude někdo, kdo by mu vysvětlil, co se od něj teď očekává. Byl. Jakmile vkročil dovnitř, uviděl, jak k němu jde muž alespoň dvakrát starší než on se směsicí odporu, pohrdání a strachu v očích.
„Kuze – sama, Nagi – sama mě informovala, že na čas opouští vesnici a vedení přenechává vám,“ oslovil ho a emoce které mu viděl v očích, byly slyšet i v jeho hlase.
„Ano. Taky mi to říkala,“ přikývl.
„Pak bych vás měl seznámit s několika fakty…“ začal, ale víc mu nebylo dovoleno říct, protože ho kuze přerušil.
„Kdo by měl být vůdcem Vodopádové po smrti předchozího?“ otázal se.
„Pane?“ tahle otázka zřejmě muže zaskočila.
„Ptal jsem se…“
„Já vím, na co jste se ptal,“ skočil mu rychle do řeči muž, „ byl by to pan Hirono Kumura…“
„Fajn,“ přerušil ho opět mladík, „najděte ho, a sdělte mu, že mu předávám vedení nad vesnicí.“
„Pane?“ znejistěl starší z nich.
„Nemám zájem o to tu vládnout nebo něco takového. To byl cíl Nagi, ne můj,“ vysvětlil mu a zároveň se rozhodl.
„Ale Nagi – sama se to nebude líbit,“ pokusil se zaprotestovat, i když jen naoko, aby se neřeklo. Nenadálý vývoj věcí se mu začínal líbit.
„Co až se vrátí? Bude hodně rozzuřená,“ upozornil ho ještě.
„Někdo se jí už musí postavit,“ pokrčil rameny Kuze, otočil se a vyšel z haly a zamířil si to zpátky na strom, ze kterého byl nucen slézt. Nevěděl proč, ale to místo ho nějak podivně přitahovalo. Mohl tam být sám se svými myšlenkami nikým nerušen a zároveň měl krásný výhled na celou jeskyni a to ho nějak podivně uklidňovalo. Opět skákal po střechách domů a nevšímal si lidí, takže ani nepostřehl že minul Kei, která se na něj se zvědavostí dívala.

Tentokrát nešel po mostě. Přeběhl přes jezero, protože se mu nechtělo si prodlužovat cestu a pak se obratně vyšvihl až téměř k vrcholku koruny stromu. Sedl si na dostatečně silnou větev a pohodlně se opřel o kmen. Zahleděl se k vesnici. Sluneční paprsky se odrážely od vodní hladiny a tak se po domech na břehu pohybovala sluneční prasátka. Z téhle výšky lidé vypadali jako mravenci, takže si nepřipadal tak moc provinile za to, co udělal. Při tom pohledu si vzpomněl na svou vlastní vesnici. Trochu se nadzvedl a vytáhl z pouzdra na zbraně, které nosil vzadu na zádech ochrannou čelenku. Motiv na ní byl prostý. Čtyři kroužky ve světových stranách a uprostřed pátý.

Chvíli na ni zíral a před očima se mu míhaly vzpomínky na dobu, kdy tam ještě žil. Pak zatřepal hlavou a opět ji schoval. Rozhlédl se kolem sebe, protože měl najednou intenzivní pocit, že ho někdo pozoruje. Nemýlil se. Téměř na kraji větve, na které seděl, stála Kei.
„Co tady děláš?“ Byl překvapený že někdo věděl kde je, ale pak ho napadlo, že vzhledem k tomu, že běžel přes jezero, ho musela vidět spousta lidí. To, že přišla, ho hřálo u srdce, i když cítil nejistotu ohledně toho proč. Nikdo z vesničanů neměl důvod za ním chodit. Ne po tom, co předal vedení někomu jinému. Pokud ho tedy nechtěli zabít. Instinktivně položil ruku na pouzdro se zbraněmi. Kei si toho všimla.
„Ne ne ne. Tak to není.“ Dala ruce před sebe v obranném gestu a kroutila hlavou. Kuze se upokojil a ruku stáhl. Kei vypadala, že se jí ulevilo.
„Chci…se jen na něco zeptat…“ řekla tiše. Tohle tedy nečekal, ale nic mu nebránilo v tom, aby jí neodpověděl.
„Dobrá,“ přikývl.
„Je to… trochu osobní…,“ dodala a lehce zčervenala.
„Jen do toho,“ povzbudivě se na ni usmál, i když byl poněkud zaskočený. „Posaď se,“ pobídl ji a ukázal na místo ve větvích kousek od něj, na něž by si mohla pohodlně sednout. Uposlechla a sedla si. Viděl jak je nervózní a neví, jak má začít. Chtěl jí to nějak usnadnit, ale předběhla ho. Zhluboka se nadechla a tak trochu vystřelila otázku.
„Proč jste na nás zaútočili?“ Otázka Kuzeho zasáhla jako blesk. Hlavně proto, že on sám neznal přesné důvody. Věděl jen, že to má něco společného s tím, že Nagi chtěla pevnou základnu s podřízenými. Proč, to jim neřekla.
„Je to důležité?“ zeptal se opatrně.
„Ano.“ Odpověděla Kei bez zaváhání. „Snažím se tomu porozumět. Proč právě Vodopádová? Proč teď? Myslím, že jsme vám nikdy nic neudělali. Nikdo z vesnice si nevzpomíná, že by vás tři viděl. Tak se ptám: Proč?“
Kuze mlčel. Viděl jak má zaťaté pěsti a v obličeji zlostný a zároveň nechápavý výraz.
„Já sám si nejsem jistý, jaké jsou Nagiiny plány…,“ začal, ale byl přerušen.
„Tak proč jsi jí pomáhal? Logika napovídá, že to neděláš jen tak. Že to děláš za nějakým účelem.“
„Miloval jsem ji,“ zašeptal téměř neslyšně, přesto ho Kei slyšela. Oči se jí rozšířily překvapením a její postoj se změnil. Spíš než naštvaný a napjatý, se změnil v odevzdaný a ochablý. Ale všimla si, že použil minulý čas.
„Minulý čas?“ zeptala se, „takže se to změnilo?“
„Ano,“ odpověděl, i když si sám nebyl tak úplně jistý, jestli je to pravda. I tak se ale od něj Kei odvrátila.
„Hirono – sama tě chce vidět.“ Samozřejmě. Měl tušit, že by za ním nešla sama od sebe. „Je v hlavní budově,“ dodala a zmizela.
„Fajn.“ Broukl si sám pro sebe a začal skákat na zem. Když byl na zemi, pomalu zamířil k mostu, tentokrát se mu nechtělo jít přes jezero a nespěchal, protože měl tušení, že ho nečeká nic dobrého.

***
Na vrcholu věže Stínové stály dvě postavy. Postarší muž a mladá žena. Bývalý učitel a studentka. Společně se dívali dolů, na jednu z nejmenších skrytých vesnic. Bylo tam rušno. Stále tam pobíhali uniformovaní ninjové sem a tam a nosili plné ruce nějakých věcí. Příprava na střet s protivníkem mnohem silnějším než oni je většinou hodně náročná, ale oni se nehodlali jen tak vzdát. Vedle nich se objevil ninja, který okamžitě poklekl.
„Jindai – sama, Azumi – sama,“ oslovil oba vůdce, „zvědové hlásí, že nepřátelská armáda je den cesty od hranic severozápadním směrem,“ oznámil, co se právě dozvěděl. Oba kývli.
„Klan Somoku připravil techniku Ansatsu Hana (vražedné květy), pasti byly nastraženy a přepadové týmy jsou připraveny,“ informoval je ještě. Technika vražedných květů byla velice účinná pro nenápadné likvidování nepřátel. Jakmile byla připravena, nesměl do oblasti, kde se nalézala chodit žádný ze spojenců, protože se aktivovala chakrou a pak by byl pro něj konec. Jakmile se technika aktivovala, nenápadné květy vykvetly a začaly vonět těžkou a omamnou vůní, kterou protivníka uspala. Pak z květů vyraší šlahouny, které uspaný cíl obmotají a začnou z něj vysávat život. Jakmile zbude prázdné tělo, technika sama skončí. Klanem Somoku byla používána jen v případech krajní nouze, protože kromě chakry si brala i jejich život.
„Děkuji ti, Kuran – kun. Můžeš jít,“ propustil ho Jindai. Ačkoli se tohoto střetu účastnily obě spřátelené vesnice, Jindai byl hlavním velitelem všech sil. Jednak proto, že to byla jeho vesnice, na kterou byl veden útok, a jednak proto, že byl z obou vůdců vesnic starší. Azumi to respektovala, a byla poměrně ráda, že není na ní, aby udělala všechna těžká rozhodnutí, které se udělat musí.
„Mít ve svých řadách lidi schopné využívat pomoc zvířat není k zahození,“ poznamenal ke své bývalé studentce Jindai.
„To ano,“ souhlasila Azumi, „hlavně jsou to skvělí zvědové a téměř nikdy nikoho nenapadne, že nám mohou pomáhat, což je naprosto skvělé.“
„Co myslíš?“ Podíval se na ni a ona mu pohled oplatila. „Máme vůbec nějakou šanci?“
„Myslím, že ani ne.“ Odpověděla upřímně a bez obalu. „Je nás málo, a posil z ostatních vesnic se pravděpodobně nedočkáme. Tisíc proti pěti tisícům je pětinásobná přesila, a ačkoli jsou naše techniky silné, nemyslím si, že to bude stačit.“ Chvíli potom, co to dořekla, bylo ticho.
„Díky za upřímnost, Azumi,“ ocenil její přítel.
„Kéž by to nebyla pravda,“ povzdechla si blondýnka, znovu se dala do sledování dění pod sebou a přála si, aby měla k dispozici Watarua protože jako jinchuuriki se svými schopnostmi by se hodil. Mezi dvanácti domy, které vesnici tvořily, se míhala spousta lidí. Někdy bylo možné zahlédnout někoho na více místech zároveň, protože využívali k pomoci klonové techniky.

***
Kuze stál před mužem pokročilejšího středního věku. Byl oblečený do modrého, typické barvy pro Vodopádovou a v tvrdé tváři neústupný výraz. A jako většina ninjů vesnice v těchto dnech, byl ovázaná zranění a navíc měl ještě berli, kterou se podpíral. Vedle něj stál i onen postarší muž, se kterým mluvil dříve. Jeho výraz se změnil, ale stále v něm byla znát nenávist a zloba, i když už ne v takové míře.
„Volal jste mě…?“ váhal s užitím oslovení pane, ale Hirono mu to ulehčil, když okamžitě převzal slovo.
„Ano.“ Přisvědčil. „Tohle před chvílí přišlo.“ Vytáhl z kapsy pečlivě složený papír, s podivnou značkou na čele a rozložil ho. Byl to dopis z jakési Skryté Stínové, o které dosud neslyšel a stála v něm žádost na základě spojenectví o vojenskou podporu v nadcházející válce se Skrytou Kamennou a Oblačnou. Dočetl a podíval se Kumurovi do obličeje. Pomalu tušil, co po něm bude chtít, ale nechal ho, ať to řekne sám.
„Důvod proč jsem tě sem zavolal,“ začal, „je ten, že díky invazi tvých kamarádů a tebe, nemáme ve vesnici téměř žádné bojeschopné ninji, a tudíž nemůžeme svým přátelům pomoct. Ale tím, že jsi své velení, které ti náleželo právem dobyvatele, ses mi poddal, je to tak?“ zeptal se.
Kuze chvíli s odpovědí váhal, protože si stále nebyl jistý a pořád v něm bouřily emoce, ale nakonec přikývl.
„Ano, je to tak.“
„Takže pro tebe, jakožto jediného bojeschopného ninju mám pro tebe misi typu S, ale to by pro někoho jako ty, neměl být problém, že?“ oba moc dobře věděli, že to pravděpodobně nepřežije. Překvapivě mu to ani moc nevadilo. Konečně se postavil za to, co je správné.
„Ale bez svých houslí toho asi moc nesvedeš co?“ utrousil posměšně nový vůdce.
„To ne,“ připustil, „ale pokud tu mátě nějaké housle a polodrahokam, nebo drahokam, budu schopný stejně jako před tím, než ty moje vybuchly.“ Na chvíli bylo ticho, jak se Kumora snažil přijít na tajemství jeho techniky. Pak to ale vzdal.
„Dobře. Oboje tu máme. Ale mám podmínku.“
„Jakou?“ vzdychl. Tušil, že v tom bude ještě něco. Starší muž, se kterým mluvil dopoledne, mu podal ochrannou čelenku se znakem Vodopádové.
„Ale já mám čelenku se znakem své vesnice…“ bránil se, i když věděl, že mu to k ničemu nebude.
„To je sice pěkný, ale budeš tam jako spojenec z Vodopádové, a všichni musí vědět, koho podporuješ.“ Bylo mu jasné, že je to taky jeden způsob jak ho dostat pod plnou kontrolu. Přesto čelenku po krátkém zaváhání přijal. Těsně před začátkem bitvy si může vzít i čelenku se znakem své vesnice. Napadlo ho, že to bude poněkud matoucí.
„Housle máme nějaké v patře a nějaké kameny najdeš také tam,“ oznámil mu, „tady Hanabusa tě doprovodí,“ pokynul svému pomocníkovi.
„Pojď prosím,“ požádal ho. Kuze si čelenku přivázal ke krku a následoval ho.

Vystoupali po schodech a dali se do leva. Ocitli se v široké chodbě, která byla vyzdobena modrými tapetami s motivy vln, po zdech vysely obrazy, které znázorňovaly, jak se vesnice měnila, a na každém konci chodby byla glazurovaná okna.

Zahnuli do prvních dveří vpravo a ocitli se v malé místnůstce, která připomínala něco jako skladiště. Bylo tam spousta harampádí ale i nějaké hudební nástroje. Možná neúspěšné pokusy předešlých velitelů o nějaký koníček. Mezi nimi byly i housle. Zdály být se neporušené, a když je Hanabusa vytáhl, ukázalo se, že jim nic není. Podal mu je a Kuze je podrobil kritické prohlídce. Celkově jim nic nebylo, ale nic světoborného to taky nebylo. Pomocník někdy vyhrabal smyčec a podal mu ho. Vsunul nástroj pod bradu a zkusmo zkusil něco zahrát. Ozval se jen příšerný, uši trhající skřípot. Starší muž ho sjel naštvaným pohledem. Rozhodl se to nijak nekomentovat a sladit nástroj až potom, co vyrazí na cestu.

Opustili místnost a byl požádán, aby počkal na chodbě, zatímco Hanabusa zmizel v jiných dveřích. Chápal to, nechtějí mu ukazovat víc, než je nutné. Za chvíli se muž vrátil, a držel v ruce malý kamínek. Dal ho Kuzemu a ten si ho prohlédl. Byl velký asi jako vrchní článek jeho ukazováku, ale i to postačilo. Alespoň na čas. Jeho barva byla medově zlatá a tak poznal, že se jedná o citrín. Nebyl nijak opracovaný, ale na tom nezáleželo.
„Děkuju,“ poděkoval prostě a odešel. Spolu s Nagi a Kyosukem si každý zabrali dům, a on teď zamířil do toho svého. Aby si vzal pouzdro na housle a opatrně do nich zakomponoval kousek citrínu. Drahokamy nebo polodrahokamy totiž sloužily jako úložiště pro chakru nebo energii, kterou jeho technika pohltila. Dřevo houslí také dokázalo nějaké množství udržet, ale ne moc velké. Drahé kameny na to byly mnohem lepší. Ale ani ty nevydržely věčně. Proto taky jeho původní explodovaly, když se snažili pohltit chakru jinchuurikiho.

***
Studený vítr jí proudil kolem tváře a dával jejím vlasům vzhled proutkům trčící z její hlavy. Země se pod ní jen míhala, ale ona jí nevěnovala pozornost. Vlastně se zdálo, že nedává pozornost ničemu. To také byla pravda. V hlavě si připravovala scénář pro setkání se svou mladší sestrou. Scénář, který byl velmi krátký.