Vlčí tesák 30 - konec

Zpoza stromu jsem se dívala, jak Neji s Kibou táhnou Shikamara do vody a velmi pečlivě hlídají jeho ruce, aby nemohl složit pečetě.
Když ho konečně hodili do vody, ozval se za mnou známý hlas: „Tak se jim to konečně podařilo co?“
„Jo.“ Odpověděla jsem a otočila se na Sakuru.
„A co ty, jak se cítíš?“
„Dobře, nic mě nebolí a ta jizva není skoro vidět.“ Odpověděla jsem s úsměvem a raději jsem se nezmínila, že mě to už opravdu nebaví, pořád tvrdnout doma a nemoct trénovat.
Sakura se jen usmála a pomocí svého jutsu zkontrolovala mou ránu.
„Myslím, že až se vrátíme domů můžeš už pořádně trénovat.“ Řekla s úsměvem a já málem začala skákat k nebi, ale ovládla jsem se a ani jsou ji radostí neobjala, jen jsem se usmála a řekla: „To je skvělé, díky.“
„Není zač.“
„Ale ano, zachránila jsi mi život a to dokonce dvakrát.“ Odpověděla jsem a znovu jsem se usmála.
Sakura mi úsměv oplatila a jakoby jen tak mimochodem řekla: „Je dobře, že už můžeš zase žít jako ninja, protože tě Tsunade-sama přiřadila trvale do týmu.“
„Do jakého?“ Zeptala jsem se okamžitě a i trochu vyděšeně.
„Do bývalého týmu Kurenai pod vedením Aburame Shina.“ Odpověděla s širokým úsměvem a mně trvalo jen chvilinku dát si dvě a dvě dohromady a už jsem věděla, že budu v týmu s Hin a Kibou. Široce jsem se usmála, naprosto spokojená s touto zprávou.
„Budu asi muset poděkovat Hokage-sama.“ Řekla jsem, když jsme zamířili zpátky k ostatním.
„Poděkuj spíš Tsume, ta ti to domluvila.“
Usmála jsem se ještě víc a odpověděla jsem: „Tak na to se můžeš spolehnout.“
Sakura se znovu spokojeně pousmála, ale už nic neřekla a šla raději peskovat Naruta, že opět odmítá vlézt do vody.

Večer už jsem byla ráda, že jsem, protože těch blbostí, co se všichni navymýšleli, jsem měla až nad hlavu.
Unaveně jsem se svalila na postel a pozorovala Tenten, jak chodí po pokoji a vybaluje. Na to, abych si i já vybalila, už jsem ale neměla sílu.
„Jak se ti líbil první den?“ Zeptala se tak trochu do větru, když se konečně zastavila.
Sakura byla venku a Hinata už spala, tak nebylo pochyb, že je odpověď na mně: „Celkem fajn, jen byl trochy namáhavý.“
Tenten se jen usmála a posadila se na svou postel naproti té mojí.
„Neměj strach, přišli jsme sem odpočívat a to taky budeme dělat.“ Řekla nakonec.
„To je dobře, další honěnou v hustém lese bych asi nezvládla.“ Odpověděla jsem s úsměvem a posadila jsem se, abych na ni líp viděla, když už s ní mluvím.
„Ty už jsi naše co?“ Zeptala se po chvíli, ale znělo to spíš jako konstatování.
„Jak to myslíš?“
„Tak jak jsem to řekla, už prostě patříš do party.“ Odpověděla s úsměvem.
Nejspíš měla pravdu, protože jsem se mezi nimi cítila dobře a oni mě mezi sebe vzali naprosto bez problémů..
„Takže hezky každou středu.“ Řekla vážně a zvedla při tom dramaticky prst.
Pochopila jsem. Hinata mi říkala, že mívají ve středu dámskou jízdu, dokonce mě i párkrát pozvala, ale já si nemyslela, že je to dobrý nápad. Znala jsem jen Hinatu a trochu Sakuru, ale tento týden je poznám trochu víc a nemuselo by to být tak špatné.
Zdálo se, že Tenten čeká na odpověď, tak jsem s úsměvem přikývla a řekla: „Na to se spolehni.“
Tenten se taky usmála a vyrazila ke dveřím.
„Kam jdeš?“
„Za Nejim, domluvili jsme se na takovém menším tréninku každý večer. To víš, když máš v týmu Gaie s Leem, tak nesmíš vyjít ze cviku.“ Odpověděla s úsměvem a odešla.

Když jsem ležela na posteli a dívala se do stropu, uvědomila jsem si jednu zásadní věc. To, co jsem si vždycky představovala pod pojmem dobrodružství, už proběhlo. Jsem ninja, mám kamarády, tým, přítele, co víc vlastně ještě chci? Asi nic, asi moje dobrodružství skončilo. Všechno to už bude jen opakující se stereotyp. Ráno vstanu, udělám snídani, dopoledne a z části i odpoledne budu mít trénink, po něm si půjdu někam s Kibou sednout až do večera, pokud nebude středa, to půjdu s holkami se trochu pobavit jiným způsobem a občas se to všechno zpestří nějakou misí.
Ale jak vždycky říkala moje mamka, celý život je jedno velké dobrodružství, které jen tak neskončí.

Když jsem byla malá, psávala jsem každý večer do deníku: Milý deníčku…
Když jsem byla větší, psávala jsem každý měsíc jen to zajímavé.
Myslím, že dnes bych asi měla psát svůj životopis. Vlastně už jsem to tak trochu udělala, než jsem vyrazila na cestu do Konohy zrekapitulovala jsem si svůj život tak bych k tomu dnes mohla přidat další odstavec:

Přišla jsem do Konohy a dostala jsem se do rodiny Inuzuka, která mě přátelsky přijala a kde jsem se sblížila s Inuzuka Hanou, která pro mě byla skoro jako starší sestra. V této rodině mě taky vytrénovat Inuzuka Kiba, se kterým jsem šla na svou první opravdovou misi, kde mě zranili, protože jsem nebyla tak nějak připravená, představa se bohužel značně lišila od reality, ale poučila jsem se a to je podstatné. Díky tomuto zranění jsem se sblížila s Hyuuga Hinatou a postupně našla další důležité osoby, mezi nimi i její kamarádky a některé kamarády. Dokonce jsem si našla i přítele, tedy vlastně Kibu, se kterým sice bydlíme ve stejném domě, ale ani jednomu to vůbec nevadí, a ještě mě přiřadili do trvalého týmu i s ním, v tuto chvíli by můj život asi nemohl být lepší.

A tak bych mohla postupně pokračovat ještě dál a dál až do smrti, ale tento jeden jediný odstavec je pro mě tím nejdůležitějším, mým vlastním dobrodružstvím a právě proto vám vyprávím tento příběh.

Snad byl tento jeden krátký odstavec pro vás aspoň trochu zajímavý, protože pro mě ano, mnohem zajímavější, než jiné události mého nudného života, který by se dal snadno srovnat s životem kohokoliv jiného.