Nebylo nám přáno 12

Minato odešel za Hokagem a Jiraiya měl tak dost času věnovat se opět tréninku Kushiny a Hikariho.
Ke Kushinině velké radosti skončili už ve tři odpoledne a tak se s Hikarim vrátila do hotelu, kde čekala na kluky.
Hikari ji malinko nechápavě pozoroval, jak přechází po pokoji a čeká na něco o čem mu neřekla. Čím déle Kushina čekala, tím víc to Hikariho rozčilovalo. Neměl rád, když se děje něco, co neví.
Asi po hodině se ozvalo klepání na dveře, a i když Kushina okamžitě vyrazila ke dveřím, Hikari otevřel dřív.
„Přejete si?“ Zeptal se naoko slušným a zdvořilým hlasem blonďatého chlapce ve svém věku.
„Ano, je doma Kushina?“ Řekl a nedal se přitom vůbec vyvést z míry, i když se z jeho krátkého úšklebku zdálo, že přetvářku poznal.
„Podle toho, kdo se ptá.“ Odpověděl Hikari, a než se dočkal odpovědi, protáhla se kolem něj Kushina a zabouchla zvenku dveře.
Potom se podívala na Inoichiho a řekla: „Můžeme jít?“
Mladík přikývl, a jakmile byli na ulici, zeptal se: „Kdo to byl?“
„Kamarád, má se starat o mé bezpečí.“ Odpověděla a neubránila se otrávenému šklebu.
„Budu hádat, myslíš si, že jsi už velká holka a nepotřebuješ ochranku.“ Konstatoval a po očku sledoval její reakci.
„Hlavně si nemyslím, že mi tady něco hrozí.“ Odpověděla s nečitelným výrazem.
„No s námi jsi v bezpečí.“ Ozval se hlas za jejími zády.
Kushina se otočila na Shikaka a věnovala mu úsměv na přivítanou.
„Ani nevypadáte jako ninjové.“ Řekla provokativně.
„Ale my jsme skvělí ninjové.“ Přidal se Chouza, který se právě vynořil zprava.
„Vážně?“ Zeptala se a nasadila při tom nevěřícný tón.
„Ty nám snad nevěříš!“ Zareagoval Inoichi trochu popuzeně.
„No ještě jste mi neukázali, co umíte.“ Řekla a vyzývavě se na ně podívala.
Inoichi se ušklíbl a složil pro Kushinu naprosto neznámou pečeť. Na první pohled se nic nestalo, ale jakmile začala předvádět opici proti své vůli, pochopila.
Mladík svou techniku povolil a nechal Shikakův stín potřást si s její rukou.
Malinko zaraženě se otočila na Chouzu a čekala, co bude. Chouza se na ni usmál, složil pečetě a s úsměvem ji svou zvětšenou rukou zvedl ze země.
Jakmile stála zase nohama na zemi, začala se dívka smát a potom ze sebe vysoukala: „Jste vážně skvělí, ale jak to děláte?“
„To je tajemství našich rodin, nemůžeme ti to říct.“ Odpověděl Shikaku s úsměvem.
Beru na vědomí.“ Odpověděla a široce se usmála. Potom ještě dodala: „Tak, kam se půjde?“
„Večer je karneval, jestli máš zájem.“ Odpověděl Inoichi.
„Rozhodně.“
„A máš masku?“
„Ne. Tak kde je seženu?“
„Pojď s námi.“ Odpověděl Shikaku.

Asi za dvacet minut si už Kushina vybírala z množství zvířecích masek.
„Tak jaké máš ráda zvíře?“ Zeptal se nakonec Shikaku, když si Kushina nebyla schopná vybrat.
„Kočku.“ Odpověděla. „Ale žádná kočičí maska se mi tu nelíbí.“
Mladík přešel k prodavačce a zeptal se: „Nemáte tu ještě nějaké masky, které nejsou vystavené?“
„Ve skladu něco bude.“ Odpověděla naprosto bez zájmu.
„I nějaké kočičí?“
„Nejspíš ano.“ Řekla, aniž by nezvedla hlavu od časopisu.
„A můžete nám je ukázat, nebo nám dát klíčky od skladu, když na zákazníky očividně…“ Shikakova poslední slova se ztratila pod Inoichiho rukou a ten za něj dokončil: „Ukážete nám je, prosím?“
Žena otráveně protočila oči a vstala ze židle.

Kushina si nakonec po dalších deseti minutách vybrala masku usměvavé kočičky a spokojeně odešla z obchodu, hned po tom, co se kluci málem poprali o to, kdo zaplatí. Nakonec je musel Chouza od sebe odtrhnout a oznámit jim, že Kushina si to už zaplatila.

Jelikož Kushina měla požadované kimono na hotelu, kluci ji zase doprovodili zpátky a oznámili jí, že se uvidí v osm.
Dívka vyšla nahoru do pokoje a tam se potkala s Hikari, který okamžitě spustil: „Co je to za kluky?“
„Kamarádi.“
„Jak tě mám chránit, když mi utíkáš?“
„Jsem tu v bezpečí a navíc kluci jsou dobří ninjové.“
„To mě moc neuklidnilo.“ Odpověděl a zastoupil jí cestu do pokoje, aby nemohla utéct jeho otázkám.
„A co tě na tom tak zneklidňuje?“
„Klidně to můžou být nepřátelé.“
„Tak si o nich něco zjisti.“ Řekla a začala naštvaně podupávat nohou, čímž mu dávala jasně najevo, aby uhnul z cesty.
„Rád bych, ale ani nevím jak se jmenují.“ Odpověděl a její podupávání svědomitě ignoroval.
„Yamanaka Inoichi, Nara Shikaku a Akimichi Chouza. Ještě něco nebo uhneš z cesty?“ Zeptala se naštvaně.
Hikari místo odpovědi ustoupil a sledoval ji jak mizí uvnitř, potom zamířil k jedinému člověku ve vesnici, kterému skutečně důvěřoval.

Za necelých deset minut už Hikari stál v Minatovém bytě a ptal se ho na chlapce.
„Jsou to ninjové Listové, pracují spolu v týmu a sami se pojmenovali jako trio Ino-Shika-Cho.“ Odpověděl Minato a pokrčil rameny.
„Nic víc mi o nich neřekneš?“ Zeptal se udiveně, protože očekával něco víc.
„Ne, nevycházíme spolu dobře.“ Odpověděl nevzrušeně.
„Proč ne?“
„Ze stejného důvodu, jako u ostatních.“
„To mi vysvětli.“
„Je to jednoduché, holky jsou do mě zamilované a kluci mě za to nesnáší.“ Odpověděl s otráveným úšklebkem.
Hikariho napadlo, že to je asi ten důvod, proč je tak závislý za sensei, ale to ho teď vůbec nezajímalo.
„Jak můžu vědět, že je s nimi Kushina v bezpečí, když o nich vím ho…houby!?“ Zeptal se naštvaně a jen těsně se vyhnul použití nadávky.
„Tak je omrknem.“
„Ale jak, aby si nás Kushina nevšimla?“
„Určitě jdou na karneval a já mám dvě masky a paruku.“
„A nemáš dvě paruky?“
„Hele, nápadné vlasy tu mám já.“ Odpověděl Minato a svým výrazem jasně naznačil, že tohle téma je uzavřeno.